Hassan Bajev: Přísaha – Chirurg pod palbou

Tento týden vyšla v nakladatelství BBart kniha Přísaha – chirurg pod palbou autora Hasana Bajeva. Doslov ke knize napsal jaromír Štětina.

Závažné svědectví očitého svědka čečensko-ruského konfliktu, který zahubil dvacet procent čečenských obyvatel, z dalších tří set padesáti tisíc udělal bezdomovce a způsobil smrt tisíců ruských vojáků. Naléhavé, palčivé memoáry.

V srpnu 1994, když Ruskou shromáždilo podél hranic svého odtrženého souseda, Čečenska, tisíce vojáků, opustil dr. Hassan Bajev, kterému tehdy bylo jedenatřicet let, slibnou kariéru plastického chirurga v Moskvě, aby pomáhal svým čečenským krajanům – věděl, že budou jeho zkušenosti potřebovat. Bajev ve strhujících pamětech, líčí trýznivé zážitky přímo v bojové linii, podává svědectví o akci, z níž se stala mezinárodní katastrofa, a zároveň vrhá světlo na svůj pozoruhodný národ a jeho kulturu.

BBart, překlad Petruška Šustrová, 400 str., váz., 299 Kč

Doslov Jaromír Štětina:

Doslov

Prvních deset let války. Kolik jich ještě bude?

Kniha Hasana Bajeva Přísaha patří k tomu nejlepšímu z válečné memoárové literatury posledních desetiletí. Je to kniha obraz • nespočet odlesků skutečnosti nám na jejích stránkách předestírá plátno namalované překotně, surově, rychle, bez retuší a oprav. Fragmentárnost výpovědi , její omračující upřímnost a prostota dokázaly, aniž by to pravděpodobně autor zamýšlel, ukázat celá devadesátá léta čečenské války jako epopej národa, kterému zákony adatu , to jest zvykového práva, a historická paměť nedovolily, aby se vzdal. Lékař se stal kronikářem doby. Nechal přitom na čtenářské úvaze, jestli léčil ruské vojáky a čečenských gerilové bojovníky veden Hippokratovou přísahou, nebo imperativem ještě podstatnějším, tím vnitřním příkazem, jehož dodržení mívá sebezničující důsledky. V našich krajích jej známe například pod souslovím Vyšší princip. O čečenské válce nebyla napsána lepší kniha.

Hasanův životopis byl pro mne zjevením., náhlým déja vu, které mne vrátilo do kraje mezi Chasavjurtem a Vladikavkazem, do dob z poslední dekády dvacátého století.. S úžasem jsem zjistil,že se Hasanův příběh odehrává přesně v průběhu oněch deseti let, které jsem prožil na Kavkaze jako válečný zpravodaj, těch deseti let, kdy jsem putoval sem a tam mezi Moskvou a Čečenskem, těch deseti let zoufalství a statečnosti, které jsem popisoval • nejdřív perem, později kamerou. Nějakou podivnou shodou okolností, snad osudovou, se pak události na přelomu roku 1999 a 2000 staly pro mne i pro doktora Bajeva zlomové • on i já jsme museli opustit Rusko. Bajev proto, že léčil „bandity“, já proto, že jsem o „banditech“ psal něco jiného, než si přál Kreml.

Přesto, že knihu čtete jedním dechem, neběžíte s autorem sprint. Vyprávění začíná pomalu vytrvaleckým tempem historií Hasanovy rodiny a historií horského národa, který už přes dvě stě let vzdoruje ruské imperiální vášni. Jermolovské masakry Čečenců v devatenáctém století a deportace Čečenců v roce 1944 jsou události, které nemůže nezmínit žádný Čečenec, který se rozhodne napsat svoji autobiografii. Kdyby bylo carské tažení proti „divokým horalům“ posuzováno dnešními měřítky, byly by nájezdy generálů von Grabbeho či Jermolova naplněním skutkové podstaty genocidy. Jen málokdo z tehdejších osvícených ruských myslitelů byl schopen uznat právo Čečenců na obranu a nesmyslnost tvrzení, že ruská armáda přichází na Kavkaz jako nositel kultury. Puškin, Lermontov, Gribojedov, kteří tolik obdivovali Kavkaz v jeho démoničnosti, „byronovští potomci píšící azbukou“ neviděli ve vypalování čečenských vesnic nic nenormálního, nebo tam jako Alexandr Sergejevič žehnali ruským zbraním. Obdivuhodnou výjimkou byl Lev Nikolajevič Tolstoj • snad proto, že na rozdíl od kolegů literátů na Kavkaze žil a byl součástí válečného tažení. Konec konců slova, která Tolstoj o Čečencích napsal, hovoří sama za sebe:“ Nebyla to nenávist, nýbrž odmítnutí uznávat ty ruské psy za lidi, takový odpor, znechucení a ohromení nesmyslnou surovostí těch tvorů, že touha je zničit byla stejně přirozená jako touha ničit krysy, jedovaté pavouky a vlky, přirozená jako pud sebezáchovy.“
Nevím, která událost či který masakr Tolstého vedl k tak upřímnému výkřiku, ani nevím, kde tato slova napsal. Možná, že to bylo ve vesnici Tolstoj Jurt, severně od Grozného. Dlouho jsem se domníval, že je název odvozen od něčeho tlustě zbytnělého, než jsem se dozvěděl, že zaprášená vesnice nese jméno velkého humanisty. Možná, že tady stvořil své nejlepší čečenské povídky. Absurdní je i to, že je to právě Tolstého vesnice, kde se dnes nachází jeden z nejhorších koncentračních (pardon filtračních) ruských táborů Černokozovo. Navíc nese Tolstoj Jurt ještě jedno krvavé znamení: právě tady byl zabit v roce 2005 čečenský prezident Aslan Maschadov • muž, kterého jsem poznal jako člověka čestného a navíc důstojníka, který byl po letech zabíjení stále ještě, jako jeden z mála, schopen s Moskvou vyjednávat. Exkurse Bajeva do dějin devatenáctého století je samozřejmě povšechná, ale čtenář pochopí, jak hluboká je historická paměť Čečenců i to, že zapomínání křivd je vždycky záležitostí celých generací. V podivuhodném uchovávání národní paměti pak vyvstávají ctěné symboly. Například symbol čečenského odporu Imám Šamil, osobnost tak výrazná, že již zmíněný Lev Nikolajevič vytvořil jeho popis se znaky neskrývané sympatie: „Měl bledou tvář s neustále přimhouřenýma malýma očima, vroubenou ryšavým plnovousem. Byla jako z kamene. Byl vysoký, mohutný a nosil šaty bez ozdob. Mezi jeho miridy, kteří měli stříbro a zlato na oblečení i na zbraních, vyvolávala Šamilova prostora dojem vznešenosti. Jezdil na arabském bělouši. I koňův postroj byl prostý, bez ozdob. Šamil držel v ruce červenou uzdičku z kůže, nohy měl vsunuté do pouzdrovitých třmenů. Když bylo chladno, oblékal si na koně kožich potažený skořicově hnědým suknem a s černou kožešinou lemující rukávy a krk. Kožich přepásal černým řemenem s kinžálem. Na hlavě měl vysokou beranici nahoře plochou s černým střapcem, kterou ovinoval bílým turbanem, jehož cíp mu spadal na šíji. Na nohou měl zelené čuvajky a lýtka objímaly kožené punčochy lemované prostým prýmkem…“

Samozřejmě, že se Šamil Basajev, nejhledanější dnešní terorista Ruska, hlásí pyšně a otevřeně k velkému jmenovci. Jeden z rozhovorů s Basajevem jsme dělali někdy v polovině devadesátých let s kolegyní Petrou Procházkovou ve vesnicií Šali jižně od Argunu. Basajevův dům stál na břehu potoka v zelené prostorné zahradě. Jelikož už bylo poměrně pozdě, nechal nás Basajev přespat ve své ložnici. Nebylo by na ní nic pozoruhodného, kdyby celou jednu stěnu místnosti nezabírala barevná tapeta s nápisem: Imám Šamil se modlí před bitvou. Imám na ní byl vyobrazen mezi svými blízkými na jakési louce pod horami v hlubokém soustředění. Malíř jej vypodobnil jako ztělesnění důstojnosti a vznešenosti o které hovořil Tolstoj.

I první čečenský prezident Dudajev hledal kořeny protiruského odporu v dávné minulosti. Imáma Šamila při svých projevech zmiňoval často, ale více než jeho ctil imáma osmnáctého století Ušurmu, který byl později znám pod jménem šejch Mansúr. Mansúr znamená Vítěz a vizionář Ušurma si pojmenování zasloužil několika vítěznými bitvami s nastupující carskou armádou. Těsně před vypuknutím první války jsme natáčeli jeden z rozhovorů s prezidentem Dudajevem v horním patře prezidentského paláce v centru Grozného. Nad prezidentským pracovním stolem nad Dudajevovou hlavou visel jediný obraz v celé pracovně • nadživotní postava Mansúra v bělostném plášti. Byl to předposlední rozhovor, který jsme s Dudajevem dělali, poslední pak jsme získali o několik měsíců později ve sklepení téže budovy v okamžicích, kdy palác hořel a otřásal se výbuchy ruských dělostřeleckých granátů. V té době už pravděpodobně shořel i prezidentský dubový stůl i plátno se sněhobílou postavou imáma Mansůra. Dnes už prezidentský palác (původně za sovětských časů ústředí čečeno-ingušské komunistické strany) nestojí. Jeho trosky byly strženy v době mezi první a druhou čečenskou válkou v polovině devadesátých let.

Deportace z roku 1944 není pouze historií. Lidé, kteří ji zažili a lidé kteří se ve vyhnanství narodili stále žijí. Navštívíte li čečenskou rodinu, dřív nebo později se rozhovor k deportaci stočí. I sám Bajev, který se narodilo v Kazachstánu jako syn deportovaných, nemohl v knize nezmínit ty nejotřesnější příběhy jako je například upálení obyvatel vesnice Chajbach. Nikdy se mi nepodařilo odlehlou vesnici v horách navštívit, mezi vůbec první připomínky deportace, které jsem postřehl, však patří návštěva vesnice Dačnoje. Bylo to v roce 1991, základy Sovětského svazu se bortily pod antikomunistickými demonstracemi po celé sovětské říši. Výjimkou nebyl ani Kavkaz. Demonstrace v Grozném a v Nazrani žádaly konec komunistické nadvlády, zrušení ústavního článku o systému jedné politické strany a plamenně, někdy se slzami v očích se na nich zmiňovaly deportace. Vznikaly nové politické strany, poprvé zazněla volání po samostatnosti Kavkazu a po sjednocení kavkazských národů. Bylo to na jaře, kdy podkavkazské stepi voní pelyňkem. V Nazrani mne naložili do oprýskaného autobusu a odvezli do Dačného. Jméno osada získala díky tomu, že si tu ještě před vypuknutím druhé světové války pořídil daču, odpočinkové letovisko sám Lavrentij Beria, šéf NKVD, tentýž Beria, který předvedl jednu z největších vysídlovacích operací v historii • čtyřista tisíc Čečenců vystěhoval zhruba za jeden jediný týden. Beriův dům nebyl ničím pozoruhodným • v době mé návštěvy v něm fungovala místní dětská školka. Vyrážející dech byla příjezdová cesta od asfaltky k letovisku. Beria dal v sousedních vesnicích vyvrátit na hřbitovech všechny náhrobní kameny jimiž pak příjezdovou cestu vydláždil. Částí náhrobních stél a zdobených památníků je pak vydlážděna hráz uměle vyhloubeného ozdobného rybníčku před dáčou. Nebylo to konec konců poprvé, kdy neúctu k živým ve Velké zemi doprovázela neúcta k mrtvým. Boření náhrobků v kostelech, na hřbitovech a klášterech byla běžná praxe ještě v osmdesátých letech minulého století.

Až teprve v páté kapitole, jako by se bál vstoupit přímo do krvavého řečiště války popisuje Hasan Bajev její předvečer. Trval několik let. Začal nástupem Gorbačova a vyvrcholil v létě 1991 pokusem bolševiků zabránit rozpadu sovětské říše. Státní výbor pro mimořádný stav (v ruštině famózně známý jako GKČP) vyhlásil protiústavní puč, Gorbačova uvěznil v jeho letovisku na Krymu a pokusil se ovládnout vzpurný parlament Ruska, který v té době sídlil v mramorové budově na břehu řeky Moskva a byl všeobecně přezdívaný jako Bílý dům. V té vzrušené době, kdy na Moskvu táhly armádní tanky tehdejšího ministra obrany a jednoho z pučistů Dmitrije Timofjejeviče Jazova, jsem v Bílém domě strávil čtyři bezesné dny a noci v blízkosti odbojného Jelcina a jeho zástupce generála Ruckého , kteří se stali okamžitě symboly protipučistické ruské Dumy. Byla to velká žurnalistická příležitost. Dny takřka praštěly napětím a události se řítily k 21.srpnu 1991, kdy byli pučisté poraženi. Jelcin pronesl svoji slavnou řeč před Bílým domem na tanku, tehdy ještě nepříliš známý generál Gračov, velitel Tulské divize, projevil Jelcinovi poprvé loajalitu a obránci barikád kolem Bílého domu jásali. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že mezi obránci na barikádách stál i mladý černovlasý muž s jiskrným pohledem, provolávající slávu Jelcinovi. Tento nadšený obránce ruské státnosti , stojící proti snaze obnovit moc starých bolševických aparátčíků se jmenoval Šamil Basajev. Jeho jméno jsem slyšel poprvé až o rok později.

Události se řítily o překot a rozpad velké komunistické říše už nemohl nikdo zadržet. Stihnout všechny převratné události se dalo jen pomocí překotné logistiky • létal jsem z jednoho konce SSSR na druhý, od Baltu až po Sibiř a středoasijské republiky. V prosinci 1992 se sešli v Alma Atě nejvyšší představitelé sovětských republik a vyhlásili konec existence Sovětského svazu. Podařilo se mi tehdy dostat se do sálu, kde se vše odehrávalo a tam se mi také vzápětí podařilo udělat nejdůležitější a přitom také nejkratší interview v životě. Zeptal jsem se Jelcina: „Borisi Nikolajeviči, existuje ještě Sovětský svaz?“ Jelcin se na mně upřeně zadíval a pak řekl pomalu hlubokým hlasem , oddělujíc slabiky: „Ne-e-xis-tu-je.“ Šéfy svazových republik však o několik měsíců předběhl tehdy světu neznámý sovětský generál Džochar Dudajev. Už 6. září 1992 vyhlásil odtržení Čečenska od Sovětského svazu. V řádných volbách byl zvolen prezidentem. Čečenští politici zdůrazňují, že dudajevské odtržení Čečenska se odehrálo na základě v ten moment existující sovětské ústavy, v níž skutečně existovala klausule , že každý subjekt SSSR má právo ze svazku vystoupit. Volby jsem si nemohl nechat ujít. Okamžitě jsem odletěl přes Vladikavkaz (tehdy ještě Ordžonikidze) do Grozného a vyhledal generála Dudajeva. Novináři tenkrát ještě Čečensko a Dudajeva „neobjevili“ a přítomnost zahraničního žurnalisty byla pro Dudajeva tak neobvyklá, že jsme dělali interview u něj doma v malém rodinném domku na jedné z ulic Grozného během večeře, kterou připravila generálova maminka. Interview se protáhl v podstatě až do rána. Vzpomínám si, že na mne tehdy Dudajev svou argumetnační schopností udělal dobrý dojem.

Hasan Bajev, který v té době v Čečensku nežil, dobře vycítil, že se schyluje k válce. Při každé návštěvě Čečny bylo možné na severu kolem města Mozdok, kde je velká vojenská posádka, na východě v Dagestánu i na západě v Osetinsku pozorovat pohyby ruské vojenské techniky, snahy získat proti Dudajevovi vnitřní pátou kolonu i horečnou diplomatickou aktivitu. Jedou jsem získal v Moskvě zprávu, že z letiště Vnukovo odlétá za Dudajevem generální prokurátor Stěpašin. Okamžitě jsem do Vnukova vyrazil a na novinářskou legitimaci proklouzl k letadlu. Dostal jsem se bez problémů na palubu, protože mne všichni členové delegace považovali za člena posádky a členové posádky za člena delegace. Okamžitě mne omráčilo, že „členy delegace“ je přibližně dvacet příslušníků nějaké speciální jednotky v neprůstřelných vestách se samopaly v rukou. Po třech hodinách jsme přistáli na vojenském letišti na základně Chankala u Grozného. Mezitím jsem se stačil Stěpašinovi představit. Velkou radost nemě,l ale díky reliktům sentimentu k někdejšímu spřátelenému Československu mne nechal pracovat. Na Chankale jsme přespali. Druhý den ráno delegace nastoupila do automobilů. Na konci kolony byl autobus, do nějž nastoupili specnazovci. Dostali příkaz neprůstřelné vesty a kalašnikovy skrýt pod lavici. Kolona přijela k malé vilce, kterou tehdy Dudajev používal jako prezidentské sídlo (později v ní žil svržený gruzínský prezident Gamsachurdía poté, co uprchl ze země). Autobus s ozbrojenci zastavil za rohem. Jednání trvalo asi dvě hodiny. Stěpašin se snažil přesvědčit Dudajeva o protiprávnosti vyhlášení Čečenské republiky Ičkeria, Dudajev zdárně kontroval. O přestávce jsem si šel s Dudajevem zakouřit. „Džochare,“ řekl jsem. „Víte o těch mládencích v autobuse na ulici za rohem?“ Dudajev se usmál: „Já vím všechno.“ Vrátili jsme se do jednací místnosti. „Zvu vás, pánové na oběd,“ řekl Dudajev a otevřel s fanfaronským gestem dveře do o vedlejšího sálu. Tam stála prostřená tabule, kavkazsky se prohýbající pod lahůdkami a lahvemi. „A pozvěte i ty chlapce z autobusu,“ řekl Dudajev. „Přeci je tam nenecháte sedět o hladu.“ Skutečně přišli. Kalašnikovy a vesty nechali v autobuse. Zřejmě to bylo fluidum oné pohostinnosti a schopnost Dudajevova v diskusi ctít protivníka, které zabránily tomu, aby byl tehdy odbojný generál zatčen. Stěpašin odletěl do Moskvy bez jeho skalpu.

Měsíc za měsícem přituhovalo. V létě se ruská Duma, vedená někdejším šéfem Nejvyššího sovětu SSSR Chasbulatovem (mimochodem Čečencem) vzbouřila proti Jelcinovi. Vzbouření se odehrálo ve stejném Bílém domě, jako povstání proti pučistům GKČP před dvěma lety. S Čečenskem vzpoura souvisí ve dvou momentech. Dudajev vyjádřil z Grozného Jelcinovi otevřenou podporu. Generál Gračov přes řeku Moskvu rozstřílel fasádu Bílého domu z tanků. Tentýž Gračov, který se stal Dudajevovi a odbojné republice Ičkeria o rok později smrtelným nepřítelem.

Moskevští Čečenci každodenně vyjadřovali obavy z války. Bylo jen otázkou času, kdy nastane nějaká provokace a někdo v okolí nerozhodného Jelcina dá rozkaz k útoku. Hasan Bajev v té době pocítil profesionální a lidskou povinnost odejet domů do Čečenska. Věděl, že ho tam bude jako chirurga zapotřebí.

Popis Bajevova „předvečeru války“ vrcholí prvním bombardováním Grozného. Město, v němž žily stovky tisíc civilních obyvatel začalo ruské letectvo bombardovat 11.prosince 1994. Kosmetický chirurg Bajev získával první zkušenosti. Chladné popisy práce válečného chirurga se stávají jednou z nejpůsobivějších pasáží v knize. Bajev se k nim ve vyprávění systematicky vrací a vytváří tu jakýsi nový , „chirurgický“ literární styl. Síla oněch popisů vyplývá samozřejmě z intensity prožitku lidského, nejen z profesionální potřeby popsat průběh amputace co nejpřesněji. První letecké bombardování brzy následovalo dělostřelecké a raketové ostřelování města. S jakousi zavilou urputností bylo město likvidováno systematicky. Nejdříve byl rozstřílen jeden blok panelákových domů, pak se střelba a bombardování přesunuly a následoval blok další. Velice často obyvatelé domů neměli čas seběhnout do mělkých panelákových sklepů, často jim , díky těžkým leteckým pumám, nepomohly. Při bombardování zahynulo mnoho ruských obyvatel, zejména důchodců. Čečenci si v okamžiku, kdy krize vrcholila, brali rodiče na vesnici, ruští důchodci však často neměli kam odcestovat . Trpěli nejen fyzicky, ale i psychicky. Byl jsem svědkem , jak dvě pološílené ruské důchodkyně křičí na vysoko letící letadlo: „Nebombardujte. My jsme naši. Naši.“

Dělostřelecká a letecká příprava byla , přesně podle učebnic sovětského vojenského školství předehrou útoku. Ten nastal na Silvestra, v noci z 31.prosince 1994 na 1.ledna 1995. Hlavní velitel útoku byl ministr obrany generál Gračov. Jestliže jednou bude učiněno spravedlnosti zadost, měl by to být právě on, kdo by měl být za válečné zločiny trestán. Nejen za desítky tisíc zabitých civilistů, ale také za zmařené životy ruských vojáků. I samotná „Novoroční bitva“ by vydala na velmi obsáhlý trestní spis. Je samozřejmě sporné zda bylo použití tanků pro boj ve městě trestným činem, spíše to byl projev obyčejné generálské nadutosti a neprofesionality. Přímo zločinem však bylo to, že, jak na Nový rok 1995 tak v dalších bitvách první i druhé války, byli do boje posílání zcela nevycvičení vojáci základní služby.

Mohlo by být takřka groteskním, co se při vjezdu tanků odehrávalo, kdyby nenastalo o několik hodin později masové zabíjení. Viděl jsem kolonu tanků vedenou zmatenými poručíky a nezkušenými řidiči, kteří , boj neboj, poslušně zastavovali na křižovatce na červenou. Z tanků křičeli velitelé, kteří neměli pořádné mapy na kolemjdoucí chodce: „Kde je tu prezidentský palác?“ „A na co to potřebujete vědět,“ říkali chodci. „Máme za úkol ho dobýt,“ říkali velitelé.

Síly odporu a obran města se zkonsolidovaly velice rychle a využily taktické chyby Gračovova velení. Bojovníci byli shromážděni na jihu města na dnes už slavném náměstí Minutka. To mělo volné, ruskou armádou nekontrolované spojení s předhůřím a horami.Z Minutky Čečenci podnikali výpady proti pronikajícím tankům. Díky Gračovově neprofesionálnosti se na Nový rok 1995 odehrávala zřejmě největší městská tanková operace v historii. Nepohyblivé tanky v neznámém prostředí a úzkých ulicích byly napadány z bezprostřední blízkosti lahvemi s benzínem a především jednorázovými protitankovými pancéřovkami obecně známými v Rusku pod jménem „mucha“. Gračov za jedinou noc ztratil (podle čečenských údajů) přibližně tři sta tanků, obrněných vozidel a automobilů. Cifra nebude příliš nadsazená • projížděl jsem několik dnů po bitvě městem • bylo doslova plné zničené vojenské techniky. Všechna patřila federální armádě, Čečenci až na pár trofejí tanky a obrněné transportéry neměli a nepoužívali.

Hlavní úkol byl zničit sídlo odporu, tj. prezidentský palác. Džochar Dudajev se okamžitě po prvních dělostřeleckých zásazích budovy odstěhoval z osmého patra do sklepa a odtud řídil odpor. Potřeboval jsem tehdy udělat s Dudajevem rozhovor. Palác byl prakticky obklíčen, hořel a postupně byl ruinován děla a raketami.. Lidé ze štábu obrany na Minutce pochopili, jak je to důležité, dostat názory Dudajeva do světa. Sedli jsme do gazíku, ruského vojenského džípu, který neměl dveře. „Aby člověk mohl rychleji z auta, když začne hořet.“ Přední sedadla nemají opěradla. „Aby se dalo zalehnout, když se dostanete do palby ostřelovačů. Přístupová cesta vedla z Minutky po hlavní silnici. Nejdřív jsme pomalu podjeli železnici, pak volným tempem až k mostu přes řeku Sunžu. Za mostem začínalo několik set metrů otevřeného prostoru, který byl pod palbou ruských snajperů. Ti se snažili zamezit spojení Minutky s Dudajevem, který byl ve sklepení paláce. Letěli jsme jako dělová koule. Řidič, mladý traktorista z Urus Martanu se vypořádal i s klubky drátů zničeného osvětlení, které se plazily po vozovce i s hromadami cihel zřícených činžáků. Prudce zabrzdil před troskami někdejšího výstavného hotelu Kavkaz. Jeho zdivo stínilo nevelký prostor, kam ruské granáty nedopadaly. Před někdejším vchodem stáli dva asi desetiletí kluci. Kouřili cigaretu, asi měli jen jednu, protože si ji vzájemně předávali a lhostejně se dívali na hořící palác. Jen když granát spadnul blíž a hroudy hlíny jim letěly až k nohám, přikrčili se do dřepu. „Dál už jen pěšky,“ řekl traktorista. Podal mi ruku, zacouval a vyrazil zpátky k mostu. S napětím jsem ho sledoval. Snajperská kanonáda ho provázela, ale zásah nedostal. Vyběhl jsem k paláci. Od hotelu k zadnímu traktu, který byl také v palebném stínu to bylo asi tři sta metrů. Běžel jsem dost rychle. Ochranka prověřila moje dokumenty a pustila mne do sklepa. Za psacím stolem sedělo Dudajev v čistě vyžehlené uniformě. Přivítal mně rukou podáním a aniž by čekal na nějakou otázku řekl: „Vyhlásili nám válku.“ Na poměry, které v tom okamžiku panovaly • celý dům se otřásal od výbuchů – to byl poměrně přesný odhad. Skutečně velké Rusko vyhlásilo malému Čečensku válku. A taky ji zahájilo. Bylo to Rusko, kdo začal bombardovat a kdo zaútočil. Nikoliv Dudajev. To je moment, který následující léta zahalily mlhou nejasností a zapomnění. První úder skutečně dalo Rusko, nikoliv čečenští ozbrojenci. Pomyslel jsem si, že je to vlastně typická situace • kolikrát už Rusko, či jeho zhoubně zbytnělá podoba • Sovětský svaz, začalo řešit politické problémy násilím. Interview jsem udělal. Dudajev mi podal ruku a já jsem řekl: „Hodně úspěchů, pane prezidente.“ Přeběhl jsem k hotelu. Kluci už tam nestáli. Ve smluvenou hodinu přijel od minutky urusmartanovský traktorista v gazíku. Proletěli jsme zpátky k Minutce. Stmívalo se a nad rafinerií se zvedal obrovský černý mrak.

Bitva ve městě byla krutá a trvala několik dní. Měla všechny rysy městské gerilové války. Natáčeli jsme a psali v jakémsi podivném ustrnutí; příval brutality války byl příliš prudký na to, aby se dal přežít bez dobrovolného vlastního okorání. V době, kdy boje ve městě vrcholily, se nám podařilo získat neobvyklé svědectví. V Šali za námi přišel jeden z bojovníků. Představil se jako někdejší kameraman grozněnské televize. „Mám tady jeden takový videozáznam. Kdyby vás to zajímalo…“ Zajímalo nás to, samozřejmě. Když jsme s kazetou odjížděli, vůbec jsme netušili, jaký unikát máme v ruce. Kameraman za novoroční bitvy vyběhl do jednoho z vyšších pater prezidentského paláce. Na parapet okna postavil kameru a spustil. Seběhl dolů, oběhl dům až do zorného pole své vlastní kamery. Na záběrech je vidět, jak se skryl za nízkou zdí, jak zvedl z listí ukrytou protitankovou „muchu“, jak si jí dává na rameno. Pak po ulici přijíždí ruský tank… Kameraman mačká spoušť. Tank zastavuje a vzápětí začne hořet. Muž odhazuje rouru na zem a odchází ze zorného pole. Hořící tank je v záběru ještě asi dvě minuty, přesně tu dobu, kterou kameraman potřeboval k tomu, aby vyběhl zátky do patra a kameru vypnul. Záběry byly omračující nejen unikátní autoreportáží kameramana-partyzána, ale zejména faktem prolnutí novinářského a vojenského řemesla. Přepsali jsme je a dali k dispozici kolegům z Reuters a BBC. Oběhly celý svět. (Mimochodem schopnosti čečenských bojovníků zaznamenávat samy sebe v boji kavkazská pobočka Reuters využívala cílevědomě. Během bitvy přijížděla produkční Reuters na Minutku v době, kdy nastupovali čečenští bojovníci vystřídat na frontové linii své kolegy. Z igelitky rozdala patnáct malých videokamer. V jedné ruce kalašnikov, v druhé kameru odcházeli bojovníci do akce. Večer přicházeli a odevzdávali produkční Reuters kamery. Každý dostal sto dolarů. Zřejmě se to agentuře vyplatilo • údajně vždycky našli mezi amatérskými záběry několik desítek vteřin unikátních obrázků.)

Psi požírající mrtvoly, o nichž Bajev píše v knize, byly chmurným obrazem bombardovaného města. Plížili se jako stíny, hladoví, bez majitelů, bezprizorní. V lednu a únoru 1995 jsem viděl na ulicich města a v rozbitých domek stovky mrtvých těl civilistů, včetně dětí. Viděl jsem v rozbombardovaných domech v blízkosti bývalé tramvajové remízy psy okusovat dětskou mrtvolku. Byl to chlapec asi desetiletý, to se dalo na poloohlodané mrtvolce ještě poznat. Zahnal jsem psy kamením. Odpoledne, když jsem se vrátil na náměstí Minutka jsem o tom říkal Čečencům. „Psi raději okusují dětské mrtvoly,“ poučili mne. „Děti jsou pro ně sladší. Psi už se to naučili.“

Mrtví ve městě byli v začátku první války běžným zjevem. Jel jsem jakýmsi autobusem vezoucím uprchlíky na sever směrem k Urus Martanu. K hlavní trase Vladikavkaz • Baku se projíždí několik kilometrů lesem. Jen v tomto úseku jsem napočítal osm mrtvých těl podél silnice. Byli to všechno civilisté. V lednu jsem viděl poblíž bývalého hotelu Kavkaz tři ohořelé ruské tankisty. Leželi na chodníku nepodobní lidským tělům • všichni tři shořeli na škvarek. Byli tam tři dny. Pak je někdo pohřbil nebo odvezl. V té době se také objevilo ve městě největší množství hrobů. Jelikož víra přikazuje, aby byl mrtvý pohřben do čtyřiadvaceti hodin, nebylo jiného zbytí než kopat hroby všude, kde to jen trochu šlo. Odvážet mrtvé bylo nebezpečné. Na upozornění Čečenců jsem filmoval nedaleko Minutky ohořelé auto, v němž za volantem seděl zcela spálený trup řidiče se zejícími bílými žebry. Na střeše auta na kovovém nosiči byla rakev jejíž víko výbuch odhodil. „Vezl ženu pohřbít,“ řekli mi samopalníci, kteří mne sem dovedli. Tělo mrtvé ženy na ohořelém autě bylo požárem zcela netknuté. Nemožnost odvézt mrtvé na hřbitov dala vzniknout hrobům na nejneuvěřitelnějších místech mezi paneláky, na zápraží bývalých samoobsluh, pod dětskými houpačkami na pískovišti, nebo dokonce uvnitř domů pod vytrhanou podlahou.

Počty mrtvých jsou ve válkách vždycky tajemstvím. Hasan Bajev se numerologií nezabývá, snad proto, že je pro něj každá lidská bytost jedinečným božím dílem, které se nedá násobit aritmetickými počty. Velení armád často zamlčuje své ztráty, pokud není naopak potřeba počty postižených naopak zveličovat například kvůli reparačním požadavkům. V Čečensku ruské velení zásadně ztráty svých vojáků bagatelizuje, stejně jako tomu dělalo sovětské velení v Afghánistánu. Přesných čísel je těžké se dopátrat, přesto se nám podařilo jakýsi odhad mrtvých ruských vojáků udělat. Na vrcholu první války jsme našli v Rostově na Donu vojenskou nemocnici, kam ruská armáda soustřeďovala neidentifikovaná těla svých vojáků padlých ve válce. Nemocnice byla slušně vybaveným výzkumným pracovištěm. Byla vybavená počítači a tým vedený několika důstojníky v hodnosti podplukovníků a plukovníků, vesměs vojenských lékařů, nám ochotně , i na kameru, vysvětloval smysl své práce.. Jejich vojenská nemocnice shromaždovala mrtvá těla, která se nedala rozpoznat. Koncem roku 1995 jich v mrazících vagonech na zeleninu držela přesně 999. Tisícovka ohořelých, rozdrcených lidských zbytků. Do Rostova často přijížděli rodiče zmizelých vojáků. Personál jim mrtvá těla vyvážel na nosítkách a rodiče se snažili své syny identifikovat podle oblečení, zbytků dokumentů, dopisů atd. Byli jsme svědky návštěvy otce, který poznal zničené tělo svého syna podle jizvy na koleni. „Do smrti budu litovat, že jsem mu to kolo, na kterém si koleno odřel, kdy koupil,“ řekl nám otec vojáka. Už jsme tenkrát byli válkou takřka okoralí, ale na tohle shledání otce a syna nikdy nezapomenu. Velící plukovník měl o druzích zranění dokonalý přehled. „Při válce takového typu jako je nyní v Čečensku, připadne na devět rozpoznatelných mrtvých přibližně jeden mrtvý, kterého lze identifikovat jen těžko.“ V podstatě připustil, že koncem roku 1995 měla ruská armáda v Čečensku ztráty přibližně deset tisíc mužů.
Hasan Bajev věnuje velkou pozornost postavě čečenského prezidenta Aslana Maschadova a období mezi první a druhou čečenskou válkou. Být čečenským prezidentem je poměrně riskantní řemeslo. Prozatím tři prezidenti Čečenské republiky Ičkeria byli zabiti ruskou armádou či agenty Federální služby bezpečnosti: Džochar Dudajev, Zelimchan Jandarbijev a Aslan Maschadov. Všechny jsem jako novinář více či méně dobře osobně znal. Poslední z nich byl zavražděn 8. března 2005, ve vesnici Tolstoj-Jurt, v nížinné části Čečenska severně od Grozného, pokud máme věřit oficiální zprávě Nikolaje Patruševa, šéfa FSB.
Maschadov se z trojice zavražděných prezidentů vyděloval zvláštní schopností vést dialog. S kýmkoli. Ať už to byli radikální polní velitelé typu Šamila Basajeva, nebo ruští důstojníci a generálové, stojící na druhé straně fronty. Mnohokrát jsem viděl Maschadova vyjednávat příměří, výměnu zajatců, předávání ruských vojáků základní služby jejich matkám… A většina novinářů v době první čečenské války, kdy byl náčelníkem štábu vojsk prezidenta Dudajeva, si vzpomíná spíš na jeho aktivity parlamentáře a nedokáže si vybavit Maschadova vojevůdce. Jistě v tom hrála roli skutečnost, že často bojoval proti svým spolužákům z leningradské vojenské akademie, kde graduoval na sovětského důstojníka už v roce 1981. Mimoto byl Maschadov jako sovětský plukovník člověk světský, schopný se vyhýbat nástrahám fundamentálního wahhábismu. Navíc měl schopnost sebereflexe. Pamatuji si, jak mi jednou vyprávěl o svém vojenském nasazení ve Vilniusu v roce 1991 proti Vitautasu Landsbergisovi, který usiloval o osvobození Litvy. „Stydím se, že jsem tenkrát nepochopil, že Litevci bojují za svobodu,“ řekl mi Maschadov doslova.
Vidím ho, jak civilně a neokázale, někdy skoro až stydlivě, vedl v betonové budově poblíž ruské vojenské základny Chankala přezdívané Kulikovo pole nekonečné rozhovory, které nakonec vedly v srpnu 1996 k uzavření Chasavjurtské smlouvy ukončující první válku. Podepsal ji on a Alexandr Lebeď. Oba jsou již po smrti a oba zahynuli násilnou smrtí.
A byl to Maschadov, kdo podepsal s prezidentem Jelcinem v Kremlu v listopadu 1996 mírovou smlouvu. Ona scéna je v lidovém podání notoricky známá: Maschadov, zvyklý na uniformu, přijíždí do Kremlu v nepadnoucím obleku, s kožešinovou papachou na hlavě, a je uveden do Jelcinovy pracovny. Jelcin sedí za svým pracovním stolem a vyzve Maschadova, aby se posadil k dlouhému konferenčnímu stolu před prezidentskou stolicí. Maschadov odmítá nerovnost zasedacího pořádku. Chce sedět jako rovný s rovným. Prezident proti prezidentovi. Jelcin vstává, opouští svůj psací stůl a usedá proti Maschadovovi na druhé straně konferenčního stolu.
Určitá vojácká prostota jednání a přirozená hrdost doprovázely jeho snahy válku zastavit. V posledních letech vydal několik desítek prohlášení a výzev k ukončení války, ale bez odezvy. Ruský prezident Putin ho označil za teroristu, bez ohledu na to, že se Maschadov vášnivě distancoval od basajevského teroru v Beslanu.
Poslední dvě Maschadovovy snahy o jednání souvisí s Prahou. V únoru 2005 poskytl rozhovor (pravděpodobně to bylo Maschadovovo poslední zásadní politické interview) pražskému zpravodaji Rádia Free Europe Aslanu Dukajevovi. Vysvětloval v něm smysl měsíčního jednostranného příměří, které začátkem roku vyhlásil a které bylo gerilovými bojovníky více méně dodržováno. Příměří mělo vytvořit atmosféru k návrhu, který čečenský představitel prostřednictvím pražské radiostanice předložil Putinovi. Maschadov žádal půlhodinové setkání s ruským prezidentem bez jakýchkoli předběžných podmínek a posouzení čečensko-ruských vztahů. Ruský prezident nereagoval.
S Maschadovovým vědomím se od loňského podzimu rozvíjela i snaha jeho londýnského představitele Achmeda Zakajeva o jednání s ruským občanským sdružením Matky vojáků. Toto respektované hnutí matek, jejichž synové bojují v Čečensku v řadách federální ruské armády, přišlo s iniciativou zasednutí za jednací stůl s představiteli čečenských rebelů loni na podzim. K prvnímu setkání mělo dojít v Bruselu za asistence řady poslanců Evropského parlamentu, ale ztroskotalo na tom, že belgická vláda nedala ruské delegaci víza. Druhý pokus se měl odehrát v Praze. Ruské matky se měly setkat se Zakajevem na konferenci o lidských právech, kterou jsem začal v Senátu připravovat. Členem ruské delegace měl být i obhájce lidských práv, někdejší disident a Jelcinův ombudsman Sergej Kovaljov. I z pražského setkání sešlo, neboť české ministerstvo zahraničí dalo najevo, že Zakajev nedostane od našeho londýnského velvyslanectví vízum. Nakonec větší smysl pro realitu než belgická a česká vláda projevila vláda britská, která dala víza ruským matkám a k prvnímu setkání dvou znepřátelených stran došlo v Londýně 24. února. Tady síly ruské Federální služby bezpečnosti zareagovaly více než radikálně. Doslova několik dní po posledních Maschadovových mírových iniciativách čečenského prezidenta zlikvidovaly. Jako by tím Kreml dával najevo, že si mírové řešení čečenského konfliktu nepřeje. Odstranil člověka, který jako jeden z mála mocných v Čečensku nepovažoval protivníky za ruské psy.

Bajev se o ruských matkách zmiňuje s úctou, kterou si zaslouží. Mnohokrát jsem je v Čečensku potkal. Postávaly u vojenských velitelství, u štábů čečenských bojovníků, na autobusových nádražích. Držely většinou v ruce fotografii svých synů, někdy také ukazovaly kolemjdoucím na kusu tvrdého papíru základní údaje o zmizelém: jméno, kdy narukoval, kdy od něj a odkud přišel poslední dopis atd. Ty méně šťastné nakonec stopu svých synů nezachytily, nebo je našly v hospitalu v Rostově na Donu. Ty šťastnější své syna našly v čečenském zajetí. Několikrát jsme zajaté ruské vojáky natáčeli. Často byli drženi ve školních tělocvičnách. Pokud matky dokázaly vojáky vyhledat, Čečenci jim vesměs povolovali, aby žili v zajetí se svými syny. Tam jim praly a vařily… Zajetí není žádný med, ruští vojáci většinou tvrdě pracovali jako opraváři, hloubili zákopy, štípali dříví… Řada z nich přiznávala, že je lepší být v zajetí,než sedět v hořícím tanku. Čečenci za první i za druhé války striktně odlišovali vojáky základní služby od tzv. kontraktniků, tj. žoldnéřů, kteří šli bojovat za peníze. Kontraktniky, často důstojníky vyššího věku, kteří kdysi bojovali jako sovětští vojáci v Afghánistánu, do zajetí Čečenci neberou. Zabíjejí je, právě tak jako zajaté piloty sestřelených letadel a helikoptér. „Zabíjet z dálky je zbabělé,“ říkají Čečenci.

Hasan Bajev se s hořkostí zmiňuje o tzv. filtračních táborech. Vznikly poměrně brzy už za první války. Nejznámější z nich byl tábor nazývaný PAP 1 v jedné z traktorových stanic v Grozném. Jak jméno napovídá, původně byly filtrační tábory určeny k tomu, aby v nich byli zadržení Čečenci civilové odfiltrováni od Čečenců partyzánů. Metody, jaké se při filtrování používají byly mnohokrát popsány v ruském tisku. Rozpoznání partyzána aniž by bylo vynuceno jeho přiznání, je velmi obtížné. Čečenští bojovníci zejména na samotném začátku války vesměs bojovali v civilu, už jenom proto, že uniforem bylo málo. Často ruští vojáci ve filtráku používali k „rozpoznání“ dvě jednoduché metody. Nechali například svléknout zajaté muže do naha. Pokud neměl pod oblečením trenýrky znamenalo to, že je to nebezpečný fundamentalista, neboť se stalo všeobecnou pověrou, že zarytí wahhabisté nenosí spodní prádlo. Běžně ( a to i na blokpostech) se prověřuje rameno muže pod košilí, zda není otlačeno od řemenu samopalu.

Poprvé jsme získali přímá svědectví od lidí, kteří prošli filtračním táborem v době mezi první a druhou čečenskou válkou, kdy ruská armáda na čas opustila Groznyj. Především to bylo několik dřevěných beden s lidskými kostmi, zřejmě ze spálených těl, které mně a kolegyni Petře Procházkové ukázali lidé ze štábu plukovníka Maschadova. Odhadem to mohly být pozůstatky několika desítek lidí. Čečenci tvrdili, že to byli bývalí vězni jednoho z grozněnských filtračních táborů. „Mrtvé polili benzínem a spálili,“ řekli nám lidé z Maschadovova štábu. Ti nás také upozornili na existenci několika masových hrobů, kam jsou zabití a umučení ve filtračních táborech pohřbíváni. Jeden z nich jsme nedaleko grozněnské čtvrti Staropromyslovskaja s Petrou našli. Byla to podlouhlá jáma , která měla šířku bagrové radlice. Její hloubka se nedala odhadnout, protože jáma byla asi tak jeden metr pod svůj okraj zaplněná směsicí hlíny a lidských těl. Všechna mrtvá těla byla oblečená v civilu, převažovali muži. Podrobně jsme s Petrou betacamemhromadný hrob zdokumentovali. Jeden z posledních mrtvých, který sem byl vhozen, přičemž se nikdo nenamáhal jej alespoň poprášit hlínou, byl muž, který měl ruce svázané drátem a ústa přelepená lepící páskou. Dokumentaci hromadného hrobu jsme při nejbližší příležitosti předali v Moskvě obráncům lidských práv a věřím, že jednou přijde čas, kdy budou viníci potrestáni

Dostat před mezinárodní tribunál viníky čečenské genocidy je dnes nereálné. Celkový přístup převážné většiny ruského obyvatelstva a uměle pěstovaná nenávist a rasistické opovržení k „čorněnkim“ tomu zásadně brání. Příkladem budiž například příběh jednoho bombardování ve vesnici Šali začátkem roku 1995. Bomba dopadla na tržiště, kde pod širým nebem ženy prodávaly domácí výrobky a muži náhradní díly na automobily. Zabila asi 15 lidí. Shodou okolností jsme byli nedaleko Šali a stačili jsme roztrhaná těla nafilmovat , zaznamenat svědectví a jmenný seznam mrtvých, který pořídili lékaři šalinské nemocnice. V Mokvě jsme pak z naší redakce zatelefonovali na generální prokuraturu. Postupně nás přepojovali, až jsme se dostali k tomu zodpovědnému prokurátorovi. „Máme svědectví o hromadné vraždě,“ řekli jsme. Prokurátor nás okamžitě pozval k osobní návštěvě. „Tak, kde se to odehrálo?“ řekl prokurátor. „V Čečensku,“ řekli jsme. „Ahá, v Čečensku,“ odtušil prokurátor s jistou dávkou zklamání. Usoudili jsme z toho, že vražda v Čečensku má jiné parametry, než vražda na ulicích hlavního města. Kopii záznamů jsme oproti zápisu odevzdali. „Budeme vás informovat,“ řekl prokurátor. Už se nikdy neozval.

Přímým popudem k uzavření Chasavjurtských dohod a ukončení první čečenské války byl teroristický nájezd Šamila Basajeva do jihoruského městečka Buďonnovska v létě 1996. Když jsme tam s Petrou Procházkovou přijeli, byla budova nemocnice, kterou Basajev obsadil obležená ruskou armádou i novináři. My jsme se pochopitelně chtěli dostat dovnitř, abychom zjistili požadavky Basajeva a jaký je osud pacientů, kteří byli drženi jako rukojmí. Napadlo mne jít na poštu a slečně telefonistce říct, jestli by nás nemohla spojit s nemocnicí. „Proč ne?“ a zastrčila kolíčky s kablíky. Na druhé straně drátů se ozval hlas, který jsem znal, byl to Aslanbek Abdulhadžijev, zvaný Velký Aslanbek, hřmotný polní velitel z Šali. „Jak se máš, zrovna vedu vyjednávání s ruským ministerstvem vnitra.“ A já jsem mu řekl: „Aslanbeku, my bychom chtěli být u toho.“ On řekl: To je maličkost, oni teď udělají všechno, co budeme chtít.“

Druhý den nás vyhledali ruští vyjednavači, specialisté na boj s teroristy: „Nejste náhodou čeští novináři Štětina a Procházková? Oni si přejí, abyste byli u vyjednávání.“ Tak jsme tedy souhlasili, že budeme při vyjednávání. Dva důstojníci nás převedli přes okopy a hromady pytlů s pískem a betonové zátarasy dovnitř. V nemocničním parku, na lavičce, seděl Velký Aslanbek, sám, beze zbraně, obklopený asi patnácti důstojníky ruských tajných služeb v civilu. Neviděl nás a já jsem slyšel, jak říká: „Rebjata, u nas tolko odno trebovanije: davajtě • ostanovim etu vojnu.“ Bylo to něco neuvěřitelného a nesmyslného, nikdo z těch, kdo tam stáli mu nerozuměl. Nechápali větu: „Chlapci, my máme jenom jeden požadavek : pojďte, zastavíme válku.“ Rozuměli by, kdyby chtěl třeba peníze, zbraně, někoho propustit, cokoli. Ale ukončit válku?! Pro ně on bylo terorista a požadavek absurdní…

Aslanbek nás požádal, abychom tlumočili novinářskému společenství v Buďonovsku výzvu, aby novináři při odjezdu teroristů z nemocnice také nasedli do připravených autobusů. Výzvu jsme předali a řada novinářů pak, poté, co se domluvil Šamil Basajev po telefonu se samotným ruským premiérem Černomyrdinem, v autobusech z Buďonovska s čečenskými ozbrojenci odjela.

Pak přišla, v devadesátém devátém roce, druhá válka. Jako by Bajevova kniha opisovala desetileté drama vyvíjející se podle klasického schématu od zápletky k vyvrcholení a katarzi. Druhá válka byla ještě surovější než první. V září začalo nové bombardování Grozného i celé země. Desítky a desítky tisíc lidí prchaly z Čečenska do Dagestánu, do Ruska a do Ingušska, kde se soustřeďovali v uprchlických táborech.

Pokračoval morální rozklad ruské federální armády. Důstojníci, kteří byli obvykle odvelováni do Čečenska na několik měsíců se snažili „služební cesty“ využít ke svému vlastnímu prospěchu. Metod, jak se obohatit je k dispozici hned několik. Především to jsou přímé loupeže. Vojenská jednotka pod záminkou vyhledávání teroristů (vojáci používají pro tuto činnost úžasné slovo začistka) přepadne vesnici. Několik lidí zastřelí nebo výstražným způsobem zmrzačí. Jednu z přístupových cest do vesnice přitom nechají otevřenou. Zděšení obyvatelé uprchnou a mohou nastoupit nákladní vozy. Nakládá se všechno: televizory, koberce, ledničky, nábytek. Vozy s kořistí pak odjíždějí do samotného Ruska. Byl jsem, někdy v roce 1996 svědkem vyloupení západočečenské vesnice Sernovodsk. Podařilo se mi do ní projít v převlečení za gruzínského starce (gruzínského proto, abych při případném zadržení vysvětlil svůj neruský přízvuk). Měl jsem na sobě starou šubu, papachu a v ruce sukovici. Dobelhal jsem se do centra. Několik kamazů nakládalo zařízení z opuštěných domů a odváželo do meziskladu v místním technickém učilišti.

Další lukrativní metodou obohacení je vybírání „mýtného“. Země je rozparcelována stovkami blokpostů (ruský ekvivalent anglického checkpoint). Kdokoliv jede kamkoliv, třeba do vedlejšího města na trh, či k lékaři) je ve svém autě či autobuse prověřován. Cestující již mají připraveny bankovky, které službu konajícímu vojákovi odevzdávají. Dolary fungují skvěle. Často jsem měl v kapse připravený svazeček desetidolarovek k rozdávání. Lákadlo tvrdé měny je silné : nepochybuji o tom, že za tisíc dolarů nechají projet ruští důstojníci blokpostem i automobil plný partyzánů, včetně těžkého kulometu.

Velmi výhodný je prodej zbraní a munice. Ve válce je velmi jednoduché získat miny, granáty a střelivo. Při přestřelce například velitel nechá vypálit desetkrát z minometu, ve výkaze pak deklaruje výstřelů dvacet. Ušetřených deset min pak prodává. Obvykle právě Čečencům, proti nimž ještě nedávno střílel a kteří budou pravděpodobně právě koupenými minami střílet na jiné ruské vojáky.

Pro odborníky je však nejlukrativnější metoda prodeje lidí. Filtrační tábory a věznice jsou k tomu jako stvořené. Stačí pozajímat dostatek mužů podezřelých z terorismu. Nejlépe pak z bohatých rodin. Ceny výkupného se pak pohybují podle movitosti příbuzných zajatce od tisíců do statisíců dolarů. Jsou známy i případy prodeje mrtvých těl. Zadržení podezřelého je přitom jednoduché. Stačí, když vsunou čečenskému muži do kapsy patronu, kterou vzápětí při šacování „objeví“. Čečenci si proto velmi často , vypraví li se na cestu, zašívají nebo přelepují izolepou všechny kapsy.

Podzimní bombardování Grozného sílilo. Přesto však několik desítek tisíc civilních obyvatel v bombardovaném městě, zůstalo. Na podzim 1999 dala ruská armáda zbývajícím obyvatelům hlavního města ultimátum, aby nejpozději do 11.prosince město opustili. Ultimátum naznačovalo, že to je právě toto datum, kdy se ve městě něco přihodí. Groznyj byl neprodyšně obklíčen i se zbytkem obyvatel i ozbrojenými obránci města. Pozorovatelé spekulovali, co se má onoho jedenáctého prosincového dne odehrát: spekulovalo se o možném použití chemických zbraní, někteří experti soudili, že armáda nasadí kobercové bombardování atd. Zjistit, co se má odehrát bylo těžké. Armáda uzavřela přístupové cesty do Čečenska a nevpouštěla dovnitř novináře. Vyčkávali jsme v novém hotelu v Nazrani (byl postaven v devadesátých letech slovenskými stavbaři). Hotýlek byl jakýmsi štábem novinářů, kteří se všichni snažili nějak dostat do Čečenska. První, komu se to, díky převaděčům, podařilo , byla moje kolegyně Petra Procházková. Dostala se až do Samašek v převlečení za čečenskou ženu. Natočila tam několik významných svědectví. Obklíčený Groznyj však byl velkou neznámou, protože uvnitř nebyl jediný novinář. Po několika marných pokusech jsem odletěl z Ingušska do Moskvy a vzápětí nato do Gruzie. Byl jsem rozhodnut překročit ilegálně gruzínsko-ruskou hranici. Tehdy létaly z gruzínské pohraniční obce Šatili až takřka ke Tbilisi vrtulníky bez poznávacích znaků, které vozily zraněné Čečence. Do jednoho takového vrtulníku se mi podařilo se dostat. Přistáli jsme pod zříceninou šatilského středověkého hradu uprostřed hor. Pak už jsem musel pěšky údolím Argunu, který z území Gruzie vtéká do čečenské části Kavkazu. Údolím řeky postavili Čečenci během přestávky mezi válkami horskou silničku, která byla za ruské hospodářské blokády Maschadovovy Čečny skutečnou „cestou života“. Šel jsem pěšky asi dvě hodiny, přebrodil řeku a narazil na čečenskou pohraniční stanici. Byla to dřevěná bouda zakrytá větvemi. Vedle ní, také zamaskován, stál buldozer určený k opravám cesty odklízení sesuvů. V boudě jsem narazil na několik přátel • čečenských novinářů, pracujících pro některé zahraniční agentury, například pro Reuters a pro AP. Čekali jsme až se úplně setmí. Na úbočích nad námi hořely lesy zapálené napalmem, shazovaným ruskými letadly. Několik kilometrů dlouhý horský hřbet rudě sálal, jakoby odněkud z nitra hory vytékala žhavotekutá láva.

Za tmy jsme nesedli do automobilu a vyrazili po břehu Argunu. Ráno jsme dojeli do první čečenské vesnice Itum Kale. Byl to výjimečný automobilový zážitek. Celou noc jsme jeli bez světel. Jak se mohl řidič na stezce, která měla k řádné silnici dost daleko, udržet, je mi záhadou. Zařízení pro noční vidění bylo tehdy v Čečensku velmi vzácné. V Itum Kale jsme byli přes den schováni ve stodole a další noc jsme dorazili do jedné z vesnic jižně od Grozného.Úmyslně ji nejmenuji, abych neohrozil její obyvatele.

Čekal tu už můj starý přítel, ruský novinář a vynikající válečný zpravodaj Andrej Babickij, pracující pro ruské vysílání Svobodné Evropy. Přešel sem přes hory z Ingušska. Spolu s ním pak jsme byli zařazeni do kolony partyzánů, která měla za úkol proniknout přes ruské pozice do obklíčeného Grozného.

V těchto okamžicích konce roku 1999 začíná vyvrcholení knihy Hasana Bajeva. Ani on, ani já jsme netušili, že se jeho lékařské drama a mé drama novinářské brzy setkají. Bajev popisuje poslední čečenskou obranu zvenku, já jsem měl možnost ji zanedlouho pomocí satelitního telefonu popisovat zevnitř. V koloně partyzánů byla asi stovka mužů a několik žen. Nesli zbraně a baťohy s municí. Hned první noc jsem pochopil systém organizace takového pochodu. Úplně vepředu je rozvědka a velitel pochodu. Mají podrobné mapy v měřítku 1:50.000 a malé tužkové baterčičky, jejichž slabounké světlo je vidět nanejvýš na vzdálenost jednoho metru. Úkolem rozvědky je odhalovat případné nástrahy a provést kolonu kolem ruských pevnůstek, přes ruské zákopy a zátarasy a přes minová pole. K tomu samozřejmě mapy nestačí • rozvědčíci obvykle perfektně znají místopis území, kde partyzáni operují. Měli jsme štěstí, noc byla temná, obloha byla zatažená. Pochod je velice obtížný. Nešli jsme po cestách, ale přímo terénem. Chůze je fyzicky neobyčejně namáhavá, protože člověk neustále padá na nerovnostech, kořenech stromů, výmolech a kamení. Přitom se nesmí zdržet. Ten, kdo by zaostal a zůstal zpátky, nemá velkou šanci bez rozvědky minovými poli projít. Brzy si zvyknete na to, že nesmíte zakašlat, že nesmíte v úplné tmě ulomit větvičku, že nesmíte ani hlasitě dýchat. Po několika hodinách jsme se proměnili v živočichy, jejichž nejdůležitější části těla jsou nohy a uši. Nohy proto, aby vás nesly, uši k tomu abyste naslouchali šustotu kalhot mezi stehny toho, kdo kráčí před vámi. Rozestup v koloně je přibližně na předpažení, aby jste rukou mohli kontrolovat blízkost toho před vámi. Povel ke zvětšení rozestupů přišel zepředu od velitele tichou poštou v okamžicích, kdy jsme míjeli ruské pevnůstky. Větší rozestup dává při střelbě protivníka přežít více lidem.

Kolem třetí hodiny ranní byla většina lidí v koloně na pokraji vyčerpání. Jediný odpočinek, který jsme měli byly chvíle, kdy rozvědka prozkoumávala terén. Nikdy bych nevěřil, že ležení v blátě může být tak příjemné. Krátce si odpočinout dávaly i výstřely ruských světlic. Vojáci jimi pravidelně osvětlovali terén kolem svých hliněných a dřevěných šancí a pevnůstek. Světlo pomalu padající k zemi je nažloutlé a vše kolem vás se proměňuje, zatímco se snažíte zavrtat se do země, v přízračnou krajinu s hromadami hlíny, ostnatými dráty a rozstřílenými vojenskými auty. Velmi mi to připomínalo krajinu od Verdunu, známou ze slavných válečných fotografií. K ránu se celá kolona skryla ve stodole ve vesnici. Prostoru tam bylo málo, ale spali jsme na pokraji vyčerpání v chumlu propletených těl.

Druhá noc byla namáhavější než druhá. Terén byl těžký, šli jsme lesem, kličkovali mezi zaminovanými úseky a nesměli jsme se odchýlit od trasy ani úkrokem vpravo či vlevo. V jednom okamžiku jsme překonávali minové pole přes kabinu obrněného transportéru. Jeden za druhým jsme zalézali do nitra vozidla a na druhé straně vypadávali druhými bočními dveřmi ven. Pamatuji se, jak jsem se otřásl, když jsem po čtyřech do vozidla vlezl a ucítil pod dlaněmi a pod koleny něco měkkého a uhýbajícího. Byla to mrtvá těla ruských vojáků. Transportér tu pravděpodobně zabloudil a vyletěl do povětří na svých vlastních minách. Poslední hodiny pochodu už jsem se držel v pohybu jen jakýmsi vzepětím vůle podporované strachem. Nedošli jsme do města za tmy. Rozednívalo se. Byli jsme už sice uvnitř obklíčení, ale stali jsme se snadno zasažitelným cílem pro stíhačku nebo pro vrtulník. V jednom okamžiku jsme stoupali do prudkého kopce přes širokou louku. Kdyby přiletěla helikoptéra, měla by nás obsluha jejího palubního kulometu jako na dlani.

Kolem poledne jsme byli na kraji města. Tam čekalo několik aut. Naložili nás a rozstřílenými ulicemi nás dovezli k jednomu domu , jehož okna byla zarovnána pytli s pískem. Odpotácel jsem se do sklepa. Byly tam nouzové palandy. Upadl jsem na ně a okamžitě usnul. Bylo jedenáctého prosince.

Probudil jsem se odpoledne. Nějaké ženy na bubnových kamínkách smažily cibuli, která krásně voněla. Slyšel jsem hlasy. Andrej Babický už někoho na magnetofon zpovídal. Dva muži oblečení do podivné směsice civilního a vojenského oblečení stáli zády ke mně. Teprve když se otočili, poznal jsem Aslanbeka Ismailova, Velkého Aslanbeka. Druhý muž byl Apti Bisultanov, básník a ministr kultury Maschadovovy vlády. Objali jsme se. Vyndal jsem z tašky kameru, které zázrakem přežila dva noční pochody, všechny pády a údery i mokvavý déšť a natočil první záběry v obklíčeném městě. Všichni, s nimiž jsem pak během oněch deseti dnů ve městě mluvil věděli, nebo alespoň tušili, že už dlouho nebudou mezi živými. Snad proto se snažili formulovat své odpovědi přesně a říci to nejdůležitější, co měli na srdci. Velký Aslanbek vyslovil při tomto rozhovoru jednu velmi přesnou tezi, která není ve světě příliš známá: „Bojujeme proti komunistické nákaze. Vzali jsme na sebe celou tíhu boje proti komunismu, který u nás skrytě pokračuje,“ řekl. Věděl, co říká. Už několik let bojoval proti armádě, která představuje v Ruské federaci jednu z nejregresivnějších složek společnosti. V Čečensku se to za první války projevilo mnohokrát. Sám jsem viděl střílet do vesnice plné civilních obyvatel tanky na nichž nevlála ruská trikolóra, ale rudá vlajka se srpem a kladivem. Často bylo možné v Čečensku vidět obrněné transportéry s portréty Leonida Iljiče Brežněva.

V podvečer jsme se v okamžicích, kdy se stíhačky Su-25 otáčely v dálce nad obzorem, vydali na náměstí Minutka. Ve chvílích, kdy se stíhačky vracely, jsme zajížděli do podjezdů nebo mezi trosky. Štáb obrany města byl ve sklepě panelového věžáku přímo na náměstí Minutka. Odtud byly řízeny všechny obranné operace čečenských bojovníků, kterých bylo ve městě několik tisíc. Hasan Bajev v knize nepřesně přisuzuje funkci velitele obrany města Šamilu Basajevovi. Nebylo tomu tak. Hlavním velitelem byl generál Aslanbek Ismailov, přezdívaný Malý Aslanbek. Znali jsme se od samotného počátku čečenské první války. Tehdy byl velitelem obrany města Argun. Byl to člověk civilního projevu, vzdělaný a sečtělý, měl smysl pro vtip. Před válkou byl ředitelem jakési cihelny. Od dob, kdy jsme se seznámili vyrostl v jednoho z nejlepších čečenských stratégů. Přivítali jsme se srdečně. Byl oblečený do vojenského khaki svetru a plátěných kalhot. Zarostlý , pohublý, ale zjevně v konzistentní duševní pohodě. Obýval ve štábu zadní sklepní místnost bez oken, vybavenou postelí, velkým stolem pro porady a obrovskou podrobnou mapou města na stěně. Deset dní jsme byli s Babickým jeho hosty. Vždycky si udělal čas na kus řeči i na potřebná interview. Hodnotil vojenskou situaci střízlivě a měl jasnou představu o početní i technologické přesile ruské federální armády. „Dřív nebo později odejdeme. Ale ještě několik dní budeme město bránit. Chceme tím vyjádřit suverenitu naší země,“ řekl. Připomenul jsem, mu že je dnes jedenáctého prosince, že dnes vyprší ultimátum, které dala armáda obyvatelům k opuštění města. „Ve městě je odhadem ještě čtyřicet tisíc civilních obyvatel. Jak mají odejít? Jakmile někdo vyleze ze sklepa, hned ho zastřelí. Dnešní datum byla jen léčka na mezinárodní veřejnost, aby Kreml ukázal svou velkorysost.“

Štáb byl vybaven jedním počítačem, nabíječkami vysílaček, stojany na samopaly. Byla tam jedna kamna, na nichž dvě mladé Čečenky chystaly jídlo a vařily čaj. V přední místnosti hned pod schody do sklepa viselo několik kýt hovězího a svazky sušené zeleniny . Na druhé straně místnosti stály bedny s lahvemi plněnými benzínem. Z Molotovových koktejlů čněly hadrové knoty. V sousedním sklepě byly matrace, na nichž spalo asi třicet vojáků sloužících přímo pod Malým Aslanbekem. Čas od času se nám podařilo získat auto, ale použili jsme ho jen výjimečně. Byl to pro stíhačky příliš provokující a snadný cíl. Celé dny jsme chodili pěšky. Filmovali jsme ve sklepích a jamách vykopaných na zahradě, kde žily rodiny s dětmi, natáčeli jsme při obraně tzv. Pavlovova domu nedaleko minutky, který byl hlavním opěrným bodem bránícím ruské armádě nástupu od Chankaly. Navštěvovali jsme nemocnice ve sklepích, kde lékaři operovali a amputovali při světle baterky stejně jako jejich kolega Hasan Bajev o několik desítek kilometrů odtud. Schovávali jsme se před stíhačkami, navštěvovali obrané kóty a posílali po satelitu zpravodajství do světa. Seč jsme s Andrejem mohli jsme se snažili vyvrátit lživé tvrzení, které federální armáda vypouštěla do světa, totiž, že se v Grozném skrývá jen hrstka kriminálních živlů, s nimiž se jednotky ministerstva vnitra lehce vypořádají. Kreml nemohl potřebovat, aby se svět o jednolitém odporu Čečenců dozvěděl. Usilovně také tajil velké ztráty na životech ruských vojáků. Navštěvovali jsme lokality bitev, kde často ležely desítky mrtvých těl ruských vojáků základní služby, které nikdo nepohřbíval a usvědčovaly ruské velení ze lži.

Občas jsme se setkali i s Šamilem Basajevem. Držel se svoji jednotkou část obrany města. Přicházelo těžkotonážně ozbrojený, ověšený granáty, zablácený a unavený. V interview jsme se ho především vyptávali na jeho nájezd na území Dagestánu, které Bajev v této knize popisuje a který se stal záminkou k novému útoku ruské armády. Andrej se Basajevai otevřeně zeptal, co říká fámám, že si jej koupila ruská Federální služba bezpečnosti, aby nájezdem za hranice Čečny tuto záminku uměle vytvořil. Basajev nám řekl: „To je samozřejmě nesmysl. Kdyby nebylo toho, že jsem vstoupil do Dagestánu, našli by si jinou záminku. Od léta bylo jasné, že ruská armáda zaútočí na Čečensko v každém případě. A byl bych špatný polní velitel, kdybych se v zemičce tak malinké, jako je Čečensko, nesnažil vytvořit pro obranu další předpolí a další týl. To byl hlavní smysl vstupu do Dagestánu.“

Po deseti dnech bylo rozhodnuto, že první část bojovníků ustoupí z Grozného do hor. To znamenalo projít nazpět přes ruské obklíčení. Byli jsme s Andrejem zařazeni k této ustupující části. Ústup byl velmi obtížný. Mnohem obtížnější, než příchod do Grozného. Hned první noc , na samotném předměstí Grozného jsme se dostali do minometné palby. Naštěstí bylo jen několik lehce zraněných a nikdo ze dvou stovek lidí o život nepřišel. Několikrát, zejména druhou noc jsme museli měnit směr pochodu, terén byl velmi složitý a většina účastníků pochodu byla na pokraji vyčerpání. Dvě zdravotní sestry, které šly s námi, občas zcela vyčerpaným mužům píchaly ve světle baterek injekce s dopingem. Znovu jsme prolezli obrněným transportérem s mrtvými ruskými vojáky, přespali ve vesnici a nakonec dorazili do vesnice Čiri Jurt. Odtud jsem se chystal vrátit se stejnou cestou do Gruzie přechodem přes Kavkaz. Dojel jsem pronajatým autem do Itum Kale.Tam jsem se dozvěděl, že cesta života podél Argunu je odříznutá .Několik dní, co jsem po ní projel (10.prosince 1999) ji obsadili ruští výsadkáři. Musel jsem použít starého triku převlečení za gruzínského starce. Přátele v Čečně mi vystavili falešné dokumenty, které se vydávají těm, kteří ve válce přijdou o osobní průkazy. Autobusy přes několik blokpostů jsem za pomoci dolarových úplatků dojel až na hranici Ingušska. Tam jsem přemluvil důstojníka v nákladním autě patřícím Ministerstvu pro mimořádné událost. Jejich vozidla mají možnost projíždět blokposty bez kontroly, takže jsem v pohodě projel přes slavný pohraniční blokpost Kavkaz I. Stálo to sto dolarů a několik minut strachu pod plachtou náklaďáku. Odletěl jsem do Moskvy a vzápětí na to do Prahy.

Asi za tři týdny jsem v Praze dostal informaci o události, kterou tak sugestivně popisuje v této knize Hasan Bajev. Celá velká skupina, která opouštěla Groznyj po nás neměla takové štěstí jako my. V minových polích přišlo o život přes sto čečenských bojovníků. Bez zranění prošel Velký Aslanbek. (Zahynul v boji až v loňském roce.) Prošel i básník Apti Bisultanov, který dnes , podobně jako Hasan Bajev žije v USA. Zahynul Malý Aslanbek Ismailov. Mina utrhla chodidlo Šamilu Basajevovi a dovedla tak do dokonalosti zápletku Bajevova dramatu. Jedna jediná mina změnila život lékaře, který odmítl popřít Hippokratovu přísahu a léčil zraněné čečenské bojovníky stejně jako zraněné ruské vojáky.

Jsem vděčný autorovi knihy, že v knize pojmenoval muže, který po několika měsících padlé na ústupu z Grozného pohřbil. Už několik let mne napadá, že se jednou, až válka skončí, vypravím do Čečenska najít hrob čestného bojovníka Aslanbeka Ismailova. Nejdřív ovšem budu muset najít jeho hrobníka Nuradi Isajeva, kterého Hasan Bajev zmiňuje v závěrečném seznamu hrdinů příběhu.

Šamil Basajev se stal osudovou postavou Hasana Bajeva. V jistém slova smyslu se Basajev stal osudovou postavou celého Čečenska. Měl jsem zvláštní novinářské štěstí, že jsem mohl Basajeva jako novinář pozorovat několik let. Poprvé jsem se s ním setkal, když jsme s kolegyní Procházkovou pracovali jako reportéři v abcházské válce. To bylo v roce 1992. Od té doby jsem mohl sledovat, jak válka Šamila Basajeva mění, jak mu vypíjí mozek a srdce a jak se postupně z bojovníka za svobodu svého národa stává kreaturou, která se nakonec neštítí vzít si jako rukojmí děti. Basajev sám v Beslanu nebyl, ale řídil teroristický akt zpovzdálí mobilním telefonem. Na jeho zločinu nemění nic ani fakt, že to byly nakonec ruské jednotky, které nesmyslnou palbou zajaté děti zabily i s teroristy. Bajevova kniha už o beslanské hrůze nepojednává, protož byla napsána před tím. Nepojednává už ani o smrti Aslana Maschadova, který na rozdíl od Basajeva nikdy teroristou nebyl, přesto že Kreml tvrdí opak. Není v ní už ani další Basajevův osud psance skrývajícího se v horách.

Kdybych měl někdy v budoucnu možnost interwievovat Basajeva opět, zeptal bych se ho, zda se cítí být zločincem. Tuším, co by mi odpověděl: „Ano jsem zločinec. Nic nemůže ospravedlnit smrt dětí v Beslanu. Ale měl jsem před očima čtyřicet tisíc čečenských dětí zabitých ruskou armádou.“ Udělal bych ten rozhovor s Basajevem, navzdory tomu , že jsem byl postaven, stejně jako Hasan Bajev, před dilema. Otázka lékařská zní: Léčit teroristu nebo neléčit? Bajev řekl ano; vypořádal se s otázkou veden přísahou. Otázka novinářská zní: dělat rozhovory s teroristy nebo ne? I já odpovídám ano. Navzdory námitkám, že teroristům jde právě o to, aby byli prostřednictvím svých hrůzných činů slyšeni. Teror je hrozba planety. André Glucksmann, francouzský filosof dokonce tvrdí, že celé 21.století bude naší planetě hrozit „somalisace“. Má tím na mysli, že teror proti civilnímu obyvatelstvu a jeho masové zabíjení bude charakteristickým zjevem dalších desetiletí. Velmi chmurná vyhlídka. Přesto však si myslím, že existují způsoby jak teror zastavit, nebo alespoň zbrzdit. Nedá se to udělat ani bombardéry B-52, ani stíhačkami Su-25. Využít je třeba všechny způsoby prevence teroru, vzít pekelným mesiášům , kteří jdou vyhazovat v Moskvě divadlo Dubrovka i těm, kteří se rozhodnou zničit dvojčata v New Yorku, vítr z plachet. Hledat příčiny teroru. V čečenském případě je jednou z hlavních příčin basajevského násilí prvotní a bezprecedentní státní teror ruské armády. A abychom poznali, co teroristé chtějí, musíme se jich na to ptát. Třeba i prostřednictvím novinářského rozhovoru.

Význam Bajevovy knihy je v tom, že prostou lidskostí bourá falešné mýty vyrostlé na cílených dezinformacích vypouštěných ruskou armádou, nejvyššími politickými představiteli a Federální službou bezpečnosti, která s úspěchem vytváří z Čečenska hlubokou černou informační díru. Novináři byli z Čečenska vyhnáni, postupně se Rusko snaží vypudit z Čečenska i zahraniční pracovníky humanitárních organizací. Rusko zcela vyhrálo informační válku. Proto je tak důležitá Bajevova kniha. Říká čtenáři, že Čečenci nejsou národ banditů, dokládá, že proti ruské armádě bojují převážně prostí Čečenci, kteří nemají nic společného s mezinárodním terorismem, jak se po 11.září 2000 snaží ubezpečit svět Kreml, přesvědčuje že Čečenci nejsou národ divokých horalů a smyslem boje není vytvoření „nebezpečného islámského chanátu“ na Severním Kavkaze. Mýty o lstivých Čečenech byly formovány už dávno před začátkem války. Útoky v tisku a z úst řady politiků mi už v roce 1992 připomínaly hypertrofovaný antisemitismus v nacistickém Německu po nástupu Hitlera. I velká část české veřejnosti nemá přístup ke kvalitním informacím o tomto konfliktu. Bohužel z nesprávných předpokladů vychází i řada našich politiků a diplomatů. Vzpomínám si na jednu konferenci o Čečensku, kterou pořádalo na půdě českého Senátu občanské sdružení Berkat. S výrazně dezinformovaným projevem tam vystoupil i 1.náměstek našeho ministra zahraničních věcí a dřívější velvyslanec v Moskvě pan Bašta. Nevěřil jsem svým uším, když jsem slyšel z jeho úst slova vděku za to, jak nás Moskva chrání před děsivým islámským nebezpečím z východu. Ani slovo u válečných zločinech a genocidě malého národa. Pan Bašta by si měl Bajevovu knihu přečíst. A nejen on. Měli by si ji přečíst evropští politici a diplomaté, poslanci Evropského parlamentu, měl by si jí přečíst americký prezident.

Jedinou možností, jak zabránit pokračování čečenské tragedie je jednání všech zúčastněných stran konfliktu a internacionalizace problému, včetně přítomnosti mezinárodních ozbrojených sil. „Jedině mezinárodní kontrola může zabránit rozvíjení konfliktu. Jinak bude pokračovat genocida,“ řekl nám v jednom rozhovoru Aslan Maschadov. Dobře to ví i autor této pozoruhodné knihy Hasan Bajev, který popsal prvních deset let války. Kolik jich ještě bude?

Jaromír Štětina

Praha, červenec 2006