Gruzie patří do Evropy

Geografické názvy mají často etnickou či politickou konotaci. Kdysi jsme s gustem říkávali Rusko, což komunistické ideology nadzvedalo ze židlí, neb přeci správný název říše zněl Sovětský svaz. Začátkem devadesátých  let se svět dozvěděl o malé arménské enklávě na východě Malého Kavkazu pod názvem Náhorní  Karabach. Arméni však tvrdošíjně používali tradičního názvu Arcach. V téže době v Mukačevu existovala nikým neuznaná a málokým zaznamenaná vláda Podkarpatska.  Jejím cílem bylo znovupřipojení k tehdy ještě existujícímu Československu a tvrdě odmítala termín Zakarpatsko. Rusínská minorita považovala někdejší část ČSR za území ležící před Karpatami, nikoliv za nimi.

Ruská a sovětská terminologie podobně používala a používá zjevně ideologizovaný termín Zakavkazsko, akcentující koloniální vztah SSSR či Ruské federace k území oddělené kavkazským hřebenem.  Gruzie, Ázerbájdžán i Arménie se tento název snaží nahradit neutrálním označením Jižní Kavkaz. I tak významné geografické fenomény jako jsou tradiční hranice mezi kontinenty, opisující převážně topografické útvary jako jsou pohoří, mořské šíje či říční toky, začínají být zpochybňovány akcentováním politických , ideologických a konfesních přístupů. Především Gruzie zdůrazňuje, že je částí Evropy, byť jen její nepatrná část leží na severních svazích Velkého Kavkazu (např. Šatili či  Kazbegi). Otázka evropanstí Gruzie pak vyvstala ostře po vítězství „revoluce růží“ v roce 2003 , kdy někdejšího komunistického a  postkomunistického vůdce Ševarnadzeho svrhl a nahradil jeho někdejší ministr spravedlnosti Michael Saakašvili, mladý, na amerických univerzitách vzdělaný liberál, plynně mluvící anglicky, francouzsky, ukrajinsky a rusky. Gruzie tak stanula nejen na křižovatce zeměpisné, ale zejména na křižovatce hodnotové. Ve světle pádících událostí roku 2008 je tak Gruzie, stejně jako Česká republika , postavena před otázku: zůstat ve sféře imperiálního vlivu Ruské federace, nebo jasně projevit afinitu k euroatlantickému demokratickému systému?

Saakašvili začal tento problém řešit rázně. Obklopil se týmem profesně zdatných mladých spolupracovníků, jazykově perfektně vybavených, prostých postsovětských manýrů a předsudků. Směřování Gruzie do Evropské unie se stalo jedním z hlavních bodů Saakašviliho zahraničně-politického programu. Evropská komise brzy pochopila, jak důležitá je podpora demokratizačních snah a reforem. V červnu 2004 zahrnula Evropská unie státy Jižního Kavkazu do Evropské politiky sousedství. Od těch dob visí před  sídlem gruzínského prezidenta a  parlamentem na Rustaveliho třídě ve Tbilisi vedle sebe gruzínská vlajka i vlajka EU.  Paralelně s europeizací hlavních zahraničně-politických vazeb zesílil Saakašvili nápor na vstup do NATO.

Saakašvili si vytýčil tři základní cíle. Především podnikl takřka heroický boj s korupcí. Každý kdo byl na přelomu tisíciletí v Gruzii, poznal na vlastní  kůži úplatnost Ševarnadzeho policajtů, dopravní milice, celníků a pohraničářů a státních úředníků na všech úrovních. Saakašvili provedl drastickou bezpečnostní reformu, vyházel asi 27 000 příslušníků policie a nahradil je dobře placenými profesionály. Podobnými reformami prošly instituce státní správy i školství.  Tisíce postižených státních úředníků zvyklých na své definitivy, na úplatky a na moc nad lidmi se staly základem  silné protisaakašvilovské komunity snadno zneužitelné zejména infiltrovanými důstojníky Federální služby bezpečnosti Ruska při pořádání protiprezidentských demonstrací a přímé snaze o jeho svržení v roce 2007.

Druhým cílem Saakašviliho je ekonomická reforma. Příliv zahraničních investic stoupl zejména v posledních třech letech a země se začínala probouzet z dlouhého postsovětského kolapsu. Růst životní úrovně výrazně snížilo vybudování profesionální, dobře vyzbrojené armády o dvanácti tisících mužích. Nákup vojenské techniky znamenal pro Gruzii utažení opasků , což bylo další hybnou silou protiprezidentských protestů. Největší brzdou ekononomického rozvoje se však stala bezprecedentní ekonomická a transportní blokáda Gruzie ze strany Ruska , jejímž záměrem je vyvolat v zemi chaos a svrhnout neposlušnou vládu.  Kreml nasazuje těžkou pomlouvačnou kampaň. Na jedné straně  stojí byzantská lež moskevské kágébácké Lubljanky, jejíž budovy, aparát i metody  od KGB převzala Federální služba bezpečnosti, pomluvy a výroba kompromitujících materiálů, na druhé slabá nová gruzínská administrativa, složená převážně z mladých, odborně zdatných  a odhodlaných lidí, pro něž je evropanství přirozeným pojmem.

Třetím cílem prezidentského týmu je obnovení teritoriální integrity Gruzie. Úspěch zaznamenal Saakašvili v Adžárii, národnostní enklávě u Černého moře na hranici s Tureckem. Někdejšího místního vladyku Abašidzeho, který za Ševarnadzeho tichého souhlasu kšeftoval s ruskými vojáky na batumské vojenské základně se Saakašvilimu podařilo vystrnadit. Abašidze utekl do Moskvy a Saakašviliho vláda se snaží investicemi v Adžárii dokázat, že umí být vděčna autonomiím, které nenarušují integritu státu. Faktická teritoriální anexe tradičních gruzínských území Abcházie a Jižní Osetie Ruskem na počátku devadesátých let  a absurdní  situace v níž  ruská strana předstírá, že zde působí jako mírotvorná síla, přestože je účastníkem konfliktu,  je příčinou krize už šestnáct let. Saakašvili se snaží nejrůznějšími návrhy autonomií separatistické představitele získat, tlak Moskvy je však silnější. Zejména v Jižní Osetii, kde v hlavním městě Cchinvali Rusko zakonzervovalo  kvislingovský prokremelský režim a uměle živí etnické napětí. Naposledy etnický přetlak explodoval letošními útoky jihoosetinské administrativy ostřelováním vesnic obývaných v Jižní Osetii Gruzíny.  Gruzíni se bránili v lokálních přestřelkách.  Pozoruhodné je, že v prvních dnech srpna zintenzivněly útoky cchinvalských paramilitantů právě v době, kdy se už 4.srpna 2008 ze severní strany Rokského tunelu, který tvoří hranici mezi Gruzínskou republikou a Ruskou federací shromáždily kolony tanků 58.armády severokavkazského vojenského okruhu federálních ruských sil. Situace kulminovala 7.srpna večer, kdy ruská armáda překročila hranici a začala postupovat úzkým horským údolím na jih. Gruzínská rozvědka získala indikace zámyslu ruské generality obsadit bleskovým přejezdem po trase Rokský tunel – Cchinvali ��“ Gori ��“ Tbilisi  hlavní město Gruzie, zatknout Saakašviliho a podpořit vojensky nastolení promoskevského režimu. Tento starý scénář, tolikrát  v různých zemích Moskvou použitý, se nezdařil. Gruzíni, i s vědomím jak obrovskou přesilu ruská armáda představuje, se začali bránit. U vesnice Gupta se proti první z ruských tankových kolon postavili vojensky. Byli poraženi avšak stačili ještě vyhodit do povětří most přes řeku. Ruská armáda musela nástup na Chinvali řešit objížďkou. Už v noci ze sedmého na osmého srpna začala gruzínská armáda ostřelovat z těžkých zbraní paramilitantní osetinské jednotky a vládní cchinvalskou infrastrukturu. Byla to dělostřelecká příprava protiofenzívy,  nástupu na Chinvali, který zahájila gruzínská pěchota ráno 8.srpna. V té době podnikla ruská strana první dezinformační útok: vyhlásila, že se Gruzíni dopustili genocidy, že jejich útok znamenal smrt dvou tisíc civilních obyvatel Chvinvali. Tato lež byla vypuštěna nejvyššími státními představiteli Ruska, včetně prezidenta Medveděva. Gruzínská pěchota pak pod tlakem přesily Chinvali opustila a večer 8.srpna svedla nerovný boj s ruskou armádou, která začala večer město ostřelovat z raketových systémů a bombardovat z letadel. Gruzíni ustoupili a do Cchinvali vstoupila ruská armáda. Statečný odpor Gruzínů sehrál zásadní roli v tom, že Rusové neobsadili Tbilisi. Gruzínský odpor narušil původní plán ruských divizí být 8. až 9.srpna v hlavním městě. Zdržení dalo v pátek 8.srpna Gruzii spásných zhruba deset dvanáct hodin k tomu, že mohla začít křičet do světa. Už v pátek se tak mohly objevit reakce velmocí, po nichž už si ruská armáda nedovolila postupovat na hlavní  město. V dalších dnech  nezávislí pozorovatelé jako například Human Rights Watch  zjistili, že počty civilních obětí nejdou do tisíců, ale odhadují se na desítky a jsou oběťmi gruzínského i ruského ostřelování města.  Už z těchto důvodů nešlo o genocidu či „rozstřílení spícího města gruzínskými hrdlořezy“ ale o doprovodné oběti vojenských akcí, které vojenský slang nepříliš pěkně a technicistně nazývá kolaterálními ztrátami civilního obyvatelstva. Z vojenského hlediska  byl útok Gruzínů na Cchinvali nutný pro záchranu Tbilisi. Osetinští paramilitanti jsou ruskou armádou perfektně vyzbrojeni, nosí ruské uniformy, berou žold v rublech a řídí se pokyny ruských důstojníků. V situaci, kdy Gruzii přepadla ruská armáda znamenali osudovou pátou kolonu. Cchinvali je přitom na silnici vedoucí přes Vysoký Kavkaz klíčem k hlavnímu městu.

Sen ruských generálů, přemístit armádu ze severních svahů Kavkazu na jižní se splnil. Brutální agresí postoupili ke strategickému cíli Kremlu kontrolovat energovody vedoucí přes Gruzii z Kaspiku na západ. Energovody, k jejímž kohoutkům nemá zatím Moskva přístup. Po vojenské invazi se na křižovatce hodnot neocitla jen Gruzie, nýbrž demokratická Evropa a Amerika. Jak obstojí, ukáží příští dny, týdny a měsíce.  Konec konců na křižovatce hodnot stojíme skoro dvacet let po Listopadu a čtyřicet let po sovětské okupaci i my. Snahy označit za viníky konfliktu Gruzíny, vyslovované i vysokými představiteli státu nás nahánějí na východní stranu hodnotové barikády. Imperiální snahy Kremlu nekončí u Užhorodu,   ale u Aše a jakékoliv naše zaváhání nás stahuje k nevyzpytatelnému diktátorskému moskevskému režimu.  V roce 2008 se musíme rozhodnout které spojenectví je pro nás garancí. Zda koketování s Ruskem a submisivní schvalování imperiálních záměrů či pevné spojenectví s NATO a USA. Americká radarová stanice na našem území je vyjádřením loajality západním hodnotám. Podpora Gruzie je podobným milníkem. Gruzie patří do Evropy, bez ohledu na to, kudy geografická hranice probíhá.

Jaromír Štětina

Tbilisi, Praha, srpen 2008

Jaromír Štětina, senátor, novinář. Absolvent  VŠE  a přírodovědecké fakulty UK v Praze, obor geologie. V devadesátých letech systematicky pracoval jako zpravodaj na Kavkaze ve válce o Náhorní Karabach, v abcházském  a osetinském konfliktu i v první i druhé čečenské válce. V prvních dnech rusko ��“ gruzínského konfliktu v srpnu 2008 pobýval  v zónách bombardovaných ruskou armádou a ve  Tbilisi.