Co dělat s českými komunisty

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka
——————–
Příjemný večer, vážení posluchači. Máte naladěn Český rozhlas 6 a nejčerstvější vydání Studia STOP, jímž vás dnes provede Jana Šmídová.
Letošní nekulaté šestnácté výročí listopadových událostí bylo silně podbarveno diskusemi o současném postavení nezreformované komunistické strany. Měla se zakázat bezprostředně po převratu? Proč to tehdejší politická garnitura neudělala? Jsou vůbec realistické nynější pokusy o zákaz strany, která dokáže oslovit skoro pětinu občanů? Jsou vůbec politicky korektní pokusy postavit šíření komunistické ideologie mimo zákon, jak se o to snaží iniciativa senátorů Jaromíra Štětiny a Martina Mejstříka? Tomuto tématu se věnovalo i včerejší vydání Studia STOP, k jehož mikrofonu si kolega Petr Hartman přizval politology. Dnes vám nabídneme názory současných i bývalých politiků, tak jak byly prezentovány na hvězdně obsazeném semináři, který se k výročí listopadových událostí odehrál před týdnem v Poslanecké sněmovně. Akci inicioval její předseda Lubomír Zaorálek. Ten mimo jiné uvedl:

Lubomír ZAORÁLEK, předseda Poslanecké sněmovny PČR /ČSSD/
——————–
Možná, že si ještě vzpomenete, že před rokem sedmnáctého listopadu jsem pozval tady do sněmovny poslance, toho sedmnáctého listopadu tady vystoupili předsedové všech pěti politických stran parlamentních a také prezident České republiky a já jsem je požádal, aby řekli svůj názor na sedmnáctý listopad i na to období těch patnácti let, které od revoluce uběhlo. Já jsem tehdy také zmínil, že by bylo dobré, kdyby se založila určitá tradice reflexe. V tom okamžiku, kdy je státní svátek a třeba sedmnáctý listopad a abychom se k tomu vraceli a pokusili se možná i trochu provést jakousi rozumovou práci kromě těch oslav a svíček na tom, co žijeme a co jsme od toho roku 89 urazili. Já si pamatuju, že tady vystoupil Miroslav Grebeníček a že se to některým nelíbilo. Mně se nelíbil jeho projev, ale byl jsem rád, že vystoupil. Nesouhlasil jsem s názorem, že komunisté nemají co mluvit sedmnáctého listopadu, protože jsem říkal, že naopak mně by nevadilo, kdyby mluvili méně v průběhu roku, ale sedmnáctého listopadu bych chtěl slyšet jejich názor. Protože jich se sedmnáctý listopad týkal, oni byli jeho součástí. Oni byli také jeho účinkujícími. No a taky někdy zhruba před tím rokem se ujalo to téma „Zrušme komunisty“. Nevím přesně, co bylo tím impulsem, ale pamatuji si, že to bylo zhruba tehdy. A to téma vydrželo celý rok. A teď v souvislosti se sedmnáctým listopadem se to téma jakoby znovu vrací. Dokonce vznikla petice iniciativa Zrušme komunisty, mě tady ve sněmovně navštívila delegace ze Senátu, pan senátorŠtětina, pan David Černý a další, kteří mi předali tu petici a požádali mě o diskusi k projednání té petice, a to diskusi vedenou tady ve sněmovně. Já jsem jim řekl, že té diskusi samozřejmě bránit nebudu, že o ní dokonce docela stojím a dokonce i tuto akci tady, tento seminář, pokládám za určité zázemí té diskuse, kterou předpokládám povedou poslanci v Poslanecké sněmovně. V té diskusi samozřejmě, tu diskusi podporuji, ale rovnou vám řeknu, že jsem těm senátorům a těm, kteří mi tu petici přinesli, řekl, že s tím postojem ani s tou výzvou nesouhlasím. Řekl jsem, že si pamatuju na ten rok 90, kdy jsme říkali, že nejsme jako oni a připravovali se svobodné volby, abychom komunisty ve svobodných volbách porazili. Demokraticky jako demokraté. Já nemám na tom moc dnes co měnit. Mně to připadá, že to mělo velkou cenu to rozhodnutí. Taky jsem nesouhlasil i s tou právní podstatou té věci, protože, to zakázat slůvko komunistický. Já jsem té delegaci připomněl první dodatek Ústavy Spojených států amerických, který je pro mě trochu ztělesněním celého toho anglosaského právního vývoje. Ten první dodatek říká v klauzuli o svobodě slova, že Kongres nesmí žádným zákonem omezit svobodu slova. Trestat se mohou pouze činy. Ne názory. Ne slova. A pokud, jak říkají ty komentáře k tomu dodatku, má být někde postiženo slovo, tak je to pouze v případě jasného a bezprostředního ohrožení, jako je třeba rasistické lynčování a podobně. Mně připadá, že ta právní kultura, která je za tímto názorem, není jen věcí Spojených států amerických, ale něčeho, co by stálo za to vnímat velmi citlivě a věnovat se tomu ve společnosti, kterou chceme budovat opravdu jako svobodnou a demokratickou. A proto se nedivte, že nesouhlasím s tímhle postojem, mně je v podstatě upřímně jedno, jak se komunisté jmenují. Mně vadí komunistické jednání a bolševické manýry dokonce i v jiných politických stranách, které si říkají demokratické. Mně vadí nulová tolerance a nesnášelivost a bolševismus, který v nás je, bez ohledu na to, jakou dnes má kdo legitimaci. To je problémem podle mě více než komunistická strana a komunistická legitimace.

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka
——————–
Soudí předseda sněmovny Lubomír Zaorálek. Jako první z hostí dostal slovo exprezident Václav Havel, který se v první části svého vystoupení zabýval tehdejším i nynějším postavením disidentů, z jejichž středu se zrodila valná část první polistopadové politické garnitury. A právě pod tímto úhlem se podíval na současnou situaci v České republice.

Václav HAVEL, bývalý prezident České republiky
——————–
A přejděme k dnešku. Co se stalo? Stalo se, že samozřejmě ten étos zůstává zapomenut, anebo je předmětem jakési sentimentální vzpomínky, anebo je předmětem posměchu, že. Ať tak či onak, tak bylo jasné, že ta atmosféra nemůže vydržet natrvalo a že prostě dříve či později nastanou normální demokratické poměry tak jak v jiných demokraciích, nebudou lidi chodit ve statisících na náměstí pořád a permanentně a bude to vlastně už zbytečné a tak. Nicméně stalo se zároveň ale i něco jiného. Něco, co se stalo ve všech postkomunistických zemích a co v sobě skrývalo určité nebezpečí. Totiž ta ohromná gigantická bezprecedentní privatizace ze dne na den prováděná dala vzniknout novým ekonomickým elitám, které opět nebyly založeny na jakési podnikatelské kontinuitě nebo kontinuitě toho vlastnictví a podobně. A byly za časté dost divoké a samo sebou, že jejich významnou součástí byly ty nomenklaturní lidé, z nichž se záhy stali milionáři a miliardáři. Pochopitelně, protože znali ty kontakty, měli jako šéfové fabrik přehled o tom kontextu obchodním a podobně. Uměli si poradit. No, ti samozřejmě nejsou v komunistické straně a jsou mnohdy samozřejmě větším nebezpečím než celá komunistická strana se svým slovem komunistická, že. Tato ekonomická nová třída začla hledat partnera v té nové třídě politické. Ta byla také vlastně nová. To nebyli lidé, kteří se od mládí učí být prezidentem, předsedou vlády nebo ministrem, kteří neměli tu demokratickou kontinuitu, aby už u svých dědů, otců a podobně viděli, jak demokratická politika vzniká. Ty byly také nové, ty elity a teď se hledalo to propojení a začal se trošku ten systém politicky uzavírat. Zvítězila taková ideologie, která by se dala nazvat super pragmatismem, vznikla v jakési opozici k tomu občanskému étosu, který předcházel, že, a začal se, začal prostě ten systém jakoby se uzavírat, jakoby všechno nové a jiné bylo a priori nežádoucí, jako bychom si my mocní vystačili sami, umíme si pomáhat, umíme spolu vycházet, ty seš levej, ty seš pravej, na tom jsme dávno dohodnutý, že, a tak budem spolu vládnout, a co se nám do toho má nějakej neznámej nováček montovat, že. To je tak beletristicky primitivně vysvětleno, co mám na mysli, když užívám toho /nesrozumitelné/ pojmu uzavření politického systému, jakési jeho zabetonování. Jenomže veřejnost není hloupá. Ona to začíná pravděpodobně cítit a my můžem pozorovat dost silnou touhu po změně. Já si nemyslím, že u nás přijde nějaká revoluce a že jí někdo chce a nebo že je nutná. Ale co lidé pravděpodobně chtějí, je změna. Chtějí trochu čerstvého vzduchu, chtějí, aby se ten systém otevřel. A není to jen speciální případ naší země. My můžeme vidět, že jakýsi pnutí, jakýsi pohyb, jakási dynamika je vlastně ve všech postkomunistických zemích. Někde je Oranžová revoluce, někde je Růžová revoluce, jsou to v podstatě vzpory proti tomu postkomunismu v tom smyslu toho propojení těch elit a uzavření politickém toho systému. Jinde naopak je to nástup takových nacionálních sil s tím programem národ nade vše a národní zájmy nade vše, ale opět se za tím skrývá takový partikularismus a je to do jisté míry ideologie takového sobectví, nestarejme se moc, co se děje za plotem naší zahrádky. Má to v každé z těch zemí úplně jinou podobu, ale ten pohyb dohromady svědčí o tom, že asi cosi se mění nebo je potřeba té změny. Zdá se, že těch šestnáct zhruba let od pádu železné opony je jakási asi délka periody pro historické změny nebo souvisí to nepochybně s dorůstáním nových generací a my si můžeme všimnout, že i v naší moderní historii se v takových dvacetiletých cyklech odehrávaly určité změny, ať už k lepšímu nebo k horšímu. Potřebujeme-li změnu, pak podle mého mínění potřebujem renesanci občanského étosu, toho, co jsme pozvolna opustili. Toho, čemu se dnes posmíváme a různí nakyslíci, já jim říkám nakyslíci, píšou o tom takové nakyslé posměšné články a komentáře, není třeba obnovit statisícové demonstrace na náměstích a vrátit se do jakési revoluční doby. Stačí se rozpomenout na ten občanský étos, nadřadit jakýsi vyšší zájem tu a tam zájmu partikulárnímu, umět budovat novou solidaritu, chovat se, chovat se trošku, chovat se trošku jinak. Zdá se mi, že to je apel této chvíle. Do jakých konkrétních politických změn se promění či nepromění a kdy se promění, to opravdu nevím. To je na historii krásné, že se nedá tak úplně předvídat, ale zdá se mi, že situace je k tomu zralá a pakliže, jak slyším, Martin Mejstřík vyzývá k revoluci proti komunistické straně nebo komunistům, já bych spíš vyzýval k jakési revoluci, jak Masaryk říkal hlav a srdcí, k jakési, k jakési mravní obrodě i mravní jakési obrodě té politiky jako takové.

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka
——————–
Uvedl Václav Havel. Po exprezidentovi se chopil mikrofonu politik, který byl před šestnácti lety rovněž ve vysoké funkci. První polistopadový předseda české vlády, dnes místopředseda Senátu Petr Pithart.

Petr PITHART, místopředseda Senátu /KDU-ČSL/, první polistopadový předseda české vlády
——————–
A to téma komunistická strana, co s ní, zda použít nějaké právní prostředky, ať už jde o její název, nebo propagaci, nebo samou existenci, je samozřejmě téma zklamání, protože existence komunistické strany s preferencemi dvacet procent je samozřejmě téma zklamání. Já začnu historkou. Ta, to, čemu se říká sametová revoluce, bylo originelní mimo jiné v tom, že každé slovo bylo zaznamenáno na magnetofonový pásek a dneska jsou to stovky stran, které dokumentují, co kdo kdy řekl. Jsem přesvědčen, že ta otázka explicitní, zda zakázat komunistickou stranu, že byla položena relativně pozdě. Já si nemůžu pomoct, já vidím Mahenovu činohru v Brně, návštěvu prezidenta republiky, první návštěvu v Brně, takovou divokou plnou všelijakých happeningů, a pak je tam setkání s vysokoškoláky brněnskými, divadlo je úplně nabité, až po střechu, na pódiu sedí několik lidí, Václav Havel, také já jako, jako tehdejší, říkalo s tomu představitel Občanského fóra. Padají různé otázky a potom zprava seshora padne otázka a já rozpoznám a dodnes k tomu blahopřeji, rozeznám hlas Rogera Skrutna, kterého jsme mnoho let neviděl, protože mu bylo Československo zakázáno. On klade otázku. Pane prezidente, nemyslíte si, že by bylo třeba komunistickou stranu zakázat? A já jsem si říkal, no, to jsem zvědav teda, co Václav Havel řekne. A Václav Havel se usmál tak trošku poťouchle a řekl k mé hrůze: „To je snad otázka pro tebe, Petře, ne.“ A já vám tady říkám na svou čest, že jsem to neměl promyšleno, že jsme o tom opravdu nikdy předtím nemluvili při žádné příležitosti. A teď já jsem musel tomu naplněnému divadlu, těch, kteří to celé uvedli do pohybu, odpovědět. Já jsem zaváhal pár vteřin, ale nebylo to příliš dlouho a řekl jsem, já si myslím, že by bylo lepší ty komunisty porazit ve volbách. Ozval se dlouhotrvající spontánní bouřlivý potlesk. Nikdo se k té otázce nevrátil a já si myslím, že to vyjadřovalo tehdy pocity těch, kteří se identifikovali s listopadem. Já na tom nemám co měnit. Jsem o tom stále přesvědčen, ale přesto jsem teď samozřejmě povinen se ptát, jak je to teda možné, že to tak nedopadá, že dneska tady blokují naši komunisté tvorbu většinových vlád a že to vypadá na výsledek až ke dvaceti procentům. A to jsme u toho téma zklamání nebo frustrace, vybuzené naděje. Kolem dvacátého ledna já jsem měl takový příhovor v televizi po dohodě s Veřejností proti násilí, a to je ta řeč, která se vzpomíná jako slyší trávu růst. Já jsem tam vystoupil, já jsem řekl, že musíme očistit naši společnost nejen od komunistů, ale od všech přisluhovačů minulého režimu, ale že to musíme činit odpovědně a vystoupil jsem proti tomu, aby se používaly jakékoli plošné seznamy. Jinými slovy vystoupil jsem proti principu kolektivní viny, a to je to, na čem opět trvám. A trvám na tom, ať se to týká sudetských Němců, nebo dolistopadových komunistů. Ale já jsem v témže, v témže vystoupení řekl, a zdá se mi, že jsem to tehdy řekl jako první, a dodnes se mnou většina lidí nesouhlasí, já jsem řekl, já to nikomu neberu, ale podlé mého názoru to, co prožíváme, nebyla revoluce. Já jsem to neřekl proto, abych byl originelní a vůbec nemám ambice nějak jinak definovat revoluci, ale od revoluce se zpravidla mnoho očekává. Mimo jiné se od ní očekává něco jako katarze, očištění. Uvolnění, oddělí se dobro od zla, vinný, vinní od nevinných a já jsem tehdy už měl pocit, že k té katarzi nedojde, protože se mi zdálo, že to, že sedmnáctého listopadu po té, co padla Berlínská zeď, poté, co i Bulhaři sundali svého Živkova, že prostě na revoluci už je pozdě. Revoluce je spojená s nějakým konfliktem, jdeme do toho s nejistotou, s rizikem, musíme počítat s nějakými oběťmi, prostě nevíme, jak to dopadne, je to drama. Já jsem si říkal, že to revoluce nebyla a že nesmíme vzbuzovat přehnané naděje, protože po nich se dostaví to, čemu říkám frustrace. Tady bych chtěl také něco říct o roli disentu, protože patřili k těm, které dneska jsou v tom názvu nazvány politické elity. Byly u toho. Po Chartě 77 převládá dojem, že organizovali různé protesty, monitorovali výčiny režimu, obraceli se na mezinárodní veřejnost, to jistě všechno také. Ale ta originalita toho dvanáctiletého působení Charty, narozdíl od srovnatelných hnutí, byla v tom, že Charta celkem systematicky zpracovávala různé oblasti společenského života, někdy do větší někdy do menší hloubky, ale často šlo o patnácti, dvacetistránkové texty a vydala k padesátce dokumentů. Disent neměl žádné iluze o stavu naší společnosti. Jestli někdo věděl, jak to všechno bude těžké, jak to bude dlouho trvat, jak to bude bolet, tak to byl disent. Snad až na výjimky nenajdete disidenty mezi těmi, kteří v různých obdobích se přidávali k různým radikalismům a kladli radikální požadavky, vyjadřovali radikální nespokojenost. My jsme žádné iluze neměli. My jsme stav společnosti znali. A možná, že jsme ho znali lépe než, než kdokoli jiný.

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka
——————–
Upozornil Petr Pithart, který v další části svého vystoupení přidal osobní vzpomínku, jež ovšem velmi plasticky ilustruje jednu z etap polistopadového vývoje, a proto může být zajímavá i pro ty, kdo dnes hledí spíše dopředu a snaží se o rychlá radikální řešení, často diktovaná blížící se předvolební kampaní. Dejme proto ještě jednou slovo Petru Pithartovi.

Petr PITHART, místopředseda Senátu /KDU-ČSL/, první polistopadový předseda české vlády
——————–
Já jsem čtyři roky pauzíroval v politice, 92 až 96, a přesto mě jednou pozvali do Novy na Sedmičku a byl tam Josef Zieleniec. A když to skončilo, tak k mému překvapení řekl: „Nechcete jít na chvilku do hospody na pivo?“ Já jsem to od tehdy šéfideologa Občanské demokratické strany nečekal, ale samozřejmě, že jsem to přivítal a on uprostřed toho hovoru řekl, já si to pamatuju, doufám, že si to pamatuju skoro doslova, protože to bylo hrozně důležité, co on říkal. Jenom připomenu, Občanské fórum se rozdělilo, bylo Občanské hnutí, pak byli Svobodní demokraté. Prohráli jsme ve volbách v roce 92 a ten Josef Zieleniec říká: „Víte, pane kolego, víte, některých z vás je docela škoda, vy byste v té politice být měli. Jste holt, když přišla ta první vlna zklamání, a já to situuju někdy do léta 90, vy jste se té vlně nespokojenosti a hledání nepřítele, toho, kdo to, kdo to zdržuje a vlastně antikomunismu, vy jste se tomu postavili prsama a vás ta vlna zavalila a smetla.“ A dodává: „My jsme se na té vlně vyvezli nahoru a nemusím vás, pane kolego, ubezpečovat, že ty křiklouny, kteří to všechno dělali, ty jsme potom samozřejmě zlikvidovali.“ Mně se to zdálo docela realistické zhodnocení situace. Disent skutečně se nepřidával a dodnes se prostě nepřidává k tomu tématu zklamání, protože jak říkám, my jsme žádné iluze neměli, a to je velmi důležité vědět o disentu, že to nebyl jen ten disent protestu, ale že to byl taky ten disent hluboké reflexe. Řekne se možná, že to zklamání je prostě cena za svobodu, že to jsou náklady, nezbytné náklady při té transformaci. Tady se samozřejmě vždycky rozdělíme na dvě části, ti kteří jsou nebo v té době byli u moci, řeknou, že to byli nutné náklady, že se ta cena musela zaplatit, a jiní, kteří u moci nebyli, nebo byli dokonce v opozici, řeknou, že to byl důsledek zbytečných chyb, že to tak nemuselo být, že to nejsou prostě nezbytné náklady za svobodu, a o tom se vede a povede politická debata pořád. To téma je, je věčné. Já jsem přesvědčen, že ta cena za svobodu nemusela být tak vysoká a že dneska postavení komunistické strany je dáno právě tím, co jsme zbytečně zaplatili zejména v procesu ekonomické transformace v první polovině devadesátých let, co jsme za tu svobodu zaplatili. Myslím, že ta transformace tak, jak byla prosazena nakonec, a mně je líto, že nebyla prosazena verze české vlády, ale je to celkem pochopitelné, bylo to Federální shromáždění, které na podzim 90 ten scénář transformace schvalovalo a schválilo prostě scénář federální vlády. Ta naše varianta, ta se vyznačovala právě střízlivostí, opatrností. My jsme prostě vycházeli z toho, že ta ekonomika už na jakýchsi tržních principech fungovala, ale byl to trh bez pravidel, bez účetních knih, bez daní, ale už fungovala, už tady bylo cosi jako faktické vlastnictví toho, co podle práva, podle ústavy bylo státní. My jsme věděli, že to je třeba vzít v úvahu a že je třeba budovat ty právní rámce mimořádně odpovědně a pečlivě, a tedy i pomaleji. V té době a mělo to podporu Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, se preferovala ta šoková transformace, ta byla taky realizována a tehdy se začala platit ta vysoká cena, kterou můžeme symbolizovat tím pořadím na žebříčku korupčnosti u nás a já jsem pořád přesvědčen, že to je ta základní příčina toho, proč jsou dneska komunisté tak silní, proč tolik lidí si začíná pomalu zoufat a je ochotno uchýlit se k právním nepolitickým řešením, co s nimi. Já trvám na tom, co jsem patnáctého ledna 1990 řekl v té Mahenově činohře a co tehdy studenti, k čemu se spontánně potleskem přihlásili.

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka
——————–
Vzpomněl na dobu před šestnácti lety Petr Pithart. Se zájmem se čekalo na projev premiéra Jiřího Paroubka, jehož názory na komunistickou stranu, kterou nepovažuje za reálnou destabilizující hrozbu pro současný vývoj země, znepokojují mnohé občany a dávají pravicové opozici dostatek munice pro obvinění z úzké kooperace ČSSD s nezreformovanými a patrně s nezreformovatelnými komunisty. Přitom to byl sám Paroubek, který na počátku devadesátých let podporoval zákaz komunistické strany. A právě vzpomínkou na toto období uvodil část svého vystoupení.

Jiří PAROUBEK, předseda vlády /ČSSD/
——————–
Bylo správné nezakázat po roce 89 komunistickou stranu? No já možná že po těch patnácti a půl letech, Jiří Horák mně to už odpustí, ten se na mě dívá seshora, snad prozradím, proč jsme přistoupili k tomuto myslím, musím říci, asi nejstupidnějšímu svému politickému činu, přiznám se, že tehdy se mi nezdál být tak stupidní, ne proto, že to byl útok na komunistickou stranu, to vůbec přeci tak nebylo, byl to útok na komunisty obecně. Na komunisty také v Občanském fóru, protože bylo dva měsíce před volbami. Takže to mělo naprosto pragmatické a nikoliv nějaké ideologické pozadí. No ale přicházet s útoky na komunisty tehdy ještě by se to snad dalo snést, že by se zakázala komunistická strana půl roku poté, co padl starý režim, to bych ještě pochopil i zpětně, ale šestnáct let po pádu starého režimu, když jsme jaksi se tou věcí celou nezabývali a zrovna ti politikové, kteří se tím nezabývali, nechci tady jmenovat, asi si je dosadíte sami do té neznámé, tak najednou říkají, že je potřeba tu věc řešit. Jak to, že se to neřešilo. Teď je to potřeba řešit zrovna, když se nám to hodí tedy. Čili samozřejmě je to účelové, je to účelový antikomunismus. Není to nic jiného. Myslím si, že komunisty je potřeba integrovat do systému, tak jako se to podařilo Mitterrandovi, tak jako se to podařilo třeba v Itálii Prodimu, další otázka, je Komunistická strana Čech a Moravy nebezpečná pro demokratický režim? No já jsem si na to odpověděl, že není. Připravuje revoluci? No neviděl jsem, že by připravovala skladiště zbraní, že by připravovala nějaké své bezpečnostní složky nebo je měla k dispozici, jako je měla před únorem 48. Naopak pracuje přeci v parlamentě, pracuje v zastupitelstvech. V těch zastupitelstvech jen tak mimochodem je přes dvě stě koalic, které tvoří pravda se sociálními demokraty za účasti ještě jiných stran, dvě stě koalic, které tvoří s občanskými stranami, úplně stejný počet. Čili tam to nějak nevadí, že se pracuje společně. Co tady v parlamentě? Připravují světovou revoluci? No, oni přeci pracují ve výborech, hlasují ve sněmovně, nebo dokonce v Senátu, jsou přehlasováváni, někdy také ne. No, je to nebezpečí pro demokracii? No já si říkám, že není. Protože oni pracují normálně parlamentně. Já řeknu ještě jednu zkušenost, protože já jsem vyrůstal v reformně socialistickém prostředí. Když jsem hovořil třeba se starými národně-socialistickými nebo sociálnědemokratickými odboráři, oni mně říkali: „No, podívej, my jsme udělali stávku jenom tehdy, když jsme věděli, že ten fabrikant má zakázky.“ Ale komunisti, ty to takhle nikdy nedělali. Ty šli do bojový stávky a když dokonce pak tekla krev, tak byli rádi. Dělají tohle to komunisté dnes? No přeci v zemi existuje absolutní sociální smír. Takový tady nikdy nebyl. Řeknu zahraničněpolitické souvislosti. Sedí v Kremlu Josef Visarijonovič Stalin nebo Leonid Iljič Brežněv? No nesedí. Existuje sovětská armáda, která je schopná během týdne dojít odsud na La Manche? Neexistuje sovětská armáda. Nebo máte pocit, že existuje? Existuje kominterna? Existuje Varšavská smlouva? Existuje soubor satelitních států kolem Sovětského svazu? No neexistuje. Čili neexistují takové to vazby, které by dávaly možnost jakéhokoliv mocenského opakování února 1948. Pokud si někdo myslí opak, já jsem s ním ochoten diskutovat. Víte, že se svými názory vcelku se neskrývám, myslím, že nepřipadá v úvahu, abychom po těch příštích volbách, to znamená sociální demokraté, vytvořili koaliční vládu s komunisty, to vyloučili konec konců i komunisté, prostě společnost není na to zralá. Není na to zralá. No ale já jsem také jednoznačně řekl, co by komunisté měli udělat k tomu, aby se stali salonfähig, za pět let nebo za devět let nebo možná za delší dobu, já nevím. Je to několik podmínek, které v zásadě změní charakter té strany tak, aby se integrovali do politického systému této země. Je v zájmu této země, aby patnáct až dvacet procent voličů bylo integrováno? A nebo není? Já říkám, že je. Já nechci tuto zemi rozdělovat. Já jí chci spojovat. Já si vzpomínám, jak před Pinochetovým převratem, jak někteří lidé říkali, no tak ono, když tam do těch komunistů ten Pinochet půjde, to není tak úplně špatný. No jo, mně bylo tehdy pravda jednadvacet a taky jsem tak trošku už něco tušil o politice, tak jsem říkal, no dobře, ale on se zastaví? To znamená, co bude následovat po komunistech? Pak přijdou na řadu socialisté, homosexuálové, cyklisté nebo kdo ještě přijde na řadu? Tohle přeci je věc, o které se nedá diskutovat. A pak ještě jedna otázka, tu jsem si zatím nechával na kolegy, kteří by se mnou debatovali někde v televizi z Občanské demokratické strany. Kdo nám vadí? Komunisté v komunistické straně nebo taky komunisté ještě někde jinde, třeba v ODS? Kdo nám vadí? Takže je těch otázek celá řada. Já myslím, že bysme se měli dívat dopředu v té společnosti, já se taky dívám dopředu. Před nám jsou ohromné výzvy. Evropská unie, možnosti hospodářského růstu pro tuto zemi, to jsou pro mě výzvy, ale dívat se do minulosti, to mohu podmíněně, jedna z těch podmínek, kterou říkáme ve vztahu ke komunistické straně, je, pokud chcete, abychom někdy s vámi na vládní úrovni spolupracovali, je, vy se musíte vypořádat jednoznačně se zločinnou svojí minulostí. No a když to udělají, no tak dobře, tak jsou ještě další podmínky. Euroatlantická vazba, Evropská unie, fiskální kázeň, dobře, když tohle přijmou přeci, tak přestanou být nebezpečím.

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka
——————–
Řekl ve sněmovně premiér Paroubek. A zde prezentované názory opět podnítily kritické hlasy pravicových politiků a řadu mediálních komentářů o prohlubující se spolupráci sociální demokracie a KSČM. A v jeho závěrečném příspěvku se nad právě odeznělými názory zamyslíme s politologem a položíme mu stejnou otázku jako na počátku našeho pořadu. Měla se komunistická strana zakázat bezprostředně po převratu? Proč to tehdejší politici neudělali? Jsou vůbec reálné nynější pokusy o zákaz strany, která dokáže oslovit skoro pětinu občanů? A proč se tato debata vyostřila právě nyní šestnáct let po listopadových událostech? To už se ptám politologa Jiřího Pehe.

Jiří PEHE, politolog
——————–
Tak já myslím, že se vyostřila především proto, že se po těch šestnácti letech rýsuje určitá šance, že by komunisté mohli být vtaženi přímo do vládní moci, ať už v podobě tiché podpory pro vládu, anebo třeba i účasti ve vládě, je to samozřejmě scénář velmi hypotetický a politici ze sociální demokracie neustále opakují, že to nemají v úmyslu, nicméně z jakéhosi důvodu, ať už proto, že třeba sociální demokracie schvaluje některé zákony společně s komunisty, anebo proto, že se to naopak třeba opozici hodí v rámci předvolebního boje jakožto forma mobilizace, toto téma se vyostřilo a mluví se o něm, takže to je myslím ten hlavní důvod.

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka
——————–
Zmíněné téma se táhlo jako červená nit ve vystoupeních nejvyšších politických představitelů na semináři, který proběhl u příležitosti listopadového výročí ve sněmovně. Politici například uváděli, že v dobách Občanského fóra doufali, že se komunisté zdiskreditují sami, že nechtěli být, v uvozovkách, jako oni a podobně. Premiér Jiří Paroubek bez obalu přiznal, že v devadesátých letech, tedy na začátku devadesátých let byl pro zákaz komunistické strany, nyní však tentýž krok považuje za levné gesto, neboť KSČM podle jeho názoru a jeho informací se nechystá a nemá ani prostředky k nějakému hypotetickému převzetí moci. Jste téhož názoru, že komunisté už nemohou být takovým ohrožujícím elementem? A možná se vraťme k tomu, proč tedy tenkrát se s nimi zacházelo tak sametově?

Jiří PEHE, politolog
——————–
Pokud jde o to zacházení s komunisty v době revoluce a po revoluci, já si myslím, že skutečně tvrdší řešení bylo velmi problematické, přinejmenším do těch prvních svobodných voleb, protože komunistická strana měla v rukou ještě celou řadu mocenských pozicí, ona koneckonců spolupracovala a předání moci, bylo to takové fázové předávání moci a myslím si, že zakázat stranu, tu komunistickou stranu nebo donutit jí k přejmenování bylo možné po těch svobodných volbách, bohužel k tomu nedošlo z nejrůznějších důvodů. Nebyla k tomu politická vůle. Tam myslím nastal ten zlom, ten okamžik, od kterého už pak komunistickou stranu zakázat bylo velmi problematické a obtížné, protože s každými novými volbami se vlastně více legitimizovala tím, jak jí volilo určité procento lidí. Pokud jde o tu dnešní situaci, já tady v podstatě souhlasím s premiérem Paroubkem v tom, že komunisté dnes už nejsou tou hrozbou, kterou bývávali, prostě proto, že neexistuje světový komunismus. Je přeci jasné, že ten systém se zhroutil jako celek po celém světě. Takže ta naše komunistická strana, to je trošku takový exot, taková rarita. Ona je nebezpečná spíše tím, že vlastně si přisvojila v určitém okamžiku silně pravicové názory. Ona dnes vlastně v českém politickém spektru hraje roli, kterou třeba ve Francii plní Le Pen, v Rakousku Haider, z tohoto hlediska je nebezpečná a je to takové trochu nechutné s ní spolupracovat, ale skutečně si nemyslím, že komunisté mají možnost, nebo dokonce vůli nastolit nějakou novou komunistickou diktaturu. Po tom prostě dnes v tom postindustriálním světě, postmoderním světě není už poptávka.

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka
——————–
Komunisté dnes tedy mohou víceméně spočívat na vavřínech, průzkumy jim stále přisuzují kolem patnácti procent velmi disciplinovaných příznivců. Pane Pehe, bude to podle vás tak stále? Já se musím odvolat třeba na názor několika politologů, komentátorů, kteří tvrdí, že nástupem Jiřího Paroubka jaksi začal zvonit umíráček komunistům v takové plné zbroji a síle, že on pomalu přetahuje na svou stranu ty levicové voliče, navíc sama komunistická strana není jednolitý blok, jak se nyní po odchodu předsedy Grebeníčka zdá.

Jiří PEHE, politolog
——————–
Sociální demokracie a komunisté byli vždy spojitými nádobami v tom smyslu, že pokud se zemi nedařilo, tak určitá část levicových voličů přešla ke komunistům i protestními hlasy a naopak. Nyní tedy Česká republika prosperuje, jsme členy Evropské unie, sociální demokracie má silného předáka, který i svým stylem politickým trošku jakoby splňuje objednávku určitého typu voličů po silném předákovi politickém, po silném vůdci. Takže s tím souhlasím. Navíc si myslím, že komunisté budou mít určitý problém i generační, protože už když se tehdy, to je v roce 90, ozývaly hlasy, že ta strana vymře, tak co se jí budeme zabývat, tak to bylo do určité míry opodstatněné, nicméně ukázalo se, že ta strana generačně nebo pokud jde o složení věkové, ještě není až tak stará. Ona je ovšem stará teď. Teď už skutečně průměrný věk v komunistické straně je více než sedmdesát let. To znamená, že přinejmenším ta členská základna té strany se bude poměrně rapidně zužovat. Pokud skutečně určitá část voličské podpory přichází od členů té strany a jejich rodin, tak si myslím, že se to projeví i na popularitě té strany.

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka
——————–
Podle vašeho názoru, spojil se tedy již Paroubek s komunisty, jak to tvrdí opozice, zejména ODS, která nyní přichází s tou strategií největších hříchů ČSSD, anebo se k tomu Paroubek chystá, jak on říká, že ta doba ještě není zralá, že určitě ne po těchto volbách, že komunisté mohou být salonfähig, abych použila tohoto výrazu, dejme tomu v dalším nějakém volebním období?

Jiří PEHE, politolog
——————–
Tak za prvé, já si myslím, že Paroubek se s komunisty rozhodně nespojil, přinejmenším ne v tom institucionalizovaném slova smyslu. On spíše chytře využívá toho, že vytvořil určitou atmosféru, že určité zákony, pokud mu budou jeho koaliční partneři, zejména lidovci, podrážet nohy, tak schválí s komunisty. Samozřejmě, skutečnost, že některé zákony jsou schvalovány, levicové zákony z dílny ČSSD jsou schvalovány s pomocí komunistů, to není ještě žádná institucionalizovaná spolupráce. Pokud jde o budoucnost, tak i tam si myslím, že částečně spíše takticky, on si nechává otevřené dveře, aby odrazil takové ty řekněme útoky z boku a zezadu od některých svých koaličních partnerů. Nemám za to, že s komunisty se chystá po těch příštích volbách spolupracovat, rozhodně ne v podobě vládní koalice.

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka
——————–
Takže ne vládnout.

Jiří PEHE, politolog
——————–
Rozhodně, rozhodně to v úmyslu nemá, to by tedy musel popřít vše, co zatím řekl. On v podstatě neříká nic jiného, než jeho předchůdci Špidla nebo Gross. Možná, že bych ještě dodal, že Paroubek koneckonců měl možnost, když vytvářel tu svojí vládu, před půl rokem s komunisty spolupracovat, využít ten model, on ho nevyužil, stejně jako Špidla, stejně jako Gross, raději vytvořil vlastně protikomunistickou alianci s dvěmi pravicovými stranami, takže pokud budeme se držet přísloví, že činy mluví hlasitěji než slova, tak si myslím, že ta spolupráce s komunisty je spíše takový momentální strašák, o kterém budeme ještě hodně slyšet v tom předvolebním boji.

Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka
——————–
Říká politolog Jiří Pehe, jehož názory uzavírají dnešní vydání Studia STOP, které bylo příspěvkem do velmi frekventovaných debat na téma „Co dělat s českými komunisty“. Techniku obstarával Šimon Merta a od mikrofonu se loučí Jana Šmídová. Na slyšenou.