Policie je podle senátorů politicky zneužívaná a nedůvěryhodná. Tak proč před ní chrání jen svého kolegu, a nikoli občany?
Senátoři zbavili místopředsedu vlády a svého kolegu, lidovce Jiřího Čunka, imunity a umožnili policii zahájit jeho vyšetřování za údajnou korupci. To samozřejmě můžeme jen pochválit. Při rozpravě však zazněly od odpůrců vydání vášnivé argumenty, proč to nedělat. Jejich společným motivem bylo velice zásadní vyjádření nedůvěry policii a justici a obava, že se politik Čunek dostane do rukou zkorumpovaného, nedůvěryhodného a politicky motivovaného policejního sboru, který s ním nemá čisté úmysly.
Vyjádřené obavy jsou daleko důležitější než fakt, že byl další zákonodárce zbaven imunity. I při vědomí správnosti senátorských argumentů, politici viditelně nepochopili svou úlohu, pokoušeli se před takovou policií ubránit politika, poté co před ní roky nebránili občana.
Stručně si připomeňme, o co odpůrcům v debatě šlo. Dá se to vlastně shrnout řečnickou otázkou senátora Jaromíra Štětiny. Komu vlastně pana Čunka vydáváme? Do rukou zaujaté a politicky řízené policie, do rukou státního zástupce, který měl kontakty na StB a který už dříve prokázal svou zaujatost, odpovídá sám Štětina. Do rukou policie, která kupčí s informacemi a prodává je médiím, říká senátor Jiří Liška. A tak bychom mohli pokračovat. Policie je v očích senátorů – i některých, kteří hlasovali pro vydání – nedůvěryhodná, má špatné vedení, spolupracuje s gangstery a pracuje na politickou zakázku. Mohli bychom skončit u senátora Karla Schwarzenberga, který na jednání změnil své původní rozhodnutí hlasovat pro Čunkovo vydání s tím, že nevěří ani policii, ani soudům. Občan by se mohl zaradovat. Konečně padají odvážná a tvrdá slova. Ale jejich tvrdost a odvážnost se drolí pod řadou argumentů.
O tom, že policie pracuje na politickou zakázku, se v médiích píše už od nástupu Stanislava Grosse do funkce ministra vnitra. Jenže tato podezření se mnohem častěji týkají toho, že policie na přání mocných někoho kryje, místo aby ho stíhala (snad s výjimkou případů Kořistka, zneužití inspekce proti Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a stíhání příslušníka BIS Romana Hrubanta).
Je to zásadní neochota vyšetřovat všemožné vládní zakázky, prověřovat kontakty politiků na podsvětí, podezřelé prodeje státního majetku, styky politiků s různými ekonomickými kombinátory. Policie nebyla politická proto, že by likvidovala odpůrce vlády, ale proto, že vládu kryla, a jako logicky vyplývající bonus si řada členů sboru vzala přivýdělky ve spolupráci se zločinci. Když můžou ti nahoře, proč bychom nemohli my.
Senátor není jen občan
Nejde ani tak o to, že senátoři brání kolegu Čunka před zlou policií a zkompromitovaným státním zástupcem, ale že před nimi nehájí a nehájili občany. Každý z nás je vydán všanc naší policii a justici. To se všichni máme před ní schovat do Senátu nebo Poslanecké sněmovny?
Naopak zákonodárci se před ní nesmí schovávat ve svých lavicích. Jsou pověřenou elitou, proto taky mají imunitu, ale jejich postavení jim dává povinnost a neobyčejnou možnost napravovat to, o čem se ví, že není v pořádku. Plédování na Čunka by mělo logiku, kdyby zákonodárci roky bojovali proti policejním nešvarům, proti jejímu zneužívání, proti pocitu nespravedlnosti, jejž jednání policistů vyvolává u většiny občanů. Nic takového nebylo v minulosti slyšet. Ano, senátor Štětina se angažoval v evidentně policií zmanipulovaných případech, jako byly kauzy Hučín neby Uzunoglu, senátor Pithart v případě předloňského brutálního policejního zásahu proti CzechTeku, a podobné jednotlivosti bychom našli i u dalších.
To jsou chvályhodné občanské přístupy, nevedly ale v žádnou – z hlediska politické moci a možnosti nápravy – analýzu policejního sboru, žádné bití na poplach, žádné vášnivé debaty uvnitř stran či parlamentních výborů. Policie se zatím příliš nemění. Možná senátoři zase někdy projeví své občanské postoje, ale bez využití senátorských pravomocí a výsadního politického práva měnit věci k lepšímu je to v podstatě k ničemu. Napadlo je to aspoň po hlasování o Čunkovi? Ne, jediné, k čemu se senátoři rozhodli, je podívat se, kdo je vlastně ten podivný státní zástupce, který na vyšetřování případu dohlíží.
Asi nejde psát o vydání senátora Čunka bez názoru na jeho případ. Předseda lidovců zatím neprokázal původ svých peněz a kličkuje. Jednou jde o celoživotní úspory, jindy se nepamatuje, nakonec zase, že dostal hypotéku. To se týká jen politické roviny věci a velmi ho to diskvalifikuje pro politické funkce.
Druhý rozměr je trestněprávní. Existuje tu podezření na korupci a policie jej musí vyšetřit a případný soud by měl vynést verdikt. Jestli se politici rozhodnou mezi sebou tolerovat kolegu podezřelého z tak závažného činu, který se navíc neumí přesvědčivě obhájit, je do jisté míry jejich věc a voliči jim to nějak spočítají. Ale hrát na politickou kartu v době, kdy se změnila vláda, kdy je policie podřízena novému ministrovi a složka, která se případem zabývá, nové šéfové, je podivné. Jestli případ stojí skutečně na stojaté vodě politicky motivované grossovské policie, mělo to být přece dávno odhaleno.