Bláhovosti popletených komiků

DISKUSE

Můj šéf na uhelném velkodolu Maxim Gorkij Jarda Václ si po okupaci v osmašedesátém nechal narůst bradu a slíbil, že ji oholí, až odejde poslední sovětský voják. Představte si, že to ten komik dodržel. Jen ho za plnovous z trestu poslali na uhlí.
Ondřej Neff kategorii komična rozpracoval v LN 28. 7. v článku Také nejsem antikomunistou. Píše tam: „Pokusy o démonizaci komunistů a zákaz jejich strany, jak je znovu a znovu zkouší Jaromír Štětina, pokládám za scestnost nepostrádající příznak komiky.“
Ondřej Neff se dotýká kategorie, která je častější, než si sám dovede představit. Tak třeba Vladimír Hučín. Sedm let ho postkomunističtí policajti ve spolupráci s důstojníky BIS ničili, rok ho drželi protiprávně ve vazbě. Popleta Hučín. Stále znovu a znovu má něco proti komunistům. Mohl mít pokoj, kdyby nebyl takový fundamentalista. Dodnes si o něm část českých novinářů myslí, že je blázen.
Nebo má dobrá přítelkyně Anička Politkovskaja. Tak dlouho viděla černobíle Putina a Kadyrova, až ji někdo zastřelil. Dokonalý komik, tahle Politkovskaja. Nebo naše Konfederace politických vězňů. Celý spolek komiků. Představte si, že jejich hlavním požadavkem je, aby byla KSČM zakázána.
Na rozdíl od Konfederace politických vězňů jsem v Senátu nikdy nepožadoval zrušení KSČM. To je podstatný omyl Ondřeje Neffa. Jako metoda je to ovšem celkem působivé. Přisoudit někomu nějakou myšlenku, úmysl nebo čin, a pak jej rozsekat na mraky. Takže pro přesnost: Dne 13. listopadu 2008 předal předseda Senátu Sobotka premiérovi Topolánkovi usnesení Senátu, v němž horní komora parlamentu vyslovuje podezření, že KSČM porušuje zákon, a doporučuje vládě, aby postupovala v souladu se zákonem o politických stranách. Aby nechala podezření Senátu prověřit Nejvyšším správním soudem. Součástí onoho usnesení je zpráva komise ustanovené Senátem, která zkoumala, zda a jakým způsobem KSČM zákon porušuje. Jsem předsedou této komise. O nějakém zákazu KSČM není v senátním usnesení ani slovo. Ani nemůže být: není prerogativem parlamentu, aby žádal zrušení registrované politické strany.
Násilí jako pilíř politiky Usnesení Senátu poukazuje především na podezření, že KSČM porušuje ústavu ČR v jejím článku č. 5: Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Senát vyslovil podezření, že KSČM násilí k prosazení svých zájmů neodmítá. Na mnoha oficiálních dokumentech uvádí, že za základní pilíř své činnosti považuje KSČM učení o násilném převzetí moci: marxismus a leninismus.
KSČM si je vědoma, jaké nebezpečí pro ni může ze senátního tlaku hrozit. Zde již nejde o kšefty, které se KSČM snaží provádět s tématem omluvy. Tady hrozí, že by mohl nezávislý soud požadovat, aby byla dodržována ústava, aby se KSČM zřekla násilnických guru: Marxe a Lenina.
Premiér Fischer mi neodpověděl na dopis, v němž ho upozorňuji, že senátní výzva leží na vládě už od podzimu. Možná to nějak souvisí s výstižnou poznámkou, kterou nedávno učinil bývalý šéfredaktor LN Pavel Šafr: „Problém české společnosti nespočívá v tom, že je zde příliš mnoho antikomunistů, nýbrž naopak málo.“

O autorovi| Jaromír Štětina, novinář a senátor