Dobrá vůle versus

Humanitární mise

Nepochybně existují profese, jejichž vykonavatelé se v nejbližších několika desítkách let nemusí obávat ztráty zaměstnání. S ohledem na světovou politiku a běsnící živly lze do této kategorie zařadit i profesi huma -nitárního pracovníka. Vzhledem k tomu, že se pod tímto pojmem může skrývat řada profesí, zaměřil Playboy svou pozornost na práci mužů a žen v místech, ve kterých zuří válečné konflikty či živelní pohromy.

Když se mise vymkne z rukou

Na úvod nebude od věci se podívat, kdo má na základě platné domácí legislativy povoleno organizovat humanitární mise. A nejedná se o formalitu. V září tohoto roku se v Pelhřimovském deníku objevila zajímavá informace. Podle ní zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích čtyřletý trest odnětí svobody pro místního občana Vojtěcha Maurera. Ten byl původně odsouzen za podvody a zpronevěru při humanitární misi. Před třemi lety organizoval výpravu na Srí Lanku. Tedy na místo, které bylo snad nejvíc zdevastováno ničivou vlnou tsunami. Původně možná bohulibý záměr se zřejmě panu Maurerovi na místě tak trochu vymkl z rukou. Podle soudu první instance se dopustil podvodu a zpronevěry. Soudkyně krajského soudu odůvodnila zrušení původního rozsudku tím, že se nepodařilo prokázat počáteční úmysl organizátora mise peníze zpronevěřit. Nutno podotknout, že pokud by tsunami na Srí Lance nezabíjela ve velkém a nezničila už tak zničenou zemi, mohla by obhajoba pana Maurera vyvolat úsměv. Na ostrov se mu podařilo dostat vybranou hotovost a na místě předával lidem peníze z ruky do ruky! Sehnat papír (rozuměj doklad o přijetí částky) na cokoli byl však podle jeho výpovědi problém. Vzhledem k tomu, že jsem v téže době trávil dovolenou ve stejně postiženém, nic -méně nepochybně bohatším Thajsku, troufám si tvrdit, že bankovky pana Maurera byly místním obyvatelům platné asi jako mrtvému zimník. Podstatně větší problém ale vidím v tom, že se organizátorem humanitární mise, jemuž veřejnost svěřila do rukou finanční zdroje, stal člověk, který byl mimo zrušený rozsudek odsouzen za další tři podvody, jeden podvod úvěrový a jednu zpronevěru.

Dobrá pověst základem

Z předchozích odstavců lze usoudit, že vybírat peníze na humanitární mise může v naší vlasti tak -řka každý. „Pokud se rozhodnete sám za sebe někomu pomoci, vezmete staré šatstvo, případně vlastní finanční prostředky s tím, že je někam dopravíte a někomu věnujete, je to ryze vaše sólová akce, ve které vám nemůže nikdo bránit,“ vysvětluje vedoucí humanitární a rozvojové sekce domácí nevládní organizace Člověk v tísni Marek Štys. Nutno zdůraznit, že její výběr nebyl náhodný. Tato organizace si během své patnáctileté působnosti vydobyla solidní celosvětové renomé. Pokud ovšem chcete nakládat s cizími prostředky, musíte vědět, že v tomto směru existují pravidla a zákonná opatření. Týkají se především veřejných sbírek, kde je kromě nutnosti deklarovat a dodržovat cíl sbírky základním pravidlem maximální pevná částka pět procent, kterou lze vydat na organizaci sbírky a její media lizaci. Po uzavření sbírky a ukončení práce je nutné příslušnému krajskému ústavu nebo magistrátu sbírku finančně vykázat. U státních dotací je nutno vyhovět detailním požadavkům strukturovanými finančními zprávami, průběžnými a závěrečnými zprávami, kontrolami na místě, audity… Je tedy nemožné vybrat od lidí peníze a polo vinu z nich investovat do vlastní propagace. Zákon rovněž ne umožňuje s prostředky z veřejných sbírek jakýmkoli způsobem nakládat za účelem zvýšení původně vybrané částky.
„Každá sbírka je vyhlášena za jistým účelem. Peníze je proto možné vybírat a utrácet přesně stanoveným způsobem,“ tvrdí Marek Štys. „Naše finanční oddělení každoročně zveřejňuje auditované finanční zprávy, které jsou s množstvím dalších informací do stupné na internetu. Základním předpokladem dlouholetého působení je co největší transparentnost. Jen díky ní získáte nezbytnou důvěru veřej nosti.“
Muž, který má za sebou mimo jiné činnost v Afghánistánu, však zároveň nevylučuje, že i mezi těmi, kteří se věnují organizování humanitárních misí (jejich počet údajně v Česku stále roste), lze, ostatně jako v každé jiné branži, narazit na jisté procento lidí, kteří nefungují podle pravidel a zákonů. „Asi se shodneme na tom, že by bylo naivní si myslet, že se tahle sorta lidí vyhýbá působení v huma -nitárním sektoru. Je nesmírně důležité, jakou si vybudujete pověst a nakolik jste transpa rentní, což je přímo závislé na úspěšnosti působení v naší branži.“
Nutno podotknout, že přísná opatření, týkající se nakládání se svěřenými prostředky, panovala a panují ve společnosti Člověk v tísni i při výběru firemního sídla. Například s paláci, které si za peníze pojištěnců vybudovala Všeobecná zdravotní pojišťovna, se nedá sídlo zřejmě nejproslulejší domácí humanitární organizace srovnávat ani v hodně divokém snu. Na druhé straně, na rozdíl od VZP jsem v pátek pozdě odpoledne zaznamenal v mimořádně střízlivě zařízených prostorách nevládní organizace čilý pracovní ruch.

Co Čech, to přispěvatel

Na příkladu Člověka v tísni si můžeme názorně ilustrovat financování nevládních neziskových organizací. Úvodem musím přiznat, že jsem až do jednání s jejich zástupci žil v představě, že neziskové organizace přežívají díky schopnostem svého managementu sehnat finance na vlastní provoz ze soukromých zdrojů. Realita je poněkud jiná. Zhruba čtvrtinu rozpočtu organizace pokrývá naše vláda. Z této rozpočtové čtvrtiny však jen malá část financuje humanitární pomoc – většina vládních prostředků jde na pomoc rozvojovou. Čili na dlouhodobé a neakutní programy v zahraničí a na programy v ČR. Zejména na programy sociální integrace, informování veřejnosti o rozvojové práci…
Protože se mi nechce věřit, že by ministři a jejich aparát financovali humanitární mise z vlastních zdrojů, ukrajují tím ze státního rozpočtu. S mírnou dávkou nadsázky lze tedy říci, že co český daňový poplatník, to v mnoha případech nevědomý přispěvatel na humanitární mise. I když mě toto zjištění nenaplňuje zrovna blahem, přece jen považuji pomoc obětem živelních katastrof za smysluplnější než vynakládání peněz na výlety senátorů na mezinárodní přehlídku ohňostrojů, případně výstavbu domácích golfových hřišť.
Ostatně, vedle financování nevládních neziskových organizací se vlády naší země podílejí přímo na humanitárních misích v mnoha zemích světa. Alespoň se to můžete dočíst na internetových stránkách, jejichž prostřednictvím se občan mimo jiné dozví, že se tak naše vlast snaží reagovat na nenadálé přírodní katastrofy, přispívat k odstraňování důsledků válečných konfliktů nebo pomáhat uprchlíkům. V tomto směru si vedeme velmi inspirativně. Podle internetových zdrojů věnovala Česká republika v roce 2004 na rekonstrukci ničivou vlnou tsunami zdevastovaných zemí jihovýchodní Asie (Indie, Srí Lanka, Maledivy, Bangladéš, Malajsie, Indonésie) celkem patnáct milionů korun. O rok později zaslala vláda ČR materiální pomoc obětem hurikánu Katrina na jihovýchodě USA v hodnotě pětadvaceti milionů korun. Organizace Člověk v tísni se podle Marka Štyse rozhodla misi na pomoc USA neorganizovat. Na rozdíl od vládních činitelů šéfové společnosti v souladu se zdravým rozumem rozhodli, že na zničené a občanskou válkou zdevastované Srí Lance najdou jejich prostředky přece jen užitečnější uplatnění než v nejbohatší zemi světa. Prostá matematika naznačuje, že každá ze šesti nej -víc postižených zemí dostala od české vlády v průměru o 22 milionů korun méně než USA. Možná je to dáno tím, že do Bangladéše nelétá tolik vládních delegací. Doporučuji změnu.
Vraťme se však k financování neziskové organizace Člověk v tísni. Jen pro ekonomické laiky, neziskovost v tomto případě znamená, že organizace není primárně zaměřena na generování zisku, případný zisk tvořený například užíváním směnných kurzů se nerozděluje, ale použije k deklarovaným účelům, v tomto případě pro potřeby humanitární a rozvojové sekce. Organizace pochopitelně nesmí být ztrátová. Vedle naší vlády ji financují agentury, Evropská komise a další široké spektrum donátorů, mezi kterými nechybí například Světová banka. „Nesmí me rozhodně zapomenout na českou veřej -nost, na kterou se obracíme v případě konkrétních humanitárních krizí,“ doplňuje Marek Štys. „Pokud vypukne humanitární krize, vyhlašujeme už zavedené veřejné sbírky SOS, které jsou konkrétně zaměřeny na zemětřesení, živelní kata strofu nebo válečný konflikt, jako tomu bylo v Afghánistánu, Pákistánu nebo v Iráku.“
Kromě toho disponuje Člověk v tísni dalším záložním zdrojem financí s názvem Klub přátel člověka v tísni. Ten v současné době sdružuje 3300 podobně smýšlejících spoluobčanů, kteří pravidelně přispívají na budoucí katastrofy. Finance leží na zvláštním účtu, v okamžiku vzniku krize se ihned uvolní.
Jinak nenasytný český stát umožňuje dárcům odečíst dary od daňového základu. Člověk v tísni je coby nezisková organizace osvobozen od darovací daně. Podle zákona o dani z příjmu si může snížit daňový základ až o 300 000 korun.

Otazníky zůstávají

Mnohdy se polemizuje o účinnosti humanitárních misí, případně o možnosti jejich zneužití. V ně -kterých případech se těmto názorům nedivím. Má vlastní zkušenost s humanitárními misemi se datuje do roku 1992. Tehdy jsem se účastnil mise UNPROFOR. V jejím rámci dopravovaly kolony několika desítek plně naložených kamionů pomoc ze Splitu do obleženého Sarajeva. Ve městečku Kiseljak konvoj přebrali pod svou ochranu ukrajinští příslušníci modrých přileb OSN. Ti pak doprovázeli konvoj územím, které kontrolovaly jinak zcela nekontrolovatelné srbské bojůvky. Potomci četniků však nejevili o konvoje valný zájem. Důvod? Tím prvním byl údajný respekt Srbů z ukrajinských bojovníků, z nichž většina měla za sebou angažmá v Afghánistánu. Druhým důvodem měl být samotný náklad – mouka! Jenže podle dostupných zdrojů ve vybombardovaném Sarajevu nefungovaly pekárny. A představa, že by si Srbové zadělali na housky, byla rovněž na hony vzdálena realitě. Nicméně OSN platila skvěle, takže zemědělci, autodopravci, řidiči a konečně i vojáci byli spokojeni. Jen v obleženém Sarajevu měli lidi hlad.
Podobné zkušenosti s účinností humanitární pomoci OSN má nejmenovaný český žoldnéř v Iráku, toho času ve službách americké bezpeč nost ní agentury. Ochrana konvojů s sebou nese vysokou míru rizika, je však velmi dobře honorovaná, a tudíž vy -hledávaná. „Někam přijedeme a vyložíme nějaké zboží. Nejsem zdaleka přesvědčen o tom, že tato pomoc něco řeší. Kdyby zařídili zdejším lidem pravidelné dodávky vody a elektřiny, dokázali by se o sebe postarat nepochybně lépe.“
Organizace Člověk v tísni byla v roce 2005 ruskou stranou obviněna z financování čečenských teroris tů na severním Kavkaze. V místním týdeníku Argumenty i fakty vyšel článek napadající práci nadace i humanitárních organizací působících v této výbušné části světa. V článku se mimo jiné uvádělo, že až 80 procent ze 60 milionů dolarů, které vyčlenila OSN před dvěma lety na projekty v Čečensku a Ingušsku, končí v ru kou místních teroristů a banditů. „O tom, že by skončila humanitární pomoc v rukou čečenských a ingušských banditů, nevím. Nevylučuji, že část huma -nitární pomoci, například OSN, může být zneužita. V případě Člověka v tísni to ale vylučuji,“ reaguje senátor a spoluzakladatel organizace Jaromír Štětina. „Moc bych ale ruskému tisku nevěřil. A především bych velmi pečlivě filtroval slovo bandita a terorista. Kreml se snaží udělat z Čečenců národ banditů, protičečenská propaganda někdy silně připomíná předválečný nacistický antisemitismus.“ V této souvislosti je nutno podotknout, že Člověk v tísni dostal povolení působit na ruském území až letos, tedy po dvou letech. Ani povolení však není automatickou pojistkou před šikanováním ze strany místních úřadů.

Humanita versus byznys

V souvislosti s pořádáním humanitárních misí lze poměrně často narazit i na názor, o jak skvělý obchod pro dodavatele zboží a poskytovatele služeb se jedná. Asi nemá cenu si namlouvat, že s výjim kou samotných pracovníků působících v krizových oblastech (v soukromém sektoru by byl jejich výdělek nepochybně podstatně vyšší) převládá touha po výdělku nad humanitárními pohnutkami. „Pro najímat kamiony společnostem organizujícím hu ma nitární mise představuje nesmírně výhodný obchod,“ potvrzuje domácí autodopravce se zkušenost mi s humanitárními misemi z postsovětského uzemí a Balkánu. „Pokud se vám podaří pronajmout ná klaďák v hodnotě pár set tisíc na tříměsíční misi, auto se vám prakticky zaplatí. V Česku nemáte šanci podobné peníze vydělat. Nicméně dostat se k podobné zakázce je velmi komplikované. Rozhodující roli hraje lidský faktor…“
Také proto se nabízí otázka, jak velké procento z vybraných peněz končí skutečně v rukou potřebných. Podle Marka Štyse vykazuje Člověk v tísni na první pohled neuvěřitelnou pětaosmdesátiprocentní efektivitu. Například na Srí Lance, kde sbírka vynesla kolem 135 milionů korun, se nepřímé náklady (bez 5 procent nákladů na organizaci sbírky) pohybovaly v různých letech mezi 8,7-9,6 procenta z celkové částky.
„Na případu onoho autodopravce se snažíte navodit modelovou situaci, že někdo nakoupí kon -zervy, pronajme auta a vyjede. Takový přístup fungoval například v 90. letech na Balkáně a Kavkaze, ale v současné době ho volíme jenom výjimečně,“ říká Marek Štys rezolutně. „Nechci zde spekulovat nad tím, jak různým způsobem promrhat prostředky. Je ale vcelku snadné nakoupit kamion zboží a prostřednictvím médií udělat kolem celé záležitosti patřičný humbuk a pak někam dopravit zboží, které možná není ani potřeba. Naší filozofií je být maximálně efektivní a reagovat na skutečnou potřebu na místě.“
Jako názorný příklad uvádí mise organizované Člověkem v tísni v roce 2005 po tsunami na Srí Lance a zemětřesení v Kašmíru. Vzhledem k obzvlášť ničivým následkům obou živelních kata -strof (počty obětí šly do stovek tisíc) bylo nej -důležitější zajistit provizorní přístřeší, distribuci potravin, potřeby na vaření… „V takových případech byl nesmysl nakupovat v Česku potraviny a shánět dopravce. Na místě máme svého koordinátora, který nás přesně informuje o potřebách postižené oblasti a většinu z nich lze pokrýt z místních zdrojů. Nákupem na místě navíc podporujeme místní ekonomiku, což je důležitý faktor,“ vysvětluje Marek Štys. „V obou případech se jednalo o neštěstí, po kterých nabyl objem humanitární pomoci obrovských rozměrů.“ Proto byla nezbytná důsledná koordinace činnosti všech humanitárních organizací. V opačném případě hrozí nebezpečí koncentrace pomoci do jednoho místa. V této souvislosti je potřeba zmínit fakt, že Člověk v tísni je jako jediná organizace ze střední a východní Evropy členem Aliance 2015, sdružení šesti velkých a dobře etablovaných „nevládek“, které koordinují svou činnost, programově i finančně se podporují, a to včetně humanitární pomoci.

Sázka na místní zdroje

Nicméně právě na Srí Lance měl už v úvodu zmiňovaný Vojtěch Maurer rozdávat místním lidem hotovost, za což posléze stanul před soudem. „Už jsme se přece bavili o tom, že v každé branži narazíte na někoho podobného. Causu neznám, proto se k ní nemíním vyjadřovat. Rozhodně ale děláme všechno pro to, abychom předcházeli už náznakům podobných podezření. Být efektivní, transparentní a budovat svoji značku na důvěře,“ zdůrazňuje Marek Štys. Přestože si rozhodně nemyslím, že bývá obvyklé organizovat humanitární mise za účelem vlastního obohacení, česká moudrost hovoří o příležitosti dělající zloděje. Argumenty ředitele humanitární organizace, které vycházejí z jeho přebohatých zkušeností, jsou však pádné. „Obecně se snažíme minimalizovat počet našich lidí v zahraničí a spo -léháme na místní lidské zdroje. Je to ekono micky výhodnější, ve prospěch této varianty hovoří lepší znalost prostředí a z toho vyplývající menší bez -pečnostní rizika. Máme také poměrně striktní interní pravidla na procedury při nákupu zboží, uzavírání smluv na služby a pořádání výběrových řízení. Často funguje model, kdy například jeden český inženýr koordinuje několik staveb, které provádějí domácí firmy. O takové zakázky bývá obrovský zájem a je nutné dát výběru jasná pravidla – jednak nehospodaříme s vlastními penězi a jednak to umožňuje získat správný poměr kvality a ceny.“
Na druhé straně o přehnané míře soucítění s bližními ze strany místních podnikatelských subjektů si Marek Štys nedělá iluze. „Pokud při huma -nitární misi v Kašmíru kontaktujete místního autodopravce, můžete si být jist tím, že ho bude v první řadě zajímat jeho zisk. Těsně po zemětřesení byla velká poptávka po stanech. Obchodníci pak pochopitelně vyšroubovali ceny hodně nahoru. Ale abych nekřivdil – sami pákistánští obchodníci věnovali na charitativní sbírky víc než celé mezinárodní společenství dohromady.“

Hluboká úklona

Finanční zdroje se dostávají na místo určení mnohdy velmi dobrodružnou cestou. Pokud v místě katastrofy či alespoň v blízkém okolí funguje bankovní sy stém, odešlou se finance do některé z bank a z ní se vyberou. Nicméně existují místa, kde banky prostě nejsou. Jako názorný příklad lze uvést Afghánistán roku 2002. Peníze se tudíž z Česka poslaly do pá kistánských bank, tam se vybraly a hotovost se převezla do Afghánistánu. Každá mise je řízena finančním manažerem, který se ve spolupráci s místními úředníky snaží o maximální doložitelnost všech investovaných příjmů. Při pouhé představě komunikace s pákistánskými, čečenskými, srílanskými či afghánskými úředníky se musím před finančním manažerem hluboce uklonit. Zvláště pak když ho čeká složité objasňování výdajů před nelítostnými úředníky domácích finančních úřadů… Stejně tak nelze nesouhlasit s argumenty Marka Štyse, podle kterých je jeho branže postavena nejen na solidaritě a důvěře, ale i na dobré značce a transparentní činnosti, přičemž sebemenší finanční skandál může rozmetat dlouhodobě budované vztahy. Ostatně panu Vojtěchu Maurerovi asi nikdo peníze na zahraniční humanitární misi hned tak nedá.

Dobrá vůle nestačí

Na příkladu humanitární mise na Srí Lance lze názorně deklarovat, že když se tři snaží dělat totéž, ne vždycky se dostaví stejný výsledek. Vedle organizace Člověk v tísni, která letos slaví v plném lesku patnácté narozeniny, a pana Vojtěcha Maurera, který své další narozeniny možná oslaví ve vězení, působila v roce 2005 na Srí Lance i liberecká organizace Hand for Help. Její původní záměr byl ušlechtilý – stavba a provozování polní porodnice. Investice v hodnotě devíti milionů nakonec přinesla jediný výsledek -narození Pepy ze Srí Lanky, který dostal jméno po svém porodníkovi. Čeští lékaři a personál museli na místě konstatovat, že o jejich služby není vzhledem ke specifickému prostředí zájem. A pokud snad je, místní chudina, které je pomoc určena, neumí anglicky. Mise skončila krachem. Další pádný důkaz toho, že existují branže, ve kterých sebevíce entuziasmu a dobré vůle profesionalitu nenahradí.

***

„Každá sbírka je vyhlášena za jistým účelem. Peníze je proto možné vybírat a utrácet přesně stanoveným způsobem.“

S mírnou dávkou nadsázky lze říci, že co český daňový poplatník, to v mnoha případech nevědomý přispěvatel na humanitární mise.

„Pokud se vám podaří pronajmout náklaďák v hodnotě pár set tisíc na tříměsíční misi, auto se vám prakticky zaplatí.“

„Nemyslím si, že bývá obvyklé organizovat humanitární mise za účelem vlastního obohacení, ale česká moudrost hovoří o příležitosti dělající zloděje.“

Každá mise je řízena finančním manažerem, který se ve spolupráci s místními úředníky snaží o maximální doložitelnost všech investovaných příjmů.

Foto popis| Nemalé finanční prostředky jsou potřeba na likvidaci následků ničivých katastrof. Takovéto obrázky vídáme spíš ve zprávách, ale v živé paměti máme povodně v roce 2002.
Foto popis| Humanitární pomoc obětem živelních katastrof je sice na jednu stranu smysluplná, ale mnohdy nad ní visí otazník. Dostane se pomoc do správných rukou, nebo se někdo obohatí na úkor obětí?
Foto popis| Při velkých přírodních katastrofách je nezbytná důsledná koordinace činností všech humanitárních organizací.
Foto popis| Dalo by se říct, že místní podnikatelské subjekty neštěstí druhých vítají. Ne soucítění s poškozenými, ale zisk je to, co je zajímá.
Foto autor| A Foto profimedia.cz