Co má společného Kréta s americkým radarem

CIVILIZACE

Už měsíce zápolím s odmítači radaru. Píšu, přednáším, přu se, snažím se pochopit, jaký je v nás poměr ideologické antiamerické nenávisti a upřímného pacifi smu. Sleduji podivné dráhy peněz na protiradarové kampaně začínající v Petrohradu. Sleduji pivní pravdu brdských starostů a pokřik třetí naší nejsilnější politické strany vedoucí k přímému ohrožení bezpečnosti státu. Čtu nevyžádané e-maily o nové okupaci země a dozvídám se, že jsem kolaborantem strýčka Sama. Tuhle jsem si postěžoval na zarputilost odmítačů Karlu Schwarzenbergovi. „To máte tak, pane kolego,“ řekl kníže svou pověstnou spisovnou češtinou, „každá generace si musí prožíti své omyly. Zkušenosti se nepřenášejí, přenášejí se předsudky.“
Poslední týdny jsem zkoumal sám sebe, abych zjistil, je-li životní zkušenost nebezpečnou zátěží pro správné rozhodnutí, sítí upletenou z pověr a zrezivělých myšlenkových schémat či potřebným fundamentem pro životní postoj. Se stařeckou zarputilostí jsem dospěl k závěru, že má Schwarzenberg pravdu, ať si teda dosud nepoučení hubu namlátí, i jim to jejich následující generace vrátí. Sebral jsem se a odejel na dovolenou na Krétu, abych si srovnal myšlenky. Posledním popudem k mému úniku pak byla minulý týden schůzka poslanců Strany zelených s představiteli vlády. Zúčastnil jsem se jí jako nezávislý senátor zvolený za zelené.
S přehledem a kvalifi kovaně předkládali ministr zahraničí, ministryně obrany a náš velvyslanec u NATO rozpolceným zeleným zákonodárcům argumenty pro radar. zelené odpůrkyně radaru byly nepřesvědčitelné. I já jsem podnikl pokus sdělit nesdělitelné: vzal jsem si slovo a zmínil výzvu republikové rady Zelených k zeleným zákonodárcům: hlasujte proti radaru. Pokusil jsem se vysvětlit, proč tuto výzvu nevyslyším a budu hlasovat pro radar. Mluvil jsem o tom, jak důležitou roli jazýčku na vahách mohou při ratifi kaci smlouvy sehrát při rovnosti hlasů zelení. Pokusil jsem se zdůraznit, že to mohou být právě zelení, kteří hodí historickou výhybku našich dal ších desetiletí správným či nesprávným směrem.
Říkal jsem věty, o nichž jsem byl přesvědčen, že mají sílu argumentů, a vzápětí jsem cítil, že samotná slova bez životní zkušenosti k přesvědčení nestačí. Ano, americký radar nás chrání před raketami dalekého doletu, což EU ani NATO nedokážou. Je zárodkem ochrany před raketami, ať už poletí ze Středního východu nebo odkudkoliv ze Střední Asie. Ano, říkal jsem popravdě, radar neohrožuje Rus -ko. Neohrožuje jeho bezpečnost, ale bourá intence jeho imperiálnosti. Mluvil jsem o deseti novinářských letech, kdy jsem žil v Rusku. O tom, jak mi ruští generálové upřímně říkali: „Nebojte se, vy Češi, my vás z toho německého jha zase jednou osvobodíme.“ Říkal jsem, že imperiální zájmy Ruska nekončí u Užhorodu, ale u Aše. Mluvil jsem o tom, že dnes není důležitý radar jako kus technického harampádí, nýbrž jako deklarace euroatlantického demokratického spojenectví, která nás může zastavit na počínající skluzavce vedoucí k nevypočitatelnému a autokratickému Rusku. Bylo to marné. Těch deset let autopsie, vlastního poznání, zelené odpůrkyně radaru neměly.
Tady na Krétě, kus od mého hotýlku, stojí nad mořem asi tisíc let starý klášter Piso Préveli. V roce 1941 sem Němci při okupaci ostrova zatlačili asi pět set britských, australských a no -vozélandských vojáků. Spolu se statečnými krétskými mnichy tu několik týdnů klášter bránili, než je ponorky evakuovaly do Egypta. Jednou mi nezapomenutelná ruská filozofka Valerie Novodvorská, ovládající mimochodem skvěle staro- i novořečtinu, řekla: „Jsou národy, které mají radši svobodu než salám.“ Možná, že by si nerozhodní zákonodárci měli před radarovou ratifi kací zajet na Krétu.