Češi a arménské masakry

Tradiční dubnové připomínání masakrů a vyhánění Arménů v roce 1915 v Osmanské říši se letos poprvé dostalo do širší pozornosti českého tisku a vyvolalo i jistou politickou kontroverzi (viz. například čtenářské dopisy časopisu „Týden“ č. 14-16). Může za to systematická snaha arménské diaspory prosadit i u nás usnesení či zákon odsuzující genocidu na Arménech, k níž se různou dikcí a způsobem již vyjádřil mezi jinými evropský, německý, francouzský, belgický či ruský parlament. Toto úsilí si vzal za své senátor J. Štětina (Zelení), který označil přetrvávající absenci takového zákona v České republice za „hanbu“. S překvapivě vyhraněnými názory vystoupili na konferenci na toto téma v Senátu i další čeští politikové. Štětinově iniciativě důrazně oponuje J. Zahradil (ODS), který odmítá „politizování“ těchto historických událostí a staví se proti tomu, „aby se s devadesáti let starými událostmi hrálo jako s figurkou na dnešní politické šachovnici“. Jaký tedy zaujmout postoj k těmto nejenom časově ale i geograficky vzdáleným a pro většinu Čechů zcela neznámým událostem?

(Ne)podstatná terminologie

Pro Armény zůstanou masakry z roku 1915 největší katastrofou jejich národní historie, jejíž viníci až na ojedinělé výjimky nebyli potrestáni a dodnes vlastním národem morálně odsouzeni. Není přitom důležité, kolik z odhadovaného milionu obětí (arménské údaje uvádějí dokonce 1,6 milionu) bylo zavražděno, nelidsky utýráno či zemřelo následkem tyfu, vyhladovění a žízní během deportací nebo nakonec uprostřed neobyvatelné syrské pouště.

Vůči rozsahu tohoto utrpení nemohou obstát oficiální argumenty turecké strany, že snahou tehdejší tzv. mladoturecké vlády bylo potlačit ozbrojené revolty Arménů a evakuací civilního obyvatelstva zajistit frontový týl před ruskou armádou nebezpečně postupující od Kavkazu do východní Anatolie. Ozbrojená revolta Arménů proti turecké moci byla totiž podle většiny historiků lokálně omezená. Masakry navíc nezačaly ve východní Anatolii, ohrožené postupem carské armády, ale v Istanbulu, kde bylo 24. dubna 1915 pozatýkáno a následně zavražděno asi 4000 příslušníků arménské inteligence a ekonomické elity. Systematičnost a rozsáhlost všech těchto „preventivních opatření“ ukazují spíše na plánovitý (a úspěšný) pokus o vyhnání Arménů z Anatolie a jejich částečné vyhlazení. A nemálo historiků jej skutečně považuje za první genocidu 20. století.

Přesto je více než diskutabilní, zda evropským parlamentům a politikům přísluší vynášet historické soudy o arménské tragédii či dokonce, jako v případě Francie a Belgie, postihovat nesouhlas s tvrzením, že se jednalo o „genocidu“. Přitom je vedlejší, že tento pojem byl klasifikován až po druhé světové válce a z hlediska mezinárodního práva jej proto nelze retroaktivně uplatňovat na předešlé události.

Pokud se český parlament arménským usnesením rozhodne zabývat, měl by odolat pokušení hledat jednoduchá řešení v podobě ultimativní klasifikace historických událostí, o nichž většina poslanců, senátorů a české veřejnosti ví velice málo nebo vůbec nic. Na druhou stranu oprávněný argument, že dnešní Turecká republika nenese vinu za masakry a vyhánění před devadesáti lety, není důvodem, abychom se o věci odmítali bavit a považovali ji čistě jen za záležitost pro specializované historiky.

Politická diskuse místo historického soudu

Politicky zvolená reprezentace by neměla vynášet autoritativní soudy o minulosti, byť by se z našeho pohledu zdály evidentní, ale „pouze“ se zabývat aktuálními politickými souvislostmi těchto událostí. A ty v případě přes devadesát let starých arménských masakrů nepochybně existují. Z dnešního pohledu je totiž problematickým faktem, že v Turecku jako aspirantské zemi na členství v EU stále neexistuje svobodná diskuse na toto téma. Rozsah masakrů a deportací je popírán nebo snižován poukazem na vlastní početné oběti během 1. světové války a údajné neloajální chování arménského národa. I když u některých politicky prominentních případů jako spisovatele Orhana Pamuka nebyla kritika oficiálního tureckého postoje ze strany soudů trestně postižena, existují jiné případy, kdy se tak děje.

Odmítat diskusi o místy stále velmi restriktivním postoji tureckého státu k svobodě slova by bylo stejnou chybou jako hrát roli politického soudce minulosti. Činit tak jako zastánce politiky otevřených dveří EU je navíc kontraproduktivní, protože právě oficiální turecké chování v domácí diskusi o arménských masakrech je vítaným argumentem pro principiální odpůrce tureckého členství.

Právě trestně-právní stíhání kritických výroků tureckých novinářů a intelektuálů k arménské otázce či k situaci kurdské menšiny by nás mělo zajímat více než otázka, zda turecká vláda či společnost někdy události z roku 1915 uzná za genocidu, jak to žádají Arméni. Legitimní politický požadavek vůči Turecku – umožnit svobodnou diskusi a vytvořit tak politické podmínky pro postupnou vlastní kritickou reflexi dějin – by byl naopak zpochybněn, kdyby evropské parlamenty autoritativně vynášeli historické soudy nad těmito událostmi a zvnějšku „evropsky“ naordinovali interpretaci minulosti. Evropské státy by tak pouze opačným způsobem napodobily autoritativní postoj tureckého státu k arménské tragedii v posledních 80. letech, který nepřipouští jinou než oficiálně definovanou interpretaci událostí.

My sami máme obtíže vyrovnat se s vlastní minulostí a při vynášení politických soudů nad „cizí“ minulostí bychom i proto měli být opatrní. Výuka moderních dějin na českých středních školách je nedostatečná a ozývají se i hlasy požadující omezení a sloučení „nepraktického“ dějepisu s dalšími předměty. Pokud se tak stane, budeme možná odkázáni na vlastní či cizí poslance, aby nám usneseními vysvětlovali postoj k naší vlastní minulosti.

Autor vystudoval historii a pracuje jako diplomat