POLITIKA: Kdo neodmítá násilí

Článek Bohumila Doležala Zakázat propagaci komunismu?, uveřejněný na Neviditelném psu 24.9., je čtyři dny po senátním přijetím novely Trestního zákona první racionální novinářskou reakcí na dané téma.Doležal je zřejmě také první, kdo pochopil, že cena navrhované normy zakazující propagaci nacismu a komunismu a používání nacistických a komunistických symbolů není jen v samotném zákonodárném aktu a úpravě dvou paragrafů, ale i v „odmlžení“ pohledu na rovnost obou totalitních systémů. Skutečně není v našich krajích stále obecně přijato, že si jsou srp a kladivo a hákenkrajc rovny. Jedna komora našeho parlamentu projevila minulý týden politickou vůli na tuto skutečnost upozornit.

Stěžejním kamenem Doležalovy argumentace je nepochybná teze o tom, že nejsou v demokracii povolena jen taková politická uskupení, která se hlásí k jejich ideám a principům, nýbrž všechna, která se zavážou dodržovat určité formální prvky. Jakmile se tohle překročí, říká Bohumil Doležal přesně, dostává demokracie smrtelnou ránu.

Právě nedodržování formálních prvků diskvalifikuje Komunistickou stranu Čech a Moravy a ohrožuje demokracii u nás. Je to pátý článek Ústavy České republiky, který určuje, která politická uskupení jsou přípustná: součástí politického systému mohou být pouze ty strany a hnutí, které odmítají násilí jako způsob dosažení svých cílů.

Ústavodárce nehovoří o tom, že mají zmizet ze scény strany, které používají násilí, vtěluje do ústavy prozíravě sloveso odmítají a jasně definuje nepřípustnost pouhé presumpce násilí. Tato přesná formulace vznikla, díky bohu, v době, kdy po listopadu skutečně neexistovala vůle se s komunistickou minulostí vypořádat, tak jako to udělaly prakticky všechny satelity bývalé sovětské říše. KSČM dnes ještě nepoužívá násilí, žijeme dosud v nerevoluční situaci, komunisté nezabírají majetek, nevsazují do vězení a nepozvedají ulici zcela zjevně. Násilí však nikdy neodmítli, neodmítají a ani se k tomu nechystají. V řadě oficiálních dokumentů, včetně těch z posledního 6. sjezdu KSČM, se k násilí hlásí: učení Karla Marxe o násilném vyvlastnění a teroristické teze Vladimíra Lenina o násilném převzetí moci nejsou jen ideologickou či myšlenkovou platformou, ale pilířem plánovaného praktického konání českých komunistů.

Ospravedlňovat komunisty tím, že se Marx a Uljanov-Lenin přece vyučují na evropských univerzitách, je pouze klišé, které má asi takovou cenu, jako bychom studiem Neronova životopisu chtěli ospravedlnit vypalování měst. Říkat, že nelze zakázat ideologii, je pak přímé nepochopení leninské poučky, že Marx je cesta, způsob, praktické řešení. K násilí KSČM přímo vyzývá: například prostřednictvím své mládežnické organizace. O odmítnutí násilí, o němž hovoří autoři ústavy, tudíž nemůže být řeči. Komunistická strana Čech a Moravy zjevně ústavu porušuje a mělo by být proti ní postupováno v souladu se zákonem o politických stranách. Jinak budeme stále žít v právní schizofrenii.

Je smutnou pravdou, že Ústavní soud začátkem devadesátých let explicitní vyjádření trestnosti nacismu a komunismu v trestním zákoně odmítl. Projde-li navrhovaný zákon, KSČM se jistě opět na Ústavní soud v intencích demokratických pravidel obrátí.

Tentokrát však bude muset jeho verdikt zohlednit znění Zákona o protiprávnosti komunistického režimu, který byl parlamentem schválen až v roce 1993, tedy po prvním odmítnutí explicitního vyjádření Ústavním soudem.

Niterně pociťuji, stejně jako Bohumil Doležal, všechna úskalí zákazů a příkazů. Mám však na paměti skutečnost, že každý zákon, který je přijímán, omezuje něčí zájmy. Navrhovaná novela tedy nikterak nevybočuje z běžné agendy zákonodárného sboru.

Pozoruhodný fakt, že u nás máme nejsilnější komunistickou stranu v Evropě a poslední stalinskou stranu v Evropě, by nás měl stále znepokojovat. Vypořádat se pak s touto absurditou můžeme jasným spojenectvím znepokojených, kteří by měli požadovat rozpuštění KSČM Nejvyšším správním soudem tak, jak to připouští zákon.

nezávislý senátor, zvolený za SZ