Cesta do pekel

Původci agresivního napadení místopředsedy ÚV KSČM Dolejše byli a zřejmě jsou stoupenci senátorů Štětiny a Mejstříka, rádi se inspirují stupidními výroky názorového komedianta Smoljaka o marxismu a třídním boji, milovníky triček vyráběných v dílně Cyrila Svobody a šířených Českým kulturním centrem ve Vídni s agresivními antikomunistickými nápisy, oběťmi výzev různých mírumilovných a bohulibých institucí zabývajících se přípravami k fyzické likvidaci komoušů, možná přímo členy unie mladých konzervativců, kteří na popud svých ideových bossů chodí kopat do vrat ÚV KSČM atd. Rozhodně však nemohou nebýt čtenáři MF Dnes, Lidových či Hospodářských novin, které snad v protikomunistickém štvaní soutěží. Dále uvádím jen několik zběžně vybraných příkladů ze současných dnů.
»A nakonec, aby kolem toho člověk nechodil jako kolem horké kaše. Být členem a čelným představitelem Komunistické strany Čech a Moravy není normální, není to totéž, co být řádným demokratickým politikem. Znamená to hlásit se ke zločinné ideologii a zločinné praxi, protože KSČM výslovně navazuje na svou totalitní předchůdkyni. Znamená to tedy zhruba totéž, jako hlásit se k nacismu.« (Adam Drda v HN.) Jiří Dolejš se tedy hlásí k nacismu a dostal vlastně nakládačku právem.
Organizátor akce Trikem proti komunismu Petr Hrubeš tvrdí, že triko popisované Kováčikem nevyrábějí (někdo a někde je však vyrábí). »Škoda, že když se to teď komunistům hodí, tak toho zneužijí. (Nevím, kdo a čeho zneužívá. Řada Hrubešových stoupenců totiž rozšiřuje, že Dolejše zmlátili členové KSM.) Násilí je hnusné a zavrženíhodné. Je to ten nejprimitivnější způsob odporu. My protestujeme pouze formou happeningu,« řekl LN Hrubeš. (Jiří Dolejš si jeden takový happening prožil.)
Další autor: »Ještě více zaujal předseda komunistických poslanců Pavel Kováčik. Nemusíme spolu před volbami názorově souhlasit, ale měli bychom se vzájemně respektovat jako lidé, prohlásil. Škoda, že se nepotkal například s prokurátorem Josefem Urválkem, který v padesátých letech tak vehementně nesouhlasil s názory Milady Horákové, že na to doplatila životem. Nebýt Kováčikovy strany, mohl mít dnes u nás vzájemný respekt na růžích ustláno.« Myslím, že vzájemný respekt nepotřebuje růže, ale umění naslouchat jeden druhému. Spojovat dnešní KSČM s 50. lety je účelové a zní stále stejně protikomunisticky. Po zkušenostech s dvěma světovými válkami, které, doufám, Urválek nevyvolal, s tažením Adolfa Hitlera proti SSSR, kde byli především věšeni a stříleni komunisté, s převratem v Chile, které kapitalismus páchal po celé 19. a 20. století a dodnes páchá bez Urválků, tomu nemůže věřit ani pověstná stará Blažková.
»O tom, že je útok na Jiřího Dolejše odsouzeníhodný, se snad ani nemá smysl bavit. Je to špinavost,« tvrdí spoluorganizátor iniciativ S komunisty se nemluví či Zrušme komunisty Josef Bouška. »Samozřejmě, že mi je to líto. Nikdo z nás nevyzývá k násilí. Naopak, bojujeme proti extremismu jako takovému. (Rušit komunisty lze ovšem i fyzicky.) Komunistům naopak vyčítáme, že násilí páchali a KSČM se od toho nikdy nedistancovala,« dodává senátor Martin Mejstřík (někdejší člen vysokoškolského výboru SSM, který »prohlédl« a naopak se od své kolaborantské minulosti setsakra výrazně distancoval až po převratu; antikomunistům vůbec, ale vůbec nejde o omluvu, ale abychom z politické scény a ze života obecně totálně zmizeli).
Podobný názor má také režisér Ladislav Smoljak. »Jsem názoru, že by KSČM neměla legálně existovat. Cesta, jak ji legálně zlikvidovat, ovšem rozhodně není násilí,« tvrdí. Protikomunistická trika se však Smoljakovi líbí: »Třeba to s ostnatým drátem a nápisy Vzpomínáte? Nezapomeňte! Pokud by někdo vyráběl triko s výzvou k zabíjení, byl bych proti. Jestli ho ale nikdo nevyrábí, ať komunisti nemlží.« (Pravděpodobně je vyrábějí komunisté sami.) Jenže Karel Steigerwald v MFD má inspirativní názor: »Komunista byl bit. Komunismus je bití.« Není nadto násilí vlastně ospravedlnit a tak k němu nepřímo podněcovat. A jiný výtečník dodal: »Facka tyranovi není násilím.« Tak vida, Jiří Dolejš, přečasto chválený reformátor uvnitř KSČM, je najednou tyran. »Zítra se bude fackovat všude,« napsal by někdejší komunistický bard Pavel Kohout.
Nevím, zda se potatil či právě nepotatil redaktor MFD Martin Komárek. O premiéru Paroubkovi píše syn někdejšího komunistického papaláše docela odvážně a zajímavě: »Oponenti mu vyčítají, že oprášil tradici politického hulvátství a mnoho z papalášského stylu komunistických časů. Že zastrašuje média, používá naprosto neférové argumenty v debatách a je nedůvěryhodný. Jeho nezdravé sebevědomí hraničí až s trapnou nafoukaností.« Možná Paroubka popisoval podle vlastního otce, kdo dneska ví, jak se synové chovají je svým zhřešivším otcům. Mimo kauzu Dolejš na mne zapůsobil článek jisté Lenky Málkové v Lidových novinách na téma, Irán má rakety, které doletí až do České republiky. Něco tak uboze xenofobního se čte málokdy. Článek přímo evokuje myšlenku, že dnes, ale nejpozději zítra si to Irán namíří na raketě přímo na Hradčany, nebo alespoň na redakci Lidových novin. Vinu ponese iránský režim, Sovětský svaz, z jehož výzbroje rakety údajně pocházejí, a KLDR, která je Iránu měla prodat. Článek je přímo na trestní oznámení pro šíření poplašné zprávy. Po přečtení takových zlovolných a zlo vyvolávajících úvah bych se nedivil, kdyby dnes, ale nejpozději zítra horliví stoupenci Lidovek napadli na ulici kteroukoliv ženu, jejíž hlavu halí šátek, či kteréhokoliv člověka, který promluví jiným jazykem než je pravičácká čeština.
Vrtí-li ocas psem a pes potom komouše (či kohokoliv jiného než českého pravicově uvažujícího nácíčka) pokouše, je to zřejmě v pořádku. Je to však ta nejspolehlivější cesta českého národa do pekel.