O zmateném praporečníkovi

Moderní gerilové války jsou války o silnice. Území ovládané partyzány bývá obvykle od území drženého vládními vojsky odděleno kilometry dlouhým opuštěným kusem silnice, který se snaží obě bojující strany kontrolovat z dálky občasným ostřelováním. Profesní postupy válečného novinářského řemesla se v posledních letech obohatily o způsoby, kterak přecházet touto zvláštní frontovou linií od nepřítele k nepříteli. Dnešní váleční zpravodajové podstupují přechod mezi znepřátelenými stranami stále častěji. Rozloučí se obvykle na posledním checkpointu jedné z bojujících stran a pomalu postupují, obvykle s bílým praporem v ruce, na druhou stranu. Jto riskantní a nebezpečná operace: z bezpečí pevnůstky jedné ze stran se musíte dostat do bezpečí zákopů strany druhé. V největším nebezpečí jste právě uprostřed mezi znesvářenými stranami. Vzpomněl jsem si na toto zlaté novinářské pravidlo, když minulý týden vyvrcholila, při návštěvě prezidenta Bushe, diskuse, zda podpořit, či nepodpořit umístění amerického radaru na našem území. Vnucovala se mi neodbytně představa, že se česká společnost ocitla v jakési pustině nikomu nepatřící, že připomíná zmateného praporečníka, který neví, zda má pokračovat vpřed, nebo se vrátit zpátky do výchozího bodu, který se točí kolem dokola, vystaven pobaveným pozorovatelům, vykolejen nerozhodností, rozhárán pochybnostmi. Málokdy stály náš stát a společnost před tak osudovým rozhodováním. S radarem nebo bez něj znamená dozadu nebo vpřed. Nevybíráme totiž jen bezpečnost před solitérní raketou, která může být vypálena z některé asijské státně teroristické rampy. Přijetím základny vybíráme sám fakt spojenectví s demokratickou a silnou zemí, jako jsou USA. Účastí na deštníku deklarujeme svou spolehlivost a schopnost reflektovat euroatlantické cennosti. Říkáme tím, že jsou pro nás vyhrůžky ruských generálů nepřípustné. Projevujeme samozáchovný stupeň nevíry v Rusko, které otvírá stavidla studené války. Nezůstáváme v zemi nikoho.