CIRKUS, CO NEPRODĚLAL

Největší letošní neonacistický koncert v Dražicích u Tábora byl dokonalý marketingový výrobek. Zkušeným organizátorům se podařilo udělat z krvelačné akce propagující neonacismus zábavu, za jakou by se nemusela stydět ani tak zdatná obchodnice, jako je Madonna.
Propagaci zaplatili daňoví poplatníci, média a Senát.

Míříme sychravým podvečerem k Plzni. Tam má být první místo skinheadského srazu, pak se pojede někam dál. Víc zatím nevíme.
S námi jsou agenti Martin a Honza s čerstvě oholenými hlavami.
Už párkrát se jim podařilo na podobné akce ve službách různých médií nebo antifašistických spolků proniknout. Loni v Křtěticích zachytili, jak holé lebky sebevědomě hajlují, posílají cikány do plynu a skandují jméno Rudolfa Hesse.
Tentokrát je skrytou kamerou vybavil pořad Na vlastní oči, pro který točí můj kolega Lukáš Landa. Úkol samozřejmě zní: Přivezte hajlování!
Máme dvě mobilní čísla – jedno na českého organizátora srazu a jedno na německého. Martin zkouší to první.
„Čau, dostal jsem vod kámoše tohle číslo, že má bejt koncík – kde?“ Na druhém konci je slyšet hluk sálu připravovaného na koncert.
„A ty seš kdo?“ Hlas na druhém konci je opatrný. „No Martin, dostal jsem číslo …“ „Martin vodkud?“ „No …“ Klap. „Jsou opatrnější než loni,“ pokyvuje Martin oholenou hlavou. „Loni mi to klidně řekli.“ Německé číslo je nedostupné.
Vzápětí ale dostáváme zprávu z antiskinského centra: zjistili, že koncert bude v Dražicích u Tábora.
Otáčíme auto rovnou tam.

SENÁTOR NA VÁLEČNÉ STEZCE

Z jiné strany míří sychravým večerem k Táboru auto se senátorem Štětinou.
„Už mám nácků plný zuby. Je to zbabělá síla. Je potřeba to dusit v zárodku,“ říká Lukášovi. „Ono je samozřejmě při takovém koncertu baví to soupeření s policajtama, berou to jako hru – ale to přece není hra, když pak někde někoho utopěj v řece.“
Pan Štětina před časem podal v Letech u Písku trestní oznámení na představitele Národního odporu pro jeho výrok, že se v tamním cikánském táboře žádná genocida neudála. Je bývalý válečný reportér, akce je pro něj základní pracovní metoda.
Jakmile přijíždíme do poklidné jihočeské vesnice, všechna konspirace je v tahu. Místní kulturní dům je obšancovaný policií, v nastávajícím dešti kolem přešlapují desítky novinářů, pod roubenou chalupou naproti zdvihá svůj radar přenosový vůz ČT a reportérka se staví do záře reflektorů.
Drobné hloučky skinů během další hodiny projíždějí kordónem, pečlivě perlustrováni, a v klidu jdou do sálu. Senátor Štětina to zkouší také, ale rázná ochranka ho zadrží: „Soukromá akce!“
Okny jsou na ochozech vidět holohlavci v bombrech, uprostřed sálu s brejličkami jeden ze šéfů Národního odporu. Pak skini na okna věší neprodyšné plachty.
Prší. Novináři moknou, policisti moknou. Zevnitř sálu blýskají pódiová světla a hřmí muzika.
Pěkně se v tom marastu před kulturákem vyjímá advokát Kolja Kubíček v koženém klobouku jako z Divokého západu a jeho blonďatá kolegyně Slámová s výrazem buržoazní paničky na nedělní vycházce. To jsou oficiální obhájci pořadatelů. „Žádní neonacisti tady nejsou,“ říkají.
„To je k smíchu,“ durdí se dlouhovlasý Ondřej Cakl s melancholickým pohledem, aktivista sdružení Tolerance a občanská společnost. On a jeho kolegové sehnali informace pro policisty. „Přijeli sem neonacisti z Německa. Americká kapela Teardown hrála na neonacistickém koncertu Blood and honour Combat. Lidi tady choděj v tričkách Národního odporu a organizátoři jsou na N. O. evidentně napojeni,“ vypočítává. „Kapely, které přijely, v zahraničí zpívají texty porušující náš zákon, tady ty texty jenom obmění a mohou hrát. Dnešní organizátoři jsou zkušení, velmi dobře to vymysleli – sehnali si právníky, kteří u policie intervenují, že zásahem by porušila zákon zase ona.“

AGENTI V AKCI

Agenti Martin a Honza pronikají dovnitř se skrytou kamerou. Žádný problém. Skinheadská ochranka u vchodu je nijak zvlášť nekontroluje. Vstupné je tučné: šest stovek za jednoho.
Senátor Štětina nadšeně přináší zprávu: „Policie má důvodné podezření, že texty budou proti zákonu o hanobení rasy. Velitel říká, že v tom případě určitě zasáhne.“
Mokneme další hodinu. Novináři a aktivisté přešlapují, popocházejí, stoupají do louží, kameramani točí dramatické záběry o ničem, reportérka u přenosového vozu v pravidelných intervalech statečně standupuje – a navlhlí policisté se tváří vážně a neopouštějí sevřené řady …
Nejsmutnější postavou ale je nájemce kulturáku. Organizátoři maskovaní za slušňáky si od něj dva dny před koncertem pronajali sál – na celý večer za pětistovku. A přitom mu dali podepsat smlouvu, že pokud ten potlach skončí před jednou hodinou po půlnoci, musí jim zaplatit pokutu sto padesát tisíc. Smutná situace! Kdyby někdo z holohlavců zahajloval, policisti to zjistili a ukončili koncert před jednou, musel by to zaplatit chudák hospodský!
Ke všemu mu při pohledu na tu partičku utekl personál, takže musel čepovat sám.
„Ale jsou slušní,“ řekl nám. „Když chtějí pivo, způsobně říkají prosím a děkuji.“ Skinheadskou akci letos provázela železná disciplina. I ta evidentně byla součástí marketingu.
V Dražicích u hřiště je ještě druhá hospoda. Tam se jdeme trochu usušit. „Á, další novináři,“ vítají nás štamgasti a uvolňují místo u svého stolu. Vedle je teď stůl Primy, další chvíli před námi zabral senátor Štětina, protiskinští aktivisté a s nimi náměstek Mazel z ministerstva vnitra. Ti ovšem pijí ovocný čaj a vážně diskutují. Polohlasem, trochu konspirativně – vědomi si historického významu celého večera.
Z venkovní sloty k našemu stolu přichází další štamgast, sympatický pán s myslitelskými licousy. „Teda, řeknu vám, ode dneška nesnáším všechny extremisty,“ pronese na úvod ke spolustolovníkům. „Voni zabrali celou hospodu v kulturáku, musel jsem jít takovou dálku až sem!“ Jinak ale místní nemají proti skinům vlastně nic.„Když je tady tancovačka nebo koncert nějaký známý kapely, Vodovodu nebo Harleje, to je v kulturáku větší bugr!“ shrnuje jiný starší pán a uvážlivě odklepne cigaretový popel. „A teď takový manévry!“
I to je součást strategie: najít si vesnici, kde je to místním šumafuk. A nejlépe v oblasti, kde je vůči skinům měkká i policie. V Praze je policie na skiny ostrá, tam se neodvažují. Jižní Čechy si vybrali dobře.

DĚLEJTE NĚCO!

Agenti Martin a Honza jsou venku. „Ty jo, začalo to bejt docela hustý,“ říká Martin. „Dali se se mnou do řeči, poznali, že jsem nedávno byl na jejich srazu v Belgii, začali bejt podezíravý. Ještě chvíli a myslím, že bych dostal na budku.“
Prohlížíme záběry ze skryté kamery. Dvě hodiny záznamu, ale nic zvláštního tam není. „Maj‘ to dobře zorganizovaný,“ komentuje Martin. „Maj‘ silnou ochranku. Když někdo třeba jen naznačil nějaký hajlování, usměrnili ho. To se nedalo stihnout, něco takovýho natočit.“
Navíc se uvnitř neprodávala ani rasistická cédéčka, ani závadné nášivky. Prostě nic. Minulý rok záběry, které Martin přinesl, šly v televizi pořád dokola. I to zřejmě přispělo, že organizátoři jsou teď mnohem pečlivější. A tak spolu s ostatními dál odevzdaně mokneme. Přenosový vůz ČT sklápí radar. Kameraman sundá kameru ze stativu. Reflektory hasnou. Plavovlasá reportérka už nemá co standupovat. Ale ještě se může něco stát! Koncert má skončit něco po jedné, pak budou skini odcházet … Nestane se nic.
Když jdou holohlavci ven, spouště a blesky šlehají jako kulomet.
„Mediální okupace!“ zařve jeden z nich. Jsou rozjaření a opilí.
„Komunisti!“ zařve méně vtipně jiný. Další, svlečený do půl pasu, se zábavně během chůze maskuje velkým trsem pelargónie, kterou si drží u hlavy.
„Diese Tschechen …,“ chechtá se šéf jedné německé kapely od otevřených dvířek auta.
A pak začne hádka. Nikoliv mezi skiny, ale mezi jejich solidními karateli. „To je Bajba, to je jeden z hlavních!“ zařve na Lukáše slečna v černé bekovce. „Toč ho! Toč ho! Běž za ním! Dělej něco!“
Slečna se jmenuje Klára Kalibová a je to kolegyně Ondřeje Cakla. Při té akci má slečna Klára v očích nepříčetný svit. Zřejmě si představuje, že Lukáš půjde k hloučku rozjařených skinů a rovnou je zatkne.
„Ty jsi teda novinář na baterky!“ uplivne si potom, vezme svou kameru a točí sama. Z uctivé vzdálenosti, pochopitelně. Když ji vidím, říkám si, jestli fanatismus jedněch je možné léčit fanatismem druhých. Pak se slečna Klára pustí do velitele policistů. Vyčte mu, že nezasáhl, i když tu byl distributor rasistických cédéček. Za chvíli se zapojí senátor Štětina a jeden novinář s diktafonem. Nabízím interesantní záznam té hádky:
Velitel: „Vy tvrdíte, že tu byl distributor, který se dopouští trestné činnosti. Tak podejte trestní oznámení!“
Slečna Klára: „Nepodám! Já vám to oznámila už na začátku a policie má šetřit i na základě jiných podnětů než trestních oznámení. Vy jste měl prověřit, jestli tady ten člověk je, já tyhle možnosti nemám, nejsem policistka. Mohl jste ho aspoň zkontrolovat.“ Velitel: „Já vám za informaci děkuju, policie to vyhodnotí.“
Slečna Klára: „Ten člověk zítra odletí do USA!“
Štětina: „Pane plukovníku, promiňte, před chvílí jsem viděl, když ti náckové odjížděli, jak jeden hajloval z auta. Vy několik hodin monitorujete a nakonec vám jeden posměšně hajluje!“ Velitel: „Pane senátore, to teď slyším poprvé!“ Novinář: „Já u toho taky byl a ptal jsem se tam policisty, proč to auto nezastaví. A on mi odpověděl, jestli snad za ním má běžet. To je správný přístup policie? Proč ho nikdo nezastavil?“ Velitel: „Já tu informaci nemám.“ Nikdo za nic nemůže, všichni chtějí, aby to hlavní udělal někdo jiný. Velká bojovka končí trapnou hádkou. Zbytky skinů zatím mizí ve tmě.

HOŠI UDRŽELI

Po celém cirkusu zbylo jen pár zplihlých novinářů, pár rozžhavených aktivistů, jeden akční senátor, sbor neochvějných policistů a napálený hospodský.
Ten koncert nakonec nebyl nic jiného než dokonalý marketingový výrobek. Stačilo jen udržet hochy, aby nehajlovali, stačilo se domluvit s kapelami, aby nezpívaly vyloženě rasistické texty, stačilo neprodávat zakázané nášivky – a všechno bylo v cajku. Přijely přece slavné kapely až z Ameriky, skinheadská pospolitost se sešla a ubezpečila ve své jednotě.
Organizátor si může škodolibě mnout ruce. Tolik lidí napálit najednou! Taková mediální pozornost!
A určitě neprodělal. h Co si myslíte o organizování podobných akcí?
Diskutovat můžete na adrese: www.reflex.cz/diskuse

Foto popis| Mediální okupace! Pod oknem chalupy radar přenosového vozu a novinářů snad víc než obyvatel vesnice.
Foto popis| Policejní okupace! Nikdo neprošel nezkontrolován. Posilová jednotka obsadila už v poledne i místní tělocvičnu.
Foto popis| Holohlavá okupace! Skinheadi měli všechno dokonale promyšlené a dodržovali železnou disciplínu.
Foto autor| FOTO MAFA / JAROSLAV SÝBEK