Blouznivci se nezavírají

POLEMIKA

První, co mě napadlo při čtení článku Tomáše Hradílka (Narcis Hučín zneužívá demokracii, LN 23. 7.) je historka o generálu de Gaullovi. Jako prezident přijal jednou jistého francouzského generála, který se zanedlouho vyřítil bez čepice z jeho kanceláře pronásledován rozčileným de Gaullem vykřikujícím neslušná slova. „Vy, pane prezidente,“ koktala sekretářka. „Představte si,“ řekl jí prezident, „ten idiot ještě věří ve vinu kapitána Dreyfuse.“ U nás někteří ještě věří na pravost Rukopisů, v USA tisíce Američanů věří, že přistání člověka na měsíci bylo fingované a Tomáš Hradílek zase věří, že Vladimír Hučín byl strůjcem výbuchů v Přerově a byl soudy osvobozen neprávem.
Prohlašuje, že většího gaunera než Hučína ještě neviděl. Chce to opravdu dvojitého panáka, aby člověk uvěřil, že toto napsal chartista a disident. Ten druhý panák přijde vhod, když si člověk přečte, že exministr vnitra si obstaral „využívaje osobních kontaktů a svého někdejšího politického postavení“ nadstandardní informace, zejména z policejních zdrojů. Takže konečně sám exministr vnitra odhaluje první kanál z těch, po kterých se stále pátrá, kudy unikají z policie informace k médiím. Je vidět, že Tomáš Hradílek ví, jak to v Česku chodí. Zavolá se ke kamarádům na policii a je hned co číst. Ale on toho ví ještě více. Mluvil i s Rumlem a Kubicem. Jak to doopravdy bylo, mu Jan Ruml odpověděl ve svém dopise v LN 25. července. Mýlil se jen v tom, že i on se domnívá, že Hučín byl za výbuchy obžalován. Nezbývá tedy, než abychom v činnosti „kanceláře pro uvádění výroků Tomáše Hradílka na pravou míru“ pokračovali.
Jak to tedy bylo? Po roce Hučínovy vazby a jeho vyšetřování dal zvláštní odbor Úřadu vyšetřování ČR návrh na vypracování obžaloby a tu státní zastupitelství v dosti chatrné podobě podalo soudu. Svůj mediální úkol splnila, o Hučínovi -kriminálníkovi obžalovaném ze sedmi trestných činů začal psát veškerý tisk. Jen ty výbuchy v obžalobě chyběly. Bez jakýchkoli důkazů si to ani tehdejší vedoucí státní zástupkyně v Přerově JUDr. Lenka Šromová nedovolila. Dovolil si to ale plk. JUDr. Jiří Pščolka, který v rozhovoru pro MFD v roce 2001 uvedl, že policie má důkazy vyvolávající v této věci závažné podezření, že za výbuchy stojí Hučín. Bohužel pro něj, pro státní zastupitelství i pro Tomáše Hradílka všechny soudy Vladimíra Hučína v plném rozsahu ze všech bodů obžaloby zprostily. Možná, že kdyby se Tomáš Hradílek se svými důkazy včas soudu přihlásil, mohlo všechno dopadnout jinak. Jenže on vinu Hučína „dokazuje“ až teď, a jak známo, tisk soudy nemůže nahrazovat. Ale soud by se v této věci mohl konat znovu. Tentokráte s obviněným Tomášem Hradílkem pro trestné činy křivého obvinění a pomluvy.
Jestliže Bůh oslepil senátora Štětinu, jak píše Tomáš Hradílek, soudy se mu oslepit nepodařilo. Ty totiž rozhodovaly na základě zákonů a důkazů, nikoliv na základě nepodložených hypotéz a ideové nesnášenlivosti jako Tomáš Hradílek. Má jistě právo na to, aby se vyjádřil o minulosti a charakteru několika lidí včetně plk. Pščolky. Ani já ho nehodlám kádrovat jako bývalého vyšetřovatele SNB a pana Hradílka, jako bývalého soudruha a předsedu stranické buňky, protože i u takových lidí věřím na konverzi k demokracii, a třeba i ke křesťanství. Nebudu se vyjadřovat i ke generálu Paroulkovi, kterého budu jako frankofil ctít i pro jeho řád Čestné legie. Ale budu ctít pravomocné rozsudky soudů, byť jsem často justici kritizoval, ale právě v případě Hučína se česká justice projevila excelentně jako pravá justice právního státu. Nikdy bych si nedovolil nazvat obviněného pravomocně zproštěného viny psychologickým teroristou a gaunerem vytvářejícím kolem sebe atmosféru strachu. Ano, Hučín byl všemi soudy zproštěn viny. Dokonce v případě tzv. dodatkových trestů i Ústavním soudem. Pan Hradílek to nazývá blamáží. Já smutným koncem signatáře Charty 77, volající tehdy ve svém prohlášení po dodržování zákonů. Pan Hradílek mi na chodbě soudu v Ostravě řekl, že si mě při obhajobách disidentů za bývalého režimu vážil, za obhajobu Vladimíra Hučína nikoliv. A přesto jsem tehdy i nyní obhajoval to samé – základní principy trestního řádu, zejména presumpci neviny a právo na řádný soud. Rád bych proto dnes panu Hradílkovi odpověděl podobně, ani já si ho již za jeho disidentskou minulost nevážím, zejména proto, že na adresu nevinně pronásledovaného a vězněného prohlásil, že by za jeho čest a dobrou pověst nedal ani zlámanou grešli.
Musím se samozřejmě ozvat kvůli své nedostatečné právní kvalifikaci, kterou pan Hradílek vyhlásil do světa. Pan Hradílek pochopitelně jako laik neví, že Vladimír Hučín žaloval plk. Pščolku proto, že jeho jednání považoval za exces z jednání příslušníka policie, protože ministerstvo vnitra jej nikdy nepověřilo, aby takovým způsobem pomlouval Hučína. Že to Okresní soud v Přerově za exces nepovažoval (čímž vyloučil jeho odpovědnost) a naopak považoval plk. Pščolku za „mluvčího“ ministerstva, je jiná věc. To ministerstvo vnitra nyní ještě Vladimír Hučín zažaluje, ale co si na nyní pravicovém vedení ministerstva vezme?
Začal jsem de Gaullem a skončím de Gaullem. Když jeho ministr vnitra v době studentských bouří ve Francii navrhoval zatčení Jeana Paula Sartra, ideového iniciátora těchto akcí, tak mu prezident de Gaulle odpověděl: „Filozofové se nezavírají.“ A tak navrhuji, aby v případě, že se najde státní zástupce, který na základě článku Tomáše Hradílka zahájí proti němu na základě zásady oficiality trestní stíhání pro trestné činy pomluvy a křivého obvinění, aby tak nečinil nebo trestní stíhání zastavil. Blouznivci zneužívající demokracii se přece nezavírají.

***

Tomáš Hradílek vinu Vladimíra Hučína „dokazuje“ až teď, a jak známo, tisk soudy nemůže nahrazovat

O autorovi| Milan Hulík, advokát