Česká móda: Kam vítr, tam plášť

Národ český není proslulý jen pivem, Smetanou nebo Semtexem. Má pověst převracečů kabátů, kteří úlisně podlézají každému, kdo je právě mocensky na koni, a vděčně vzhlíží tam, odkud zrovna vítr fouká.

Ameriko, děkujem, Bushi, děkujem,“ ozývá se lehce hysterické skandování přibližně pěti chraplavých hlasů, jimž z improvizovaného chraplavých pódia narychlo sroubeného ve spodní časti pražského Václavského náměstí udává takt hyperaktivní chlapík s mikrofonem.
„Nechceme jen radary, chceme rovnou rakety,“ marně se snaží rozpohybovat vedrem zpitomělý hlouček pod pódiem.
Tvoří jej převážně zahraniční turisté, kteří sem zabloudili při procházce po Václaváku, několik mladíků v maskovacích uniformách americké námořní pěchoty, jeden z nich s velkým nápisem Saigon přes celá záda, který má zřejmě evokovat „zlaté časy“ amerických vojáků za okupace Vietnamu, skupinka nakrátko ostříhaných, neohoroženě působících chlapáků v luxusních fialových a modrých oblecích (podle stylu a tvrdých rysů nejspíše vyslanci vládní ODS nebo sympatizující podnikatelé), hrstka zpocených důchodců s americkými vlaječkami, tři členové Mladých konzervativců s velkými americkými prapory, známý bijec nejpravější pravice senátor Štětina, bývalý agent BIS Hučín a několik knírkatých a vousatých country samorostů s podivuhodnými, po kutilsku vyrobenými a k nebi strmícími konstrukcemi na vlastních zádech, na nichž se snoubí motivy hvězdnaté a pruhované vlajky s nápisy jako „America, together we stand“ (Ameriko, jsme s tebou) nebo „Welcome, Mr. Bush“ (Vítejte, pane Bushi).
Je úterý, 5. června, obloha jak nad Jadranem, americký prezident právě dlí v naší stověžaté matičce a debatuje s českými politiky o radarovém dárečku, který by nám rád nadělil. Prezident i premiér, kteří se při setkání s nejméně oblíbeným americkým prezidentem všech dob tetelí blahem a pýchou, jak jsou najednou důležití a slavní, mají o důvod k radosti více. Kromě demonstrací proti umístění amerického radaru v Brdech a Bushově zbytečné válce v Iráku se v Praze demonstruje i naopak. Organizátor provládní, proamerické, proradarové a proraketové demonstrace, písničkář Zbyněk Horváth, je pro všechny zúčastněné české i americké papaláše Mirkem Dušínem jejich severoatlantického raketového snažení, hrdinou tak neskutečně kladným, že kdyby se přičinlivě nepřipletl sám, museli by si ho vymyslet.

Musíme být vděční

„Máme jediné štěstí, že jsme na téhle naší modré planetě společně s Američany, protože kdyby tu nebyli a nedělali lidstvu četníka, tak už bychom se dávno pomlátili a vyvraždili navzájem,“ vysvětluje ochotně asi dvacetiletý mladík, který je navzdory tropickému parnu ve slušivém modrém obleku, v jedné ruce drží obří českou, ve druhé americkou vlajku. Po čele mu stékají čůrky potu, ale v očích hoří zanícený plamen: „Musíme být Američanům vděční, je to přece velká čest, že si vybrali pro postavení radaru právě naši zemi.
Pro tak malý národ je potřeba, aby měl silného spojence, a tím Amerika je.“ Fráze jako vystřižené z Bushova politického programu vyvolávají u okolostojících souvěrců pochvalné mručení, ačkoli novináři a náhodní kolemjdoucí, jichž je tu mimochodem přibližně stejně jako demonstrantů, jen nechápavě kroutí hlavami. Slyšet instantní demagogii v tak průzračné formě se přece jen nepoštěstí každý den.
To už je ale na pódiu poprask, protože organizátor Zbyněk Horváth uvádí dramatickým stylem a la „Superstar“ prvního hosta – senátora a bývalého novináře Jaromíra Štětinu. „Podpora radarové základny USA je pro nás dnes osudovou volbou,“ zahřímá Štětina do mikrofonu emotivně rozechvělým hlasem a poeticky zaperlí: „V životě národa jsou okamžiky, kdy je potřeba jasně se postavit na správnou stranu barikády. Kdo se nemůže rozhodnout a stojí nahoře, může se mu stát, že spadne dolů.“ Absurdní metafora vyvolala potlesk a mávání prapory, a tak povzbuzený senátor dal k lepšímu anekdotu o tom, jak jednou pil vodku s ruskými oficíry a oni, když se opili, chytili ho kolem ramen a říkali mu: „Jenom se vy, Češi, nebojte. Však přijde den a my vás přijedeme na tancích osvobodit z toho německého jha.“ Několik výkřiků „Fůj!“ řečníka nejprve vyvede z míry, protože si není jistý, jestli náhodou nepatří jemu, ale vzápětí mu dojde, že pískají mladí konzervativci a jejich „Fůj!“ je určeno ruským oficírům. To už se dostává do ráže písničkář Pepa Nos, který celé oslavné shromáždění rámuje vlastními písněmi s veršovačkami opěvujícími radary, rakety, Ameriku a jejího chrabrého prezidenta. Korunu všemu nasadí další svéráz, bývalý důstojník Bezpečnostní a informační služby Hučín. „Já jsem během své zpravodajské činnosti zjistil, že BIS není ani zdaleka schopna sama čelit hrozbám dnešního světa, a tudíž potřebujeme silnějšího partnera, jakým jsou Spojené státy americké,“ svěřuje se se svou vizí neúspěšný kandidát do horní komory českého Parlamentu a straší přítomné akutním nebezpečím spiknutí všech komunistů a kryptokomunistů, které vyústí v teror a ozbrojené povstání. Ještěže v těchto hrůzných časech máme tu Ameriku…

Pragováci se vracejí

„Vyznělo to jako hodně velká fraška. Někteří kolemjdoucí poznámenávali, že jak je vidět, tak těch kolaborantů naštěstí moc nemáme.
Prý i těch 99 pragováků bylo více,“ napsal v internetové diskusi pisatel Ivo. Srovnání s neslavně proslulými 99 pragováky, kteří svou servilitou posloužili komunistům v jejich ideologickém oblbování a záměně invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 za údajnou „bratrskou pomoc“, se kvůli očividné zprofanovanosti akce přímo nabízelo. Ještě silnější pocit déja vu nabízí Zvací dopis, který předali americkému velvyslanci v Praze zástupci iniciativy PRO (PRO znamená PRO radary). Invaze tentokrát nehrozí, ale politicky motivované poklonkování „Velkému bratrovi“ obě iniciativy spojuje. To dokládá i další dopis, tentokráte „děkovací“, který zástupci stejné iniciativy adresovali prezidentu Bushovi: „Vaše Excelence, my, občané České republiky chceme vyjádřit svůj souhlas se záměrem vybudovat americký obranný radar v naší zemi…,“ začíná text, v němž skupinka análních aplinistů mluví za všechny Čechy, Moravany a Slezany, aniž by na takovou účelovou manipulaci měli sebemenší právo. V závěru, jako by si na poslední chvíli uvědomili nepříjemné historické souvislosti, vyčarovali pravou argumentační perlu: „Oproti minulosti, kdy byly na našem území autoritativně rozmístěny útočné jaderné hlavice Varšavské smlouvy, se nyní můžeme svobodně rozhodnout přijmout nabídku Spojených států…“ Tomu se před rokem 1989 trefně říkávalo „dobrovolně nepovinný“.

Všechno se opakuje

Skutečnost, že se Češi za jistých historických okolností chovají podlézavě k mocnějším, je dostatečně známá. Geniálním zosobněním takového přístupu je Haškův Dobrý voják Švejk, jehož humor je na typickém českém mixu lenosti, lhostejnosti, poklonkování a zaníceném opěvování „císařepána“ založen. Hašek skrze Švejka otevírá moderní dějiny české servility, která později rozkvetla v perverzní květy zla za nacistické okupace Československa, po nástupu komunismu v roce 1948, za normalizace po invazi „bratrských států“ v roce 1968 a nejnověji v poslední době v souvislosti s oživením „strýčkovského“ komplexu vůči USA. Ten byl ostatně patrný již ve třicátých letech, kdy si z něj dělali legraci Voskovec s Werichem, když se v jedné ze svých písní ptali: „Co je to kolumbovo vejce?“ a odpovídali si: „Dneska mít v Americe strejce.“ Jak je vidět, všechno se opakuje. A fenomén české servility se objevuje znovu a znovu v těch nejpitoreknějších formách.
Před časem vzbudil rozruch starší dokumentární snímek České televize, který přinesl dlouhou dobu tabuizované záběry ze stejného Václavského náměstí, na nichž nadšené davy Pražanů freneticky hajlují a vítají pochodující fašistické jednotky obsazující zemi. Tady někde je třeba hledat kořeny servility, z níž český národ dosud nevybředl. Kolaborace a rezignace za nacistické okupace se stala ideálním předpolím pro další tragický zvrat v roce 1948. Podle teorie „mentality svlačce“ se bývalí kolaboranti snažili za každou cenu dát – s křížkem po funuse – najevo svůj zarytý antifašismus, a usilovali o to s takovou vehemencí, až začali kolaborovat s novou mocí tvořenou komunisty. A začarovaný kruh, jak jsme již poznamenali výše, nerozetla ani Sametová revoluce, takže se v něm všichni společně bezmocně pořád dokola motáme dodnes.

Mentalita svlačce

Typicky české vlastnosti pozoruhodně zrcadlí samotná čeština. Ironický a parodický tón slov jako podržtaška, přisralbotka nebo tak krutě trefný výraz jako – s odpuštěním – předposranost ovšem paradoxně dává naději, že kolaborantstvím si špinila ruce vždy jen poměrně malá část národa, a nepoměrně větší část si z ní proto dělala legraci. To vysvětluje i oblibu politických vtipů a anekdot, zvláště za německé okupace a sovětské normalizace. Zajímavý příměr při definování českého charakteru použil ve své knize Národ v nás, která vyšla v Torontu v roce 1978, filozof Erazim Kohák, když jej nazývá „mentalitou svlačce“. Ta je podle něj typická pro dlouhodobě zotročované komunity, například tu černošskou na americkém Jihu. Lidé, kteří jsou dlouhá léta traumatizováni potlačováním svých práv, v sobě nedokážou najít sílu odvážně se postavit na odpor a otevřeně hájit svá práva. A protože i oni podléhají touze po úspěchu a kariéře, dojdou k názoru, že jedinou cestou je podlézat mocným.
Kohákova „mentalita svlačce“ se zřetelně projevuje i dnes, více než 17 let po změně režimu. Spočívá v tom, že nejambicióznější část společnosti do roku 1989 podlézala režimu komunistickému, což dnes pochopitelně veřejnost vidí jako přítěž.
Reakcí bývalých aktivních svazáků a komunistů je rafinovaný obrat o 360 stupňů a vpravdě kafkovská proměna v ještě aktivnější a ambicióznější ultrakonzervativce a antikomunisty. To bude zřejmě také hlavní příčina, proč se čeští vládní politici a kohorty jejich podržtašků tak úlisně vtírají do Bushovy přízně a nezastaví se ani před tak komickými extempore, jako byl CD ministryně obrany Vlasty Parkanové s podlézavou ódou na vše americké, napsanou příznačně na melodii obdobně agitační písně oslavující let Gagarina do kosmu, ale ideologicky opěvující „Velkého východního bratra“.
A tak se ve svém nekončícím klanění otáčíme ze Západu na Východ a potom zase zpátky, ne nepodobní hlavám diváků, sledujícím míček při tenisovém zápase. Podivný tanec orchestrálně doprovází velká většina českých médií, která píší o úspěších amerického politického modelu s neméně falešnou euforií, s jakou předtím psali o úspěšných sklizních v zemi, kde pro nás mělo zítra znamenat včera. Návštěva prezidenta Bushe ovšem může být přelomová v jedné důležité věci. Míra demagogie u tohoto vzácného hosta, stejně jako u jeho horlivých hostitelů, přesáhla mez elementární uvěřitelnosti. Češi jsou národem nejen servilním a lokajským, ale také, pokud na to přijde, vychytralým a nepříjemně ironickým.
A tak není vyloučeno, že celá ta falešná maškaráda, které jsme se mimoděk stali svědky, přispěje k tomu, že se rozpomeneme na své lepší české já, přestaneme se nechat ohlupovat a vysmějeme se všem těm toporným manipulátorům přímo do očí.

***

Josef Rys-Rozsévač
Typickým příkladem českého kolaboranta byl J. Rys-Rozsévač (* 1. 11. 1901 Bílsko, okres Hořice, popraven 27. 6. 1946 v Praze), český fašistický politik a novinář, představitel pronacistické kolaborace, který působil v organizaci Vlajka. Ta se postupem doby proměnila z volného klubu s národním a stavovským programem ve fašistickou a kolaborantskou organizaci. Kromě několika desítek udání na české odpůrce protektorátní vlády opakovaně nabízel Hitlerovi, že zavede na Čechy árijskou diktaturu. Josef Rozsévač nedokončil studium na lékařské fakultě; ve Vlajce začal působit v roce 1936, a tehdy také – z důvodu utajení – přijal jméno Jan Rys. Pod tímto jménem vydal knihy Židozednářství – metla lidstva (1938) a Hilsneriáda a TGM (1939). V období druhé republiky Vlajka vyvíjela otevřeně protistátní činnost, zastrašovala obyvatele nejen slovně, ale i za použití výbušnin, organizovala protižidovské štvanice a napadala Beranovu vládu, že kryje Židy. Rys- Rozsévač se stal v dubnu 1939 šéfem organizace. Snažil se vytvořit jednotnou fašistickou frontu, spolu se Svatoplukovými gardami z Ostravy a Národní árijskou kulturní jednotou vytvořil Český nacionálněsocialistický tábor. Zároveň úzce spolupracoval s gestapem i s nacistickou zpravodajskou službou. Z řad Vlajky také dostalo gestapo mnoho udání na české vlastence, z nichž na to mnozí doplatili životem. Vzdor aktivitě Vlajky dala nacistická okupační správa přednost kolaborantské skupině E. Moravce, a to na zákrok samotného K. H. Franka. S jeho postupem souhlasil ani R. Heydrich po svém příchodu do Prahy. Nakonec Frank – pro stálé útoky Ryse-Rozsévače a jeho spolupracovníků na E. Moravce – Vlajku koncem roku 1942 zakázal a její předáky dal internovat v Dachau, kde ovšem požívali práv čestných vězňů. Po válce byli přední představitelé Vlajky postaveni před soud. J. Rys-Rozsévač byl odsouzen k trestu smrti.

Letopisy VĚROZVĚSTI
Solunští bratři – Konstantin (Cyril) a Metoděj byli ve své době špičkovými diplomaty a vědci. Upřesnili výklad hebrejské gramatiky, a díky tomu přeložili mnoho nerozluštěných starozákonních textů. V zemi Chazarů (Azovská oblast) objevili ostaky svatého Klimenta, prvního římského biskupa. Slovanská písemnost byla jejich životním dílem, tvořili ji déle než 16 let. Mise na Velkou Moravu se stala pro oba bratry poslední a osudnou. Proněmecká politka Svatoplukova a vyhnání žáků věrozvěstů zahájila nechvalnou tradici českého exulanství. „Proto byla jeho krajina a země i s lidmi ji obývajícími od svrchu uvedeného biskupa (Metoděje) blahoslavené paměti dána do klatby a zkrušena na svých polích a plodinách rozličnými pohromami, takže až do dnešního dne proto úpí.“ Kristiánova legenda, (pravděpodovně 12. stol.)

Letopisy SVATÝ VÁCLAV
Kníže Václav byl servilní. O tomto svatém na českém trůně si to myslí snad každý a řekl to i docela chytrý premiér Miloš Zeman. Jen proto, že o Václavovi napsal František Palacký: „…poddav se, jak se zdá, bez krvavého boje, zavázal se k roční dani pěti set hřiven stříbra i sto dvaceti volů a slíbil králi německému věrně oddán býti.“ Jak na to přišel? Studiem Kosmovy kroniky. Ovšem odkud to měl Kosmas sám? Současník knížete Václava a saského krále Jindřicha (o nějž by tu podle všeho mělo jít) mnich Widukind se ve své kronice zmiňuje o výpravě Sasů do Čech, kde je „král učinil poplatnými a vrátil se domů“. Nic konkrétnějšího. O sto let později už ale Kosmas píše o tomto závazku, že si jej vymohl francouzský král Pipin. Tak jak to bylo? Jednoduše – v této zvířené době platil každý každému, a to ve chvíli, kdy to bylo levnější a jistější, než s ním válčit. Češi platili Němcům, Čechům Poláci, výkupné za chvilkový mír (tributum pacis) poskytl Maďarům i sám saský Jindřich. To jen v době obrozenecké, kdy vše německé bylo nepřátelské, mohl tento fakt být pokládán za součást servilního chování. Umožnil to i mylný výklad Palackého.

Foto popis|