Byl jsem v zakázaných zónách, říká Hrabica

Luka nad Jihlavou – Levicový publicista Zdeněk Hrabica byl před listopadem 1989 šéfredaktorem časopisu Svět v obrazech. Jedni jej považují za novináře, který se za normalizace pohyboval v mezích možného a v posledních letech před pádem režimu propašovával do tisku alespoň ozvěny Gorbačovovy perestrojky, pro jiné je zkrátka publicistou s komunistickými názory.
On sám otevřeně o své aktuální politické orientaci nechce mluvit. „Že mě nazývají reformním komunistou? Jsem reformní člověk,“ říká sedmdesátiletý jihlavský rodák Hrabica. Ve Vysokých Studnicích u Jihlavy má chalupu. Proto křest své poslední knihy, věnované legendárnímu generálovi Karlu Klapálkovi, uspořádal v nedalekých Lukách nad Jihlavou.

* O armádním generálovi Karlu Klapálkovi jste již jednu knihu napsal v roce 1988 se svým synem Pavlem. Proč jste se rozhodli k jeho osobě znovu vrátit?

S generálem Karlem Klapálkem, který trávil důchod ve svém bytě se svou statečnou ženou Olgou na pražském Jižním Městě, jsme se seznámili v sedmdesátých letech. Pojali jsme nápad, že o tomto krásném člověku je třeba začít psát. S velkými obtížemi jsme tehdy publikovali seriál článků a fotografií ve slovenském týdeníku Život a posléze ve Světě v obrazech. Všechno se dařilo, samozřejmě s nejrůznějšími problémy té doby. Nezachytili jsme celou jeho bojovou cestu v České družině a v Československých legiích na Rusi a ani padesátá léta, o nichž generál nerad mluvil. Ani doma se svými nejbližšími.

* Jaké byly ty zmíněné potíže?

O československém zahraničním vojsku v Rusku, ve Francii a v Itálii se téměř nemluvilo ani nepsalo. Všichni jsme věděli, že to byla slavná cesta. V každé rodině, i u nás na Vysočině, jsme měli živého či padlého legionáře. Jenom kolik jich vzešlo z tohoto kraje – Švec, Svoboda, Syrový…Nesmělo se přes probíhající rehabilitace mluvit podrobně ani o padesátých letech, o věznění generála Klapálka ve Valdicích. Generál občas utrousil, že učil za katrem cikánské spoluvězně češtině, nic víc a nic míň. O tom, že seděl v cele a dral peří s někdejšími gestapáky a katolickými kněžími, nepadlo ani slovo.

* Jak jste ty potíže překonávali?

Když mne mocní povolali a ptali se, kde bereme tu drzost, že začínáme psát o buržoazním generálovi z první republiky s pucflekem a se služkou, a když naléhali, abych konečně řekl, kdo za námi stojí, odpověděl jsem trochu bez rozmyslu s mladickou nerozvážností: „Za námi stojí Moskva!“ Nikdo se už nepídil po pravdě, to byl argument, který platil. Nakonec se mu nebránil tehdy ani sám Gustáv Husák. Udělám srovnání, ani nová kniha o panu generálu Karlu Klapálkovi nevznikala snadno. Možná ještě obtížněji. Chodili jsme od jednoho českého nakladatelství k druhému a všichni nás odkazovali do háje, Klapálek je přece mrtev, jeho osud přece už nikoho nezajímá. Už nechybělo mnoho a na nejrůznější dotazy, proč prosazujeme znovu zapomenutého Klapálka a kdo za námi teď stojí, jsme měli chuť odpovědět: „Pentagon!“ Nikdo by se ani dnes neodvážil zjišťovat, zda je to pravda, či ne.

* Pokládáte se za reformního komunistu, za kterého jste považován?

Myslím, že mohu říct, za sebe i za syna, že jsme nezradili sami sebe, přestože jsme oba pochopitelně jiní. Po 21. srpnu 1968 jsem byl pro svůj nesouhlas s okupací sovětských vojsk potrestán důtkou s výstrahou.
Pokračování na str. B3

Byl jsem v zakázaných zónách
Pokračování ze str. B1
Co bylo dál?
Měl jsem nějaká omezení, postupně se hoblovala, nakonec jsem byl přestěhován k vlastnímu štěstí z redakce deníku Mladá fronta do redakce Světa v obrazech. Dodneška čtenáři vzpomínají, co jsme si k jejich radosti dovolili. Považuji se při vší skromnosti za jednoho ze znalců tehdejších poměrů v Sovětském svazu, myslím, že jsem jej jako novinář poznal tak, jako málokdo v Československu. Dostal jsem se do míst, kam se ruští lidé a konečně občané dalších národů a národností SSSR nedostávali. Procestoval jsem celou obrovskou zemi, projel jsem sibiřskou magistrálu československých legií od Permska až do Vladivostoku. Byl jsem v oblastech, do nichž se příliš nevstupovalo, ani vstupovat nesmělo. Dnes vím, že takové zóny, ještě přísněji střežené, jsou i na území USA. Myslím, že jsem měl plné oprávnění, vzhledem k svému poznání, sympatizovat s tehdejším Gorbačovovým trendem, s „perestrojkou“ v roce 1985.

* Jak se vám podařilo dostat se do těch nedostupných oblastí?

Především se tak stalo díky mým dlouholetým známostem s jednou generací sovětské mládeže, která se postupně dostávala do významných společenských pozic. Většinou toužili po rozsáhlých změnách. Patřili mezi ně například všichni první sovětští kosmonauti. A především mi všemožně pomáhali novinářští kolegové. Tyto vztahy trvají dodneška a dokážu i v pokročilém věku jejich standard udržovat.

* Ve svých knihách popisujete také svá setkání s řadou kdysi vysoce významných československých i zahraničních politiků. Kterých z těch setkání si vážíte nejvíce?

Mezi nejdražší a pro mne nejvzácnější patří určitě generál Karel Klapálek. Naučil mne krásné moudrosti: Kdo nezávidí, nestárne! Co je dobré pro koně, je dobré i pro Klapálka! Včera i dnes chtěli a chtějí potupit tohoto hrdinu od Zborova, od Tobrúku a od Dukly. Nezapomenutelné bylo pro mne například i životní setkání s indickou premiérkou a vzácnou dámou Indírou Gándhíovou. Jsem člověk nesmírně roztržitý, v její pracovně jsem se jí v jednu chvíli ocitl tváří v tvář s brašnou fotoaparátů. Když jsem je vyndával, vypadl mi z ní velký šroubovák, který jsem si do Indie vezl na otvírání papírového kufru. Ptala se: na co to je? Já si v ten okamžik uvědomil, že mám v ruce vražedný nástroj. Vylekal jsem se. Uvědomil jsem si, jak jsem nezodpovědný a nerozvážný, že jdu k předsedkyni vlády jednoho z největších států světa a nikdo mne nekontroluje. Za půl roku ji její bodygardi na zahradě vládního paláce zavraždili. Ještě povím jednu věc, ale těžko ji zveřejníte. V pracovně Indíry Gándhíové jsem si stačil prohlédnout obrazy na stěnách a úpravu jejího pracovního stolu. Na stěně visel tužkou namalovaný obrázek velkého Inda a pod ním anglicky napsaná slova, která jsem si opsal: „Láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí,“ s podpisem proroka. Posléze jsem se v Československu od rána do večera dozvídal, že jsou to slova Václava Havla. Sorry, to není pravda, to je lež!

* Jak dnes hodnotíte rok 1989?

Nešlo v žádném případě o revoluci. Šlo o dlouho připravovaný převrat, který měl své podmínky. Ke změnám muselo tak jako tak dojít. A samozřejmě, že i já jsem ten okamžik zlomu přivítal. Už méně se mi pak postupně líbily některé věci, projevy a události a to, kdo se jim postavil do čela. Rmoutilo mne řvaní: „Nejsme jako oni!“ z úst včerejších zbabělců. Nebo třeba: „Občanské fórum je pro lidi, strany jsou pro straníky!“ Věděl jsem tehdy určitě jedno: dav situaci neudrží, po něm nastoupí korouhvičky. S lítostí se dívám na některé momenty té doby.

* Které?

Především mne rmoutí nepravdivé výroky Václava Havla, že nedojde ke zbídačování širokých vrstev, že nedojde k absolutnímu odklonu od některých vymožeností socialismu – nemluvím o komunismu. Ten v zemi pod Řípem nikdy neexistoval. Všichni víme, že se u nás děly i strašné věci, chyby a přehmaty. Ale byly i dobré a prospěšné věci. Myslím, že rok 1989 a vše co se odehrálo byl určitým podvodem na to, co lidé skutečně chtěli. Ale, jak známo, lid je skupina manipulovatelná, zvláště v zemi, kde nepanují zákony demokracie, ale mediokracie.

* Myslíte si, že po roce 1989 mohl i u nás v nějaké podobě pokračovat socialistický vývoj?

Jako akreditovaný československý novinář jsem se zúčastnil jednání mezi Michailem Sergejevičem Gorbačovem a George Bushem starším na křižníku Maxim Gorkij na ostrově Malta. Všechno bylo jasné, Sovětský svaz byl uzbrojen. Už nemohl jít dál, ke krachu nevyhnutelně muselo dojít. Pokračování dosavadního vývoje nemohlo být, západní strategie byla silnější. Oni vyhráli a tak to také beru. Postupně docházím k názoru, že o konkrétním světovém vývoji nerozhodují lidové masy a proudy, ale rozhodují zpravodajské služby a určitá jiná seskupení. Samozřejmě, že všechno je podloženo ekonomickým potenciálem. A ten měl Západ v rukou.

* Jaké změny nás podle vás v příštích letech čekají?

Nejsem vědma. Vím, že vývoj jde rychleji, než si dokážeme představit. K velkým společenským změnám určitě dojde dříve, než třeba za dvacet let. Je tu obrovský třetí svět, veliká Čína. Dnes se nám může zdát, že se rozvíjejí velice přátelské vztahy a styky mezi Čínskou lidovou republikou a Ruskou federací. Jedna i druhá strana těchto poloh má však ze sebe strach. Nedokáži to definovat, ale jsou to síly, které budou více rozhodovat o vývoji světa než dnes. A co říkám stupidní politice George W. Bushe? To je podle mého vrchol nesmyslného panování, to jsou projevy kovbojské politiky. Ta nebude trvat dlouho, o změně rozhodnou samotné Spojené státy. Každý soudný člověk musí vidět, že agrese v Iráku či rozparcelování Jugoslávie nejsou ničím jiným, než mocenským získáváním teritorií.

* Měli bychom dovolit, aby USA na našem území zřizovaly protiraketové základny?

To, co říká premiér Jiří Paroubek, že tyto základny mohou přinést zaměstnanost a profit pro tisíce lidí, není pravda; americké vojenské základny na území Německa v podstatě Německu nic nepřinášejí. Američané si tam dovážejí i pečivo upečené z americké mouky. Obslužný personál si přivážejí ze Spojených států, i tam je nouze o práci. Samozřejmě, že bychom mohli profitovat z nočních podniků a z luxusních obchodů, ale o to snad nejde. Nedávná návštěva ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho setkání s českým prezidentem Václavem Klausem se určitě neobešla bez projednávání těchto otázek. Myslím, že nám bylo otevřeně naznačeno, že stále větší přibližování strategických základen k území Ruské federace a samozřejmě odvetná opatření proti těmto zařízením nebudou mířit na Spojené státy, ale na území suverénní České republiky. Kdyby došlo ke konfliktu, nebudou ty rakety rozbíjet základny na území některého ze států USA, ale na území naší republiky.

* Má tedy republika existenci základen schválit?

Podle mě svolit v žádném případě nemá. Jestli si pan Mirek Topolánek, který vystudoval Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Opavě, myslí opak, tak ho na tom gymnáziu učili špatně. Divím se člověku, který byl v adolescentním věku vychováván v duchu idejí Československé lidové armády a dnes mluví o amerických jaderných základnách v České republice jako o štítu proti ruskému nebezpečí. Ani sovětské raketové základny, o nichž se dozvídám, že u nás skutečně byly, nebyly českému národu nijak prospěšné.

* Jste komunista svou politickou příslušností?

Nevydělávám si na skromný život politikou, ani mne politika nepomáhá platit složenky. Leckde mi přišili na tělo a na duši nálepku persona non grata. Dříve lidem stejní divoši našívali na oblečení žluté hvězdy. Moji nejbližší a kamarádi mi radí: o milenkách, o příslušnosti k politickým stranám a o výši svého důchodu či výdělku se s nikým raději nebav. Žiješ přece v zóně vyhrocené a zuřivé závisti, nenech se pokousat zrůdami. Dopřejte mi soukromí. Je to stejné, jako byste se mne právě teď optal, zda věřím v Boha. Naši novou knihu nám nyní v Lukách nad Jihlavou křtil profesor ústavního práva a poradce prezidenta Václav Pavlíček a dva kněží – František Bublan a Jan Schwarz. Stačí vám to?

* V posledních letech jste nicméně publikoval několik textů, kritizujících soudobé antikomunistické tažení. Nemyslíte, že si za něj mohou komunisté sami i tím, že jasně neřekli, od čeho se v minulosti distancovali?

V žádném případě nepřijímám vaši otázku, abych mluvil jménem komunistů. Společenskými změnami jsem byl i já osvobozen z pout omezenosti. Proto se chovám, píšu a mluvím tak, jak to i vy sám a čtenáři z mé tvorby znají. Mluvím vždycky za sebe! Co je to distanc? Nemám se od čeho distancovat. V roce 1952 jsem byl soustružnickým učněm ČKD Stalingrad v Praze 9 – ve Vysočanech. Mými mistry výrobního výcviku byli stateční piloti britského královského letectva pánové Šilhan a Obermayer. Sedm let předtím se můj otec Jakub Hrabica a můj pozdější tchán Ladislav Hájek vrátili z německých vyhlazovacích lágrů a vězení. Dnes, když oba moji blízcí odpočívají na jihlavském hřbitově, hlásá poslankyně Miroslava Němcová a s ní i další, že nacismus a komunismus jedno jsou. Probouzí je oba z hrobu. Nenávist v lidech, která je dnes podněcována schizofrenním antikomunismem, k ničemu dobrému nevede. Nemůžeme přece politiku pořád zakládat na neustálém štvaní jednoho proti druhému. Lidí, kteří měli odvahu a mají ji i dnes, těch je velice málo.

* Existuje vůbec nějaký současný politik, který by vám byl blízký?

Abych byl upřímný, tak momentálně takového neznám. Ale znám hodně lidí, kteří nejsou politiky, ale mají mou úctu. Například doktor Zdeněk Mahler se svými kořeny na Českomoravské vysočině. Tato společnost nemá ve svém celku ducha, měla jej, když existovala osobnost Tomáše Garrigua Masaryka a nakonec, kdy štafetu převzal jeho pokračovatel Edvard Beneš. Tato společnost nemá ideu. To se odráží na mé rozeklanosti a rozeklanosti mých dětí a celé mladé generace.

* Patříte k radikálním kritikům senátora Jaromíra Štětiny, jak jste ho poznal?

Spřátelili jsme se jako kamarádi v Mladé frontě a ve Světě v obrazech. Sblížila nás láska k profesi, k novinám a k literatuře. Obdivoval jsem jeho inteligenci i novinářský talent. Jeho tatínek byl předním diplomatickým pracovníkem, diplomatem v lidové Číně. Oblíbil jsem si i jeho maminku. To nás sbližovalo. Protože jsem měl dobré vztahy a kontakty v Sovětském svazu, zasloužil jsem se měrou vydatnou o jeho expedice, které se konaly v nejzajímavějších a nejutajenějších oblastech této země. Lodě Jaromíra Štětiny pluly po velkých ruských řekách Jeniseje či Obu pod vlajkou Mladé fronty, Světa v obrazech a Komsomolské pravdy. Nesčíslněkrát jsem intervenoval u vysokých osobností SSSR za krásné myšlenky cestovatelských výprav Jaromíra Štětiny. Dílo se dařilo a podařilo. Když čas oponou trhnul,Jaromír Štětina bažil po moci. Postavil si fasádu válečného zpravodaje a sledoval své cíle, lhostejno na které straně. Odhodil i dřívější přátele a kamarády, nestyděl se jim veřejně ubližovat. Svou senátorskou kampaň založil na veřejně proklamované myšlence: „Proti rudé hvězdě a modré strace!“ Kdyby s ní přišel militantní antikomunista, neřekl bych ani slovo, ale s myšlenkou přišel Jaromír Štětina! V tom je podle mého hlavní zádrhel, namísto pokory k životu začal řádit na české politické scéně jako málokdo jiný. K tomu neměl včera ani dnes sebemenší právo, slušela by mu pokora. Před jeho pražským domem v ulici bývalých stranických papalášů a nomenklaturních kádrů ÚV KSČ září dodneška skvostná kotva ze „sovětských“ řek a moří, kterými Jaromír Štětina proplul, nikoliv jen díky sobě a svému talentu.