Článek senátora Štětiny pro ČRo6

Dovolte mi, abych reagoval na posledníPravidelné zamyšlení na konci týdne Jiřího Ješe. S chutí jsem si ho přečetl a jsem rád, že se vůbec někdo tak obecně rozšířeného nešvaru, přisuzovat činy rodičů potomkům, všiml. Geny i výchova člověka ovlivňují, vím to; mne především ovlivnila výchova mé maminky, která byla Čechoameričanka a učila mne od malička zásadnímu odporu k bolševismu. Nepíšu k nenávisti, protože moje maminka byla obecně nenávisti prosta. Nemusel jsem tedy naštěstí těžce dospívat k poznání podstaty komunismu, můj názor je právě díky výchově konstantní desítky let. To však není téma, kvůli kterému si Vás dovoluji oslovit. Chci upozornit na jednu větu, na kterou jsem v Zamyšlení vašeho komentátora narazil: Poněkud závažněji působí očití svědci, kteří tvrdí, že v normalizačních dobách často Štětinu vídali na oficiálních sovětských recepcích.

Ubezpečuji Vás, že jsem nikdy v životě na žádné oficiální ani neoficiální sovětské recepci nebyl. Samozřejmě se snažím vyvrátit takový zjevný nesmysl. Spíše však chci upozornit na mechanizmus, kterak takové pomluvy vznikají:

Víc než čtyřicet let bojuji se sovětismem.Považuji se za žáka tradicionalistické sovětologické školy Zbigniewa Brzezinského, Leonarda Schapiro či Carla J.Fridricha. Většinu svého dospělého života jsem bojoval proti bolševismu, ať už to byl bolševismus český či sovětský. Vedl jsem souboje s StB, s KGB i s novou odnoží KGB Federální službou bezpečnosti. Mám za svoji novinářskou činnost v SSSR a Rusku v devadesátých letech na Lubljance pořádně tlustý spis, byl jsem z Ruska vypovězen a jsem tam persona non grata. Jsem na to všechno přiměřenou dávkou pyšný a současně se mi příčí česká národní hra na to, kdo byl větším partyzánem a píši o tom pouze pro ukotvení základních faktů. Znám bolševické i sovětské mechanismy poměrně dobře. Jedna z metod, stále používaná, je v Rusku nazývána razrabotka kompromata. Výroba kompromitujících materiálů a spouštění dehonestujících kampaní je dodnes vlastní nejen Lubljance ale i našim komunistům. Samozřejmě ležím KSČM v žaludku a proto má jejich dehonestující kampaň takový neobvyklý rozsah. Za dobu, co sedím v Senátu a zabývám se také trochu otázkou legitimity a legálnosti KSČM o mne komunistické Haló noviny napsaly asi 400 pomlouvačných článků. To je asi tak jednou za čtyři dny. Přiznám se, že když o mne Haló noviny týden nenapíšou, jsem celý nervózní.

Že vypouštějí lež komunistické noviny mne příliš nevzrušuje. Nevzrušuje mne už dlouho ani to, že mám každý týden telefonát či dopis, kde mi vyhrožují, že mne „pověsí na kandelábr“. Už mne omrzelo vyhrůžky zabitím dávat policii. Vadí mi však, když tento jed prosakuje ven a nastane situace, kdy pan Ješ, kerého si vážím, skočí takovým pomluvám na lep a v mediu respektabilním jako je ČRo 6 uveřejní větu, kterou zmiňuji. ČRo 6, stanice, s níž dlouhá léta spolupracuji, nemohla udělat komunistům a jejich aparátu větší radost. Razrabotka kompromata zafungovala: Štětina navštěvoval oficiální sovětské recepce. Fuj.

Dovoluji si zde ocitovat dva typické texty šířené zejména internetem. První je z emailu pana Petra Ondrise, který mi poslal emailem:

Dobrý den pane senátore, z několika na sobě nezávislých zdrojů jsem se dozvěděl, že jste v dobách hluboké totality cestoval po tehdy těžko přístupných oblastech SSSR, kde jste prý rybařil. Jak je to možné? Známý se po celou dobu existence SSSR nemohl podívat ani do Moskvy, ačkoli o to několikrát požádal, protože nebyl členem KSČ. Jak to že zrovna Vy jste měl takovou protekci?

Druhý názor se skrývá v příspěvku anonymního čtenáře na jednom z internetových chatů:

Planým řečem pana Štětiny nelze přikládat žádnou váhu, prominent minulého režimu, člen SČŠP je zrovna tím pravým, Ale možná si jeho postup zaslouží více pozornosti z jiného úhlu. Je přece o něm známo, že se opakovaně pohyboval v tzv. zakázaných oblastech SSSR a do těchto míst se mohli dostat pouze členové KGB nebo jejich spolupracovníci. Je známo, že tyto vztahy KGB jsou trvalé a nezrušitelné. Není skutečným trvalým úkolem od KGB pana Štětiny vzbuzovat v lidech nejistotu v naši policii, justici a právní řád a tak destabilizovat situaci u nás ? To by mohlo vysvětlovat jeho podivuhodnou angažovanost v mnoha kauzách, která je tak protichůdná jeho chování za minulého režimu.

Podobných dopisů a příspěvků na internetu se objevují v posledních letech stovky. Nejdříve jsem je bral na lehkou váhu a pokoušel se je bagatelizovat vtipem. Například svým tiskovým prohlášením z 27.února 2007:

Koncem minulého roku zřídil Senát komisi, která se zabývá zkoumáním důvodných podezření, zda KSČM funguje v souladu se zákony a ústavou našeho státu. Předseda KSČM Vojtěch Filip na tiskové konferenci po posledním zasedání ústředního výboru strany 24. 2. vyslovil názor, že je česká veřejnost dezintegrována neustálým vyvoláváním honů na čarodějnice, lustračním běsněním a vyhledáváním nepřátel státu. Příkladem takového „hledání nepřátel státu“ je podle něj právě inkriminovaná komise. Snad proto, že mne plénum Senátu zvolilo předsedou této komise, měl jsem tu čest být předsedou KSČM osloven. Pan Filip řekl:

„Buď vyjadřuje pan senátor Štětina pozdní lítost nad svou minulou aktivitou a činy do roku 1989. Nebo je jejím smyslem to, aby se prokázalo, že KSČM je ústavně a zákonně kvalifikovanou stranou, která je trvalou součástí české politické scény. V tom případě ho jeho bývalí kolegové z KGB určitě pochválí, případně nepochválí. Podle toho, jaký bude zájem této bývalé služby.“

Neupírám panu předsedovi jistou dávku jasnozřivosti, nicméně bych ho doplnil o přesnější informace o „mých bývalých kolezích z KGB“ s nimiž jsem se setkával pod záminkou vodáckých, horolezeckých a přírodovědných cest na Sibiř. Spolupráce s nimi byla náročná, přesto však obohacující. Metody utajení, které kolegové používali již před lety, mohou být vzorem pro všechny tajné služby, Mossad či FBI nevyjímaje. S dojetím vzpomínám na svého řídícího důstojníka s krycím jménem Timofjejevič, který se na mne, obyčejného českého agenta nikdy nevyvyšoval a vždy se mi snažil soudružsky předat své zkušenosti. Dodnes s dojetím vzpomínám na úsilí, které Tima vyvinul, když jsme navázáni na laně stoupali na nějaký altajský či kavkazský ledovcový vrchol. Bylo to, jako bychom byli spojeni jednou bratrskou pupeční šňůrou. Plně jsem mu důvěřoval, ani nejzarytější specialista CIA by nedokázal krycí operaci odhalit. Za rachotu padajících lavin jsme se nemuseli obávat odposlouchávání nepřítele a mohli kout společný postup proti americkému imperialismu…

Čas běží. Tima už není důstojníkem KGB, ale vysokým generálem jednoho z důležitých oddělení ruské Federální bezpečnostní služby. Na Lubljance se odstěhoval o několik pater výš. Tuhle mi telefonoval do Prahy, ptal se na mé zdraví, na zdraví českého lidu a taky na KSČM. „Co je to za podivnou stranu,“ zeptal se. „Okamžitě mi zjisti, proč jsou tak laxní ve stycích s Chavezem, Fidelem a korejskými komunisty.“ Slíbil jsem mu to. Pravil, že se brzy setkáme. Navrhuje, abychom se setkali o Velikonocích uprostřed Himálaje v převlečení za trekaře kolem Dhaulágiri. „Ani Vojtěch Filip nás nedokáže rozeznat,“ řekl Tima. „Kampak na nás staré vlky z KGB.“

Teprve později jsem pochopil, že přestává legrace a že jsou vypouštěné názory součástí organizované a cílené dehonestační kampaně komunistických sdělovacích prostředků a politiků KSČM. Ze stovek (!) článků v Haló novinách podstatná část operuje s úvahami o našich návštěvách SSSR. Bude tedy užitečné uvést některá fakta:

Jako vodák a horolezec jsem navštívil Sovětský svaz pětkrát. Byly to tyto cesty:

Altaj , červenec 1968 první kompletní prvosjezd řeky Katuň, raft, kajaky, první český výstup na nejvyšší horu Sibiře Běluchu
Altaj, 1973 sjezd řeky Čuja, raft, sjezd Katuně v úseku Usť-koksa-Gornoaltajsk, raft, sjezd řeky Bija, raft
řeka Ob, 1981, sjezd řeky Bija, raft, kajaky, sjezd řeky Ob na sportovních plachetnicích Chvála bláznovství a Svatá Magdaléna
1987 sjezd řeky Malý Jenisej, raft, sjezd řeky Jenisej na dřevěném voru
1989 sjezd řeky Bachapča, raft

Všechny tyto nádherné svobodomyslné cesty jsme si financovali sami ze svých prostředků a podnikali je jako soukromníci. Brali jsme si na ně dovolenou či neplacenou dovolenou. V osmdesátých letech jsem jako nespolehlivý element a osoba nepřátelská režimu pracoval na šachtě Maxim Gorkij. Vidina svobodné řeky a kamarádství s ruskými vodáky, jako byl například fenomenální Voloďa Něustrojev mi pomáhalo přežívat sirný smrad jámy a dusno normalizace. Jezdili jsme na Sibiř vlakem, který byl lacinější než letadlo. Naprostá většina z nás tehdy měla velmi hluboko do kapsy.U většiny cest jsme natáčeli filmy. Byly to filmy převážně vodácké, později jsme točili filmy se sociální tématikou. Nejúspěšnější byl jistě šestidílný seriál Sibiř země žalu, země naděje točený v západoněmecké produkci. Byl v Česku odvysílán až po Listopadu, neboť to byl dokument týkající se magadanské oblasti a stalinských lágrů. Díky podpoře organizace Memoriál (sdružení bývalých politických vězňů) tak mohl vzniknout poloilegálně vůbec první dokument o Gulagu, který natočili cizinci. Zejména v něm byly ukázány koncentrační tábory Butygyčag a Určan. Tento film jsem připravoval ve spolupráci s ruskými disidenty (paní Larisa Bogoraz) od roku 1987, kdy jsme se poprvé pokoušeli lágry nafilmovat, leč neúspěšně.

Žádný z filmů ani žádný z asi deseti vodáckých článků , které jsem z cest napsal neoslavoval Sovětský svaz. Jsem rusofil, ale přesvědčený antibolševik od mládí. Bližší informace jsou v mém tiskovém prohlášení z 5.prosince 2005:

Dne 4.prosince 2005 v televizní diskusi Sedmička na Nově, kterou vedli europoslanci Jan Zahradil (ODS) a Miloslav Ransdorf (KSČM) na téma Iniciativa Zrušme komunisty prohlásil pan Ransdorf, že jsem ve své novinářské činnosti pěl ódy na sovětský lid.. Jsem autorem přibližně tisícovky novinářských a časopiseckých článků a rozhlasových a televizních reportáží, které se dotýkají problematiky zemí bývalého Sovětského svazu.

Napsal jsem pět knih, které se problematikou Ruska a okolních zemí zabývají a natočil jsem v uvedených zemích asi 30 dokumentárních filmů. V žádném z těchto děl nelze najít jakoukoliv adoraci čehokoliv sovětského. Naopak většina z nich je výrazem protestu proti odiózním a poklonkujícím informacím, které nám komunisté z této země dodávali.

Většinu zemí bývalého Sovětského svazu znám z autopsie velmi dobře, v letech 1990 – 1999 jsem s nevelkými přestávkami jako novinář Lidových novin, České televize a agentury Epicentrum žil v Moskvě. Několik desetiletí se zabývám, především díky svému dlouholetému vřelému vztahu k Rusku, k ruské kultuře a ruskému národu, i tragickou komunistickou etapou historie této země. Tvrzení pana Ransdorfa, stejně jako pomlouvačné , lživé články v Haló novinách jsou projevem obecné pokleslosti politické kultury se zvláštní specificky bolševickou mstivostí. Pro seznámení s Ruskem a situací v SSSR doporučuji zejména tyto z mých knih: Altajské eposy,cestopis Od pramenů k oceánu, povídkové sbírky Století zázraků a Vykradači hrobů (většina z povídek s ruskou tematikou mohla být uveřejněna až po Listopadu), román o Rusku Bastardi, který vznikal od osmdesátých let. Z nich je dostatečně jasné, proč jsem nemohl nikdy žádnou apologetiku sovětismu či komunismu napsat.

Pět výprav na Sibiř v době totality jsme organizovali proto, že bylo snadnější realizovat vodáckou výpravu na divokou velehorskou vodu do SSSR než na západ. Není pravda, že bylo něco obtížného, nebo dokonce nemožného navštívit SSSR. Technicky to bylo méně obtížné, než získat devizový příslib na Západ. Desetitisíce cest českých vodáků a horolezců, turistů, všechny návštěvy známých a příbuzných se odehrávaly jednoduše na základě tzv.priglašenija , někdy se tomu také říkalo vyzov. Toto pozvání na základě žádosti sovětského občana vystavoval orgán OVIR , což bývala místní správa pasů a víz. Sovětský žadatel k tomu musel splnit některé podmínky, jako například musel dokázat, že má byt, v němž může hosta z Československa ubytovat. Tento papír pak poslal sovětský občan poštou do Československa. Spolu s pasem byl pak tento dokument dostačující pro sovětské i československé pohraniční orgány k tomu, aby československý občan překročil hranice. Po roce 1984, kdy mi byl jako nespolehlivému elementu odebrán cestovní pas s poukazem na to že to „není ve státním zájmu“ jsem odejel do SSSR dvakrát jen s občanským průkazem a pozváním občana. Cesty na občanku do SSSR se ovšem otevřely až v osmdesátých letech. S členstvím v KSČ neměly cesty do SSSR nic společného. OVIR nezkoumal je li český cestovatel v KSČ či nikoliv. V Československu pak žádný orgán neposuzoval, zda dotyčný může odejet do SSSR či nikoliv.

Není už vůbec pravda, že jsme se pohybovali v nějakých zakázaných oblastech. Na to si dávala KGB výjimečný pozor, aby tam někoho pustila. Výjimkou nebyla ani poslední cesta do Magadanské oblasti. Ta byla otevřena díky uvolnění v době Gorbačovovy perestrojky. Zakázané byly tehdy v této oblasti jen návštěvy bývalých koncentračních táborů. Ty se podařilo natočit jen díky pomoci Memoriálu a prudkému výbuchu glasnosti v tomto roce.

Úplný nesmysl je tvrzení o návštěvách jakýchsi „sovětských recepcí“, pokud ovšem nemá autor na mysli pozvání jenisejských rybářů, vorařů či lovců na skleničku vodky s kusem špeku a chleba.

Dovolte mi, abych zde vyjádřil úctu svým kolegům horolezcům, polárníkům, vodákům i filmařům, kteří cílevědomě volili k zobrazení tehdejší Sibiře šukšinovský pohled. Chci poděkovat i těm, kteří už nejsou mezi námi, jako například režisér Milan Maryška, za jejich odvahu říkat už tenkrát o Rusku pravdu. Bylo to těžké, ale takový úkol jsme si tenkrát dali bez ohledu na šikany, které následovaly. Odměnou nám tenkrát byly plné sály přednášek o Sibiři, na které se lidi sjížděli zdaleka. Mým přátelům náleží úcta za to, že odmítali Potěmkinovské vesnice a sovětskou lež. Všechna cílená osočení se netýkají jen mé cti, ale i cti mých statečných přátel. Konec konců se dotýká i cti ruských disidentů a nezávislých novinářů i ruského hnutí politických vězňů Memoriál, s nimiž jsme celou druhou polovinu osmdesátých let spolupracovali.

Jaromír Štětina

novinář, spisovatel, senátor