Domů nás přitáhly povodně

Člověk v tísni – Nejznámější česká humanitární organizace pracuje již 15 let

V roce 1993 jsme v akci SOS Sarajevo vybrali 30 milionů korun. Uvědomili jsme si, že už to nemůže dělat parta kamarádů s náklaďákem, říká ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek.

* LN Kdo s nápadem založit Člověka v tísni přišel?

S úplně konkrétním krokem, pojďte, něco uděláme, přišel na jaře 1992 Jaromír Štětina, tehdy reportér Lidových novin. Právě přijel z Náhorního Karabachu a viděl tu zoufalou nouzi, která provázela arménsko-ázerbájdžánský konflikt. Oslovil v Praze dva tři lidi včetně mne. Velmi rychle, možná během dne, domluvil v LN kancelář, původně kuchyňku. Celý první rok byl akcí skupinky dobrovolníků. Do Karabachu jsme přesto dokázali dostat zdravotní materiál za zhruba milion. Možná nejvíc ze všech nevládních organizací.

* LN Co konkrétně jste do Karabachu vezli?

Podmínky byly zoufalé. Neměli ani elektřinu, operovalo se při svíčkách. Skalpely se vyvařovaly v hrnci na kamnech. My jsme dovezli sterilizátory, infuze, antibiotika. Prostě potřeby pro válečnou medicínu, aby se uspalo, řezalo, zašilo a přeléčilo antibiotiky, opravdu řezničina.

* LN Kdy a proč jste Člověka v tísni zprofesionalizovali?

Tím momentem byl konec roku 1993. V první opravdu velké kampani SOS Sarajevo jsme, ve spolupráci s Českou televizí, vybrali přes 30 milionů. V tu chvíli bylo jasné, že už to nemůže zvládnout parta kamarádů, která se dá dohromady a odjede někam náklaďákem. V roce 1992 jsme realizovali pomoc za zhruba dva miliony korun. V posledních letech se ten objem pohybuje tak mezi 300 až 400 miliony. Celkem jsme přímo pomohli jednomu milionu 156 tisícům lidí.

* LN Ze začátku jste působili výhradně v zahraničí. Proč jste se začali věnovat projektům v ČR?

Ty momenty byly tři. První přišel za povodní na Moravě v roce 1997, kdy jsme si uvědomili, že je to krizová situace, stejná, jako je zemětřesení nebo válka. Stejně jsme jednali i při povodních v roce 2002 a 2006. Druhý moment nastal na konci 90. let v souvislosti s Matiční ulicí a všeobecně se situací romských komunit. Třetí typ práce, kterou v Česku děláme, jsou informační a vzdělávací projekty, jako je například filmový festival Jeden svět.

* LN Kolik procent vaší práce tvoří domácí aktivity?

Finančně tvořily zahraniční aktivity v posledních letech asi 80 procent našeho rozpočtu. Jiné je to v počtu nasazených lidí. K postavení nemocnice v zahraničí potřebujete jeden půlúvazek, který pohlídá, jak stavební firma dodržuje smlouvu. Naopak nejvíce zaměstnanců je potřeba na sociální práci v Česku.

* LN Chod některých humanitárních organizací spotřebuje většinu vybraných peněz. Kolik vy?

Na centrální správu a zázemí dáváme asi dvě až tři procenta rozpočtu. Kromě toho jednotlivé projekty musí mít nějaké implementační řízení. Prostě lidi, kteří dozorují stavby, zajišťují dopravu nebo také složité sociální projekty. To znamená dalších 10 až 15 procent. V zemích, kde pomáháme, prostě nelze spát ve stanu s balíkem dolarů pod hlavou.

***

Člověk v tísni

Společnost vznikla v roce 1992. Za 15 let své činnosti poskytla přímou pomoc 1 156 000 lidí. Zorganizovala celkem 22 SOS sbírek – například pro Bosnu, Írán či Afghánistán.

Foto popis| Šéf za mřížemi. Ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek v „kubánské vězeňské cele“. Společnost chce touto každoroční akcí, jíž se účastní řada známých osobností, upozornit na osud politických vězňů na Kubě.
Foto autor| Foto archiv LN

Foto popis| V Čečně. Jednou ze stěžejních humanitárních akcí společnosti byla také přímá materiální pomoc strádajícím lidem v Čečensku.
Foto autor| Foto Člověk v tísni

Foto popis| Nová škola. Člověk v tísni pomáhá dětem v řadě zemí.
Foto autor| Foto Člověk v tísni