Senátor Štětina dnes zahájil  výstavu o zločinech ruské armády v Čečensku v Praze Emauzích. Výstavy se zúčastnil i její autor Adam Bukowski, fotograf polského původu, který dlouhá léta válečný konflikt v Čečensku sledoval a sbíral fotografie i od dalších autorů, kteří v Čečensku působili. Zhruba tři stovky fotografií pořízených v Čečensku během poslední dekády mělo dokumentovat utrpení civilního obyvatelstva a válečné zločiny páchané ruskou armádou.  Výstavu před rokem připravili  dva pravicoví europoslanci z nových členských zemí EU: litevský expremiér Vytautas Landsbergis a zástupce za polskou vládní stranu Právo spravedlnost Kondrad Szymanski v budově Evropského parlamentu v Bruselu. Akce měla příznačný název Cechnya: the Final Solution, tedy Čečensko: Konečné řešení.  Výstava však byla několik hodin po svém otevření uzavřena. Oficiální důvod zněl: na snímcích byla vidět přílišná brutalita.  Fotografie byly doplněny komentáři ruských obhájců lidských práv a také fragmenty ze zpráv Amnesty International na téma situace v severokavkazské republice. „Nemůžeme dopustit, aby se v Evropě na Čečensko zapomnělo,“ vysvětluje Szymanski motivaci tvůrců. „Bohužel Evropu a Rusko spojuje mnoho zájmů a cenou za tyto zájmy je často právě zapomínání na utrpení tisíce lidí.“  Landsbergis během oficiálního zahájení výstavy volil ještě silnější slova. Nazval druhý čečenský konflikt „nejšpinavější válkou v Evropě minulého století“ a Čečensko „nejnovější evropskou kolonií“.

Výstava potrvá v Praze Emauzích do pátku 29.srpna 2008. Otevřeno bude vždy odpoledneod 13:00 do 18:00 hodin. Autor výstavy pan Adam Bukowski z Polska doporučuje vstup mládeži až od 16 let.

 

Čečensko

konečné řešení…

 

 

Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj.

Článek 1. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

 

 

Čečenská republika Ičkeria je název státu na severním Kavkaze, přijatý po rozpadu Sovětského svazu a po prohlášení nezávislosti čečenského národa.

Rozloha činí zhruba 16 500 kilometrů čtverečních, populace čítá okolo 600 000 obyvatel. Hlavním městem je Groznyj na řece Sunže. Hraničí s Ruskou federací a Gruzií. Většina obyvatel Čečenska jsou sunnitští muslimové.

Od roku 1999 je čečenské teritorium okupováno ruskými vojenskými jednotkami.

 

Ičkeria je turecký název pro centrální část Čečenska. Podle legendy odtud pocházejí „čisté” čečenské klany, kterých existuje možná několik stovek.

 

Nuochči je název, kterým se označují samotní Čečenci. Tento národ je kavkazského původu, jehož kořeny lze vystopovat u dávného paleoasijského kmenu. Předkové Nuochči, známí jako Hurité, mohli od třetího století před Kristem do počátku moderního věku udržovat organizovaný stát  a městská centra včetně Mitani, Alzi, Arafy, Urartu a Nachčerie. Mezi potomky Hirutů, spřízněných s Nuochči, se dále počítají Ingušové a Asyřané. Charakteristickým znakem této kultury byly domy ve tvaru věží, kolem kterých se stavěly celé osady (v čečenštině známé jako „alu”). Běžnou vlastností Čečenců a jejich předků bylo používání předpony „nach”, která tvoří součást názvu různých lokalit. Pochází ze jména proroka Noema  (Noah) a jeden z jeho synů, Jefet, byl podle legendy praotcem jejich národa.

 

Čečenský jazyk patří mezi nachijské jazyky představující podskupinu nach-dagestánštiny, nebo mezi severovýchodní větev velké rodiny kavkazských jazyků. Lingvisté rozlišují osm hlavních nářečí čečenského jazyka , stejně jako několik místních nářečí.

 

Symbolem Čečenska a Čečenců je vlk zvláště vlčice, hrdé zvíře, svobodné a odvážné, připravené napadnout i mnohem většího nepřítele.

Čečenská republika Ičkeria, duben 2000. Zničené osady a vesnice v údolí řeky Argon viděné z ruského vrtulníku.

Chronologie rusko-čečenských válek

1708 ��“ První invaze Kozáků do Čečenska nařízená carem Petrem I.

1709 ��“ První ruská porážka ve válce proti Čečencům.

1732-70 ��“ Systematické dobývání Čečenska, přerušované sérií povstání.

1780-91 – Šejk Mansúr Ušurma zřizuje moderní čečenský stát.

1784 ��“ Rusové staví ve Vladikavkazu pevnost jako základnu pro další expanzi na Kavkaz.

1818 – Generál Jermolov zahájil dobývání severního Kavkazu a Čečenska; je postavena ruská pevnost Groznaja.

1821-26 ��“ Mula Mahomet vyhlašuje svatou válku proti Rusům; vypuká čečenská vzpoura pod vedením Bujbulata Tamijeva.

1832 – Imám Šamíl přebírá vedení povstání.

1843-59 ��“ Objevuje se základ státu Čečenska a Dagestánu.

1859 – Imám Šamíl kapituluje; Čečensko je začleněno do Ruska.

1887 ��“ Dobytí a zpacifikování Čečenska je dokončeno..

1917-16 ��“ Čečenské povstání je potlačeno armádou generála Děnikina.

11. května 1918 ��“ Vytvoření Horské republiky; vyhlášení úplné nezávislosti a odštěpení od Ruska.

1918-19 ��“ Guerillová válka proti “bílé” armádě generála Děnikina.

1920 ��“ Rudá armáda okupuje Čečensko, v srpnu vypuká první čečenské povstání proti bolševikům.

21. ledna 1921 ��“ Čečensko se stává součástí bolševické Horské autonomní republiky.

1924 ��“ V rámci Sovětského svazu je vytvořen Čečenský autonomní obvod.

1929-30 ��“Všeobecné čečenské povstání proti kolektivizaci.

1940 ��“ Čečenské povstání pod vedením Hasana Israjlova.

23. února 1944 ��“ Čečenci a Ingušové jsou deportováni do Kazachstánu a střední Asie.

 

Operace začala za úsvitu (…) Vojáci ozbrojení automatickými zbraněmi, vedení důstojníkem nebo poddůstojníkem, dali lidem 10-15 minut na sbalení jejich majetku, vyhnali bezbranné staré lidi, děti a ženy z jejich domů a vytáhli nemocné z postelí. (…) Nastala masová zvěrstva. Ženy, děti, starci a muži byli zastřeleni, utopeni v jezerech a upáleni nebo pohřbeni zaživa. Jen v lokalitě Chajbach bylo 27 února zavražděno 700 lidí včetně stoletých starců, novorozeňat, zdatných mužů, žen a dětí. Všehovšudy téměř 400 000 Čečenců a více než 91 000 Ingušů bylo deportováno. Více než 18 procent deportovaných zemřelo během transportu nebo během prvních 18 měsíců v místech násilného přesídlení.

 

1957 ��“ Je vytvořena Čečensko-Ingušská autonomní socialistická republika. Čečenci a Ingušové se smějí vrátit do své vlasti..

27. listopadu 1990 ��“ Čečensko vyhlašuje vlastní suverenitu.
28. října 1991 ��“ Džochar Dudajev je ve všeobecných volbách zvolen prezidentem. Volební účast je 72 procent, 90,1 procent volilo Dudajeva.
29. listopadu 1991 – Prezident Džochar Dudajev vyhlašuje čečenskou nezávislost.
30. května 1992 ��“ S Ruskem je podepsána smlouva o stažení vojenských jednotek a rozdělení vojenských arzenálů.
31. července 1992 ��“ Ruské jednotky opouštějí Čečensko.
32. listopadu 1994 ��“ Žoldáci naverbovaní ruskými tajnými službami se pokoušejí svrhnout Džochara Dudajeva.
33. prosince 1994 ��“Ruská armáda intervenuje v Čečensku.

1995-96 ��“ Guerillová válka.

21. dubna 1996 – Džochar Dudajev je zabit; funkci čečenského prezidenta přebírá viceprezident Zelimchan Jandarbijev.
22. srpna 1996 ��“ Čečenské jednotky dobývají Groznyj.
23. srpna 1996 ��“ V Chasavjurtě je podepsána mírová smlouva; ruské jednotky opouštějí Čečensko.
24. ledna 1997 – Aslan Maschadov vítězí v prezidentských volbách, současně je zvolen čečenský parlament.

 

12. května 1997 – Aslan Maschadov a ruský president Boris Jelcin podepisují mírovou smlouvu, která nedefinuje statut Čečenska.

Srpen 1999 ��“ Šamil Basajev a jeho jednotky vtrhují do Dagestánu a vyhlašují plán rozšířit muslimskou revoluci po celém Kavkaze.

Říjen 1999 ��“ Ruské jednotky opět vstupují do Čečenska a začíná nová čečensko-ruská válka.

2000 ��“ Groznyj je srovnáno se zemí. Začíná partyzánská válka.

11. září 2001 ��“ Útok Usámy bin Ládina na Ameriku; Rusko podporuje Spojené státy ve válce proti světovému terorismu a označuje čečenské vůdce za teroristy.

2002 – Aslan Maschadov opakovaně vyzývá Rusy k mírovým jednáním.

Říjen 2002 ��“ Teroristický útok na divadlo v Dubrovce, ke kterému se přihlašuje Šamil Basajev. Operace ruských speciálních jednotek na osvobození rukojmí vede ke smrti 130 lidí. Aslan Maschadov odsuzuje tento teroristický čin.

23. března 2003 ��“ Ruské okupační síly uskutečňují v Čečensku “ústavní referendum”.
24. října 2003 ��“ Ruské okupační síly organizují prezidentské “volby”. Prezidentem se stává Kremlem vybraný kandidát, proruský politik Achmed Kadyrov.
25. května 2004 – Achmed Kadyrov umírá při bombovém útoku v Grozném.
26. srpna 2004 ��“ Ruské okupační síly organizují prezidentské „volby”. Prezidentem se stává proruský politik, vybraný Kremlem.
27. září 2004 ��“ Je zahájen útok mnohonárodnostního komanda na školu v Beslanu (Severní Osetie), ke kterému se přihlašuje Šamil Basajev. Operace ruských speciálních jednotek na osvobození rukojmích způsobuje smrt 339 lidí, včetně 156 dětí; okolo 700 lidí je zraněno. Aslan Maschadov odsuzuje tento teroristický čin.
28. března 2005 – Aslan Maschadov, prezident Čečenské republika Iškeria , je zabit ruskými jednotkami při speciální operaci ve vesnici Tolstojjurt. Novým prezidentem se stává Abdul-Chalim Sadulajev, předseda čečenského Nejvyššího šariátského soudu. Únor 2006 ��“ V Čečensku pokračuje partyzánská válka.

V bombardovaných městech a vesnicích umírali zejména starci, ženy a děti.

28. listopadu 1004 ��“ Dva týdny před začátkem války bylo při raketovém útoku na Argon zabito 12 lidí včetně devíti dětí.

 

Prosinec 1994 ��“ V okolí osady Novo Šaron zničily rakety vystřelené z vrtulníků nákladní auto s uprchlíky, stejně jako sanitku.

 

3. ledna 1995 ��“ Raketový a bombový útok na náměstí v Šale, nemocnici, obchodní dům a mlýny zabil více než 300 lidí a zranil jich ještě více.

 

14. ledna 1995 – 14 lidí bylo zabito při raketovém útoku na Čečen-Aul.

 

18. ledna 1995 – 16 lidí zemřelo při raketovém útoku na Urus-Martan.

 

Prosinec 1995 ��“ Lidé z Gudermesu byli donuceni utéci z města zasypaného dělostřeleckou palbou, vozidla označená bílými vlajkami převážející evakuované civilisty, stejně jako skupiny prchající pěšky se staly terčem palby z vrtulníků s kulomety a raketami.

 

20. srpna 1996 – 12 uprchlíků z Grozného bylo zastřeleno z vrtulníků v blízkosti Gojty.

 

Groznyj, 2000.

 

Největší počet obětí byl způsoben nevybíravými leteckými, raketovými a dělostřeleckými útoky, stejně jako nepřiměřenými bojovými oddíly bez pořádného zájmu o bezpečnost civilistů, tak jak je to vyžadováno v mezinárodních a humanitárních normách. Čečenský lid utrpěl ztráty kvůli bombardování a dělostřelecké kanonádě po celou dobu obou konfliktů. Počínaje 19. prosincem 1994 se letecké útoky na Groznyj objevovaly denně, ale většina bomb a raket zasáhla nevojenské cíle. Ruské letectvo vytrvale útočilo na obytné čtvrti nejen v čečenském hlavním městě, ale ve všech městech, vesnicích a osadách s jasným cílem vyhladit jejich obyvatele.

Stanisław Ciesielski, „Rusko-Čečensko – Dvě století konfliktu”

 

Groznyj, 1995.

 

„V době invaze do Čečenska v roce 1999 ruští velitelé tvrdili, že jejich cílem je zničení mudžahedínských jednotek a band obchodníků s lidmi. Groznyj zasypali lavinou těch nejtěžších bomb včetně hlubinných pum používaných k ničení ponorek. Takové bomby prorazily střely a vybuchly ve sklepích, kde se lidé skrývali. Letadla, tanky a dělostřelectvo ničily ulici za ulicí. Ruská pěchota vmašírovala do totálně zdevastovaného města, které kapitulovalo. Přesně tak, když ruští vojáci procházeli ulicemi, házeli granáty do sklepů, aniž by se ujistili zda ti , co se skrývají, jsou civilisté, nebo guerilloví bojovníci, kterým se nepodařilo uniknout z obklíčení. Tři čtvrtiny domů v Grozném se nedají rekonstruovat. A nikdo znovu nic nestaví. “

Zpráva v „Gazeta Wyborcza” od korespondenta Wojciecha Jagielskiho

 

Groznyj, 1995.

 

„Rusové (…) pomalu a metodicky, čtvrť za čtvrtí, ulici za ulicí ničili město zasypáváním leteckými bombami, raketami, dělostřelectvem dlouhého dosahu a tanky. Pěchota nastoupila do akce jen poté, kdy odpor z guerillových pevnůstek utichl. Čečenci se vzdali svého hlavního města na začátku února, poté co ho Rusové téměř tři měsíce obléhali a bombardovali. Následkem toho dobyli tak totálně zničené město, že mohlo být přirovnáno jen k Varšavě, Drážďanům nebo Hirošimě, ze kterých se staly za druhé světové války hromady suti.

Jako by se zděsili toho, co učinili, Rusové uzavřeli dobyté město jako ghetto. Obklíčili ho neproniknutelným prstencem vojenských kontrolních stanovišť a zakázali cizincům vstup. Město bylo uzavřeno také Čečencům postrádajícím dokumenty dokazující, že byli obyvateli největšího pět set tisícového města na Kavkaze.“

Zpráva v „Gazeta Wyborcza” od korespondenta Wojciecha Jagielskiho

 

Groznyj, 26. února 2000. Nápis na zdi říká: “Zde žijí mírumilovní lidé a děti! Nestřílejte!”

 

Groznyj, Duben 2000.

 

Říjen 1999 ��“ Uprchlický tábor na hranici s Ingušskem.

 

Květen 2000 ��“ Čečenský uprchlický tábor vytvořený ve vlaku.

 

5. října ��“ Večer poblíž lokality Červlona zhruba 30 kilometrů severně od Grozného ruské tanky zahájily palbu na konvoj čečenských uprchlíků překračujících řeku Terek, ačkoli je ruské úřady ujistily, že mohou bezpečně projít. Jeden z granátů zasáhl autobus se 40 cestujícími. Dvacet osm lidí bylo zabito, a devět vážně zraněno. Většina obětí byly ženy a děti.

 

„(…) Uprchlíci opouštějí Čečensko přes jediný hraniční přechod s Ingušskem, který byl otevřen jen čas od času. Tato maličká republika už absorbovala 180 000 uprchlíků. Desítky tisíc lidí bydlí ve stanových městech podél hranice a stovky tisíc uprchly ze svých ostřelovaných a bombardovaných vesnic do sousedních lokalit. Jejich víra v mírový domov byla otřesena. Putují  z vesnice do vesnice a hledají iluzorní bezpečí. A děsí se postupných ruských leteckých úderů zaměřených na místa s nejhustší koncentrací lidí. (…)”

Zpráva v ‘Rzeczpospolita’ od korespondenta Piotra Jendroszczyka

 

 

Vojenské operace spustily masový, spontánní úprk lidí ze zasažených a ohrožených oblastí. Uprchlíci proudili z městských center , zejména z Grozného, do venkovských oblastí a za hranice, konkrétně do Ingušska. Podle humanitárních organizací bylo během první čečenské války donuceno zhruba 400 000 obyvatel Čečenska změnit místo bydliště. (…)

Vlna uprchlíků se znovu zvětšila v září 1999, když začalo ruské letecké bombardování. (…) Následkem toho skončilo více než 250 000 uprchlíků v Ingušsku, 170 000 z nich na delší časové období. To vedlo k extrémně obtížné situaci, kterou specializované organizace označily humanitární katastrofou.

Stanisław Ciesielski, “Rusko-Čečensko ��“ Dvě století konfliktu”

 

Groznyj, 12. října 1999; matka a její syn ukazují zranění, která utrpěly během bombardování vesnice Elistanži.

 

 

V centrální nemocnici v Nazranu (…) leží na chodbě devětatřicetiletá Animat. Byla zraněna 16. listopadu v západočečenské lokalitě Alchanjurt. Nura Zara, která se o ní stará, vysvětluje, jak se to stalo. Rodina se rozhodla evakuovat ženy a děti do Ingušska. Patnáct lidí včetně sedmi dětí se nacpalo do malého auta, ruského Fiatu řízeného bratrem obou sester. V uprchlickém konvoji bylo devět motorových vozidel. Všechna ukazovala pruhy bílé látky a směřovala na hranici s Ingušskem. Ujeli ani ne kilometr, když je dvě bojová letadla začala zasypávat kulometnou palbou. Nikdo nebyl zabit, ale sedm pasažérů auta, včetně tří dětí bylo zraněno, říká. První útok následovaly další, všichni se ukryli ve škarpě. Letadla na ně zaútočila ještě třikrát. Jedna z raket úplně zničila auto.

Zpráva v ‘Rzeczpospolita’ od korespondenta Piotra Jendroszczyka

 

Groznyj, 2001.

 

Groznyj, duben 2000.

 

Blonďatá, modrooká Anja nevypadá jako typická čečenská dívka: “Žili jsme v Grozném nedaleko železničního viaduktu poblíž obchodu Bogatyr. Byla stále ještě zima, když Rusové vstoupili do našeho sklepa, mučili mojí matku, dělali co jim působilo potěšení a pak ji zastřelili. Viděla jsem všechno, co se dělo předtím, ale ne ten moment, kdy ji zabili. Odvedli ji do jiné části sklepa. Nenašli jsme její tělo. Dům se zřítil a pohřbil ho v suti. Strávila jsem celou válku v Grozném ve sklepech s různými ženami. (…)”

 

V zimě roku 1995 otec poté devítileté dívky jménem Byelkis zemřel ve válce. Její matka, která byla v pokročilém stadiu těhotenství byla znásilněna a zabita ruskými vojáky. Když mi to ta dívka říkala, mluvila měkkým, chvějícím se hlasem, kroutila prsty a odvracela hlavu. Ztratila slova, kterými by popsala vše, co se událo v její přítomnosti. “Když vojáci vstoupili do sklepa, matka mi řekla, abych se schovala pod postel. Byla tam úplná tma. A pak… ji zabili. Když jsem vylezla, ležela na posteli. Viděla jsem, že její hrdlo bylo proříznuto. (…)”

Zpráva od čečenských dětí

 

Nevím, proč na začátku 21. století Rusko společně s celou Evropou a Amerikou tolerují mučení dětí tady a teď v evropském ghettu, které je pokrytecky označováno za ‚antiteroristickou operační zónu‘.”

Anna Politkovská

 

 

 

Červen 2003. Dětský domov pro sirotky z Grozného, jejichž rodiče zahynuli během první a druhé čečenské války.

 

Devítiletý Salman Musajev z vesnice Radužnoje zažil to, co se stalo osudným stovkám čečenských dětí. Ohnul se, aby sebral třpitivý předmět připomínající dětmi milovaná lízátka. Lízátko se ukázalo být bombou. Utrhla mu dva prsty levé ruky a tři prsty z pravé. (…) Třináctiletý Džanaris Mutalijev a čtrnáctiletý Islam Chabujev byli zabiti 7. prosince 2003. Náhodou se potulovali oblastí, kterou o dva roky dříve zaminovalo letectvo. Od té doby to způsobilo smrt lidí i dobytka. Byly napočítány stovky obětí.

Třináctiletý Ibragim Idalov sedí na posteli nemocničního oddělení. Je kost a kůže. Jeho oči jsou velké a příšerně smutné. Jeho nohy jsou hubené a skrčené. V létě roku 1996 ho tlaková vlna vyvolaná výbuchem bomby odhodila na zem. Krátce poté se zastavil v chůzi a zjistil, že nemůže natáhnout nohy. Nemohly už déle podpírat jeho váhu. Ibragim vyžaduje speciální péči. Taková pomoc ale v Čečensku neexistuje. „Pomůžete nám?“ prosí Ibragimův otec Aslanbek.

Zpráva v ‘Rzeczpospolita’ od Krystyny Kurczab-Redlich

 

Žil jsem v Grozném až do dne, kdy má žena zemřela. Byla zabita, když nesla chléb dětem ukrývajícím se ve sklepě. Tehdy jsem se rozhodl vzít mou šestiletou dceru a utéct do Ingušska. K hranici jsem dorazil po noci putování ve velké skupině uprchlíků. Ale na hranici na nás civilní uprchlíky začali střílet ruské vrtulníky. Kulka mi prolétla ramenem za zavrtala se do břicha mé dcery. Zemřela dívajíc se mi do očí. Viděl jsem její agónii, ale nemohl jsem s tím nic dělat.

Zpráva od uprchlíků v Polsku

 

 

Kdo nezemře na obrazovce, nezemře vůbec. Čečenská každodenní realita s námi nepohne, protože ji nevidíme. Lidé, kteří jsou unášeni ze svých domovů, mučeni, znásilňováni, vražděni, nebo rozprášeni na kousky dynamitem nejsou ukazováni v televizi, nemluví se o nich v rozhlase, protože Čečensko bylo odříznuto od světa.

(…) Ty děti plakaly stejně hlasitě jako děti v beslanské škole číslo 1, když byly mrzačeny a zabíjeny, ale měly méně štěstí. Jejich utrpení byla čečenská každodenní realita. Děti z Beslanu byly důležitější ��“ trpěly jakoby více slavnostně a oficiálně  – před očima světa sledujícího televizi.

Zpráva s titulkem „Pryč s terorem! Ať žije teror!“ od Kurczab-Redlich v  „Rzeczpospolita“ (Září  2004)

 

 

Matky truchlíci nad svými syny, kteří zemřeli při obraně Grozného.

 

Matky hledající své syny zmizelé v akci.

 

„Zmizení“

Během „speciálních operací“, známých jako „začistky“ (čištění), ruské oddíly zastavily během náhodných inspekcí na kontrolních stanovištích stovky lidí. Jejich situace a místo pobytu jsou neznámé. Rada Evropy odhaduje, že během obou válek v Čečensku zmizelo okolo 18 000 lidí. Na dotaz Amnesty International ohledně informací o „zmizeních“ ruské úřady odpověděly, že neexistují žádné oficiální dokumenty vztahující se k zatčení či zadržení nějakých lidí s těmito jmény, proto jde o „vykonstruované“ případy. Ruské úřady popírají a odmítají podávat informaci dokonce i v případech „zmizení“, když už dříve potvrdily, že daná osoba byla zatčena ruskými jednotkami.

Zpráva ruských nevládních organizací zabývajících se lidskými právy, která  shromažďovala inforormace a monitorovala situaci v Čečensku a sousedním Ingušsku, odhaduje, že jenom 10 procent lidí zadržených ruskými jednotkami v Čečensku bylo oficiálně zaregistrováno. Zbylých 90 procent bylo uvězněno ve vojenských internačních centrech, nebo dalších neoficiálních, tajných internačních táborech, nebo se stalo obětí nelegálních poprav.

 

Mizení lidí v Čečensku dosáhlo velkých rozměrů

Zpráva Human Rights Watch

 

 

Abuzar Sajdselimov drží fotografii svého bratra Wajkiho (narozený v roce 1982), který „zmizel“ 7. května 2001 v Tsatsanjurtě.

 

Barlant Musajeva drží fotografii svého syna Karona (narozený v roce 1976) a Sajd-Alega (narozený v roce 1973), kteří „zmizeli“ 18. září 2000.

 

Baret Iljasová drží fotografii Magomeda Temurkajeva (narozený v roce 1974), který „zmizel“ 18. září 2000 v Grozném.

 

Fatima Zakajeva drží fotografii svého bratra Abduláha Zakajeva, který „zmizel“ 10 března 2002 v lokalitě Staré Atagi.

 

Lejla Ibragimová drží fotografii svého syna Zaura (narozený v roce 1975) a jeho kamaráda Hasana Batajeva (narozený v roce 1979), kteří „zmizeli“ beze stopy v Grozném 18. září 2000.

 

Lujza Umakanová a Zarema drží fotografii Lujzina synovce Sajda Rasajeva (starý 31 let), který „zmizel“ 6. března 2000 v lokalitě Dubajurt.

 

Lujza Mugajeva drží fotografii svého bratrance Adjana Bajsarova (narozený v roce 1972), který „zmizel“ 10. března 2002 během „čistící“ operace ve Starých Atagách.

 

Zura Ismajlová drží fotografii Rizvana Islajlova (narozený v roce 1974), který zmizel v Grozném 18. září 2002.

 

Marzet Imakajeva drží fotografii svého syna Sajda-Husejna (narozený v roce 1974), který „zmizel“ 17. prosince 200 někde mezi Starými a Novými Atagami.

 

Tamara Tajsumová drží fotografii svého syna Jakuba Jabrajlova (narozený v roce 1981, který „zmizel“ 15. prosince 2001 v lokalitě Argun.

 

Azru drží fotografii svého syna Aslana (narozený v roce 1979), který „zmizel“ beze stopy 6. března 2002 v lokalitě Staré Atagi.

 

Birlat Sadulajeva společně se svým synem drží fotografii svého manžela Wakida Daudova (narozený v roce 1960), který „zmizel“ 15. prosince 2001 v lokalitě Argun.

 

Mariam Kadyrová drží fotografii své dcery Milany Betilgiryvy (narozená v roce 1980) a přítele její dcery Aseta Jakjajeva (narozený v roce 1956), kteří „zmizeli“ 7. listopadu 2001 v lokalitě Sjerženjurt.

 

Kava Madajeva drží fotografii, na které je se svými dětmi a svým manželem Šarpudi Madajevem (narozený v roce 1965), kteří „zmizeli“ 15 prosince 2001 v lokalitě Argun.

 

Šafudin Sambijev drží fotografii svého syna Amira Pokajeva (narozený v roce 1982), který „zmizel“ 6. března 2002 v lokalitě Staré Atagi.

 

Tajsa Imakajeva drží dvě fotografie svého manžela Balavdi Imakajeva (narozený v roce 1959) a jeho rodiny, kteří „zmizeli“ 6. března 2000 v lokalitě Dubajurt.

 

(…) Ve sklepích žijí „podvalčiky“ (obyvatelé sklepů od slova „podval“ – sklep). Gurin je klempířem , jeho žena Larisa pracuje jako nemocniční sestra. Oba jsou Rusové z Grozného. On rozsvěcuje svíčku, protože ve sklepě je tma. Žijí zde tři roky. Říkají, že je to bezpečné, protože je nemůže zasáhnout granát. Ale je tam zima a vlhko. „Na ulicích je horko, ale já štípu celý den dřevo, abych tu udržel teplo,“ říká on. Ale u vchodu do sklepů je zřejmé, že se udržuje v teple jiným způsobem. Na policích jsou vyrovnány zářivě čisté lahve vodky. „Nyní žiji jako pták bez dokumentů. (Ruské) federální jednotky spálily můj dům a sebraly mé dokumenty. Kdybych byl Čečenec, tak už by mě dávno zastřelili…“

 

Po několika chvílích ticha začal klít: Rusko, ty bastarde! Koho osvobodili tihle osvoboditelé!“

Ze zprávy korespondenta Rarosława Januszewskiho v deníku „Rzeczpospolita“

 

 

Groznyj, 2000.

 

 

Nikdo v současnosti neví jistě, jaká je současná populace Grozného. Okolo 100 000 lidí. Sem a tam můžeme vidět známky rekonstrukce. Okna byla nahrazena, objevily se malé obchody a stánky a můžeme vidět lidi vykukující ze dveří. Někdy jsou na ulicích vidět auta. Je tady hodně zeleně a hodně ruin a mezi nimi miny a nevybuchlá munice. Po několikaminutové cestě můžeme minout bunkry, vojáky a obrněná vozidla skrytá za opevněními. Občas pochodují ženisté. Pohybují se ulicemi pomalým krokem ve dvou skupinách následovaní obrněnými vozidly. Sem a tam, obvykle v blízkosti kontrolních stanovišť můžeme vidět pravoslavný kříž  vyrobený z prken a kanalizačních trubek. Označují, kde zahynuli ruští vojáci. Jejich těla nebyla dlouho odklizená. Pod ruinami města leží dodnes kosti obyvatel ��“ Rusů i Čečenců. Ruské bomby si nevybíraly. (…)

Ze zprávy korespondenta Rarosława Januszewskiho v deníku „Rzeczpospolita“

V Grozném je voda neocenitelná. Bomby rozbily vodovodní a kanalizační systém už v roce 1995. Státní i soukromé cisterny putují k pramenům ve vzdáleném předměstí Čarnoreče a zásobují obyvatele tímto pokladem. Ale pouze nepravidelně. Lidé čekají, sedí na kýblech, platí jeden rubl za kýbl a vláčí je po schodištích svého bloku. Desetiletí kluci a dívky tahají kýbly s vodou.

(…) V Grozném je „polská“ voda. Nemocnice a ubytovny pro uprchlíky na ni čekají. Polská humanitární akce (ve spolupráci s UNICEF a Evropskou komisí pro humanitární záležitosti) naplní bezplatně 179 obrovských, desetitunových vodních cisteren. Filtrují a distribuují vodu, do škol instalují toalety a do nemocnic spalovny na spalování nemocničního odpadu.

Zpráva korespondentky Krystyny Kurczab-Redlich pro deník „Rzeczpospolita“

 

 

Groznyj, duben 2000.

 

„Ruští vojáci mě zadrželi na silnici, aby ‚zkontrolovali moji totožnost‘, aniž by se vůbec obtěžovali podívat do mých papírů,“ vyprávěl třicetiletý Lom Ali v Grozném 16. ledna 2004. „Nevěděl jsem, kam mě vzali. V místnosti bez oken olemované akustickým obložením mě připevnili k přístroji, který připomínal telefon a zapnuli elektrický proud. Požadovali, abych se přiznal, že mám dva granátomety,čtyři automatické zbraně, pistoli a osm granátů F-1. Odmítl jsem…“ Poté měl Ali propíchnutou levou ruku šašlikovou jehlou, připíchnutou k dřevěné zdi koupelny a takto byl držen několik hodin. O dva dny později, když odmítl cokoli podepsat, bylo s jeho rukou zacházeno stejným způsobem. Drtili mu  žebra  a mačkali hlavu ve speciálním zařízení, až mu málem praskla lebka. Típali mu hořící cigarety o kůži a on nebyl schopný dýchat s hlavou v igelitové tašce… Chtěli, aby se přiznal, že vyhodil do vzduchu vládním budovu v Grozném v prosinci 2002. Patnáctiletý kluk z Urus Martanu byl mučen poblíž, ale dlouho, protože zemřel. Po půl roce Loma Aliho vypátrala rodina  a vykoupila ho..

Zpráva od korespondentky Krystyny Kurczab-Redlich pro deník „Rzeczpospolita“

 

Rusové byli rozmístěni v prostoru postu současné čečenské milice, kde nyní stojí cihlový bunkr. Jednou, když se opili, se začali chovat jako zběsilí. Dívám se na děrami posetou zeď a proděravěnou bránu. Začali střílet skrze otvory v protější zdi. Později říkali, že došlo k útoku…

Ze zprávy Rarosława Januszewskiho v deníku „Rzeczpospolita“

 

 

Groznyj, duben 2000.

 

 

(…) Post je opevnění obklopené betonovými deskami a pytli s pískem. Zpoza pytlů s pískem vyčnívá velké množství automatických zbraní. Kotouče s ostnatým drátem všude kolem. A všude ta samá upozornění: „MOTORISTO, ZASTAV! VYPNI MOTOR, OTEVŘI KUFR, PŘIPRAV SVÉ DOKUMENTY A DOKUMENTY OD AUTA! A vedle toho: „STŘÍLÍME BEZ VAROVÁNÍ“

A oni stříleli. Někdy jeden na druhého. Minulý rok na podzim starý tým na postu Kavkaz I zahájil palbu na ty, kteří je přišli nahradit.

Zpráva s titulkem „Agonie za železnou oponou“ v „Rzeczpospolita“, korespondentka Krystyna Kurczab-Redlich

 

(…) Alexej Romanov, velitel 45. pluku (…) mi ukazuje jámy, do kterých byli házeni Čečenci po zátazích a „čistících“ operacích. Starostlivě mi pomáhá, abych nesklouzla do bláta šestimetrové prohlubně. Jáma vypadá přesně tak, jak ji popsali mnozí, kteří v ní byli nuceni sedět. Po straně visí provaz, po kterém se musí ti, kteří byli zavolaní k výslechu, vyšplhat nahoru. Ačkoli je teplota pod bodem mrazu, je cítit nepříjemný zápach. Takový je zde obyčej: Čečenci musejí vykonávat své fyziologické potřeby, tam kde stojí a musejí stát na stejném místě 24 hodin denně. Když chtějí, mohou se posadit. (…)

Anna Politkovská v „Druhá čečenská válka“

 

 

(…)  V Černokozovu pláč týraných lidí nikdy neustal ani na minutu. Do cel byl vpouštěn slzný plyn. Vězni někdy museli stát se vztyčenými pažemi po celé dny. Po několik dnů v té době museli vězni stát se zdviženými pažemi. Podle Ruslana byly ženy a dokonce i děti uvězněny do tábora. „Byl tam desetiletý kluk a jeho dvanáctiletá sestra a také jedna čtrnáctiletá dívka,“ vzpomíná Ruslan. „Strážní je denně znásilňovali a hádali se o to, kdo půjde jako první. Znásilňovali ženy a dokonce i muže“. Arsen potvrzuje věrohodnost Ruslanovy informace. Několik dalších svědků, kteří prošli Černokozovem, říká to samé. Ruské úřady to oficiálně popírají. Tvrdí, že žádné vraždy a mučení zatčených Čečenců nebyly. „Pravda stejně vyjde najevo. Jen je nechte rozebrat jejich posty a nechte lidi cestovat svobodně,“ říká Arsen klidně. Čas je na jeho straně.

Zpráva od korespondenta  Andrzeje Zauchy v týdeníku „Polityka“

 

Znásilnění není používáno pouze jako nástroj války; zadržené ženy jsou vystaveny této formě mučení ze strany civilních strážců zákona.

Ze zprávy Amnesty International

 

 

Na jaře tohoto roku seděla skupina dětí u ohně na břehu řeky Assy. Dva ruské vrtulníky přeletěly po obloze, otočily se a shodily bombu. Smrtící oheň dole ozářil tři mrtvá těla a několik vážně zraněných dětí. O chvíli později jsem se podívala do očí matky jednoho z mrtvých chlapců. Také jsem se podívala do očí matky, která pohřbila své dospívající syny. Dva z nich byli uneseni vojáky a odhozeni vykuchaní do krajnice. Viděla jsem děti bez očí a rukou, zmrzačené explodujícími „hračkami“ shazovanými do Čečenska ruskými vrtulníky. Viděla jsem malou dívku s dírou v lebce, ve které byl vidět pulsující,membránou chráněný mozek. Viděla jsem další dívku kompletně ochrnutou šrapnelem, který ji zasáhl do páteře. Mluvila jsem s patnáctiletým klukem, který podal svědectví o vykuchání dvou žijících Čečenských chlapců, jejichž vnitřnosti byly opilými vojáky hozeny psům.

Zpráva korespondentky Krystyny Kurczab-Redlich  v deníku „Rzeczpospolita“

Hlavním cílem „antiteroristické operace“ v Čečensku likvidace mužů, zejména těch mladých. Masy unesených během „čistících“ operací, vytržených z náručí matek, sester a manželek umírají v kobkách ruského ministerstva vnitra, Federální bezpečnostní služby, vojenské zpravodajské služby a dalších speciálních útvarů. Pouze ti, jejichž rodinám se podařilo určit, která vojenská jednotka je unesla, mohou přežít, protože příbuzní pak vědí, od koho mohou své milované vykoupit. Za ruble, dolary, zbraně, které se obvykle musejí obstarat od samotných Rusů…

Zpráva od korespondentky Krystyny Kurczab-Redlich v deníku „Dziennik Polski”

 

 

Stovky vojáků seděly na tancích a obrněných vozidlech. Většina byla opilá. Konvoj zastavil před Musajevovým domem, ve kterém byli tři muži ve věku 27 a 26 let. Když je žádali o peníze, odpověděli, že žádné nemají a vojáci je zastřelili. V ulici Brjanskaja zahynuli otec a jeho dva synové, v ulici Zemljanskaja kopali dva bratři hrob pro svou matku, která byla zabita při bombardování. V ulici Mesajeva nabídl pětasedmdesátiletý Achmed Abulchonov nějakým vojákům 300 rublů (11 amerických dolarů), aby ušetřili jeho život. Hodili mu je zpátky do obličeje a vysmívali se mu. Vrátil se se stodolarovou bankovkou. „Měl si dolary a chtěl si nás uplatit rubly,“ křičel jeden z Rusů. Abulchonov byl zbit a zastřelen. Vojáci odvlekli jeho dceru Lutsiu do obrněného vozidla a odvezli ji na neznámé místo

Vojáci později naplnili obrněná vozidla vším, co mohli odvést. Zapálili některé statky . Na jeden z domů napsali: „Byl zde 245. pluk.“

Zpráva korespondentky Krystyny Kurczab-Redlich  v deníku „Rzeczpospolita“

 

2002 ��“ Ruský Specnaz (jednotka speciálního nasazení) přepadá Čečenskou vesnici při hledání ukrytých partyzánů.

 

2002 ��“ Čečenec zadržený ruským členem Specnazu.

 

Začistka ��“ byl název „speciální operace“ prováděné v Čečensku ruskými federálními jednotkami, oddíly ministerstva vnitra, či speciálními jednotkami jako OMON, Specnaz a Alfa. V různé denní nebo noční době je vesnice obklíčena tanky, obrněnými vozidly a armádními nákladními auty s přenosnou mučící komorou známými jako „filtrační vozidlo“. Nejmírnější formou „čištění“ je rabování veškerého možného majetku ��“ od aut, ledniček, televizních přijímačů, žehliček, po klenoty, povlečení, oděvy a kuchyňské nádobí. A samozřejmě se kradou peníze. Po každé „speciální operaci“ zmizí tucty lidí beze stopy.

 

„(…) přijeli 23. srpna v pět hodin ráno,“ vypráví Zuhra  z Enikaloje. „Bylo tam okolo stovky bojových vozidel plných vojáků. Utíkali jsme na dvůr s našimi dokumenty. Bůh uchovej, kdyby jeden z „federálů“ ztratil trpělivost, protože vás mohli zbít, zastřelit na místě nebo ještě hůře ��“ odvléci. Asi dvacet vojáků v maskách a maskovaných bundách , ozbrojených po zuby, vtrhlo na dvůr a do domu. Jako vždy špinaví, neoholení, něčím opojení a páchnoucí vodkou. Strašně nám spílali a stříleli nám pod nohy.Vytrhli mi z ruky průkaz totožnosti a začali ho trhat. Podařilo se mi ho koupit za 500 rublů, vše co jsem měl. Potom přešli k sousedům Magomedovům. Slyšeli jsme výstřely a pronikavé ječení patnáctileté Animat, sestry  Achmeda a Aslanbeka. ‚Nechte ji na pokoji!‘ křičel jeden z bratrů. ‚Měli jste raději zabít nás!‘ Opět zazněly výstřely. Skrze okno jsme viděli částečně svlečeného velitele OMON ležícího na Animat… (…)

Zpráva korespondentky Krystyny Kurczab-Redlich  v deníku „Rzeczpospolita“

 

 

22. nebo 23. února 2000 ��“ Šestnáctiletý Adam Abubakarov „zmizel“. Byl u svých rodičů v oblasti Šalin, kde jim na zahradě pomáhal okopávat zeleninu a uklízet sklep. Na cestě domů do Ingušska ho ruské jednotky zadržely na vojenském kontrolním stanovišti ve městě Urus-Martan. Nic víc se o jeho osudu neví.

 

2. července 2001 ��“ Během „čistící“ operace ve městě Sernovotsk v blízkosti ingušské hranice ruští vojáci zadrželi stovky lidí. Mnoho zadržených vypovídalo, že byli mučeni, několik přiznalo, že je vojáci podrobili elektrickým šokům a poštvali na ně psy. Většina byla propuštěna. (…) Osud a místo pobytu minimálně šesti z nich zůstávají neznámé.

 

5. května 2003 ��“ V regionu Vjedeno ruští vojáci zadrželi na kontrolním stanovišti Rizvana Jagareviče Appazova. Appazovův bratr zmizel v roce 2001, rok poté, co ho ruští vojáci zatkli, když hnal dobytek. Navzdory úsilí rodiny, není o jeho osudu nic známo.

 

15. ledna 2004 ��“ Několik ruských vojáků zadrželo Elizu Gajtamirovou v blízkosti jejího domova v Urus-Martanu. Její osud je neznámý, manžel Elizy Gajtamirové „zmizel“ v roce 2001.

 

9. dubna 2004 ��“ Vesničané ze Šerženjurty v regionu Šali našli ve strži v blízkosti své vesnice těla devíti mužů. Objevená těla mrtvol měla zranění od výstřelů a mučení. Osm ze zavražděných mužů bylo zadrženo ruskými federálními oddíly při „čistící“ operaci 27. března ve vesnici Dubajurt asi 25 kilometrů od Šerženjurty.

 

Během „začistky“ ve vesnici Tsatsanjurt, prováděné od 30. prosince 2001 do 3. ledna 2003, ruští vojáci brutálně mučili a zabili Iris Zakrijeva (narozený v roce 1965) a Musu Izmajlova (narozený v roce 1964). 7. ledna 2002 našli vesničané na kraji své vesnice zbytky rozmetaných těl minimálně tří dalších mužů, z nichž mohl být identifikován jen Alchazur Sajdselimov (narozený v roce 1979).

Memorial Law Protection Centre Association

 

 

„Začistka“ znamená vraždu, rabování a násilí. Nikdo už není překvapen, když vojáci milic vtrhnou za jasného denního světla do domů, ve kterých lze pořád ještě něco ukrást. Lidé mohou mizet, jsou unášeni a později jsou nalezena jejich těla vykazující známky mučení. Zmíním jen jeden z nesčíslných zločinů: během „čistící“ operace ve Starých Atagách byl zatčen mladík, který byl léčen v nemocnici.  Ztratil při bombardování celou rodinu a byl vážně zraněn. Ve skutečnosti to byli ruští vojáci, kteří ho odvezli do nemocnice. O několik měsíců později, ho jiní vojáci obvinili, že je banditou, protože když byl zraněn, tak musel být partyzán. Později bylo jeho tělo nalezeno na okraji vesnice. Sdružení Memorial požadovalo objasnění, apelovali jsme na kancelář žalobce, na Vladimira Kalamanova, speciálního zástupce ruského prezidenta pro oblast lidských práv a svobod v Čečensku. Žalobce doposud neodpověděl nám, ani členům Dumy, kteří toto téma vyvolali. Žalobce ani neodpověděl Kalamanovi!

Oleg Orlov, ředitel Memorial Law Protection Centre Association,

v rozhovoru pro „Rzeczpospolita“ korespondent Jan Strzałka

 

Filtrační tábory, „polní“ internační jednotky ruského ministerstva vnitra v Čečensku, ve kterých je vždy zadržováno okolo 20 000 lidí. Během výslechu jsou zadržovaní mučeni a vražděni.

Duševní mučení: Předstírané popravy, noční vysílání zvuků z mučení ve vězeňském rozhlase, nucené pozorování mučení kamarádů-vězňů, výsměch národnostnímu a náboženskému cítění a osobní důstojnosti.

Fyzické mučení: Mučení při použití elektrického proudu aplikovaného na genitálie, uši, nos, zadní část hlavy a podpaždí; „doušek“, zavěšení vězně, jehož ruce a nohy jsou spoutány dohromady, donucení vězně, aby si nasadil plynovou masku a blokování přívodu vzduchu, dokud vězeň neztratí vědomí; trápení vězně hlady po několik dní, potom zranění jeho jazyka kovovými kleštěmi a donucení gumovými obušky, aby snědl horkou, přesolenou a extrémně pepřenou kaši; „vlčí tesák“ ��“ mučení zubů, kdy je vězni, který se nemůže hýbat, násilím vecpána dřevěná tyč mezi zuby, které jsou pilovány, aby se odstranily, jak se žertovně říká, jeho tesáky; kulatý stůl ��“ spoutaní vězni jsou usazeni kolem stolu a jejich jazyky jsou přibity k jeho vrchní straně; znásilňování žen a mužů.

Nejlépe známé filtrační kempy jsou: Centrální filtrační kemp v Chankale nedaleko Grozného, Černokozovo v Urus-Martanu a Gorogorsk.

 

Během mého měsíčního pobytu v Čečensku a sousedním Ingušsku jsem hovořila s mnoha lidmi, kteří přežili takové kempy. Viděla jsem lidi bez prstů a uší. Viděla jsem jizvy po kleštích nabitých elektřinou… Byly to obtížné rozhovory. Nejenom proto, že na ponížení se neochotně vzpomíná, nejenom proto, že žádná čečenská žena ani muž nikdy nepřiznají, že byli znásilněni, ale protože bylo extrémně těžké je přimět, aby mluvili.

Krystyna Kurczab-Redlich

 

 

Nejvíce známý a nejvíce neslavně proslulý byl filtrační kamp (SIZO jednotka pro vyslýchání a izolaci) číslo 2 v Černokozovu, zřízený v prostorech bývalé velice přísné trestanecké kolonie. Přivedení lidé byli „uvítáni“ uličkou strážných třímajících obušky, kteří je zbili do bezvědomí, okradli o cennosti včetně jejich oblečení. Pak byli vystaveni dlouhotrvajícímu výslechu včetně bití a mučení. Znásilňování žen a mužů bylo na denním pořádku. Do cel byl vpouštěn slzný plyn. V mnoha případech byli vězni popraveni popravčími četami.

 

 

Ve filtrační jednotce v osadě Asinovskaja byli zadržení drženi v jámách vykopaných v zemi nebo v nákladních autech používaných pro přepravu vězňů a byli vystaveni výjimečně krutému výslechu; lidé byli také drženi v jámách na letišti v Chankale.

 

Ráno 5. února 2000, během „čistící“ operace v osadě Novyje Aldy v průmyslové zóně Grozného, spáchaly jednotky ruského ministerstva obrany a vnitra masovou vraždu okolo sta lidí. První informace o masakru přišla od Čečenců, kteří dorazili do Ingušska 23. února. Ke konci dubna bylo exhumováno 30 těl a následně zkoumáno soudními znalci. Začalo vyšetřování a viníci masakru byli popsáni jako „ozbrojení jedinci oblečení v ruských polních uniformách“.

 

Masakr spáchaný ruskými oddíly byl přesně zdokumentován organizacemi Human Rights Watch a Memorial.

 

 

V červnu roku 2002 byla v obytné zóně ruského vojenského velitelství v Chankale objevena jáma obsahující 50 zohavených těl zbavených očí, uší, končetin a genitálií…Od února byly nacházeny masové hroby v okolí Grozného, Tsatsanjurty, Al-Chankaly, Argonu…

Ze zprávy  Human Rights Watch

 

 

Ruský Specnaz, OMON a GRU se vyhýbali přímým střetům s partyzány, ale zabíjeli civilisty. Neuběhl přitom den, abychom neviděli asi tucet příšerně zohavených mrtvol na krajnicích nebo hromadách s odpadky.

Imram Ežtejev, vedoucí organizace „Čečensko-ruské přátelství“

 

 

1. srpna 2000 ��“ Ruští vojáci odvedli pětadvacetiletého Kazbeka Vahajeva z jeho domu v Urus-Martanu, 21. srpna bylo jeho bezhlavé tělo nalezeno ve vesnici Gojskoje. Tělo vykazovalo známky mučení.

 

21. května až 11.června 2002 – Během „speciální operace“ v Čečen-Aulu bylo zabito 22 lidí, většina byla ve věku 20 až 26 let, dvěma lidem bylo 15 let.

 

9 září 2002 ��“ Těla 15 nahých mužů s nylonovými pytli ovázanými kolem hlav byla nalezena poblíž Garagorsku na hranici mezi Čečenskem a Ingušskem.

 

16. listopadu 2004 ��“ Těla tří mužů ve věku 20 až 40 let, vykazující četné známky mučení, byla nalezena místními poblíž trestanecké sekce základny Zapad v okolíGrozného. Oběti nemohly být identifikovány.

 

20. listopadu ��“ Těla 11 dospívajících a mladých lidí ve věku 12 až 20 let byla nalezena poblíž lokality Jalka v oblasti Gudermes.

 

5. prosince 2004 ��“ Těla tří mladých mužů byla objevena poblíž vesnice Pervomajsk. Jejich těla vykazují známky bití a mučení, ke kterým došlo před smrtí. Jedno z těl mělo prázdné oční důlky. Dvě těla byla identifikována jako obyvatelé Grozného Ibrahim Ozdamirov (narozený v roce 1983) a Aslambek Chažalev (narozený v roce 1978), kteří byli uneseni 4. září v 11 hodin dopoledne z domu z ulice Nikotiny v Grozném.

 

Prosinec 2005 ��“ Ajšat Atakajev (starý 17 let) a Marša Saburajeva (15) „zmizeli“ v regionu Gudermes.

 

13. ledna 2006 ��“ Tělo Rajsy Džudajevy, vykazující známky střelných zranění, bylo nalezeno v Grozném.

 

14. února 2006 ��“ Dospívající bratři Adam a Umar Dautovovi „zmizeli“. Naposledy byli spatřeni na centrálním tržišti v Grozném.

 

 

„Čistící“ operace začala ve vesnici Samašky ráno 8. dubna 1995. Vojáci se pohybovali po hlavních ulicích vesnice a vstupovali na jednotlivé dvory statků. Házeli granáty do sklepů, přestože věděli, že se v nich skrývají vesničané. Bez ohledu na věk byli muži odděleni od žen a vysvlečeni do spodního prádla. Někteří byli zabiti na místě, jiní až poté, co byli mučeni. Nákladní auta odvezla vybavení domácností, které vojáci ukradli v různých domech. Domy potom byly zapáleny. Těla zavražděných obětí byla polita benzínem a zapálena.

 

Novináři přijeli do Samašky 13. dubna. Naskytly se jim hrůzostrašné pohledy. Mrtvoly vesničanů ležely na ulicích a dvorech. Japonský novinář Hajaši Masaki pořídil fotografii devatenáctileté dívky v pokročilém stádiu těhotenství, která byla zabita ostrým kůlem zapíchnutým do pohlavních orgánů.

 

Zjištění komise, vedené Sergejem Kovalevem a nezávislého Memorial Law Protection Centre potvrdila, že během pacifikace Samašky ruská armáda zabila 103 vesničanů. Byli uvedeni podle jmen do seznamu, který zahrnoval 13 žen a 90 mužů. Nejmladším byl patnáctiletý kluk, nejstarším šestadevadesátiletý muž.

 

Byla to typická trestná výprava proti civilnímu obyvatelstvu, jejímž cílem bylo zastrašování.

 

29. listopadu 2002 „maskovaní muži v ruských uniformách“ zavraždili Maliku Umžajevou ve vesnici Al-Chankala nedaleko Grozného. Muži vnikli do jejího domu okolo půlnoci a tvrdili, že hledají „muslimské extremisty“. Nařídili jí, aby vešla do kůlny, kde ji zabili. Malika Umžajeva otevřeně a odvážně kritizovala „speciální operace“, které ruské jednotky prováděly v její vesnici a několik měsíců před smrtí se dokonce postavila ruským důstojníkům.

 

 

Stůl, na kterém byli vězni mučeni elektrickým proudem.

 

Podlaha posetá spálenými lidskými ostatky.

 

Cela smrti ve filtrační jednotce PAP-1, objevená po stažení ruských jednotek z Čečenska v roce 1996.

 

 

Film natočený v Čečensku korespondentem německé televize N24 ukazuje, jak ruští vojáci jednají s čečenskými bojovníky. Jeden obrázek ukazuje mrtvolu vláčenou za autem blátem. Další snímek ukazuje skupinu ruských vojáků vysypávajících z nákladního auta do masového hrobu těla těch, které zavraždili. Další obrázek ukazuje vojáky zasypávající hrob bahnitou zeminou. Film byl natočen 22. února 2000.

 

Takový byl osud Čečenců zatčených a následně zastřelených po ukončení válečných operací během „čištění“ dobyté oblasti. Byli mučeni během výslechu prováděného v oblasti obce Gojty. Film ukazuje detailní záběr hlavy jedné ze zavražděných obětí, které bylo před smrtí uříznuto ucho.

Autor tvrdil, že film natáčel otevřeně a armáda neprotestovala.

 

Říjen 1999. Tři Čečenci byli zavražděni na čečenské hranici s Dagestánem.

 

Vnitřní orgány válečných zajatců a rukojmích zavražděných Rusy ve filtračních táborech jsou přemístěny na transplantační účely. Rodiny kupují těla svých milovaných bez orgánů v táborech, nebo je nacházejí odhozená v okolí. Mrtvoly zavražděných obětí mají často charakteristická zranění a stehy.

 

23. března lidé z vesnice Prigorodnyje poblíž Grozného objevili těla čtyř mužů v plastikových pytlích, patřících ruskému ministerstvu pro mimořádné události, odhozených na kraji hřbitova. Těla byla čistá se stehy směřujícími dolů ke středu hrudního koše. K palcům u nohy měla připevněna čísla. Mezi zavražděnými byl identifikován Batsajev (na horní fotografii). Byl jedním ze 30 lidí zadržených 14. března během „začistky“ v Argonu.

Porovnáme-li počet zabitých a zmizelých k populaci republiky, můžeme říci, že za poslední desetiletí Čečensko znovu prožilo polovinu druhé světové vály a celé období stalinského teroru.

Alexander Čerkasov, Memorial Law Protection Centre

 

Zohavené tělo Ruslana Azujeva, vykazující známky mučení, bylo nalezeno v lokalitě Al-Chankala.

 

Argun, květen 2002 ��“ zohavená mrtvola odhozená do krajnice. Tělo vykazuje známky mučení elektrickým proudem a popalováním: jedno oko bylo vydloubnuto.

 

Čečensko je jeden velký koncentrační tábor.

Jelena Bonnerová ��“ Ruská disidentka, vdova po profesoru Andreji Sacharovovi

 

Alichan Mazajev (narozený v roce 1979).  Sebraný během „čistící“ operace v Argonu 2. března 2002. Jeho tělo bylo nalezeno 4. března v lokalitě Al-Chankala. Jeho ucho a trup vykazují známky mučení elektrickým proudem.

 

Argun, březen 2002 ��“ Tělo muže, vykazující známky mučení, pohozené v silážní jámě. Muž (v popředí) měl s největší pravděpodobností umístěn kolem hlavy železný pás dotahovaný klikou. Během takového mučení nejprve vytečou oči a pak praskne lebka.

 

 

To nejsou důstojníci, ale banda mentálně narušených jedinců.

Anna Politkovská, komentátorka moskevské „Novaja Gazeta“ o důstojnících ruských vojenských jednotek

 

14. dubna 2002, 5 hodin ráno. Na obrněném vozidle, jedoucím po ulici Sovětskaja v Grozném, stál mladý, tmavovlasý muž, jehož ruce a nohy byly spoutány a potřísněny krví. Vozidlo zastavilo, muž byl svržen a dokutálen k plotu z pletiva. Vozidlo odjelo a nastala exploze. Muž byl vyhozený do vzduchu. Jeho hlava (na obrázku) přistála v sousední ulici.

‘“Bylo obtížné to fotografovat, i když už jsem si na to zvykla,“ říká štíhlá, prošedivělá žena, Tamara Kulajeva, sklánějící se nad fotografiemi. Většina kronikářů už čtyři roky trvající „antiteroristické operace“ zůstala v anonymitě.

 

Tělo Čečence rozlámané vojenskými vozidly a vyhozené z vojenského vrtulníku nad Grozným v červnu 2002.

 

Vyhazování lidí do vzduchu bylo novinkou představenou ruskou armádou na jaře 2002. Technika byla využita nejefektivněji 3. července v Maskerjurtě, kde bylo 21 mužů, žen a dětí spoutáno zápalnou šňůrou, vhozeno do jámy a vyhozeno do povětří. Způsob masového zničení znemožňuje určit počet obětí. Od jara psi v různých koutech republiky téměř denně vyhrabávali kusy lidských mrtvol.

 

Vy státníci a politici se budete snažit vytvořit dojem, že nic nevíte o malém Čečensku, rukojmím Kremlu… Potřesením ruky s Putinem naznačujete svůj souhlas s utrpením ve stylu Buchenwaldu a Osvětimi, které na Čečensko uvalily ruské okupační síly.

Váš souhlas bude brán Moskvany jako znamení potěšení z vraždy 45 000 čečenských dětí… O to více děkujeme všem lidem dobré vůle, v Rusku i mimo něj, za morální podporu, kterou nám poskytli, navzdory přání hrstky jejich pokryteckých vůdců.

Prezident Čečenské republika Ičkeria,

Abdul-Chalim Sadulajev

9. květen 2005

 

Svět politiků rekrutovaných specialistou z KGB zešílel (…) Hlavním symptomem této choroby je zadupání slušnosti do bahna. Nejenom proto, že během výročí vítězství ve druhé světové válce, stojí zástupci států-agresorů bez stopy lítosti vedle zástupců států-obětí; nejenom proto, že Poláci, kteří měli ve válce čtvrtou největší armádu a Jugoslávci, kteří měli největší partyzánské hnutí, museli strpět bojkot jejich účasti od prezidenta Ruské federace, nejenom proto, že morální patron výročí vznášející se nad slavnostmi, třebaže nebyl Putinem zmíněn, byl Josef Stalin. Ale také proto, že „hrdinové mírových sil v Afghánistánu a „antiteroristické operace v Čečensku“, jak je slavnostně nazvali komentátoři události, pochodovali v plné slávě po Rudém náměstí.

Krystyna Kurczab-Redlich

 

 

Zpráva společenství evropských zemí a nezávislých politiků

 

Ve jménu milujícího a milosrdného Alláha!!!

 

Ve jménu celého čečenského národa vyjadřuji hluboký vděk společenství evropských států a nezávislých politiků za jejich občanskou odvahu a morální podporu vyjadřovanou během těžkých dnů čečenského státu spojených se smrtí našeho prezidenta Aslana Maschadova, ať se Alláh slituje nad jeho duší!

 

Po celém světe jsme byli svědky masové kritiky sprostého teroristického činu spáchaného ruskými speciálními službami proti legitimnímu vůdci Čečenské republiky Ičkeria, který trvale žádal Moskvu o uzavření míru. V důsledku toho nabídl svůj vlastní život, aby se pokusil zastavit ještě další akt genocidy proti čečenskému národu. Ve skoro každé evropské zemi ��“ v Rakousku, Belgii, Dánsku, Německu, Holandsku, Polsku, Litvě, Turecku, Francii, Švédsku, Estonsku a dalších ��“ se konaly průvody a demonstrace na protest proti pokračování ruské války na území Ičkerie.

 

Vy jste zachránili tvář Svobodné Evropy, pošpiněnou vašimi vůdci, kteří se stali rukojmími zločinných a společných svazků s kremelským režimem. To dává naději, že zdravé, humanitární síly Starého světa, nezdiskreditované svazky s ruským teroristickým vedením, v sobě naleznou dost síly a odvahy, aby vyřešili zjevnou duchovní a politickou krizi ve prospěch svobody a univerzálních lidských hodnot evropského kontinentu.

 

V této souvislosti bych vyzdvihl aktivitu polského národa a polského vedení. Polsko je jedinou zemí světa, jehož vůdci oficiálně kritizovali teroristický akt Moskvy proti legálně zvolenému a mezinárodně uznanému prezidentovi Ičkerie Aslanu Maschadovovi.

 

My, Čečenci jsme hrdí na naše přátelství s velkým polským národem a vyjadřujeme vděk za jeho morální podporu v boji proti ruským okupantům.

 

Jsme také vděční polskému prezidentovi a členům Sejmu polské republiky za uctění památky čečenského národního symbolu svobody, prvního prezidenta Čečenské republiky Ičkeria Džochara Dudajeva, který byl také zabit kremelskými řezníky. Pojmenováním náměstí ve Varšavě po Džocharovi Dudajevovi, jste také uchovali jeho jméno v historii hrdinného boje polského národa, který stejně jako ten čečenský, byl bojován za svobodu a nezávislost na ruském impériu.

 

Ať nejvyšší Alláh žehná všem lidem dobré vůle, kteří čelí bezvěrectví a přetvářce. Ať nám Bůh pomůže přemoci zlo a bezpráví této hříšné země! Amen!

 

Abdul-Chalim Sadulajev

Prezident Čečenské republiky Ičkeria

 

2005-03-21