Jak jsem odhalil ledví Světové banky

ZKRAJE TÝDNE JAROMÍRA ŠTĚTINY

Učinil jsem šokující zjištění. Světová banka čili World Bank, všemi antiglobalisty proklínaný symbol nadnárodních monopolů, je ve skutečnosti zakuklenou levičáckou organizací, která se se svým environmentalismem řadí k bolševickým ismům všech mastí.
Vrátil jsem se v polovině března z Jižní Afriky, kde Světová banka pořádala konferenci o rozvojové pomoci. Už dva roky jsem členem volného sdružení asi dvou set zástupců parlamentů mnoha zemí světa, které si říká Meziparlamentní síť Světové banky, a sleduji, jak se rozvojová pomoc šíří světem. Až dosud mne myšlenky pronášené kolegy senátory a poslanci ze všech kontinentů oslovovaly. Žil jsem ideou miléniových cílů OSN, které si vytyčilo do roku 2015 snížit extrémní chudobu a hlad o polovinu, snížit úmrtnost dětí do pěti let o dvě třetiny a tak dále a tak dále. Celkem je těchto zásadních cílů, jak pomocí přerozdělení světového bohatství zachránit svět, osm. Jsou přesně formulované a vyslovené. Patří mezi ně i cíl zajištění trvalé udržitelnosti pro životní prostředí. Žil jsem těmito myšlenkami, žil. Až do chvíle, kdy jsem přiletěl z Kapského Města do Prahy a otevřel noviny. Z Lidovek, Mladé fronty DNES, z Hospodářek na mne hleděla tvář pana prezidenta a z prvních stran zněla jeho slova:
„Největší nebezpečí pro svobodu, demokracii, tržní hospodářství a prosperitu počátku 21. století nepředstavuje komunismus a jeho nejrůznější měkké varianty. Komunismus vystřídalo nebezpečí ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie vzývá zemi a přírodu a pod hesly o jejich ochraně – podobně jako staří marxisté – se snaží nahradit svobodný spontánní vývoj lidstva jakýmsi centrálním (nyní globálním) plánováním celého světa.“Zalapal jsem po dechu a četl dál: „Lidstvo už má zkušenosti tragického experimentu jednoho velmi sebestředného intelektuálního proudu, který si dělal nárok na to, že ví, jak řídit společnost lépe než nesvázaná síla trhu. Byl to komunismus a skončil, zanechávaje za sebou miliony mrtvých. Nyní se objevuje nový ismus, který prohlašuje, že dokonce dokáže řídit přírodu a skrze ni i lidi.“ Posléze jsem se dozvěděl, že bychom neměli bojovat proti oteplování planety, neboť nemusí být pouhým nebezpečím. Zatímco některé pouště se mohou zvětšit a některá pobřeží zaplavit, obrovské části země, které jsou nyní kvůli drsným studeným podmínkám neobyvatelné, se podle Václava Klause mohou stát úrodnými oblastmi schopnými uživit miliony lidí.
Teprve v Praze jsem si uvědomil, jak se dvě stě parlamentářů z celého světa mýlilo, když při konferenční panelové diskusi snášeli důkazy o přibývání kysličníku uhličitého v ovzduší. S jakou neodpustitelnou důvěrou naslouchali pseudovědcům z Evropy, Asie a Ameriky, kteří dokazovali vliv člověka na klimatické změny. A co teprve klimatologové ze subsaharské Afriky s jejich falešnými, paniku vzbuzujícími grafy o údajném postupu pouští.
Příště, až pojedu zase na konferenci Světové banky o životním prostředí, odhalím prezidenta World Bank Paula Wolfowitze. Všichni se mýlíte, řeknu. Wolfowitz není žádný americký jestřáb. Šacuju ho na zakukleného trockistu, koneckonců i to jeho jméno je nějak podezřelé. A s odvoláním na Václava Klause předložím těm levičákům se zlatými sponami na kravatách návrh: V rovníkové Africe mezi sebou válčí kmeny Turkana a Samburu o vodu pro své kozy a velbloudy. Vystěhujme je na oteplující se Sibiř, naučme je pást soby. A bude po válce.