Prohlášení senátora Štětiny k textu Petra Cibulky

Senátor Štětina se nehodlá vyjadřovat k  textu VLASTNÍ ŽIVOTOPIS – KRYCÍ LEGENDA  (?) –  ŠTĚTINÁČEM DO SENÁTU rozšiřovaném pomocí internetu panem Petrem Cibulkou.

„Nemohu komentovat upatlané pravdy pana Cibulky,“ říká senátor Štětina.

 V Praze dne 30. ledna 2007

Text rozšiřovaný elektronickou poštou panem Petrem Cibulkou:

Lidové noviny,
10. 12. 2004

Magazín

• TITULNÍ STRANA •

VLASTNÍ ŽIVOTOPIS
KRYCÍ LEGENDA (?)
JAROMÍRA ŠTĚTINY

Štětináčem
do Senátu!

Jaromír Štětina se narodil v Londýnské ulici v Praze 6.4.1943.Jako první na světě sjel Indus – táhlo mu na padesátku, když začal s kariérou válečného reportéra – dnes zkouší být politikem.

Tmavý motýl pod krkem, úctyhodný bílý vous, na stole čtvrtka bílého vína. Respektovaný válečný zpravodaj Jaromír Štětina (61) právě vyměnil reportérskou vestu za měkké senátorské křeslo a dušuje se, že i jako politik bude mluvit, „jak mu huba narostla“. Hned po pozdravu řekl, že si teď připadá jako cvičená opice, pak přiznal, že má rád holky a že je asi jediný člověk u nás, který si potřásl rukou se „Zlatým slunéčkem“ Mao-Ce tungem. Jak dlouho mu pravdomluvnost vydrží, uvidíme ostatně na vlastní oči. Režisér Martin Mahdal o něm totiž bude dva roky natáčet sběrný dokument.

Petr Cibulka: Jen aby tento pan režisér nedopadl stejně jako ten předchozí, který plnil stejný úkol v případě točení sběrného dokumentu o našem dalším podobném příštím ministerském předsedovi a později jistě i presidentovi Vladimíru Mlynářovi – a pak vypadl, zcela „bez cizího zavinění“, z desátého patra…! Dále viz:
Proč po zásluze odsouzený ministr Vladimír Mlynář nestráví ve vězení byť jen jeden jediný den: Řada lidí, věnujících se seriozním policejním metodám práce se siderickým kyvadlem, se domnívá: Ruská vojenská rozvědka GRU prostřednictvím spolku Šalamoun důrazně varuje českou justici: NA MINISTRA VLADIMÍRA MLYNÁŘE – SYNA ZDEŇKA MLYNÁŘE A RITY KLÍMOVÉ – SI SAHAT NENECHÁME!!!
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2006100201

Své první mrtvé viděl budoucí „profesor válečné žurnalistiky“ v Karabachu na začátku 90. let. „Byli to čtyři arménští vojáci, kteří se v zákopech opili koňakem, a ázerbájdžánská hlídka je tam spící zastřelila. Zatlačoval jsem jim oči. Tam jsem ještě brečel, měl jsem kámen na prsou a nemohl se nadechnout.“

Na smrt se prý dá zvyknout, jinak by novinář ve válce nemohl pracovat. „Ale to ještě neznamená, že se na ni díváte technicky. V Karabachu jsem jednou naložil babičku, které střepina utrhla nohu. Kolem zmatek, bombardování. Držel jsem ji za ruku, než umřela.“ Na válečných štacích lze ale vidět i novináře, kteří „čím víc bylo krve, tím byli radši“, vypráví a pak rezolutně odmítá podezření, že o sobě cílevědomě buduje mediální obraz Štětiny – hrdiny.

Dědeček Dabldžej

Malý Jaromír Štětina vyrůstal v poválečných Sudetech, na Frýdlantsku, kde jeho otec dělal národního správce. „Vím, že asi jako šestiletý jsem s klukama prolejzal baráky po Němcích. Ještě tam byly košile ve skříních, nádobí, necky, kamna,“ říká Štětina v knize Život v epicentru . V roce 1948 se mu ve frýdlantské nemocnici narodila nedonošená sestřička. Tehdy se ovšem často vypínal proud a ona v inkubátoru takovou přerušovanou péči nepřežila. Bratr Jirka zemřel ve čtrnácti letech na leukémii.

Jeho rodiče byli trochu zvláštní dvojice. Otec předválečný komunista – matka Čechoameričanka. Světoběžníkovi dědečkovi patřila v Chicagu slavná hospoda Praha. „Takže moje maminka měla americké vychování, mluvila lépe anglicky než česky. A já mám odmala slabost pro Ameriku. “ Dědeček Jaroslav Jechort (Džery Džekrt neboli Dabldžej) paradoxně se vrátil do Čech těsně před vypuknutím druhé světové války.

Koncem padesátých let se dobře jazykově vybavený a politicky spolehlivý otec octl jako velvyslanecký rada v komunistické Číně. Tenkrát ovšem děti diplomatů nesměly s rodiči do ciziny, aby se neodrodily, tak Jaromíra Štětinu umístili do internátní školy nejvyšších komunistických prominentů v Ústavu šlechtičen. Po třech dnech utekl k babičce.

V roce 1959 šestnáctiletý student Štětina odletěl za rodiči na prázdniny do Pekingu, kde mu při oslavách desátého výročí lidovlády na tribuně na Náměstí nebeského klidu podal ruku sám velký Mao. Za deset let bylo po idyle. „Otec vyletěl, skončil v archivu, oslepl, zemřel. Byl to čestný chlap,“ říká o něm dnešní senátor.

Triumf a smrt

Vystudoval vysokou ekonomickou, pracoval jako elév v novinách, později nastoupil v Geoindustrii. V šedesátém osmém vstoupil na několik měsíců, než ho vyhodili pro „neschválení vstupu vojsk“, do KSČ – protože to podle jeho slov byla tehdy jediná tribuna, kde bylo možné něco ovlivnit.

Petr Cibulka: Kdyby se Jaromír Štětina narodil o 15 let dřívě, mohl z naprosto stejných důvodů vstoupit do jiné socialistické strany – tentokrát k socialistům Adolfa Hitlera…
K osobě senátora Jaromíra Štětiny je třeba na tomto místě konečně říct to nejdůležitější – tedy místo všech těchto dezinformací tu základní a snadno prokazatelnou PRAVDU:
Členové komunistické strany – ti vyloučení, ne ti „vyloučení“ – šli po přímé sovětské okupaci dělat k lopatě! Rozhodně po odsouzení sovětské okupace a svém následném vyloučení z komunistické strany nezačali jezdit za trest do Sovětského svazu, nebyli vysíláni sovětským okupačním režimem na několikaleté služební cesty do kapitalistické ciziny, necestovali po celém světě a nevydávali knihy!!!

Pohádka o Jaromírovi Štětinovi v podání zkušených redaktorů Lidových novin pokračuje:

A zřejmě se v něm probudily dědečkovy geny. Od roku 1970 do roku 1989 uspořádal na 25 dobrodružných výprav po celém světě a psal o nich knihy. S několika přáteli například jako vůbec první splul nejhlubším údolím světa řeku Indus, napříč Himálajem (S Matyldou po Indu). Příprava cesty trvala sedm let, dodnes prý má v garáži šanony s tisíci žádostmi a zamítnutími. To nejtěžší totiž bylo opustit území vlastního státu, „samotný sjezd Indu už pak byl spíš podružná záležitost“. V té době už byl Ing. Jaromír Štětina ženatý a měl pětiletého syna Jirku.

Narostla jim ramena. V sedmdesátém sedmém (Petr Cibulka: Tedy právě v době, kdy ti nejslušnější lidé u nás podepisovali na protest proti komunistické diktatuře a sovětské okupaci Chartu77 a bojovali za osvobození politických vezňů komunismu!!!) se na nesplutý horní tok Gangy chystala britská výprava a oni ji chtěli předběhnout. Ale Gangu nespluli, v předvečer se jim utopili dva kamarádi, Jirka Koudela a Vašek Jindrák, kteří si chtěli u základního tábora zatrénovat na sjezdových kánoích a převrátili se. Břeh byl neschůdný a proud najednou strašně rychlý. Několik kilometrů po proudu pak v zátočině našli Jirku. Vaška neobjevili.

Hoch od Bobří řeky

Jako pracovník Geoindustrie hledal v Íránu ložiska bauxitu, zažil tam protišáhovskou revoluci v roce 1979 – 80 i návrat Chomejního z Francie. V roce 1982 tu spadl z koně, ochrnul, měl natržené ledviny. Když se po dlouhé anabázi nakonec octl v pražské nemocnici Na Františku a navštěvovali ho kamarádi, hned začali plánovat další výpravy. Skoro ve čtyřiceti se znovu učil chodit.

Petr Cibulka: Na několikaleté výjezdy do kapitalistické ciziny a speciálně do revolučních oblastí – jakou byl proamerický Irán pod vládou šáha šáhů Rézu Páhlavího – byli za komunistické diktatury a přímé sovětské okupace vysílání pouze ti nejzkušenější komunističtí a zpravodajští kádří!!! Veškeré podrobnosti pro ty, kteří si zásadně nic nepamatují, se dozvíme zde:
UMĚNÍ VÁLKY: TŘINÁCT ZLATÝCH PRAVIDEL, JAK PORAZIT PROTIVNÍKA BEZ BOJE A ANIŽ TO TUŠÍ: NEJVYŠŠÍ ŠKOLA INFILTRACE A POLITICKO-MASMEDIÁLNÍCH MANIPULACÍ
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2005112601

V listopadu ’89, tři dny před pátkem na Národní třídě, spáchala sebevraždu jeho maminka, která celý život trpěla endogenními depresemi. V těžké osobní situaci – na radu psychiatra –Jaromír Štětina se šel „rozptýlit“ na Albertov.

Petr Cibulka: Neznáme sice jméno tohoto tak dobře informovaného psychiatra, ale řada kádrů komunistických tajných služeb využívala při svém náročném a nanejvýš zodpovědném povolání – anebo už spíše poslání??? – služeb zkušeného psychiatra MUDr.Jana Cimického, známého mezi svými přáteli pod krycím jménem „Pinel“:

A politické události najednou dostaly překvapivý spád. Možnápod vlivem historické chvíle se rozhodl, že se konečně opravdu stane novinářem, a zašel se do právě založených Lidových novin zeptat, jestli by nepotřebovali reportéra v Rusku. Už za pár měsíců, v lednu 1990, odletěl do Moskvy a odstartoval tady novou etapa svého života. Jen během prvních tří let vyšlo v Lidovkách na 350 jeho článků.

Petr Cibulka: Mně dodnes ani jeden…

Procestoval velkou část rozpadajícího se Sovětského svazu. Svou první válku absolvoval v Náhorním Karabachu. V Turecku byl v roce 1994 zatčen, odsouzen k šesti letům za špionáž, později byl rozsudek zmírněn na šest měsíců. Patnáct let se zúčastňoval bojů na Kavkaze, v Afghánistánu, v Iráku, stal se specialistou na válečné konflikty. Jakozpravodaj z války Ruska proti Čečensku strávil devět dní v obklíčeném Grozném.

„Mirek Štětina je bezkonkurenčně jeden z nejzkušenějších válečných zpravodajů na světě,“ řekla o něm jeho dlouholetá spolupracovnice Petra Procházková. „Jen v Afghánistánu byl asi sedmnáctkrát, nikdo z lidí ze CNN a BBC tam tolikrát nebyl. Má spoustu známých mezi Afghánci, umí velmi dobře anglicky i rusky, skoro nikdo z těch západních novinářů v Afganistánu rusky neuměl.“

V roce 1993 se na necelý rok stává šéfredaktorem Lidových novin, shodou okolností právě v době, kdy byly prodány vydavatelství Ringier.

Petr Cibulka: Veškeré podrobnosti o masmediálních koncernech Ringier a Vltava – Labe Press se dozvíme v několika dokumentech zcela zásadní povahy:
Z VĚČNĚ ŽIVÝCH A ZATÍM VĚTŠINOU VŽDY ÚSPĚŠNÝCH MANUÁLŮ KGB • GRU: JAK SKRYTĚ OVLÁDNOUT NEPŘÁTELSKOU ZEMI NEBO CELÝ KONTINENT!!!
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2006092202

Byl v Lidových novinách prý tenkrát takový „spravedlivý hoch od Bobří řeky“, velmi přátelský, ale na redakčních poradách si redaktoři občas připadali jako na pionýrském táboře, třeba když známkoval nejlepší a nejhorší články. A na každý schod dával list papíru, na který velkými písmeny napsal: SROZUMITELNĚ.

Psychopatický bastard

„Ako to, že tento arabofil a brutálny psychopatický sadistický bastard este chodí po slobode?… Gauner, dúfam, že ti raz tvoji milovaní Čečenci podrežú celú rodinu… a ty o nich napíšeš oslavný článok.“ Trochu civilizovaněji než internetový anonym nařkl Štětinu mezi prvním a druhým kolem letošních senátních voleb lidovecký radní a právník Oldřich Choděra, že sympatizuje s čečenskými teroristy a ospravedlňuje zločince z Beslanu. To si reportér vysloužil patrně některými svými komentáři beslanské tragédie – například pro LN napsal: „Podstatou je přece teror ruské federální armády vůči Čečencům. Ten teror je mnohonásobně větší, než byl ten strašný teror v Beslanu.“ Faktem je, že válečnému utrpení, především v Čečně, byl tak blízko, že mohl ztratit objektivitu.

S Petrou Procházkovou dělali exkluzivní interview například s prezidentem Maschadovem či s povstaleckým velitelem Šamilem Basajevem. „Když překračuju stoku, snažím se, abych si neušpinil podrážky,“ reaguje Štětina zároveň s trestním oznámením. Basajeva považuje za zločince, kterému válka „vypila mozek a srdce“, ale jeho pohnutky prý chápe.

Kromě toho, že válečné konflikty popisoval a natáčel, rozhodl se časem spojit novinařinu s humanitou. Stál u zrodu soukromé tiskové agentury Epicentrum i humanitární společnosti Člověk v tísni. Nejen za své novinářské kvality byl vyznamenán Cenou Františka Kriegla (1993), Cenou Ferdinanda Peroutky (1998) a medailí Za zásluhy (2000).

Bitky plastikových mužíčků

Po letech válek mu česká politika připadá malá a Senát jako spící zámek. Sám sebe považuje za „nohu strčenou ve dveřích Senátu“ a chtěl by, aby tam v budoucnu „byly bitky“. Zatím vstoupil do Klubu otevřené demokracie a jako senátor-zelenáč se rozkoukává, aby ho nechytili „političtí šíbři“.

„Víte, mně je 61 let a nemám zapotřebí si na stará kolena zkřivit hubu, stát se plastikovým mužíčkem, který jen zvedá ruku, jak mu někdo jiný řekne,“ říká cílevědomý muž, který před časem neúspěšně kandidoval do Evropského parlamentu. Nevadí mu ani fakt, že žádnému nezávislému senátorovi se zatím nepodařilo uspět v konfrontaci s velkými stranickými kluby. Jeho přátelé i rodina (má syna a dva vnuky) mu prý řeknou, když se začne měnit. „Maminka tátovi ve chvíli, kdy příliš rostl, říkávala: ,Sám sobě ježek kadeřav.'“

Recept proti semletí je prý také v tom „nebýt v Senátu stále, prostě jakmile si odhlasujete to povinné penzum, tak vypálit a něco dělat“. Podle Štětinových spolupracovníků z Epicentra jeho heslo vždycky bylo: „Dělám, co mě baví, a ještě mi za to platí.“ V Senátu bude mít navíc diplomatický pas a bude moci využívat pověstné „Senat Reisen“. Například tedy odjet i do Ruska, kam by vízum jinak určitě nedostal.

Senátor zvolený za Stranu zelených má v plánu zvyšovat politickou kulturu, která prý u nás zásluhou politiků umřela, avěnovat se především bezpečnostní a zahraniční politice . „Nechci, aby si tady pro nás násilí sáhlo. Nežijeme na Měsíci. Konflikty se musí hasit ze začátku, to znám z praxe.“ A hned kritizuje Poslaneckou sněmovnu za „ostudné rozhodnutí“ nepřijmout stanovisko k tomu, co se děje na Ukrajině. „Čekají, jak to dopadne. A kdo vyhraje, ten bude mít pravdu. To ti Poláci, to jsou jiní borci!“