Česká antikomunistická pandemie

Česká antikomunistická pandemie (1)

Pandemií se nazývá stav širokého veřejného ohrožení nebezpečnou epidemií postihující lidské zdraví a životy.

V případě ptačí chřipky se hovoří o možnosti globální pandemie, jíž by za oběť mohly padnout miliony lidí. Není proto náhodou, že se lidé takové masové epidemie obávají a že se jí chystají vzdorovat. V České republice z lékáren vymizely všechny léky bránící lidský organismus před běžnou chřipkou. V Čechách bezprostředně hrozí antikomunistická pandemie, té se bohužel nepředchází. Má mnoho zdrojů a příznaků, podílejí se na ní politické viry i mediální bakterie. Na rozdíl od zdravotní pandemie, která se šíří proti vůli lidské společnosti, je antikomunistická pandemie šířena jednotlivci a skupinami lidí záměrně a kupodivu beztrestně. Proti komunistům se dnes v Čechách smí všechno. Střílet je po jednotlivcích by bylo zdlouhavé; je proto volena metoda rozšíření masové pandemie. V podstatě jde o krajně nebezpečný druh biologické války; politická antikomunistická pandemie přerostla v předválečném Německu v nacismus. Ten, jak známo, nepostihl jen komunisty, ale i sociální demokraty či katolické kněží, kteří se proti hnědému moru postavili.

Jedním z příznaků pandemie je nestoudné štvaní. Od samého počátku sametové chřipky byla komunistická strana cejchována jako extremistická. Po jistý čas to zabíralo, kdo by se také s extremisty bavil, natož kamarádil. Když se tělo republiky postižené virem kapitalismus nehojilo, všechny příčiny byly přičteny komunistům. Na protikomunistické recepty bývalo napsáno, že jde o nemoc projevující se deficitem demokracie. Když však žádný pravicový výzkumník či laický badatel v KSČM virus nedemokratičnosti neobjevil, bylo nutno definovat jiný škodlivý komunistický zánět. Protože český člověk postupně přestával věřit, že za všechno mohou komouši, a naopak si jich začal více všímat (ba dokonce vážit), nastal čas pro těžkou munici. Tak se objevilo štvaní, že komunismus (kde je mu konec, když ho nebyl ani začátek) a fašismus jsou rodní bratří. (Možná jsme bratry v pojetí lidské rasy, ale v tom případě jsou komunisté Ábel a fašisté Kain.) Dnes mediální štvaní došlo až nakonec. Nic není třeba dokazovat, vše, co se po komunistech vyplivne, je svatosvatá pravda. 30-50-60-80 a kdoví kolik milionů ještě prý komunisté (snad ne jen ti čeští) povraždili. (Umíte si představit, jak Ivan Olbracht jezdí po Podkarpatské Rusi a střílí Rusíny i Ukrajince?) Kdo by to zkoumal a kdo by se zdržoval důkazy. Média proto s ochotou dobře placených pohunků klidně hovoří o nacistické a komunistické genocidě. Ta nacistická byla již definována a odsouzena mezinárodními soudy a mezinárodním právem; tu komunistickou je teprve třeba vymyslit, ale hovořit se o ní beze studu může ihned.

Do kategorie dnešního politického protikomunistického štvaní patří inkviziční výrok předsedy KDU-ČSL Miroslava Kalouska o komunistické straně coby zločinecké organizaci . Nechápu, proč v této souvislosti Kalousek nežaluje ministerstvo vnitra, které neblahé paměti vedl Jan Ruml, že zaregistrovalo KSČM s jejím tehdy předloženým programem jako legální politickou stranu. Měl by zažalovat celou Poslaneckou sněmovnu i Senát za to, že ve svých náručích chovají zvolené údy zločinecké organizace a že s nimi obcují. Celou tu bulvárnost Kalouskova výroku korunovalo rozhodnutí nezávislého soudního orgánu , který se rozhodl předmětnou žalobu předsedy KSČM na Miroslava Kalouska odložit. Prý žijeme v demokratickém státě; prý zde platí zákony.

Poslanci mají v současné době na stole návrh zákona poslanců Josefa Janečka, Jaromíra Talíře a dalších, převážně všechny své bližní milujících poslanců KDU-ČSL, pod názvem o zásluhách demokratického odboje . Opětně s cílem spláchnout do jedné žumpy fašismus a komunismus (potažmo socialismus). Návrh zákona je v tomto ohledu primitivně průhledný; jeho obsah zní: Účastníci prvního, druhého a třetího odboje, kteří bojovali za vznik, obnovu či zachování demokratického státu s principům demokracie zůstali věrni, se zasloužili o demokratický stát a zasluhují si poděkování, obdiv a úctu. Primitivně průhledný je v tomto ohledu skutečný záměr postavit na piedestal hrdinů bratry Mašíny, kteří v 50. letech 20. století vedli soukromou válku proti komunismu . Jejich cesta za svobodou a demokracií (o nic jiného, než prostřílet se na Západ prokazatelně nešlo) byla lemována brutálními vraždami. Nanejvýše překvapuje, že se zde snahou ospravedlnit vraždy nevinných představují poslanci křesťanské strany, kterým by mělo být posvátné přikázání nezabiješ . Pokud by byl návrh zákona přijat, dostal by se třetí odboj do českého právního řádu – se všemi dosud neposouzenými důsledky. Lze si představit, že by se uznání domáhali všichni vrazi, zloději a jiní delikventi oněch 42 let výstavby socialismu s argumentací, že svými činy bojovali proti nelegitimnímu režimu , který tak chtěli poškodit.

Česká antikomunistická pandemie (2)

Vlastní kapitolou protikomunistického tažení jsou senátoři Štětina a Mejstřík a režisér a bavič Ladislav Smoljak a zpěvák Pavel Bobek (který tak jen dělá čest svému jménu). Vystoupení a tvrzení někdejšího studentského předáka Mejstříka (a ještě předtím člena vysokoškolského výboru Socialistického svazu mládeže, to je k neuvěření) jsou natolik scestná, anekdotická a přiblblá, že utkávat se s nimi by znamenalo snižovat se na jeho úroveň neandrtálce z doby kamenné. Jejich iniciativy na zákaz KSČM jsou založeny na zastydlých argumentech o marxismu jako zločinecké ideologii (takže odsouzení si zaslouží i BBC, která dala Marxovi před několika léty tisícileté ocenění), na snaze nalézat v ní to, co v ní není, případně Marxovu Kapitálu infikovat shodu s Hitlerovým dílem Mein Kampf. Rovněž snahy evokovat Norimberský proces s nejvyššími činiteli Velkoněmecké říše, na jejichž bedrech spočívala odpovědnost za miliony mrtvých války, kterou vyvolali, a milionů umučených, kterým vzali život v okupované Evropě, a dožadovat se stejného procesu s českými komunisty, jsou projevem protikomunistické horečky, která je předstupněm doživotní stupidity. Norimberský proces byl veden celým mezinárodním společenstvím a konal se v režii vítězných protifašistických mocností, včetně dnes notoricky ostouzeného Sovětského svazu. Pokusy vyvolat proces s českými komunisty ze stejných důvodů jsou právě tak zlé, jako směšné. Jsou totálně nesouměřitelné a páchnou účelovostí.

Jmenovaní výtečníci by mohli vyvolávat zdání sám voják v poli či kůlu v plotě , kdybychom je nezapasovali do konkrétních politických tahů a konkrétního časového období. Jdou ruku v ruce s nelítostnou a nevybíravou politickou bitvou, kterou o vládní koryta začali v předvolebním klání svádět neukojení toreadoři ODS. Lze si důvodně představit, že Štětina, Mejstřík a jejich společníci v podobě celé smečky senátorů a jejich návrhu na postavení KSČM mimo zákon jsou jen předsunutými pěšáky a střelci modrých ptáků. Tím hůře, utíká-li se k rétorice štvaní a vyvolávání nenávisti k jedné filozofické ideologii a jejím stoupencům celá jedna parlamentní strana, zřejmě zoufale sledující úpadek modrých šancí. Ten úpadek na právě skončeném sletu modrých ptáků dokumentovala více než ostrá slova, silácké hrozby a svalnaté sliby. Myslím, že se zde všechny ostré a ještě ostřejší protikomunistické aktivity pohybují na samé hraně zákonů, které pravice připravila a prosadila právě k potlačení odlišného politického smýšlení; sama dnes ustanovení o zákazu podněcování (třídní, rasové, politické) nenávisti beztrestně porušuje..

Do kategorie přehnané antikomunistické terminologie patří výroky o nacistické a komunistické genocidě. O tom, že se nacismus inspiroval ideologií genocidy vyčleněných lidských skupin a její realizací v koncentračních táborech a plynových komorách, není pochyb. Koho však chtěli vymazat fyzicky z povrchu zemského komunisté, to nejsou hlasatelé tohoto plku psychologické války proti socialismu schopni doložit. Jak praví redaktor Práva Martin Hekrdla, česká společnost si zaslouží hlubší diskusi o tom, jak se doopravdy rodí systém, lidského konání, které vykazuje znaky masového zločinu .

Jedním ze základních kamenů české protikomunistické pandemie je permanentní estébácký stihomam. Není sporu o tom, že v ČSSR existovala Státní bezpečnost. Příznačné pro českou veřejnoprávní televizní služku české pravice je to, že jí trvale předsouvá přívlastek komunistická , ačkoliv sám název hovoří o bezpečnosti státní. Dosud jsem se však nikde nesetkal s tím, že by existovala vůle rozlišit jednotlivé složky Státní bezpečnosti, především odlišit její rozvědnou činnost (i tahle činnost byla zločinná?) od činnosti kontrarozvědné. Nesetkal jsem se také nikdy a nikde s odlišením toho, co dělá kontrarozvědka kteréhokoliv státu po celém světě, totiž zabránit naverbování vlastních občanů k rozvědné činnosti proti vlastnímu státu, od dalších aktivit. V české politické pandemii se estébák a jeho spolupracovník zabývá toliko shromažďováním informací o vlastních lidech, žalováním a donášením na spolupracovníky, spoluobčany a na lidi vůbec. Česká protikomunistická pandemie nepřipouští ani to, že mělo socialistické Československo svou vojenskou kontrarozvědku; i lidé, kteří na tomto úseku pracovali, podléhají vylučovacím lustračním zákonům. Nic blbějšího než kteroukoliv zemi světa, která by si nechala armádu prolézt špiony, si nelze představit. Jedním z úseků činnosti Státní bezpečnosti bylo odhalování kolaborantů a udavačů českých vlastenců v době protektorátu. Nemohla se této spravedlivé činnosti nevěnovat, když nám Štěchovický archiv američtí osvoboditelé vyfoukli a protektorátních udavačů začali využívat k špionáži proti socialistickému Československu.

Je jednoznačně patrné, že je český antikomunismus infikován především mladé generaci. Přiznám, že mě vyděsil postoj jakéhosi Jakuba Jareše, studenta historie a politologie Filozofické fakulty UK. Ten se v dopisu otištěném v Právu 22. listopadu vzepřel obvinění Petra Uhla, že studenti, kteří svou akcí mezi sídlem KSČM a Pečkárnou demonstrovali souměřitelnost nacismu a komunismu, představují smrtelné nebezpečí. Jde jenom o jednu z dalších vln psychologické války proti Karlu Marxovi a nebylo by důvodu se znepokojovat, Marx až dosud všechny útoky ustál a přežil. Děsí mě však to, jak snadno této parapsychologii podléhají mladí lidé, kterým je dnes kolem dvaceti a kteří období socialismu zachytili jen v prvních krůčcích v mateřské školce. Fantastické je, že studenti, kteří by právě na jmenované fakultě měli myslit, zkoumat všechny filozofické směry a teprve poté vyslovovat soudy, hauzírují s nikde, nikdy a nikým nedoloženými desítkami milionů mrtvých, jež má komunismus údajně na svědomí. Pominu-li skutečnost, že sama ideologie či světový názor nepředstavuje konání a nemůže mít tedy na svědomí činy a že jenom praxe aplikující zrůdnou ideologii může být zločinná, nemohu pominout, jak lehce se mladý rádoby myslitel a budoucí filozof inspiruje bludy tzv. Černé knihy komunismu. Jen porovnání se skutečnými demografickými údaji o počtech obyvatel zemí, které jsou v knize na pranýři, jednoznačně dokládá, že v žádném případě nejde o vědecké dílo, ale o sprostý psychologický paskvil. Ohánět se autoritami typu Jaromíra Štětiny či Ivana Medka, jak to studentík Jareš učinil, jenom jeho argumentaci dále zesměšňuje. Černá kniha komunismu má stejně nulovou vypovídací hodnotu, jako zcela čerstvá Černá kniha hříchů sociální demokracie z dílny ODS. Každému soudnému člověku je na první pohled jasné, že tahle černá kniha je jen a jen houfnice předvolebního psychologického útoku ODS proti ČSSD. Nedivil bych se, kdyby student Jareš a jeho soukmenovci patřili k úderce české politické pravice.

Česká antikomunistická pandemie (3)

Až neuvěřitelně se čtou výroky čtenářů Lidových novin k redakčním článkům. Tolik hulvátství, nízkých pudů a výzev k fyzickému násilí na jednom malém prostoru těžko jinde nalézt. Marně se redakce od toho svinstva pod jejími články distancuje, když je právě svým způsobem informování provokuje a vyvolává. Jen namátkou ukázka některých projevů nekulturního antikomunismu, potažmo nenávisti k celé české politické levici:

K čemu zákon pro komouše? Rovnou ty rudé svině pověsit i s Paroubkem!

Pro rudé svině do úrovně okresních funkcionářů by stačily jejich plošné, veřejnosti přístupné kastrace, aby se nemohli množit. Zabij si každý svého komouše! Proč ta revoluce nebyla olověná, dá se to ještě napravit?…. Osobně si myslím, že Paroubek je mocí opité prase, které chrochtá a kope jak o život a je úplně mimo. Sobotka je polovzdělaný svazák, aktivně aplikující své zrůdné ekonomické výplody do praxe. Oba jsou součástí dlouhodobé a trýznivé socanské zkorumpované hrůzovlády. Určitě bych se nezlobil, kdyby oba, popřípadě i koaliční spoluprzniči této země, spáchali hromadnou sebevraždu. Atd.

Výše citovaní milovníci demokracie píší své příspěvky povětšině anonymně a více než objektivní hodnocení podávají obraz o svých vlastních kvalitách; děsí, že jsou mezi nimi i osoby ženského pohlaví. Skutečně za vážné zamyšlení však stojí, píší-li tímto stylem veřejně novináři: Paroubek svými argumenty podpořil drzý návrh poslanců KSČM, aby lustrace symbolicky zanikly téměř současně s přijetím nového ‚antidiskriminačního zákona‘, který má chránit menšiny… Pokud s takovým zdůvodněním návrh projde, byla by to pověstná komunistická rána zmrzlou opratí přes ústa…. Tak tuhle kulturní vložku napsal jakýsi Tomáš Němeček v Hospodářských novinách.

Pandemií se nazývá stav širokého veřejného ohrožení epidemií. V případě ptačí chřipky se hovoří o možnosti globální pandemie, jíž by za oběť mohly padnout miliony lidí. Není proto náhodou, že se lidé takové masové epidemie obávají a že se chystají jí vzdorovat. V České republice z lékáren vymizely všechny léky bránící lidský organismus před běžnou chřipkou. Na druhé straně je vyslovován názor, že nebezpečí je uměle zveličováno s cílem podnítit nákup léčiv a zvýšit tak zisky farmaceutických společností. Buď jak buď, právo bránit se, a dokonce se proti pandemii obrnit, nelze lidem upírat.

Je proto na pováženou, že se proti protikomunistické pandemii v České republice adekvátně nebrání její oběti – celá marxistická levice. Osobitě vidím povinnost bránit se lhaní, přepisování historie, žurnalistice novodobých Vajtauerů či Krychtálků, vyhrožování a výzvám k fyzické likvidaci ve své vlastní straně. Byli jsme hrubě osočováni v souvislosti s výročím listopadového převratu. Do podvědomí celé společnosti je vstřikován jed lží o bídném oblékání a nedostatku potravin za socialismu. Cílem té neuvěřitelně sprosté propagandy je především mladá generace, která se musí spoléhat na to, co do ní nahustí škola (protikomunistická a protisocialistická výchova začíná již na nejnižších stupních), televizní stanice bez výjimky, denní česky psaný německý tisk. Učitelky už nemusí dětem lhát, děje se tak masově všemi možnými prostředky. Nositelé pakultury a hnědého obrazu světa socialismu si snad ani neuvědomují, jakého zločinu na duších dětí se svou nestoudnou propagandou dopouštějí. A pokud si to uvědomují a dělají to záměrně, pak je to ještě horší – je to skutečně stav veřejného ohrožení, cílevědomě šířené pandemie.

Zatím je ochrana veřejného zdraví KSČM věcí individuálních snah. A přitom máme k dispozici veškeré trumfy. Proti tlachům o nedostatku potravin stačí postavit (snadno dostupné) statistické údaje o jejich spotřebě. Proti žvástům o prázdných obchodních domech lze použít údajů o obratech těchto nákupních středisek; jistě jsou k dispozici také jejich bývalí šéfové. O úrovni českého zemědělství vypovídají nejen statistické tabulky, ale také žijící lidé, členové a funkcionáři JZD, jenom mít snahu jejich znalostí a zkušeností využít. O stavu českého zdravotnictví za socialismu snad svědčí všechny ty obrazy překrásných nemocničních budov, které nám nemůže neukázat ani televize, informuje-li o současné krizi zdravotnictví. Máme také k dispozici veškeré údaje o markantním stlačení úmrtnosti novorozenců, o plošném očkování mládeže, o naprostém odstranění některých dosud epidemických nemocí, o nesporném prodlužování lidského věku, aktivního i penzijního, atd. O stavu kultury za socialismu vypovídají nejen čísla a fakta, ale mohli by vypovídat i žijící umělci, jen s nimi chtít a umět spolupracovat. Totéž se týká sportovních úspěchů a všech dalších úseků společenského života osobního života, od bydlení po vybavení domácností.

Není třeba pokračovat. Je nesporné, že antikomunismus je dnes v České republice uměle šířenou pandemií. Lidstvo se proti zdravotním pandemiím brání a hledá všechny prostředky, jak jim předejít. Naše strana však léčení nemobilizuje a neprovádí. A přitom je ohrožena sama duše českého národa, duše a vědomí celé dnešní mladé generace a všech generací příštích. Ubráníme-li se proti pandemii současného antikomunismu, ubráníme i právo socialismu na budoucnost. Se ztrátou dneška prohrajeme i budoucnost.

6. prosince 2005, Václav JUMR