Moje čtyřicetileté účty s bolševismem

Víc než čtyřicet let jsem studoval podstatu bolševismu  a bojoval proti němu. Poprvé jsem o fenoménu ruského totalitarismu dvacátého století začal uvažovat koncem padesátých let při sporech mého táty, předválečného přesvědčeného komunisty s mým dědečkem ze strany maminky. Děda poslouchal šíleně rušené vysílání Svobodné Evropy s rukou na knoflíku a s uchem u přijímače a nedbal tátových uštěpačných poznámek, jaké že to pitomosti poslouchá. Dědu posléze ve Frýdlantu v Čechách, blízko něhož po válce bydlel, zavřeli jako protistátního živla a pak mu až do jeho smrti ničili život. Děda Jaroslav Jechort byl Čechoameričan, který se po dvaceti letech v Chicagu s rodinou vrátil do Prahy na sklonku války.  Moje maminka Jaroslava Jechortová, v Americe ovšem nazývaná Gloria Džekrt měla  dobrou americkou výchovu a celý život milovala Ameriku. Milovala socialismus Jacka Londona a vedla mne ke čtení Hemingwaye, Theodora Dreisera, Walta Whitmana, Faulknera a Scotta Fitzgeralda.  Jospha Hellera a Kerouaca jsem si už našel sám. Nesnášela bolševismus, stejně jako její otec. Dlouhá léta mne mrzelo, že děda , který byl za první světové v Rusku rakousko-uherským zajatcem, spálil  své deníky z doby, kterou prožil v době ruské revoluce v Pjatigorsku a v Oděsse, které předcházely jeho emigraci do Ameriky.  Pamatuju si, jak deníky rychle pálil v kamnech, když si pro něj estébáci (nebo esenbáci?) přijeli. Škoda jich – jako kluk jsem si v nich s vytřeštěnýma očima četl.  Můj prvotní vztah ke komunismu, zejména k jeho ruské bolševické odnoži, byl dán mojí americkou výchovou.

Moje máma dobře věděla, že český bolševismus se od mateřského ruského liší specifickou malostí: jak v přemýšlení, tak ve zlu, které páchaly.  Byla přesvědčená, v souladu s přesvědčením všech tehdejších západních sovětologů, že komunistický režim v Rusku a v jeho satelitech bude záležitost ještě mnoha generací. Myslím si, že to byla racionální snaha, aby její potomci nežili ve stalinském režimu, která ji vedla k přesvědčení, že je v Československu komunistický režim reformovatelný, že se dokáže odtrhnout od sovětského bolševismu a vytvořit v rámci sebe sama systém, který  nebude používat násilí a totalitární metody. Četli jsme spolu Rogera Garraudyho a Jean Paul Sartera, tehdejší guru reformovatelnosti, proklínané českým komunistickým vedením Novotného. Mýlili jsme se všichni  – Sartre, Garaudy, moje máma i já.

Paradoxně to byla moje americká maminka, která mne vedla ke vstupu do komunistické strany, nikoliv můj táta, přesvědčený komunista.  „Není jiná platforma,“ říkala, „bolševismus se musí reformovat zevnitř.“

Přihlášku do KSČ jsem podal někdy během roku 1965 během studií na VŠE. Nebyl jsem přijat. Důvody jsem se nedozvěděl, ale pravděpodobně to bylo díky udání, které někdo učinil a stěžoval si na  původ matky. Systém přijímání do strany byl založen na tom, že adept musel nejdříve absolvovat roční kandidátskou lhůtu. Tu jsem nastoupil znovu někdy v roce 1966 a stal jsem se členem fakultní organizace KSČ Vysoké školy ekonomické v roce 1967. Stal jsem se pomocnou studentskou vědeckou silou profesora Oty Šika a na fakultě jsme šířili principy  liberální ekonomiky a zásad  zainteresovanosti člověka na výsledku jeho práce. Z dnešního pohledu směšně samozřejmé věci, ale v té době  byly takové ekonomické úvahy hlavnimi ideology strany považovány za kontrarevoluční. Tehdy moje přesvědčení, že se dá komunistické hnutí reformovat  do podoby, která by ctila svobodu jedince, svobodu podnikání a zejména svobodu trhu vrcholilo.  Bavil mne vzdor a oponování.

Okupace Československa  byla zlomem, kdy jsem pochopil, jak jsme se my, vnitřní rozvraceči bolševismu mýlili. Sovětská agrese byla pro mne důkazem, že komunismus není reformovatelný, že ho nejde zlidštit, že je možné ho jenom odstranit. Doba podpisu potupné smlouvy vnucené státním představitelům Československa v Moskvě  a přelom roku 1968 a 1969 byl  pro mne dobou sebereflexe a vzteku a lítosti nad vlastním omylem. Vrátil jsem rudou knížku ještě před prověrkami a byl jsem nadosmrti vyléčen ze snah komunismus měnit k lepšímu. Prošel jsem si období tichého vnitřního pokání, které mne utvrdilo v tom, že cesta ke zničení bolševismu musí existovat. Stydím se, že jsem potřeboval k pochopení nepřeměnitelnosti komunismu tak silný úder jako byl Srpen. Ale taky s odstupem několika desetiletí s úsměvem vzpomínám na onoho mladého muže rozhodnutého porazit bolševika jeho nápravou. Trochu mu závidím zápal, čistotu úmyslu a tehdejší velkou schopnost filantropie.

Komunistická strana Československa se stala kolaborantskou silou a bylo jasné že nastávají chmurné časy pro ekonomiku, kulturu, morálku… Hledal jsem způsob, jak postupovat.  Můj sen, stát se novinářem se podruhé rozplynul (poprvé to bylo v roce 1961, kdy jsem dělal přijímačky na novinařinu, ale nebyl jsem přijat –  původ maminky byl v té době přílišnou překážkou).  Z místa mladého reportérského kandrdase v Mladé frontě jsem byl propuštěn a skončil jsem v tehdejším národním podniku Geologický průzkum. Tam jsem pracoval dvacet let a patřily k nejkrásnějším dobám mého života. V maringotkách , v kamenolomech, na velkodole Maxim Gorkij u Bíliny, v holešovickém závodě, všude byli lidé s velkými životními zkušenostmi. Sešlo se tam v té době mnoho desparátů a živlů. Velmi si cením přátelství některých z nich – byli mezi nimi lidé, kteří dávno před Srpnem věděli to, co jsem nevěděl já, že je totiž komunismus ve své podstatě nereformovatelný. A s odstupem času vzpomínám na jejich velkorysost s vděkem. Nikdy mi nedali najevo posměch nad mou naivitou.

Možnost konkrétní práce proti režimu se naskytla poté, co můj otec vytvořil v roce 1972 konspirační překladatelskou skupinu. Měl jsem v ní na starosti koordinaci rozmnožování materiálů pašovaných ze zahraničí a pro zahraničí určených. Díky tomu, že jsem byl zaměstnán v geologické firmě a zejména díky statečnosti některých zaměstnanců tehdejší geologické služby (snad za všechny bych jmenoval vzácného přítele Karla Šmída) skupina pracovala pět let a distribuovala zejména pro agentury, české exulanty  a domácí disent stovky materiálů. Tenkrát neexistovaly xeroxy ani počítače a tiskárny a každý materiál se buď rozmnožoval pomocí blan na které se psalo strojem  nebo fotografováním. Na základě udání neznámého udavače byli někteří členové skupiny zadrženi estébáky a skupina de facto přestala v době Charty 77 fungovat. Činnost konspirační skupiny popisuji v jiné části životopisu a doporučuji přečíst. Obecně je pro podrobnější informace dobré seznámit se s životopisnou knížkou Život v epicentru (Portál, 2002). Tři kapitoly z ní jsou i v oddílu Dílo na těchto stránkách www.jaromirstetina.cz.

Dobu v geologickém průzkumu jsem využíval ke studiu sovětského bolševismu, protože už mi bylo jasné, že bez konce leninského systému nikdy neskončí nadvláda KSČ u nás doma. Rusko mne enormně zajímalo jako objekt dlouhodobého poznávání.. Uspořádal jsem v době totality pět nádherných soukromých sportovně-přírodovědných  výprav  na sibiřské řeky (podrobně popisuji tyto cesty v oddílu Štětinovy cesty do SSSR). Tyto cesty mi v autopsii definitivně ukázaly, to, co jsem znal z literatury, studia ruských disidentů, filosofů a sovětologických úvah. Že totiž zločiny komunismu mají tentýž, ne li větší rozměry, než zločiny nacismu.  Že GULAG  nebyl o nic milosrdnější než Osvětim.  Velkou postavou pro mne byl tehdy Zbygniew Brzezinski (s nímž jsem měl možnost osobně se setkat až o mnoho let později) . Doporučuji, seznámit se v oddílu Dílo na stránkách www.jaromirstetina.cz s filmy, které jsme v Rusku natočili. Určitě patří k velkým úspěchům české filmové dokumentaristiky například seriál Sibiř země žalu, země naděje. Poprvé v něm filmaři cizinci natočili autentické snímky magadanských  lágrů. Je to český seriál, bez ohledu na to, že jsme jej točili v západoněmecké produkci Steve Lichtaga. Vzniknout mohl jedině díky dlouholetému přátelství s ruskými polárníky, vodáky, disidenty a novináři. V té době také vznikla řada povídek s ruskou tematikou, které však mohly být vydány až mnohem později (sbírky Století zázraků a Vykradači hrobů). V osmdesátých letech vznikl také základ románu o Rusku Bastardi. Zoufale jsem hledal nějaký světlý bod v dějinách Ruska a tehdy jsem pochopil, že v budoucím románu bude hlavní hrdinkou vzácná ruská žena kněžna Marie Volkonská. Děkabristická pasáž románu vznikala v těch letech.

Koncem osmdesátých let jsem zorganizoval dvě poslední výpravy ze jmenované pětice. To už byla doba  gorbačovských uvolnění, které signalizovalo, že se bolševismus začíná otřásat.  Bylo to v době, kdy jsem se upnul na studium Ruska intenzívně, už také proto, že mi v roce 1984 oznámilo ministerstvo vnitra, že „není ve státním zájmu, abych měl pas“. Do této doby patří přednášky o Rusku v různých koutech Československa.  Lidé se na ně sjížděli z daleka, zastavil jsem je na několik měsíců koncem roku 1987, kdy mne na udání občana Josefa Nováka z Uhříněvsi sebralo StB.  S úsměvem vzpomínám, jak málo tehdy stačilo k nadšení posluchačů: použít slova okupace sovětskou armádou namísto komunistického termínu internacionální pomoc vojsk Varšavské smlouvy či citace Jevtušenkových veršů Tanki idut po Prage v zakatnoj krovi rascveta, tanky idut po pravdě, kotoraja ně gazeta.

Pokračoval jsem v práci v geologickém průzkumu. Začaly vycházet  samizdatové Lidové noviny. Při jejich kolportaci jsem se spřátelil s jejich vydavatelem Jiřím Rumlem, který se pak stal prvním šéfredaktorem Lidovek legálních. Díky Jirkovi Rumlovi jsem pak mohl dovršit svoje pozorování  Ruska. Odejel jsem v lednu 1990 do Ruska a jako novinář tam s menšími přestávkami žil deset let. Pro rusofila a odpůrce bolševismu to byla úžasná škola. Zažil jsem a popisoval pád SSSR i rozpuštění Komunistické strany SSSR.  Byly to chvíle, kterou jsem považoval za velkou satisfakci.  Málokdo mohlo poznat sovětskou říši tak podrobně. Horečně jsem se pohyboval v obrovském území mezi Pobaltím, Moldávií, Kavkazem, Sibiří a Čukotkou. Napsal jsem stovky a stovky statí, natáčeli jsme s kolegyni Petrou Procházkovou televizní a rozhlasové reportáže… Natočili jsme desítky filmů. Prošli jsme prakticky všechny ozbrojené konflikty, které v devadesátých letech na území SSSR vypukly.

Pro zkoumání podstaty bolševismu pro mne byla nejdůležitější práce v čečenské válce. Ta mne znovu utvrdila v tom, že podstata bolševismu i v dnešním Rusku je v násilí, v jeho legalizaci a ospravedlňování.  Pochopil jsem, že v Rusku bolševismus neskončil, že Jelcinovy snahy o demokracii byly opět jen pokusem o jeho vylepšení, které se projevilo změnou ruského systému v neobolševické zřízení, dále ovládané KGB a jejími strukturami. Snaha o pravdivý obraz Ruska vyústil v moje a Petry Procházkové vypovězení z Ruské federace v roce 2000.

Teze o nereformovatelnosti komunismu se nakonec projevila i u nás. Osmnáct let po Listopadu tu máme komunistickou stranu vydávající se za demokratickou parlamentní sílu, přičemž se hlásí k teroru Lenina a Marxově ideji násilí. Je to nejen stana stalinského typu, ale i nejsilnější komunistická strana v Evropě. Ničí společenské klima, morálku, pěstuje své gulagské  a osvětimské lži, brání rozvoji společnosti a vůbec neprojevuje ani náznak snahy o reformaci.  Pokusy o její zakázání v roce 1993 , v době přijímání Zákona o protiprávnosti komunistického režimu neprošly. V té době začala reanimace otřesených komunistů. Na přelomu let 1992 a 1993 jsem pracovalo jako šéfredaktor Lidových novin. Z funkce jsem  odstoupil na protest proti tomu, že tehdejší nový majitel Lidovek  (firma Ringier)jmenoval do čela správní rady a.s. Lidové noviny bývalého významného komunistu a lektora komunistické vokovické „univerzity“ soudruha Voráčka. Komunistická strana Čech a Moravy  je  dnes pátou kolonou nestabilního a nevypočitatelného Ruska v České republice. Je nebezpečná.  Posledním projevem její společenské rizikovosti je její koncipovaný a s Ruskem sladěný odpor proti americké radarové stanici. Svým programovým záměrem aby ČR vystoupila z NATO se KSČM pohybuje na hranici vlastizrady. Proto jsem rád, že Senát zřídil na své půdě Dočasnou komisi pro zkoumání ústavnosti KSČM. Komise pracuje a na jaře 2008 vydá závěrečnou zprávu. Doufám, že v konečné fázi její zpráva povede k právnímu rozpuštění KSČM jako protiústavní strany a naplní se požadavek dnes už 73 tisíc občanů, kteří podepsali petici www.zrusmekomunisty.cz.

Vzpomínám si , že jsem se už jako kluk po válce vysmíval těm, kteří si sháněli potvrzení a prohlášení svědků, že „byli u partyzánů“. Pokud by můj výčet averzí vůči bolševismu  někomu připomínal podobnou apologetiku, mýlí se. Je to prostá odpověď na dezinformace vypouštěné komunistickým tiskem, kterou nedělám s chutí, protože si myslím, že člověk má spíše činit, než o svých činech mluvit. Je mi trapné připomínat podpisy pod Několik vět, pod petici za propuštění Havla, vlastně jsem v rozpacích zda o všech těchto věcech mluvit. Nikdy mne nenapadlo se o „slavných partyzánských činech“ zmiňovat.

Nechť je toto krátké vysvětlení i novou dodávkou munice pro mé nenávistníky, které shromažďuji v rubrice Něco hezkého z pošty.  Za všechny jednu ukázku, v závěru poněkud logicky zmatenou, nicméně výstižnou:

 

21. června 2007, autor: anonym

Seš idiot a vlezdoprdelka americkch zločinců a agresorů, vlastizrádce a kolaborant. Chceš tu am.vojáky a novou okupaci? Táhni do Ameriky a nech si tam prohlídnout u psychiatra mozek. Stejně tady dostaneš do držky na to buď připraven. Štětina, z vůle boží senátor, z naší vůle vůl, který tě platí

 

Počtěte si. Je to poučná sbírka. Všimněte si  v té poště, že čeští bolševici používají novou, dosud neznámou metodu: diskreditace tím, že vás jmenují spolupracovníkem s nimi samými. Schizofrenie pro KSČM přirozená. Ospravedlnit svou existenci je pro ně čím dál tím obtížnější.

Čtyřicet let mi leží bolševici v žaludku právě kvůli  zálibě v násilí a soustavné zarputilé třídní nenávisti.  Jejich nenávist je postavena na tezích marxismu-leninismu a je součástí jejich snahy, bohužel úspěšné, znovu  rozpoutat třídní boj. Někdy  mne komunisté nazývají komunistobijcem. Nic není vzdálenějšího skutečnosti. Právě proto, že je pro mne jakékoliv bijectví nepřípustné a mám z něho osypky, chci, aby z naší politické scény extrémní  organizace zmizela. Bez násilností, cestou kterou nám poskytuje zákon a ústava. Nikoliv komunistobijec, ale antikomunista.