Bratři Mašínové a Milan Paumer byli obětí války

Než budeme o tom hlasovat, chtěl bych upozornit, že by mělo být skoro povinnou četbou přečíst si knihu, kterou vydalo nakladatelství Academia, jedno z nejremovanějších nakladatelství v ČR. A je to kniha, kterou právě napsali Ctirad Mašín, Josef Mašín a Milan Paumer. Je to první kniha, kterou napsali oni sami. Zatím bylo o nich napsáno několik knih, ale toto je kniha, kterou napsali sami. Historik Petr Blažek, vám dobře známý, tuto knihu editoval, je vyzbrojena vynikajícím poznámkovým aparátem, fotografiemi a dokumenty.

Kdybyste tuto knihu četli všichni, tak myslím, že automaticky toto vyznamenání schválíme, poněvadž ta kniha říká, proč bychom to měli udělat. Tato kniha bohužel vyšla teprve před čtrnácti dny a k nám všem se nedostala. Jenom upozorňuji na to, že tato kniha existuje a že to je jeden z nejvýznamnějších edičních činů letošního roku a bude se pravděpodobně ucházet v anketách o vítězství.

Chtěl bych vám říci, proč podporuji toto vyznamenání. Chtěl jsem se na to dobře připravit a už před časem jsem se na toto vystoupení připravil tím, že jsem si napsal pár řádek. Není to moc dlouhé, ale je to podstata věci, která mě vede k tomu, abych pro tento návrh zvedl ruku.

Válka je iracionální. Má jinou podobu nahlížena zevnitř, jinak vypadá zvenčí. Někdy je temná z dálky, jindy nachová zblízka. Vždycky je odporná, a co svět světem stojí, požírá ty, které zachvátí. Každý, koho dostihne, je její obětí a nezáleží na tom, je-li to vítěz, nebo poražený. Obětí jsou ti zabíjení i ti zabíjející. Oběťmi byli vojevůdci, kmáni, kaprálové, maršálové atd. Oběťmi byli jak bratři Mašínové, tak i lidé, které zabili, když se probojovávali z Československa na Západ. Všichni byli válkou postaveni mimo lidský řád a podrobeni normám násilí a pomsty.

Podobně jako rovnost oběti však neexistuje rovnost viny. Děti v izraelské škole, na rozdíl od sebevražedného vraha, vinu nenesou. Jiná vina obtěžkává ruské specialisty oddílu Alfa, jiná čečenské mstitelky. Stupeň viny či neviny je vždy určen soudem, ať už má podobu člověka v taláru, veřejného mínění či Stolice Boží.

Český Senát už byl několikrát postaven před těžký úkol – posoudit dávné činy mužů, kteří se postavili kdysi se zbraní v ruce proti komunistickému násilí, a rozhodnout, zda budou navrženi prezidentu republiky pro udělení státního vyznamenání. Bratři Josef a Radek Mašínové byli po komunistickém puči v roce 1948 členy odbojové skupiny, která se několik let zabývala diverzemi proti režimu. Ve chvíli nebezpečí zatčení zvolili útěk na západ.

Ta kniha mimochodem popisuje zejména cestu na severozápad, když utíkali, aby se probili do západního Berlína.

Ústup přes Německou demokratickou republiku se jim povedl, na našem území přitom přišli o život tři lidé, v Německu sedm. Mašínové si cestu na svobodu doslova prostříleli. Zabili několik lidí, kteří se jim postavili na odpor, nebo těch, kteří je poznali, a znamenali proto nebezpečí prozrazení. Většina ze zabitých, včetně strážmistra Honzátka, Kašíka a zřejmě i příslušníků lidové armády NDR a policistů NDR, byli přitom nevinní lidé. I v Senátu proto zazněla před hlasováním, když jsme tady hlasovali minule, otázka, jsou-li tedy bratři Mašínové vrazi, nebo nikoli.

Zastánci vyznamenání Mašínů v Senátu odmítli posuzovat události ze začátku padesátých let prizmatem míru. Mašínové a jejich skupina tehdy bojovali v občanské válce, ve válce, kterou komunistická strana v Československu vnutila vlastnímu národu. Komunisté přece zaútočili na demokracii a začali zabíjet jako první. Není přitom pro posuzování odbojových činů důležité, jaké rozměry a formu ona válka měla. Mlčení většiny nemůže snížit význam statečnosti jednotlivce, naopak je stále jasnější, že Mašínové zachraňovali naši čest a dobrovolně se stali účastníky vnuceného boje.

Mašínové byli obětí války, kterou rozpoutal někdo jiný. Byli přinuceni obtížit své svědomí krví nevinných lidí. Zabíjeli, aby nebyli zabiti, tak jako každý voják ve válce. Jejich volba byla vědomá. Postavili se proti obrovské přesile, bojovali proti zlu, i když tušili, že se k nim málokdo připojí. Byli stateční a přisuzovat vinu jim mohou jen ti, kteří se zachovali stejně odvážně jako oni. Vyznamenání si zaslouží a k tomu já vás, vážení kolegové, vyzývám. A znovu opakuji, železné pravidlo války je: kdo nezabije, bývá zabit. Děkuji za pozornost.