Diskuse o bratrech Mašínech

Ondřej KONRÁD, moderátor
——————–
Diskuse o bratrech Mašínech stále pokračuje, například v Senátu anebo na stránkách tisku, ale i na vlnách Českého rozhlasu 6. Tentokrát se tématu ujal, a to nikoliv poprvé, Jiří Ješ.

Jiří JEŠ, redaktor
——————–
Pokud jde o naše vnitropolitické personálie, hlavní mediální pozornost vyvolává v těchto dnech sedmičkový duel Paroubek-Topolánek, dále poločas prezidentského termínu Václava Klause, ohlášený odchod Petry Buzkové z politiky a obzvláště pikantní případ Zdeňka Doležela. Vybočím tedy poněkud z obecného proudu, když se zamyslím nad politikem poměrně novopečeným a obecně sympatickým, totiž nad senátorem JaromíremŠtětinou. Setkal jsem se s ním letmo už před lety a toto osobní setkání mě jen utvrdilo v příznivém dojmu, který ve mně vzbuzoval jako zpravodaj z míst, kde věru nemohl sám pro sebe očekávat nic dobrého. Jednou s jakýmsi šibeničním humorem vyprávěl, jak si jeho žena už zvykla na to, že ráno ve dveřích řekne: „Tak, já jdu zase do války.“ Tato věta u něho neznamenala nějakou metaforu jako u úředníka, který očekává střetnutí se svým nadřízeným. Jaromír Štětina odcházel na skutečná bojiště, zpravidla někam do asijských oblastí. Jenže právě tam války nemívají pravidla válek evropských, jsou to spíše guerillové střety prošpikované nevyzpytatelným terorismem. Ve Štětinovi je však zřejmě smysl pro vojáctví zakódován podobně jako třeba u Josefa a Ctirada Mašinových. Není ostatně asi náhodou, že i Štětinův otec byl důstojníkem a že tedy syn Jaromír považoval vždy pojem válka za něco natolik ve světě běžného, že se patrně ani moc nezamýšlel nad jeho právním vymezením. Proto i svůj článek ve dvacátém osmém čísle týdeníku Rozhlas, v němž obhajoval návrh Senátu na udělení státního vyznamenání skupině Mašínů, opatřil titulkem Zabíjeli ve válce. A stala se věc, jaká se často nestává. Podle sdělení redakce článek vzbudil velký polemický ohlas, v němž ovšem, a to je nezvyklé, ani jediný z pisatelů s Jaromírem Štětinou nesouhlasil. V šesti vybraných dopisech, které ve třicátém pátém čísle redakce otiskuje, se už ani tolik neprobírá ono dávno otřepané téma hrdinové nebo vrazi, ale mnohem více se uvažuje o tom, zdali počátkem padesátých let u nás byla, či nebyla válka. Připomeňme, že takto se v této souvislosti nedávno zamýšlel i sám předseda Senátu Přemysl Sobotku. Inu, marná pomoc, válečný stav tehdy nebyl. I když my, všichni poražení demokraté, jsme si to toužebně přáli v domnění, že jako v roce 1914 a pak znovu v roce 1939 je nová válka pro nás jedinou nadějí, jak získat zpět svobodu. Tak mysleli nejen mladí Mašínové s dobrodružnou krví v těle, ale i zkušená politička Milada Horáková, jíž toto pouhé přání stálo život na komunistické šibenici. Zde však považuji za vhodné podat své pamětnické svědectví o jednom přesvědčeném a velmi fundovaném antikomunistovi, který mi v dlouhých osobních rozhovorech mnohokrát opakoval, že by od nás Čechů bylo vrcholně sobecké, kdybychom si přáli uvrhnout svět do třetí světové války jen proto, abychom dostali zpátky to, co jsme do značné míry i svou vlastní vinou ztratili. Tímto mužem nebyl nikdo jiný než náš největší znalec sovětské historie, doktor Jan Slavík. A zmíněné rozhovory jsem s ním vedl v roce 1950, rok poté, co Sověti předvedli svou atomovou pumu a rok před tím, než se bratři Mašínové pustili do svého boje, v němž pak hodlali pokračovat spolu s Američany v oné třetí světové válce. Počítáme-li, že oběti na životech ve druhé válce se odhadují na nějakých padesát milionů, sotva si dovedu představit, že bych po takové třetí, pravděpodobně atomové, válce seděl já teď u tohoto mikrofonu, Jaromír Štětina, ročník 1943, v Senátu a bratři Mašínové v Americe. Naštěstí americká vláda si včas ono nebezpečí uvědomila a bratry Mašíny po jejich krvavém útěku zklamala natolik, že znechuceni opustili americkou armádu a věnovali se svému podnikání, aniž se nadále zúčastnili sice neefektního, ale reálného dlouhodobého úsilí, které nám po čtyřiceti letech svobodu přece jen přineslo. Naší národní morálce by zajisté bylo prospělo, kdybychom se byli bránili v roce 1938, 1948 a možná i 1968, ale zrovna v padesátých letech k tomu byla doba nejméně vhodná. To kdyby tak babička Jaromíra ŠtětinyKarla, a tuto překvapivou informaci čerpám z posledního vydání encyklopedie Kdo je kdo, nebyla ve dvacátých letech spoluzakládala Komunistickou stranu Československa, tak možná nemuselo dojít k únorovým událostem a její vnuk jako senátor dnes nemusel psát celkem beznadějnou petici za zrušení už mnohem krotší následkyně onoho babiččina zrůdného spoluvýtvoru. A kdyby sympaťák Jaromír Štětinanereagoval na zmíněné polemické ohlasy čtenářů křečovitým tvrzením, že nesouhlas většiny jen potvrzuje správnost jeho názoru, pak by možná přišel i na to, že ani jeho příliš jednoznačný postoj k nedávným událostem na Tachovsku nemusel být tak jednoznačně správný.

Ondřej KONRÁD, moderátor
——————–
To byl Jiří Ješ.
Klíč| Sobotka Přemysl; Štětina Jaromír; Senát;  Buzková Petra; Klaus Václav