Příspěvek europoslance Jaromíra Štětiny na plénu Evropského parlamentu ve Štrasburku 25. října 2017:
Pane předsedající, návrhy na řešení migrační krize se množí jako houby po dešti. Na jedno však všechny tyto diskuse zapomněly. Je to potřeba osobní empatie politiků. Obávám se, že nedostatek osobního cítění a autopsie brzdí i řešení takových problémů, jako je migrace.
Jsou to novináři, kteří se objeví v místě vznikajícího konfliktu během několika hodin či dní, zatímco politici se odhodlají ke zkoumání vzniklého problému na místě často, až když se požár rozhořel. Dovolte mi příklad. Kocem svého předsednictví zakázal Martin Schulz odjezd delegace poslanců Evropského parlamentu do ukrajinského Donbasu. Odvolával se na obavu o jejich bezpečnost. Jakoby v té době na Donbase nepracovaly stovky novinářů, jakoby tam nežily stovky tisíc lidí včetně žen a dětí. Předseda Evropského parlamentu zabránil poslancům EP, aby si empatii uprostřed tak zásadního konfliktu uvědomili.
Totéž uprchlíci ve Středomoří. Naprostá většina migrantů je pašována z Libye. Jen v centru pašeráků v přístavu Sabratha čeká dnes na přepravu na dvacet tisíc lidí. V západní Libyi včetně Sabrathy přitom operují desítky novinářů. A já se ptám: Jak je to možné, že delegace Evropského parlamentu v Libyi, de facto velvyslanectví Evropského parlamentu v Libyi, nemá stálé zastoupení na území Libye, nýbrž v Tunisu? Odpovědí mi může být: V Tripolisu není bezpečno. Pravda.
Odvahu, dámy a pánové! Odvahu vyžaduje i politika řešení migrační krize, včetně té ve Středozemním moři.