Stenozáznam z jednání konference Arménská genocida

………(předsedající): Nabídněte si sluchátka, protože většina naší konference bude v angličtině.

Dobrý den, dámy a pánové, vítám vás na dnešní konferenci, která je nazvaná „Arménská genocida“ a tuto konferenci, nad níž převzal záštitu pan Václav Havel, pořádá senátor Jaromír Štětina a občanské sdružení Armenia Club. Na úvod bych si dovolil požádat pana senátora o úvodní slovo.

 

Senátor Jaromír Štětina: Dobrý den, dámy a pánové, vážení hosté, jsem rád, že jsme se tu sešli a dovolte mi ještě před zahájením naší konference, abych vám řekl, co mám dnes ráno na srdci.

Já vím, že navzdory všemu zlu, které procházelo historií, je svět krásný. Ten svět je krásný díky své prosté duálnosti a díky tomu, že je založen na jednotě protikladů. Jako by si národy, když vytvářely své jazyky, tuto jednoduchost uvědomovaly a pro slova, která znamenají souhlas a odmítnutí, volily slovíčka co nejkratší. Angličané „yes, no“, Rusové „da, nět“, Němci „nein, ja“, Číňané „š, pu-š“, Turci „evet, jok“.

A já bych se zastavil u toho posledního dvousloví, a to proto, protože si myslím, že Turecka se jednota protikladů v dnešních dobách týká zejména. Turecko je dnes země dobře postavené demokracie, země, která je spolehlivým článkem NATO, země, která dokázala oddělit stát od náboženství tak, že neutrpěl ani stát, ani víra. A je to země, která se uchází o členství v EU. A já říkám „evet“ pro to, aby se Turecko stalo členem EU, byť část jeho území v Evropě neleží. Ale zároveň říkám „jok“. A říkám „jok“ tomu, že turecký stát dodnes nebyl schopen odříci se dávné historie Osmanské říše, nedovedl se vypořádat s temnou historií arménské genocidy a nedovedl nazvat věci pravými jmény tak, jak to udělaly jiné evropské státy, např. Německo, které projevilo pokání, když bylo potřeba zhodnotit holocaust.

A proto si myslím, že je důležité pomoci Turecku, neboť svým kolegům, partnerům či přátelům můžeme pomoci jedině tak, že jim budeme říkat pravdu. A myslím si, že naše konference bude takovým vstřícným krokem. Musíme se podívat historii spolu všichni dohromady do očí.

Já vám děkuji za pozornost, ještě jednou vás vítám. Díky za to, že jste přijeli v hojném počtu.

 

(Potlesk.)

 

………(předsedající): Já také děkuji panu senátoru Štětinovi za úvodní slova. Nyní bych poprosil pana náměstka ministra zahraničí Arménie, pana Armana Kirakosyana, který je zároveň historikem a autorem řady odborných publikací, o jeho příspěvek.

 

Arman Kirakosyan: Vážený pane místopředsedo, vážení členové Senátu, milí účastnící konference, dámy a pánové. Děkuji za tuto možnost promluvit před tak významným obecenstvem. Těší mě, že se k vám mohu připojit při tomto připomenutí první genocidy minulého století, těší mě, že jsem poprvé v tomto městě, které je slavné svou krásou, demokratickými tradicemi a svými nadanými a podnikavými lidmi.

Slyšel jsem mnoho členů občanského sdružení Armenia Club, jejichž osudy zrcadlí život našich rozptýlených lidí. Komunita znamená hodnoty, které jsou tak zastoupeny v duchu arménského i českého lidu. Zvláště bych rád poděkoval senátorovi Jaromíru Štětinovi za to, že byl iniciátorem a organizátorem této konference spolu s českými Armény. Také jsem poctěn tím, že se mohu zúčastnit konference, která se koná pod záštitou bývalého prezidenta Václava Havla. To je dalším důkazem, jak tato země se staví na stranu ideálů svobody a spravedlnosti. Je to také jasné poselství sympatií a přátelství k arménskému lidu. Pro nás hodně znamená.

Připomenutí arménské genocidy je vznešená a smutná příležitost pro Armény po celém světě, protože reprezentuje neslavnou perzekuci našeho lidu. Není náhodou, že datum, které připomíná arménskou genocidu, je 24. dubna. Právě toho dne před 91 lety arménští intelektuálové, spisovatelé, umělci a hudebníci byli sebráni vrahy v Istanbulu a povražděni služebníky otomanské vlády.

Stětím intelektuální kapacity arménského lidu začala genocida, která nás chtěla zbavit našeho kolektivního rozumu a paměti a odsoudit nás k věčnému zapomnění. Provádění etnického čištění Arménie a spuštění svého vlastního strašlivého pochodu Drang nach Osten, aby se zničila první Arménská republika v roce 1918 – 1920. Tím genocidní režim téměř dokázal vyhubit arménský národ a vyhladit ho z povrchu země. Po nějakou chvíli se skutečně zdálo, když citujeme knihu Winstona Churchilla z roku 1929 – „historie bude marně hledat Armény“.

Kdo kdy jako nevinný zahynul, proti tomuto citátu se stavěla tato genocida. A Arméni mohli říci: „Ano, byli jsme nevinní a přesto jsme byli ničeni a málem jsme zahynuli.“ Po 90 letech stojíme před jinou realitou. Arménský národ vytrval a zbavil se hrozby vyhubení. Genocida však zanechala v psychice i těle našeho lidu hluboké šrámy. Naši lidé jsou rozptýleni po celém světě, protože genocida vedla k vytvoření i arménské diaspory. Miliony Arménů našly útočiště v jiných zemích, kde vytvořily zázraky svou pilnou prací a odhodláním.

Zatímco mnozí obdivují vytrvalost arménské diaspory, musíme si vždy pamatovat, že to nejlepší pochází od mužů a žen, kteří žili v zemi předků ještě před tím, než byli vykořeněni a vyhnáni.

Slovo „genocida“ se stalo součástí arménské národní identity. Oba pojmy jsou propojeny a jeden je důkazem druhého. Dnes diaspora nemůže existovat bez podporování vzpomínek na mučedníky, kteří byli uznáni a bez stálého odsuzování genocidy. Je to jednotící faktor pro Armény v diaspoře.

Když neexistovala svobodná a nezávislá Arménie, uznání těchto faktů bylo základem spravování národních hodnot Arménie. Před 15 lety byla znovu v Jerevanu vztyčena arménská trikolóra a symbolizovala obnovení nezávislé otčiny. Národ Arménie dostal další možnost žít svobodně ve vlastní zemi. To nadále mění arménskou národní identitu a žádá to od každého Arména sladěnou práci na vytvoření vlasti pro všechny Armény. Nově získaná nezávislost není dar. Je to jediný způsob, jak zkonsolidovat demokratickou a občanskou společnost, založenou na sdílených hodnotách a vládě zákona. Arménská republika a diaspora nejsou jen partneři a spojenci. Jsou to 2 části historické Arménie. Arménská republika je více než suma všech arménských lidí. Je to správce svobodného arménského ducha, jeho pokračovatel ve jménu celého národa a pro blaho všech Arménů.

Existence republiky Arménie podstatně změnila nejen způsob, jak my Arméni nahlížíme na genocidu, ale i možnosti dosažení mezinárodního uznání tohoto faktu. Nezávislá a silná Arménie již nikdy nepřipustí genocidu spáchanou proti svým lidem.

Jsme přesvědčeni, že národním úkolem dneška je nešetřit žádné úsilí, abychom vybudovali stabilní, demokratickou, prosperující a bezpečnou zemi, která v míru sama se sebou a v míru se svými sousedy bude vůdčím světlem pro všechny Armény. Skutečně silná a nezávislá Arménie je nejlepší připomínkou mučedníků genocidy. Jejich utrpení zůstává v našich myslích, ale my musíme budovat svobodnou vlast pro jejich potomky.

Jako zástupce arménské vlády bych chtěl zdůraznit, že mezinárodní uznání arménské genocidy je dnes na politickém programu naší republiky. Republika Arménie nahlíží na uznání arménské genocidy z hlediska památky padlých mučedníků a faktů, co genocida znamenala pro Armény i diasporu.

Mezinárodní uznání a odsouzení arménské genocidy nahlížíme z několika kontextů. Z hlediska mezinárodní i regionální bezpečnosti. Ve 20. století proběhlo mnoho masakrů, genocid a válek, které odnesly životy mnoha lidí. Arménská genocida byla první organizovanou akcí v historii moderního lidstva, která byla zaměřena na úplné vyhlazení celého národa. Byl to předchůdce židovského holocaustu za 2. světové války, který stál životy více než 6 mil. židovských občanů Evropy. Byli jsme svědky genocidních snah v Kambodži a Rwandě. Dnes, na počátku 21. století v Dárfúru.

Znovu jsme svědky toho, že svět slovy odsuzuje, ale není schopen podniknout akci proti probíhající genocidě. Opakuje se tedy historie? Podle našeho názoru to, že arménská genocida zůstala nepotrestána, byla povzbuzením pro budoucí diktátory, kteří se nemuseli rozmýšlet, než vydali rozkazy k novým masakrům. Jak řekl Hitler: „Kdo dnes vzpomíná na arménské masakry?“ To dokazuje, že to, co vždy říkají historici, ti, kdo zapomínají na minulost, jsou odsouzeni k jejímu opětovnému prožití v budoucnosti. I když je tu konvence OSN z roku 1948, zaměřená na zabránění genocidy, tento dokument nemůže být skutečně prosazen, dokud nebudou odhaleny a zkoumány dřívější masakry. Arménie spolupracuje aktivně s OSN i dalšími mezinárodními fóry, aby bylo dosaženo všeobecného odsouzení takových aktů v jakékoli části světa.

Proto mezinárodní uznání arménské genocidy poslouží dvojímu cíli, totiž odhalení 1. genocidy 20. století a lepšímu zabránění nových či budoucích genocid. Obnovení arménské nezávislosti bylo příležitostí pro zahájení nových vztahů s Tureckem. Avšak turecký postoj vůči nově nezávislé Arménii vůbec nebyl přátelský. Přes vizionářskou pozici arménské vlády Turecko odmítlo ustavit diplomatické vztahy s Arménií, uzavřelo hranici s Arménií a udržuje ekonomickou blokádu. I když Arménie nabídla použití své železniční sítě k dopravě amerických vojenských nákladů před 11. zářím, Turecko nadále odmítalo spolupracovat.

Turecko bylo členem skupiny OBSE, která měla zprostředkovat v karabašském konfliktu, avšak neustále snižuje pozici Arménie vůči Ázerbájdžánu. Je závažné, když kterákoli země regionu ohrožuje dosažení jeho plné regionální kapacity.

Turecko-arménská hranice zůstává uzavřená jako dříve, a to bude bránit rozvoji kavkazského regionu a uvádět do něho neustále nestabilitu. Doufáme, že Turecko jako odpovědný člen OBSE splní své vlastní závazky dle závěrečného aktu z Helsinek a istanbulského dokumentu pro budování svobodné Evropy ve 21. století, prokáže politickou vůli a pomůže odstranit překážky, které klade regionální integraci na Kavkaze

V roce 2006 ve světě, který už nemá říše a kolonie, ve světě, kde země spojují vznešené ideály do aliancí a vedou jejich politiku a závazky, je přinejmenším znepokojivé, že moderní turecká vláda, která má být demokratickým majákem a ukázkou vítězství všeobecných idejí nad sektářskými přesvědčeními, pořád zamítá či popírá vlastní historii a neumožňuje spolupráci. Ale ta je možná jen na základě historického sblížení mezi oběma zeměmi a národy. Moderní Turecko se chce připojit do rodiny evropských zemí a stát se členem EU. Proto je nutné širší uznání arménské genocidy, které staví standardy před Turecko, jež musí splnit, aby konečně došlo k pochopení této věci v samotném Turecku.

Tím se nestavíme proti evropskému členství v EU, naopak. Rádi bychom viděli jiné Turecko, které by se stalo členem unie, aby se tak otevřely naše hranice. Turecká blokáda Arménie a odpírání v ustavení diplomatických vztahů s Arménií je překážkou pro regionální stabilitu na Kavkaze. Tou bylo také jednostranné uzavření turecko-arménských hranic. Nedochází k normální výměně. Nebyla ani v sovětských dobách a nenastala ani po nezávislosti. Máme tedy zase celé století překonávat předsudky minulosti?

Přejdeme k vytváření nového kontextu, v němž oba tito sousedé budou schopni sdílet jeden prostor, společné hranice, budou zažívat nové prožitky a růst k tomu, aby žili společně. Arménie je připravena k tomu, aby pokračovala v mezistátním dialogu s Tureckem a aby ustavila diplomatické vztahy. Historická spravedlnost, usmíření a mírové soužití, to nejsou jen efemérní koncepty, ale jsou to skutečně základní parametry sblížení národů.

21. století začalo a my doufáme, že výhled a vize lepší budoucnosti zvítězí v našich společnostech. Odmítání a popírání bylo bohužel a stále ještě je pravdou v Turecku. Jedině tím, že Turecko ustoupí ze svých pozic, bude možné nastoupit na novou cestu. Arménská genocida a požadavek, aby byla uznána ze strany Turecka není žádným útokem na Turecko. Jsem naopak přesvědčen, že přijetí tohoto historického faktu a jeho uznání může napomoci zvýšit sebedůvěru každého národa, včetně Turecka. Abych citoval z Janova evangelia: „Budete znát pravdu a pravda vás osvobodí.“

Někteří turečtí spisovatelé a akademikové se již dali na těžkou cestu introspekce a studia. Někteří to činí veřejně a s velkou průhledností. V tomto rámci je důležité, aby se OSN neotočilo zády k tomuto procesu, ale naopak napřáhla ruku. Je to vynikající příklad, je to skutečně transcedence. Jakmile bude Turecko zbaveno historického břemena genocidy, bude moci spolupracovat nejen s Arménií, ale i s dalšími státy a národy, aby rozšiřovalo mír a porozumění v tomto regionu. My jsme vstoupili do tohoto století s novými nadějemi na novou budoucnost. Jsme smutní z toho, že miliony Arménů musely zemřít ještě před tím, než zažily svou nezávislou zemi. Ale současně jsme přesvědčeni o tom, že my, potomkové mučedníků nalezneme v sobě sílu zachovat a posilovat arménskou nezávislost. Tento úkol a jeho splnění znamená, že Arménové budou do konce věků za svou nezávislost stát.

Děkuji vám.

 

(Potlesk.)

 

………(předsedající): Děkuji za příspěvek panu doktoru Kirakosyanovi. Nyní bych vás chtěl seznámit s drobnou změnu, která se uděje v programu, protože pan doktor Čarnogurský, který cestuje autem z Bratislavy, je stále ještě na cestě. Takže uděláme drobný skok a budeme pokračovat přednáškou další.

Ještě bych rád zmínil takovou jednu událost, že tato konference není první podobnou akcí. Již před 16 lety, pod záštitou prezidentů F. Mitterranda a V. Havla se uskutečnila v Praze výstava Barvy života. Tato výstava se uskutečnila k 70. výročí události arménské genocidy.

Nyní bych požádal o příspěvek pana profesora Vahakna Dadriana z USA, který je ředitelem Genocide Research Zoryan Institutu v USA a Kanadě. Zároveň je to světový odborník na genocidy. Přednášel na řadě světových univerzit, je přidruženým členem Harvardské univerzity, autorem mnoha publikací a vůbec prvním držitelem Ceny za celoživotní přínos od Mezinárodní asociace výzkumníků genocid, která se uděluje v USA.

Prosím o slovo.

 

V. Dadrian: Moje vystoupení se bude skládat ze 3 hlavních částí:

1) popírání arménské genocidy ze strany tureckých vlád už po 80 let;

2) dokumentace arménské genocidy v tureckých oficiálních zdrojích;

3) dokumentace arménské genocidy v oficiálních německých dokumentech. Nakonec učiním několik závěrečných poznámek.

Francouzský filosof Voltaire říkával, chcete-li se mnou rozmlouvat, definujte si své termíny/výrazy. Tudíž mi dovolte, abych definoval svůj koncept genocidy. Ta má 3 hlavní prvky:

1) neustále pokračující historický konflikt mezi pachatelem a obětí;

2) velký rozpor mezi vztahy mocných a méně mocných. Pachatelé jsou většinou velice mocní a oběti bývají mimořádně slabé. Proto velice důležitým prvkem v každé genocidě je faktor zranitelnosti, slabosti. Ve všech genocidách jsou oběti mimořádně zranitelné, a to pachatele pobízí ještě více k tomu, aby se do genocidy pustili;

3) třetím prvkem v mé definici genocidy je to, co v sociologii nazýváme oportunistickou strukturou. Většina genocidních skupin či států jsou oportunisty. Čekají na velice vhodnou příležitost, aby mohly zahájit genocidu. Je to velice signifikantní, že největší dvě genocidy 20. století v podstatě proběhly v kontextu 2 celosvětových válek. Arménská genocida během 1. světové války a židovská genocidy během 2. světové války. Takováto totální válka dává neuvěřitelné možnosti pachatelům, aby se rozhodli, organizovali a vykonali genocidu.

Pokud jde o 1. prvek konfliktu – konflikt je opravdu ten nejpodstatnější prvek. Nemůžete si představit žádnou genocidu, aniž byste nepřemýšleli o existujícím konfliktu, který by měl být vyřešen, ale který trvá dostatečně dlouho. A to právě umožňuje pachateli vybrat si ten vhodný moment pro to, aby přistoupil k násilí a zahájil genocidu. Konflikt je tudíž historický, protože je to právě povahou konfliktu, co umožňuje pachateli spáchat genocidu. Musíme pochopit povahu tohoto konfliktu a rozdělení moci mezi mocným pachatelem a velice zranitelnou, slabou skupinou obětí.

Nyní mi dovolte, abych vysvětlil prvky tureckého popírání, protože arménská genocida je velice významná jenom z toho důvodu, že je to první velká genocida 20. století. Ale je to také genocida, která se neustále popírá. Popírá se již 80 let, což arménské genocidě vlastně přidává jistý zvláštní přídech, význam.

Podívejme se nejdříve, jaké jsou ty prvky tureckého popírání. Toto popírání se skládá ze 3 hlavních prvků:

1) Turecko tvrdí, že ať se stalo Arménům cokoli, tak to probíhalo během konfliktu, během deportací. Nikoli masakrů. Tzn. že Arméni byli podle Turků oběťmi deportací;

2) říkají, že pokud se odehrávaly masakry, pak to byla zvěrstva, která vyvolali Arméni. Arméni vybíjeli Turky, a proto Turci začali vybíjet Armény. Proto jde o vzájemné páchání těchto zvěrstev;

3) Turci přicházejí k závěru, že ať už se s Armény stalo cokoli, tak šlo o občanskou válku v kontextu světové války či globální války.

Bohužel nemám čas na to, abych vyvrátil každý z těchto prvků, ale dovolte, abych se podíval na občanskou válku a vysvětlil, jak absurdní je tento argument, protože občanská válka předpokládá kolaps či zhroucení centrální vlády. Během 1. světové války během arménské genocidy došlo nejen ke kolapsu centrální vlády, ale bylo i několik opatření, která přijala turecká vláda:

1) především bylo vyhlášené stanné právo. A jakmile je vyhlášeno stanné právo, tak se zvyšuje ještě síla a moc centrální vlády;

2) turečtí pachatelé rozehnali parlament, zlikvidovali jej, a to je velmi podobné tomu, co se stalo před 2. světovou válkou v Německu. Otomanský parlament byl zcela rozehnán a tudíž ta exekutivní větev vlády či moci byla posílena. Tato výkonná moc vlastně převzala veškerou moc a zneužila tuto moc. Takže arménská genocida je jasným příkladem zneužití moci. Byla pozastavena ústava, její platnost. Nebyla tu vůbec žádná protiváha výkonné moci, a proto různá opatření, která byla přijata, byla přijata právě na základě toho a byla zaměřena na provedení genocidy.

Nejdůležitějším charakteristickým rysem té absurdity tohoto faktu, že šlo o občanskou válku je následující skutečnost. Během 24 hodin poté, kdy se Turecko přidalo k Německu a k Rakousku-Uhersku, turecká vláda vyhlásila obecnou mobilizaci. V důsledku toho všichni arménští muži ve věku od 20 do 45 let byli odvedeni do osmanské armády. Během několika týdnů poté byla mobilizace rozšířena a byli bráni muži až do 65 let, tzn. že všichni schopní arménští muži byli naverbováni do turecké armády. Zůstaly pouze ženy, děti a starší lidé. Čili se vás chci zeptat – jak mohly stát proti turecké armádě ženy, děti a staří lidé? A jestliže došlo k této situaci, jak můžeme hovořit o občanské válce? Je to naprosto absurdní a jestliže turečtí historikové dnes tvrdí, že je to absurdní, pak je to správné. Skutečně nemohlo jít o občanskou válku.

Jak se k tomu stavím? Asi bychom se měli snažit pochopit, proč turecká vláda už po 80 let trvá na tom, že bude popírat arménskou genocidu. Myslím si, že mám pro to určité pochopení a že jsou pro to 3 hlavní důvody, proč Turecko po 80 let popírá arménskou genocidu:

1) jde o stigma, které dostává pachatel nebo zločinec, organizátor genocidy. Turecko si myslí, že Osmanská říše byla určitým ztělesněním cti, a proto pro ně přijetí myšlenky, že prováděli masakry, je nepřijatelné. Čili toto stigma je jedním z důvodů. Jinými slovy, chtějí se zcela oddělit od této představy genocidy, protože oni nechtějí být nikterak spojováni s nacisty;

2) tento důvod je nejdůležitější a je následující – když člověk popírá nějaký zločin po 80 let tím, že lže a klame, pak není možné se najednou změnit ve své postoji a přiznat, že se to stalo. Jak by směšně Turkové vypadali, kdyby najednou obrátili a řekli „ano, stalo se“. 85 let klamání a lží ze strany turecké války by najednou bylo odhaleno před celým světem. A proto toto popírání neustále pokračuje. A čím déle pokračuje, tím obtížnější bude pro Turecko přiznat tuto vinu;

3) a další důvod je kompenzace či reparace, které by měly být vyplaceny obětem genocidy;

4) po 85 let turecký vzdělávací systém, veřejné mínění, to všechno je kultivováno myšlenkou popírání. Čili přeměnit celý vzdělávací systém, popřít či změnit veškeré učebnice a veškeré učební osnovy, začít psát novou historii, to je skutečně neuvěřitelně obtížný úkol. Tzn. eliminovat či zrušit 80 let historického lhaní a začít zkrátka od úplného začátku.

Toto je tedy kontext, v němž dochází k tomu, že Turecko popírá arménskou genocidu.

Nyní mi dovolte, abych hovořil o dokumentech. Ty jsou ze 2 hlavních zdrojů – 1) z tureckých zdrojů, 2) z německé říše, z archivů. Vzhledem k tomu, že dochází tak dlouho k popírání arménské genocidy, potřebujeme dokumenty, které nejsou pouze obvyklými dokumenty, ale které skutečně do nebe volají. Je to do nebe volající důkaz. Musíme předložit důkazy, které jasně vyloučí jakoukoli možnost dalšího popírání. Musí to být silné důkazy.

A má definice tohoto silného důkazu má 4 prvky:

1) důkaz musí být relevantní;

2) důkaz musí být explicitní;

3) důkaz musí být nevyvratitelný;

4) důkaz musí být ověřitelný

Co znamená explicitní dokumentace? Byla to deportace nebo to byly masakry? Turci nepopírají deportaci a je pravda, že po celou lidskou historii docházelo k deportacím za válek. Je to svým způsobem normální jev, spojený s válečnými podmínkami. Proto dokumentace se musí zaměřit nikoli na deportaci, ale explicitně konečný cíl těchto deportací, což byla exterminace, vyhubení deportovaného obyvatelstva.

A co je to ověřitelný důkaz? Jestliže poskytnu dokument ve svém historickém výzkumu, každý musí mít možnost se obrátit k pramenům, do archivů, najít si ten dokument a prostudovat si ho. Jinak řečeno, dokumenty musí být ověřitelné. Tak chápu nezvratné důkazy.

A teď chci přejít k některým příkladům, jaké jsou nezvratné důkazy turecké genocidy, které jsou dostupné. Jsou 3 základní zdroje takových přesvědčivých důkazů z archivů otomanského státu:

1) parlamentní dokumentace;

2) dokumentace sněmovny poslanců;

3) dokumentace vojenského tribunálu Turecka;

Jak víte, od roku 1918 do roku 1920 před tím, než Mustafa Kemal vystoupil a osvobodil Turecko od okupace vítězných spojenců, toto údobí 2 let, 18. – 20. roku je nejkritičtějším obdobím pro dokumentaci arménské genocidy, protože nebyl žádný kemalistický tlak. Turecko bylo naprosto poražené, vyčerpané, kajícné, plné takových pocitů a studium tureckých učebnic a novin z této doby velmi připomíná Německo po roce 1945. Novináři a profesoři znovu a znovu vystupovali v parlamentu a říkali: „Jakého zločinu jsme se dopustili proti Arménům? Jak je můžeme odškodnit? Proč jsme to udělali?“ Je to tedy plné přiznání, ale historici Turecké republiky to zcela ignorují. Mluví o roce 1920 a později, kdy vystoupil Mustafa Kemal. Ale velmi málo je turecké literatury, která by pojednávala o tom, co se stalo od konce světové války v roce 1918 až do vzestupu Kemala v roce 1920.

Je to řada přiznání, která zazněla v tureckém parlamentu. Turecký parlament měl 2 komory, horní a dolní. Uvedu některé příklady, jaká prohlášení byla učiněna v horní sněmovně, v tureckém senátu. 19. října 1918, 2. den po inauguraci senátu předseda tohoto senátu Ahmed Riza vystoupil s inaugurační řečí a v tomto projevu učinil takovéto prohlášení: „My, Turci, jsme strašlivým způsobem vraždili Armény“ – použil slovo „surově“. Zamyslete se nad tím, prezident horní sněmovny parlamentu veřejně prohlašuje v senátu, že Arméni byli Turky veřejně vražděni. A to je zaznamenáno v zápisech otomanského senátu a je to zveřejněno.

O měsíc později ve stejném senátu velmi významný turecký státník, senátor Rešíb Akif Paša 19. listopadu 1918 učinil senzační prohlášení v senátu. Řekl: „Ihned po válce jsem byl jmenován předsedou státní rady“ – a to musím říci, tato rada byla významnou větví vlády, která propojovala výkonnou a zákonodárnou moc, kontrolovala zákony schválené v obou sněmovnách – „a během několika dnů od nastoupení do úřadu jsem zjistil, že jsou 2 typy dokumentů spojené s arménskými deportacemi a masakry.“

Jeden typ dokumentů se týká rozkazů ministra vnitra Talata, který přikazoval deportaci arménského obyvatelstva a řekl: „Ochraňovat arménské konvoje, poskytovat jim potraviny, chléb, olivy, cibuli.“ Velmi příznivé prohlášení, které pečovalo o osud Arménů. Ale současně řekl, byl tu příkaz vydaný nikoli regulérními orgány otomanské vlády, ale ústředním výborem Mladoturecké strany, která byla u moci. Bylo to krátké poselství všem stranickým organizacím v Otomanské říši. A tam se říkalo, že „jakmile deportovaní Arméni se dostanou na určitou vzdálenost od velkých měst, ocitnou se ve vzdálených oblastech, zahajte jejich likvidaci, tj. zaútočte na konvoje a zmasakrujte obyvatelstvo“.

Představte si, senátor v otomanském parlamentu veřejně vyhlašuje a potvrzuje to, co bylo podezřením po celou dobu, že nikoli oficiální orgány otomanské vlády, ale neformální autorita, monolitní politická strana se chopila deportací a přikázala popravování a masakry proti Arménům. Ta duplicita, v té se ministr vnitra Talat projevuje jako velmi štědrý muž, který přikazuje, aby byli Arméni zásobováni. Jenže on sám byl členem onoho ústředního výboru, který dal příkaz, aby Arméni, jakmile se vzdálí velkým městům, byl zničeni a zmasakrováni. To je devastující dokumentace duplicity kriminální či zločinné vlády, která se projevuje jako velmi pečlivá navenek, ale tajně užívá neformálních struktur politické strany, která přikazuje masakr deportovaného obyvatelstva.

Pak je tu zcela senzační odhalení v dolní sněmovně tureckého parlamentu, v poslanecké sněmovně v prosinci 1918 poslanec za Trabzon Hafiz Mehmed, který byl mimochodem vzděláním právník, tedy 11. prosince 1918 učinil toto prohlášení: „Já, poslanec za Trabzon, jsem vlastníma očima viděl, jak jednoho dne v přístavním městě Ordu na Černém moři byly přivedeny ženy a děti Arménů, byly naloženy na čluny, tyto čluny odrazily na širé moře a arménské ženy a děti byly utopeny v Černém moři.“

Zamyslete se nad tím. Toto je neuvěřitelný aspekt arménské genocidy. Masivní topení lidí na širém moři. A jsou důkazy takových událostí na hlavních přítocích Eufratu, kde velvyslanec Morgenthau mluvil o tom, že v jednom místě, blízko města Ersindžan, kde je koryto Eufratu velmi úzké, desítky tisíc Arménů bylo tlučeno a házeno do řeky, takže stovky metrů toku řeky byly přehrazeny a změnily své koryto, protože tam bylo utopeno tolik lidí. Toto topení lidí bylo tedy používáno a bylo odhaleno tureckým poslancem, který byl vzděláním právník. A ten ve svém dokumentu dodává: „Ihned jsem se obrátil na generálního guvernéra provincie Trabzon a protestoval jsem, říkal jsem „co děláte?“, a on mne odmítl.“

Zamyslete se nad tím. Člen parlamentu si stěžuje u generálního guvernéra a ten ho odhání.

Říká: „Pak jsem se vydal do Istanbulu, do hlavního města a stěžoval jsem si u ministra vnitra, ale bylo se mnou zacházeno stejně. Takovéto topení probíhalo po celé trabzonské provincii na Černém moři.“

To jsou některé z nejvíce zničujících důkazů z parlamentní diskuse. Nyní bych se obrátil k daleko důležitější dokumentaci z parlamentu.

Když byla učiněna tato prohlášení v otomanském parlamentu, poslanecká sněmovna, která měla legislativní moc, rozhodla, že vytvoří vyšetřovací komisi, která měla vyšetřit zločiny ministerského kabinetu. V ústavě se pravilo, že kabinet může být stíhán a potrestán, ale k tomu musí proces iniciovat dolní komora. Ta tedy vytvořila komisi a ti členové vyslechli všechny válečné ministry, včetně 2 islámských šejků. Tito ministři se přiznali, jak to bylo s arménským národem. Uvedu 2 příklady, jak strašlivá přiznání to byla. Toto jsou členové válečného kabinetu, ministři, kteří přiznávají vyšetřovací komisi tureckého parlamentu, co se s Armény stalo. Ibrahim, ministr spravedlnosti, učinil toto senzační odhalení.

Řekl: „Dostal jsem rozkaz uprostřed války od premiéra Envera, že mají být z věznic v Otomanské říši propuštěny tisíce vězňů, kteří mají nastoupit vojenskou službu.“ A ministr Ibrahim prohlásil: „Ústava zakazuje použití odsouzených vězňů ve válečné službě.“ A Enver řekl: „Zapomeň na ústavu, teď je válka.“ A Ibrahim řekl: „Byl jsem donucen se podřídit.“

Tedy vydal rozkaz a asi 6000 zločinců, krvežíznivých vězňů bylo vypuštěno z věznic, aby se uplatnilo při masakru. Je to věc v lidské historii neslýchaná, že bezbranné děti a ženy budou vystaveny vrahům, kteří byli zvláště pro to propuštěni, aby vykonali tento úkol.

Nejstrašnější přiznání při tomto parlamentním vyšetřování zaznělo od Saída Halima. To byl někdo jako ministerský předseda, tedy nejvyšší výkonná moc v Otomanské říši. Saíd Halím Paša během slyšení pronesl takovéto přiznání.

Řekl: „Já, hlava otomanského kabinetu a celý kabinet jsme vydali rozkazy pouze k deportacím, ale vstoupily do toho jednotky, které proměnily tento rozkaz k deportaci ve vraždění.“ Jaké je to přiznání válečného ministerského předsedy Otomanské říše ve sněmovně, kdy přiznává, že původní rozkazy k deportaci byly temnými silami, přesněji orgány Mladoturecké strany, proměněny, když se chopila vlastní aktivity a proměnila deportace ve vraždění?

Parlamentní vyšetřování zveřejnila také dopis otomanského parlamentu, který je veřejně dostupný a já to tady teď ocituji. Nebudu to číst celé, ale myslím, že je nejvíce zničující. Důkazy pocházejí z třetího zdroje, tedy vojenského či stanného soudu. Tento soud byl založen, aby bylo dokázáno celému světu, že malá klika stranických fanatiků se dopustila zločinů, že turecký lid a vůbec Turecko je nevinné. Proto byl vytvořen vojenský tribunál, který měl stíhat a potrestat autory arménských deportací a masakrů. Jak víte, než můžete iniciovat trestní stíhání, musí proběhnout předběžné vyšetřování, aby se určilo, jestli jsou dostatečné důkazy, aby mohlo nastat trestní stíhání. A tak vláda vytvořila slavnou vyšetřovací komisi. Ta 7 týdnů shromažďovala zničující dokumentaci, otomanskou, tureckou o záměru masakrů.

Je velmi příznačné, když v roce 1922 kemalistické síly svrhly sultánovu vládu, sultán byl nucen uprchnout a kemalisté se zmocnili Istanbulu, jednou z prvních věcí, které učinili, bylo zmocnit se archivu tureckého vojenského soudu, tedy všech těch důkazů, které byly shromážděny vyšetřovací komisí, a ten archiv zmizel a nevíme, co se s ním stalo. Ale naštěstí arménští zaměstnanci vojenského tribunálu vynesli pár dokumentů a tajně je okopírovali přes noc. Ráno je opět vrátili. A tak jeruzalémský arménský patriarcha má ve svém archivu dokumenty získané od tureckého vojenského tribunálu.

A ještě důležitější je, že turecký vojenský tribunál, jeho klíčová obžaloba a verdikty byly zveřejněny oficiálním orgánem tureckého parlamentu a vláda byla nucena je tedy zveřejnit. Očití svědkové říkají, že jakmile vyšly tyto exempláře, Turci je sbírali. Takže dnes mimo Turecko nenajdete jediný výtisk. Ale Arméni opět dokázali pár z nich sehnat a dopravit je patriarchátu v Jeruzalémě.

Ale profesor Justin McCarthy říká, že to byl takový klokaní soud, protože Turecko bylo poraženo a muselo se podřídit vítězným mocnostem. Proto to byl velice povrchní, jen jako by soud. Myslím, že podobné argumenty neuslyšíte v souvislosti s norimberským soudem.

Vojenský tribunál v Turecku přijal speciální opatření, aby tento argument popřel. Jakýkoli dokument, který byl a měl být předložen při soudním řízení, každý ten dokument byl autorizován nějakým úředníkem, buď ministerstva spravedlnosti či vnitra, který prozkoumal ten dokument a ověřil jeho autenticitu. A teprve potom k tomu byl přidán formulář a v něm bylo řečeno, že to skutečně odpovídá originálu. To je velice důležité, protože ta turecká dokumentace týkající se arménské genocidy, to byly dokumenty, které byly ověřeny a autorizovány ministerskými úředníky. Přičemž většina z nich vlastně byli členy té mladoturecké zločinecké vlády. Takže si to představte – vlastně členové zločineckého gangu byli nuceni, aby ověřili pravost těch dokumentů. Takže pro mě to pronásledování ze strany tohoto tribunálu je opravdu mimořádně důležité z hlediska autentičnosti.

Jakých závěrů dosáhl tento vojenský tribunál? Těch závěrů bylo několik, ale dva si zaslouží zvláštní pozornost.

Jeden z nich spočívá v tom, že turecký vojenský tribunál došel k závěru, že vyhlazení arménského národa bylo rozhodnutím, které bylo učiněno ještě před vypuknutím 1. světové války. Bylo to tedy vlastně rozhodnutí, plán ještě před válkou. Toto rozhodnutí udělal ústřední výbor vlády a klíčové usvědčení, jak jsem už řekl, ve 42 dokumentech s těmi formuláři, to přiznali samotní Turci. Jedním z hlavních architektů, dr. Nazim, byl ocitován a řekl jinému kolegovi: „Nenamlouvejte si, že jsme Armény zlikvidovali na základě rychlého rozhodnutí. Ne.“ To rozhodnutí proti Arménům bylo učiněno. A teď citát: „…po dlouhém a velice pečlivém zvažování“. Tzn. že jeden ze strůjců arménské genocidy přiznává, že to bylo ještě před 1. světovou válkou, kdy došlo k rozhodnutí, že při první možné příležitosti bude arménský národ vyhlazen.

Ale co je vůbec nejzávažnější, ve 3 rozsudcích vojenského tribunálu, verdikt o Yozgatu, o Trabzonu a Erzindžanu, to jsou 3 rozsudky. U všech těchto 3 rozsudků vojenský tribunál používá turecké slovo, které znamená „předem rozhodnuto“, tzn. ještě než došlo k vypuknutí 1. světové války, tak to rozhodnutí bylo učiněno. Čili turecký vojenský soud došel k rozhodnutí, že arménská genocida byla naplánována a bylo o ní rozhodnuto mnohem dříve, než vypukla válka.

A tady se dostáváme k tomu nejsilnějšímu potvrzení toho, že to rozhodnutí bylo učiněno již předtím, a toto doznání učinil německý plukovník Steinke (?). To byl jediný německý vysoký důstojník, který byl připojen ke 3. armádě, jež operovala v 6 arménských provinciích ve východní Anatolii. Tzn. že on byl přítomen těmto masakrům.

27. července 1915 připravil dlouhou zprávu pro svou vládu a ta začíná následující větou: „Už nemůžu mlčet, protože turecká vláda nás klame. Klame německé spojence i celý svět. A to, co se děje s arménským lidmi, to je organizovaný masivní plán hromadné likvidace.“ Dále řekl ve své zprávě: „Dle mého vyšetřování jsem došel k názoru, že rozhodnutí vyhladit Armény bylo učiněno dávno před tím, než vypukla 1. světová válka.“

Německý důstojník, který byl připojen k německé 3. armádě, byl tedy uprostřed té arménské genocidy a potvrzuje, že to bylo rozhodnutí, k němuž došlo ještě před vypuknutím války. Ale myslím, že to nejvíce zničující potvrzení arménské genocidy je od tureckého velitele Ahmeda Paši. Byl velitelem a poté, kdy tento generál po dokončení té genocidy se vrátil na ministerstvo války a byl poté nahrazen generálem Vehib Pašou.

A v dokumentaci se říká: „Když jsem se dostal do Arménie, tak jsem zjistil, že stovky tisíc Arménů zmizely. Ptal jsem se, kde jsou a zjistil jsem, že byli všichni likvidováni mým předchůdcem.“

6. prosince 1918 generál Vehib připravil dlouhou řeč pro vojenský tribunál. Mám text a je to v archivu patriarchy. Je to skutečně dokument, který je přísně tajný a je to dokument, který potvrzuje všechny nejdůležitější charakteristické rysy arménské genocidy – rozhodnutí předem, plánované masakry, zapojování zločinců, kteří byli všichni propuštěni z vězení.

Ve své výpovědi tento generál činí následující závěr, cituji: „Na závěr mi dovolte, abych řekl následující – zločinecké zacházení s arménskými obyvateli ze strany Otomanské říše zůstane krvavou skvrnou na pověsti Turecka. Stydím se za svou vládu, za tento zločin.“ A pak pokračuje, teď už necituji, že deportace a masové vraždění arménských obyvatel ze strany Otomanské říše bylo provedeno jako důsledek, a teď opět cituji: „…jako důsledek rozhodnutí, ke kterému dospěl ústřední výbor Mladoturecké strany“. A dále ve svých větách říká: „Toto bylo učiněno na základě určitého záměru, který byl učiněn předem, na základě dlouhého a pečlivého zvažování.“

A potom uvádí nejvíce zničující pravdu: „Celá ta věc se odehrála pod záštitou otomanské vlády,“ nyní citováno turecky.

Dámy a pánové, jaké ještě další dokumenty jsou zapotřebí? Turecký generál, který sám provedl šetření a učinil výpověď vojenskému tureckému tribunálu, že arménská genocida byla provedena na základě předběžného rozhodnutí a bylo to rozhodnutí zlikvidovat arménské obyvatelstvo, že do tohoto vraždění byli zapojeni zločinci, kteří byli vypuštěni z věznic, byli použiti jako nástroj tohoto masakru. Takže v arménské genocidě jsou to tyto 2 prvky, které hrají nejdůležitější roli.

Já bohužel nemám více času, abych se věnoval ještě německým dokumentům, protože je to opravdu mimořádně složité téma, které velice těžce se dá takto stručně shrnout, ale řeknu ještě následující – byli 4 hlavní ambasadoři, kteří během Otomanské říše fungovali v Anatolii. Wangenheim, Kühlmann, Metternich a Brandsdorf. Toto byli 4 vyslanci.

Wangenheim velice váhal a dlouho, asi 5 týdnů se podřizoval turecké propagandě, že Arméni rebelovali a bylo je zapotřebí deportovat. Ale myslím si, že někdy v polovině června změnil svůj tón a řekl: „Jsem povinen informovat svou vládu, že toto není válečné opatření, že toto je pečlivě naplánované vyhlazování celého arménského národa.“ Musím vám říci, že na začátku se Wangenheim zapojil do zločinecké konspirace proti Arménii, ale poté, později, ještě v roce 1915 poslal důvěrnou zprávu do Berlína, v níž pravil: „Informuji svou vládu, že nyní je jisté, že turecká vláda se rozhodla zbavit se arménského národa, který obývá Anatolii. Ale dovolte, abych doporučil své vládě, protože máme mimořádné vysoké německé zájmy, tak prosím německou vládu, aby jménem Arménů neintervenovala.“

Pan Lepsius je tu s námi, je to tedy vnuk pana Lepsia. Lepsius z nějakého důvodu vynechal tuto část ve své knize, když ji sepsal. A je to při tom nesmírně důležitý prvek, že Wangenheim doporučuje své vládě nezasahovat do této věci jménem Arménů. Čili bohužel to v Lepsiově knize není, ale já jsem našel originál tohoto dokumentu v Bonnu. To bylo tehdy hlavní město Německa a podařilo se mi pořídit kopii. Čili poslanec Wangenheim skutečně přesvědčuje svou vládu, aby neintervenovala ve jménu Arménů, protože jsou zde vysoké německé zájmy. Němečtí poradci použili vůči německému císaři stejné argumenty. Řekli, že máme vyšší německé zájmy, ty jsou důležitější, a proto nemůžeme riskovat naše zájmy a nemůžeme vystupovat za zájmy Arménů.

Bez ohledu na to však došlo k velice zajímavé věci s německými dokumenty. Zatímco ambasadoři v Istanbulu hráli s Turky určitou hru, tak konzulové, kteří byli v Anatolii, v Mersinu, v Erzerumu a dalších provinciích, ti už nemohli popřít a nemohli to ignorovat. A jeden z těchto konzulů, Richter, napsal: „Je mi líto, že musím zklamat svou vládu, ale je mou povinností, abych sdělil pravdu. Nejde o nic jiného nežli o masové vraždění Arménů a informuji svou vládu, že je to něco, za co budeme po válce voláni k zodpovědnosti.“ Richter poslal 19 zpráv. Ty byly přísně utajené a ty poslal do Berlína.

Pak samozřejmě mám zprávy dalšího konzula, Waltera Rösslera. Omlouval se Berlínu a říká: „Já vím, že musíme chránit zájmy našeho vojenského spojence, Otomanské říše, ale musíme být velice opatrní, abychom neodsuzovali našeho spojence, ale opět vám musím sdělit pravdu, je to mou povinností. Dovolte mi, abych v tuto chvíli dal stranou německé zájmy a řekl vám, že jsme zde svědky masového vraždění ze strany země, jíž jsme váleční spojenci.“ Čili to byl Walter Rössler.

Nyní mi dovolte, abych velice stručně shrnul. Jaké hlavní poznatky a závěry můžeme učinit v souvislosti s arménskou genocidou? Myslím si, že jsou zde 4 hlavní takové poznatky, o něž se s vámi mohu podělit po 25 letech výzkumu arménské genocidy:

1) prvním takovým důležitým charakteristickým rysem arménské genocidy je to, že to byl zločin, který nazýváme „předem naplánovaný zločin“. A co je nejdůležitější u takovéhoto typu zločinu je to, že je předem naplánovaný. Arménskou genocidu nemůžeme studovat jako samostatnou záležitost. Arménská genocida je podle mě kulminací velice závažných masakrů, které se odehrávaly v desetiletích před 1. světovou válkou. Nelze porozumět těmto masakrům, pokud nepochopíme jiné masakry. V roce 1894 – 1896 200.000 Arménů bylo zmasakrováno v jednom z hlavních měst Otomanské říše. Za denního světla. Nic se nestalo, žádný soud, žádné usvědčení, žádný trest. Takže víte, co vede pachatele k tomu, aby páchali své zločiny? To, že nejsou potrestáni.

Pak došlo k dalšímu masakru v roce 1904. V roce 1908, když Abdulhamid byl před svržením, mladoturci byli svědky dalších masakrů desítek tisíc Arménů. A opět, naprosto nulová reakce ze strany vlády, protože vláda byla do organizování těchto masakrů sama zapojena. Beztrestnost je skutečně tím nejstrašnějším rysem.

Kromě holocaustu všechny menší masakry se vyhnuly trestům. A beztrestnost, s níž se setkáváme v souvislosti s arménskou genocidou, vyvrcholila nejen ve 20. století, ale i na konci 1. světové války nedošlo k žádným důsledkům. De facto řecký arcibiskup trabzonské provincie učinil doznání a řekl, že když Arméni z této provincie byli utopeni na širém moři, tak jsem řekl: „Šel jsem za představiteli vlády a řekl jim, že budou platit těžkou cenu za tyto zločiny.“ A víte, co mu řekli představitelé vlády? A to je opět zaznamenáno. Vláda řekla: „Vaše excelence, zaručuji vám, že 6 měsíců po skončení války bude vše zapomenuto a bude zapomenuto také to, co jsme udělali Arménům.“ A takto byl arcibiskup ujištěn tímto představitelem vlády.

Odkud pochází tato sebejistota? Z historie, protože oni zabíjeli stovky tisíc Arménů a nikdy nebyli potrestáni. Proč by se neměli cítit jisti i tentokrát, když provedli genocidu? Beztrestnost je strašná věc ve 2 rysech:

1)     umožňuje pachateli, aby se necítil vinen, aby se nekál, aby nelitoval;

2)     ještě důležitější je, že to dává sílu jiným pachatelům, aby se pokusili o podobné zločiny;

A ten druhý závěr – ta instrumentální role nikoli vládních orgánů, ale monolitické politické strany. To je nesmírně zajímavé, protože něco podobného se stalo v nacistickém Německu. Tam přeci nešlo o vládu, šlo o masivní organizaci Národně-socialistické strany a ta organizovala a provedla holocaust. Myslím si, že Němci se jako by poučili u Turků, že monolitická politická strana může převzít úkoly vlády a může v podstatě překonat všechno, může dostat pod kontrolu vládu a její orgány a může kriminalizovat vládu tím, že sama páchá genocidu. Čili při studiu arménské genocidy se musíme zaměřovat nejen na body otomanské vlády, ale především na Mladotureckou stranu.

Na závěr, jaká hlavní zobecnění můžeme učinit, pokud jde o arménskou genocidu? Řekl bych, že genocida je prostředek a instrument, kterým se mají dosáhnout vyšší cíle. V tureckém případě šlo o mimořádnou restrukturalizaci otomanské společnosti. Šlo o multietnickou společnost, která byla radikálně, divoce a surově přeměněna v homogenní společnost. Od heterogennosti k homogennosti, protože v současné době je Turecko vyčištěno od všech svých křesťanských elementů. Z 98 % je to muslimská společnost. Čili tady byla genocida využita jako instrument pro to, aby víceméně heterogenní společnost byla přetransformována ve víceméně homogenní společnost.

Děkuji vám za pozornost.

 

(Potlesk.)

 

………(předsedající): Děkuji panu profesoru Dadrianovi za jeho obsáhlou a emotivní přednášku. Rád bych mezi námi přivítal pana doktora Čarnogurského, který přicestoval z Bratislavy.

Nyní bude přednáška paní doktorky Tessy Hofmannové z Německa. Po ní se vrátíme k našemu pravidelnému programu, kde jsme přeskočili přednášku pana doktora Čarnogurského.

Paní doktorka Tessa Hofmann je členkou vědeckého týmu na oddělení institutu sociologie pro východoevropská studia Freie Universität v Berlíně. Je autorkou mnoha odborných vědeckých publikací.

Poprosím paní doktorku o její přednášku.

 

Tessa Hofmann: Děkuji vás za pozornost. Včera nás požádali, abychom dodržovali 20minutový časový limit, aby všichni řečníci mohli vystoupit. Já se tedy pokusím ten limit dodržet.

Začnu tím, že vám připomenu, že arménská genocida byla spáchána pouze během 18 měsíců a ve 2 fázích. Je to nedílná součást, obecnější politika etnické homogenizace do té doby multináboženského a multietnického státu. A je to také přemodelování feudální otomanské společnosti na moderní národní nacionální stát.

Co bylo cílem tohoto sociálního inženýrství? Především šlo o křesťanství v Otomanské říši. Byli to Arméni v Malé Asii a pak menší skupiny, Asyřané v dalších částech Malé Asie. Měly následovat další národnostní skupiny. Ze zhruba 5 mil. křesťanského obyvatelstva toho teritoria, které nyní tvoří Tureckou republiku, zahynulo 3,5 mil. lidí v posledním desetiletí otomanské vlády.

4 témata této řeči jsou klíčové prvky genocidy proti arménským občanům a současné odhady počtu obětí. A krátké komentáře o spolehlivosti. Právní hodnocení arménské genocidy podle existujícího mezinárodního práva a pak uznání a popírání genocidy jako základ pro smíření.

Můžete sledovat ve srovnání, že ničení intelektuální nebo politické kultury a kulturní elity příslušné skupiny bývá obvykle nebo často počáteční fází genocidy. Já tomu říkám dekapitace, neboli zbavení hlavy. Pokud jde o Armény, stalo se to během dubna, od 24. 4. do 24. 5. 1915. Zatýkání, deportace a likvidace intelektuální a kulturní elity. Podle oficiálních a otomanských pramenů to bylo 1345 Arménů. Lidé, kteří byli zatčeni, deportováni, mučeni a vražděni byli členy parlamentu, byli to spisovatelé jako např. Siamanto, Daniel Varužan. A také skladatel Komitas, který přežil jako jeden z nemnohých. Přežil fyzicky, ale byl mentálně postižen v důsledku toho, co prožil.

V počáteční fázi genocidy také lze pozorovat záměr pachatelů vyloučit jakýkoli možný odpor. Součástí toho bylo, že byla snaha vyloučit křesťanské poddané sultána, soustředit je do zvláštních praporů nucených prací. Těch bylo celkem 120. Podkladem je podezření vládnoucí elity otomanské říše, že křesťanští občané nejsou loajální, že udržují spojení s válečnými nepřáteli Turecka. Práce v těchto pracovních praporech byla nejen nucená, ale současně obsahovala podvýživu, velmi obtížné podnebí a mnozí z těchto otrockých pracovníků v důsledku těchto podmínek, na vyčerpání či kvůli epidemiím zemřeli. Ti, kteří přežili, byli pobyti poté, kdy splnili své úkoly a nebo byli nuceni ke konverzi na islám.

Jak jsem se zmínila, odzbrojení a destrukce možného ozbrojeného odporu bylo dalším cílem. Např. již v srpnu 1914, tedy před tím, než Otomanská říše vstoupila do 1. světové války, došlo ke konfiskacím zbraní v arménských obcích a městských obvodech. Záminkou pro pronásledování, mučení a znásilňování obyvatelstva bylo to, že obyvatelé se prý cítili terorizováni. Ještě v roce 1914 začalo pronásledování čelných představitelů, Dašnaků a dalších arménských politických stran. 15. 6. 1915 došlo k veřejné popravě 20 významných činitelů. Došlo k dalším veřejným popravám údajných zrádců a špiónů Dohody.

Všeobecná likvidace arménského obyvatelstva pak pokračovala ukrutnostmi a masakry. V mnohých místech po celé říši. Fotografie, které se zachovaly, ukazují hlavy arménského biskupa města Ersindžanu a hlavu vůdce protestantských Arménů. Nahoře veprostřed jsou pozůstatky Arménů upálených zaživa, což byl velmi častý jev v provincii Bitlis, kde stovky Arménů byly upáleny ve velkých domech či v kostelech.

Všichni si pamatujeme na genocidu v Bosně a vzpomínáme na jeden příznačný rys, který nazývám genderovým aspektem. Je to jiná zkušenost u jiného pohlaví nebo cílové skupiny. Hlavním cílem, zaměřeným proti arménským dospělým mužům byla rychlá smrt po mučení. Měli být zabiti. Často ovšem ne zastřeleni, ale podřezáni blízko svých měst. Ale smrt žen, dětí a starců byla pomalá. Byla to smrt na pochodech smrti a později.

Musíme si také připomenout násilí proti ženám, které bylo příznačným rysem arménské genocidy, ale docházelo k nim už předtím, když docházelo k masovému sexuálnímu ponižování, aby byla zastrašena arménská komunita. Během, i po deportacích, únosy, znásilňování, sexuální otroctví a násilné opětovné vdávání arménských žen se staly nástroji arménské genocidy.

Aniž se již zmíníme o etnickém názvu Arménů. 27. 5., aniž bylo zmíněno jméno Arménů, zaznělo rozhodnutí o generální deportaci podezřelého obyvatelstva, jak to bylo zformulováno. Ve skutečnosti ovšem bylo míněno arménské obyvatelstvo. Tzv. přesidlování nebo přemísťování znamenalo ve skutečnosti pochody smrti do pouštních, málo obydlených a hladových oblastí Mezopotámie. Polovina deportovaných zemřela hladem, vyčerpáním nebo tyfem ještě než došli na místo nového osídlení na severu Sýrie nebo v Iráku.

Abych vám poskytla jistou představu, co se stalo arménským ženám, dětem a starým lidem. Byly to stovky km, které měly ujít pěšky v nejparnější době roku, v létě. Tradičně obývali severovýchod Otomanské říše, takže na této mapě vidíte trasy, jimiž probíhaly deportace směrem na jih. A vidíte na jihu Der-Zor v Sýrii, což tehdy bylo malé okresní město, ale stalo se pro Armény známým jako jedno z center likvidace jejich národa.

Když jsem se zmínila o hladových oblastech, musíme si připomenout, že během světové války byla zejm. východní část Otomanské říše postižena hladomory. Zčásti díky námořní blokádě Velké Británie. A zčásti proto, že otomanská vláda odmítala poskytnout hladovějícímu obyvatelstvu místní zdroje potravin. Jen v samotném Libanonu téměř 200.000 obyvatel zemřelo hlady. Zbídačení bezdomovci, tedy vyhnaní Arméni, byli nejzranitelnější skupinou v oblasti. Fotografie ukazují hromadné hladovění. V Aleppu 1916 bylo velmi významné místo přechodu, kde se křížily deportační cesty. Mosul v dnes severní Iráku. Také oblast hromadného hladovění.

A fotografie pocházející z koncentračního tábora blízko Aleppa a Boreira (?). Je to říjen 1916.

Fotografie vlevo se týká Libanonu. To byla oblast těžce zasažená hladomorem a restrikcemi vlády. Např. nejen že potraviny vydávané obyvatelstvu byly velmi omezené, ale kromě toho platila různá omezení v možnosti lovu, rybolovu apod.

Ti, kdo přežili deportační pochody, byli nově usazeni v nouzových koncentračních táborech blízko bagdádské železnice. Druhá a poslední etapa likvidace, která začala na jaře 1916. Tyto tábory byly likvidovány hromadným vražděním, škrcením nebo upalováním na velkých hranicích. Nejznámější tábory byly Der-Zor, Marat a Ras-al-Ain. Celkově 630.000 z 870.000 deportovaných zahynulo a 200.000 obětí bylo zabito během masakrů v oblasti Ras-al-Ain a Der-Zor……

Ale musíme též zmínit, že byla i skupina obětí, které označuji jako sekundární. Mnozí muslimové padli za oběť epidemiím, které deportovaní rozšířili. Hygienické podmínky, které vytvořil mladoturecký režim, tedy hygienické stanice či opatření nebyla dostatečná a nebylo možné včas zvládnout všechna mrtvá těla. Jak svědčí současníci, byly zasaženy řeky, potoky a studně, které byly naplněny mrtvými Armény a tím otráveny. Josef Komjankovský, vojenský zmocněnec Rakouska odhaduje ve svých pamětech, že počet muslimů, kteří zemřeli na epidemie rozšířené deportovanými, byl nejméně 1 milion. Jeho poznámka k tomu je „byla to pomsta zavražděných Arménů za jejich vraždění“.

A poslední aspekt arménské genocidy, ale i jiných genocid. Je to nucené převádění arménských dětí do muslimských národnostních skupin. Jednou věcí bylo spontánní unášení a kupování dětí od zoufalých příbuzných během deportace. Byla tam také organizovaná státní integrace do otomanských sirotčinců. Toto platilo do 13 let. Chlapci, kterým bylo přes 13, byli deportováni. Dívky provdány nuceně za muslimské muže. Vždy to mělo vést k poturčení a islamizaci, tedy nucené asimilaci. V některých městech jako Aleppo a Urfa se děti ocitly v křesťanských sirotčincích, ale od ledna 1916 byly nuceně předávány do muslimských.

Došlo k různým pokusům odhadnout počet obětí. Historicky první byl asi půl roku po plném rozmachu arménské genocidy. Zasedání Sněmovny lordů 6. října. To číslo bylo 800.000 obětí. Další odhad pochází od německého velvyslance v Konstantinopoli Radowitze koncem října 1916. Ten hovoří o 1,5 mil. předválečné populace. A 2 miliony zahynulých za války. To je velmi důležitý odhad, založený na průzkumech mezi deportovanými. Aleppo je zmíněno jako významné místo, jako křižovatka deportačních tras. A tam působila německá sestra v jednom sirotčinci. Hovořila s účastníky deportovaných konvojů. Kolik jich bylo, když konvoj začal a pak počítala, kolik jich zbylo, když do Aleppa dorazili. To dalo hlavní čísla, z nichž vycházel odhad ztrát.

Další odhad pochází z doby po 1. světové válce během parlamentní debaty v otomanském parlamentu koncem roku 1918. Tam zazněla různá čísla. Řečtí a arménští členové otomanského parlamentu hovořili o počtu obětí – milion Arménů a zhruba 550.000 Řeků, kteří byli podle těchto poslanců povražděni. Zatímco jejich turečtí kolegové hovořili až o 600.000 arménských obětí. Je také zajímavé číslo zmíněno Mustafou Kemalem v říjnu 1919. Mluvil o 800.000 Arménů, kteří byli zabiti. Je zajímavé připomenout si, že turecká čísla jsou samozřejmě odlišná z hlediska důvodů smrti. Pomalá smrt žen, epidemie, vyčerpání, vyhladovění jako příčiny, tento druh smrti není započítán v tureckých odhadech. Turecké odhady se vztahovaly jen k zabitím, k masakrům. Jestliže toto máme na paměti, pak rozdíl mezi různými odhady není tak velký.

Profesor Dadrian se zmínil o významu německé diplomatické korespondence jako klíčových důkazů genocidy. A z toho důvodu jsem také zařadila 2 originály dokumentů. Jeden je dopis tehdejšího velvyslance Hanse von Wangenheima z počátku července 1915. Ten jasně mluví o záměru otomanské vlády zlikvidovat arménskou rasu, jak to uvádí, v celé Otomanské říši. Druhý dopis pochází ze 4. října 1916. A tam je již zmíněný odhad 1,5 milionu Arménů, kteří zahynuli. Z předválečné populace 2,5 milionů Arménů v Otomanské říši.

V době genocidy a dle existujícího zákona arménské masakry před tím, než začaly deportace, tyto masakry byly nazvány ve společné nótě Británie, Francie a Ruska otomanské vládě jako zločiny proti lidskosti a civilizaci. Je velmi zajímavé, že Rafael Lemkin, polský židovský autor konvence OSN proti genocidě se pokusil v roce 1933 zavést mezinárodní právo nebo zákon proti hromadnému vraždění na zasedání OSN. Byl to první takový pokus v právní historii zavést takovýto zákon, jak to řekl Lemkin, zákon proti hubení nebo vyhlazování národnostních a náboženských skupin. A byl zaměřen specificky na vraždění Arménů v roce 1915, ale také Syřanů v Iráku téhož roku. Lemkin neuspěl, nedokázal přesvědčit OSN a německá nacistická delegace v Madridu se otevřeně smála jeho pokusu. V Polsku byl odmítnut jako prokurátor, ale to byl z části důsledek antijudaismu a zčásti důsledek jeho angažovanosti ve prospěch mezinárodního práva.

Po 2. světové válce OSN nebo jeho komise pro válečné zločiny znovu vystoupila s termínem „zločiny proti lidskosti“, když hovořila o arménské genocidě. Arménská genocida je zmíněna touto komisí OSN jako precedent v článcích 6C a 5C v chartách tribunálů v Norimberku a Tokiu.

Potom Rafael Lemkin uspěl s touto úmluvou proti genocidě. Ta byla přijata v prosinci1948 a je zajímavé, že nevládní organizace, která se nazývá Komise pro usmíření Turecka a Arménie, založila instituce v USA, a to je Centrum pro spravedlnost. A zahájila právní analýzy toho, zda tzv. události rok 1915 představovaly genocidu dle úmluvy OSN. Jestli si vzpomenete, tak to, co uvedl Lemkin jako prototyp genocidy, tak není překvapivé, že Centrum pro spravedlnost došlo k závěru „ano, úmluva OSN se dá uplatnit vůči zločinům spáchaným v roce 1915“.

Tady jsou dva citáty z autobiografie Rafaela Lemkina, kde hovoří o arménské genocidě a kde se zmiňuje o tom, proč měl takový zájem na tom, aby byla navržena mezinárodní úmluva. Ve své mysli jsem si vytvořila velice odvážný plán, a to bylo zajistit to, aby Turecko ratifikovalo navrhovanou konvenci OSN o genocidě. Mezi těmi 21 zakladatelskými členy. To by opravdu bylo pro Arménii jakousi satisfakcí.

A ve srovnání těch dvou klíčových prvků, které jsem chtěla zmínit, článek 2 úmluvy OSN, tam je vyjmenováno 5 zločinů, které lze nazývat genocidou zabíjení, členů skupiny, tělesná i duševní újma, úmyslné vyvolávání takových životních podmínek určité skupině lidí, které mají vyvolat fyzické zničení této skupiny. Opět, jestli si vzpomenete, Arméni byli deportováni do pouští, do regionů, kde se nedá žít. Čili jsou to podmínky, které skutečně ničí život.

Dále zločin, který je tady pod písmenem d), to je zločin, který se týká zkušeností 2. světové války. Ale e), to už je další zločin – násilné přestěhovávání dětí z jedné skupiny obyvatel do druhé.

Co znamená popírání genocidy a co znamená uznání genocidy? Popírání genocidy vede k vytvoření začarovaného kruhu a nakonec to je překážkou demokracie a usmíření. Genocida je nedílná a konečná fáze zločinu, jak řekl Elie Wiesel, je to druhé zabití. V podstatě není možné, aby oběť došla uznání toho, že došlo ke genocidě. Jejich přeživší potomci jsou pod vlivem takovéhoto popírání a ovlivňuje to také chování pachatelů a zbytek společnosti, protože pachatelé odmítají přiznat historická fakta. V důsledku toho, že se stále více sbírá historických faktů, která se stávají tabu, tak v podstatě dochází k tomu, že se ze zákona stane represivní nástroj. Vzdělávací systém i média jsou využívána k tomu, aby se manipulovalo vnímáním historie. Represe a manipulace potom vytvářejí překážku demokratizace společnosti. A na druhé straně, uznání genocidy podporuje demokratizační proces a usmíření jak na domácí, tak na mezinárodní úrovni.

Jaký byl závěr? Chtěla jsem zdůraznit klíčové elementy genocidy, masové vraždění, hladovění, vybíjení intelektuální elity. V současných právních termínech tento zločin je zločinem proti lidskosti. Pro autora konvence OSN a pro většinu výzkumníků zabývajících se genocidou je to prototyp genocidy, která byla zamýšlena. Popírání genocidy ze strany Turecka vytváří či vyvolává neustálou bolest, jak na straně Arménů žijících v Arménii, tak v diaspoře. A vyvolává nestabilitu zahraničních vztahů. V domácích podmínkách je to překážkou demokratizace.

A nakonec uznání státních zločinů je nutným předpokladem jak pro usmíření, tak pro demokratizaci. Nové Turecko ještě není zemí svobodného projevu a výzkumu. Články 321 a325 tureckého trestního zákoníku jsou imperativní v tom, že ve školních textech se stále ještě genocida popírá.

Děkuji vám za pozornost.

 

(Potlesk.)

 

………(předsedající): Děkuji za přednášku paní Hoffmanové a požádám o příspěvek pana doktora Čarnogurského. Jak jste asi zaznamenali, dostali jsme se trošku do časového skluzu, takže příspěvek paní Hildy Tchoboian jsme z technických důvodů přesunuli na druhou část programu až po polední přestávce.

Děkuji za slovo a prosím o slovo pana doktora Čarnogurského.

 

Pan Čarnogurský: Dámy a pánové, děkuji za pozvání. 2 úvodní poznámky – pan senátor Štětina mi říkal, že můžu mluvit slovensky. Slovenština a čeština jsou stále tak blízké, že to překladatel dokáže přeložit do vašich sluchátek. Druhá poznámka – arménská genocida a postoj k arménské genocidě jsou jako by kamínkem mozaiky při tváření morální struktury i současné společnosti, současného mezinárodního pořádku, a proto udržování památky obětí arménské genocidy je morální povinností nás všech a zároveň je součástí vytváření obrany proti tomu, aby se nic podobného v budoucnosti nemohlo zopakovat někde jinde.

Pokud jde o zejm. o Slovensko a postoj, vztah k arménské genocidě, skoro bych měl říci, že vědomosti o arménské genocidě, ale nejen slovenská, ale i dalších evropských států, jsou dané různými zdroji, které se v příběhu desetiletí od arménské genocidy do slovenské společnosti dostávaly

1. čs. republika, Československo mezi 1. a 2. světovou válkou byla kulturně velmi navázaná na Francii, a proto vlastně první, hlavní a nejznámější informace o arménské genocidě docházely i na Slovensko především z Francie. Takto se dostávaly na Slovensko informace o hrůzách, které byly ve středoevropských podmínkách nepředstavitelné.

Druhým důležitým zdrojem zájmu a informací o arménské genocidě na Slovensku byla křesťanská spojitost mezi Slovenskem a Arménií. Jednoduše pocit křesťanské sounáležitosti povzbuzoval zájem o informace, které přicházely o Arménii všeobecně. A pak samozřejmě o arménské genocidě.

Těmito téměř zprostředkovanými zdroji se znalost o arménské genocidě na Slovensku v průběhu desetiletí zvyšovala, prohlubovala. Je třeba však říci, že všeobecně vědomosti o Arménii jsou na Slovensku velice kusé, neúplné a proto i prosazování konkrétnějšího postoje k arménské genocidě, jak se to projevilo loni u přijímání usnesení slovenského parlamentu o uznání arménské genocidy, bylo zdlouhavé, pomalé a naráželo na těžkosti.

Při prosazování však větších poznatků a konkrétnějšího postoje k arménské genocidě sehrávaly svou roli i pozdější evropské a světové zkušenosti s genocidami. Zejm. s genocidou Židů za 2. světové války. Z literatury je známá poznámka Adolfa Hitlera někdy z roku 1941 nebo 1942, když se v tehdejším nacistickém vedení Německa diskutovalo o likvidaci Židů v tehdejší Němci okupované Evropě a někteří z tehdejších německých pohlavárů vyslovili obavu, že likvidace Židů zůstane na Německu jako skvrna a budou to Německu neustále připomínat. A tehdy Hitler řekl: „Není třeba se toho obávat, vždyť kdo si dnes ještě vzpomíná na arménskou genocidu?“ Aby se takovéto zlehčování genocidy všeobecně už nemohlo stát, proto je potřebné i připomínat arménskou genocidu.

Ještě ke všeobecným znalostem a vyvolávání zpytování i svého vlastního svědomí, jak i my můžeme přispět k tomu, aby se památka obětí arménské genocidy zachovala a zároveň aby se vytvořily podmínky, aby se genocida nemohla opakovat. Důležitou úlohu v bývalém Československu sehrála kniha Franze Werfela 40 dnů, která vyšla ve vícero vydáních a až dodnes je velmi oblíbená, zejm. mezi mládeží.

Toto jsou všeobecné poznámky o tom, jak se vytvářelo společenské povědomí na Slovensku pro to, aby Slovensko mohlo konkrétněji, radikálněji vyslovit svůj postoj k arménské genocidě. Tím se už dostávám ke snahám o přijetí a potom i k pozdějšímu přijetí usnesení slovenského parlamentu k arménské genocidě. Někdy před 3 – 5 lety, je třeba říci, že zejm. příslušníci arménské menšiny, kteří žijí na Slovensku, oslovovali své slovenské známé s námětem, aby se Slovensko připojilo k dalším zemím, jejichž parlamenty již přijaly usnesení o arménské genocidě, aby takovéto usnesení bylo přijato i ve slovenském parlamentu. Vyžadovalo to dost velkou přesvědčovací práci, především v poslaneckých klubech jednotlivých politických stran, zastoupených ve slovenském parlamentu, aby se hlavně rozšířilo, že parlamenty v Evropě i USA přijímají takováto usnesení, a proto že by nebylo nic neobvyklé z tohoto hlediska, kdyby i slovenský parlament takovéto usnesení přijal.

Na druhé straně bylo potřeba se připravit i na určité diplomatické zásahy, diplomatický odpor proti přijetí takovéhoto usnesení, pokud by se usnesení o uznání arménské genocidy nějak dlouhodobě a veřejně připravovalo a pokud by se o něm veřejně diskutovalo ve slovenských médiích či parlamentu.

Takovéto zvažování, zda přijmout usnesení, jaké to usnesení má být, trvalo na Slovensku někdy od roku 2001, 2002. Opět díky moderní komunikaci bylo možné si z internetu stáhnout prakticky všechny texty usnesení, které jednotlivé parlamenty ve světě přijaly k arménské genocidě. Takže potom skupina poslanců slovenského parlamentu, která si to vzala za své a která chtěla prosazovat, aby i slovenský parlament přijal takové usnesení, měla k dispozici znění usnesení prakticky všech parlamentů v Evropě i USA, pokud byla u nich usnesení přijata.

Velmi důležité bylo usnesení Evropského parlamentu k arménské genocidě, protože tím, že Slovensko v těch počátcích snah o přijetí usnesení usilovalo o členství v EU a pak už bylo členem EU, tak usnesení Evropského parlamentu bylo jakýmsi politickými i morálním povzbuzením, aby takové usnesení bylo přijato i na Slovensku.

Další okolnost, která urychlila přijetí usnesení ve slovenském parlamentu byly diskuse o přijetí Turecka do EU nebo přesnější stanovení jakési východiskové základny či prohlášení EU k jednání s Tureckem o jeho přijetí do EU. Ve slovenském parlamentu, stejně jako ostatně v dalších parlamentech, se v roce 2004 dostal na program materiál o stanovisku SR k započetí přístupových jednání EU s Tureckou republikou. Tento materiál připravilo Min. zahraničních věcí SR. Byla tam sice zmínka o diskusích, které se vedou na téma uznání arménské genocidy, ale v samotném materiálu nebyl žádný návrh, který by předpokládal přijetí samostatného usnesení slovenského parlamentu o arménské genocidě.

Když se však tento materiál dostal na program slovenského parlamentu v listopadu 2004, skupina poslanců, ale především poslanec za Křesťanskodemokratické hnutí ve slovenském parlamentu František Mikloško v rámci diskuse k tomuto materiálu, opakuji, o započetí přístupových rozhovorů EU s Tureckem, předložil návrh na přijetí samostatného usnesení o uznání arménské genocidy. Tak se i stalo. Je potřeba říci, že prakticky všechny poslanecké kluby ve slovenském parlamentu věděly předem, že takovýto návrh bude v rámci diskuse přednesen a měly možnost vnitřně diskutovat o svém postoji k tomuto návrhu a samozřejmě o tom, zda tento návrh bude či nebude přijat.

Tak se stalo, že 30. listopadu 2004 poslanec Mikloško přednesl návrh, který zní: „Národní rada SR uznává genocidu Arménů v roce 1915, při které zahynuly statisíce Arménů, žijících v Osmanské říši a považuje tento čin za zločin proti lidskosti.“ Ze samotného textu tohoto návrhu je možné vidět, že byl předložen improvizovaně, protože se soustředil jen na genocidu v roce 1915 a už dnes jsme slyšeli a tato konference ví o tom, že genocida Arménů nebyla jen v roce 1915, ale trvala několik let. Ale jednoduše byl návrh přednesen a v takovéto podobě byl potom Národní radou SR i přijat.

Z těch diskusí, které mu předcházely a které předcházely i ochotě přijmout toto usnesení, vzpomenu jen tolik, že se vědělo, že z diplomatických kruhů přijde odpor, pokud bude takovýto návrh přednesen. Proto jedna z alternativ, která se na Slovensku diskutovala v souvislosti s přijetím tohoto návrhu, byla i taková alternativa, že tento návrh by bylo dobré předložit slovenskému parlamentu krátce před novými parlamentními volbami, a z toho vidíte, že to tady v Praze neříkám náhodou, zda by vlastně starý parlament přijal takovéto usnesení a potom zda by nový parlament či vláda, kdyby diplomatický tlak byl příliš silný, mohla říci „no, starý parlament přijal, už se stalo“. Toto říkám jako ilustraci postojů a zvažování malých států k zaujímání stanovisek k tématům, která hýbou i velkou politikou.

Nakonec to nebylo potřeba, jak jsem říkal, v souvislosti s projednáním materiálů o přístupových jednáních EU a Turecka, byl předložen tento návrh a byl přijat. Byla diskuse ve slovenském parlamentu. Byl dokonce pokus o odložení hlasování o tomto návrhu na další schůzi parlamentu, tedy asi o měsíc později. Ale takovýto návrh neprošel a myslím, že bylo dobře, že neprošel, protože pokud tento návrh už byl předložen v parlamentu, pokud by se hlasování o tomto návrhu odložilo o měsíc, o dva, jednoduše na další schůzi, tak je možné si představit, že diplomatické návrhy proti přijetí takovéhoto návrhu by velmi zesílily.

Toto přijetí usnesení slovenského parlamentu bylo vlastně z postkomunistických států po ruské dumě jako druhé přijetí takovéhoto usnesení. Myslím, že to bylo opravdu správné, potřebné a bylo by správné a vhodné, kdyby i další parlamenty, které takovéto uznání arménské genocidy ještě nevyslovily svým usnesením, aby tak učinily.

Na závěr asi tolik, že Arménská republika minulý rok, už po přijetí tohoto usnesení, postavila památník arménské genocidy v Bratislavě na břehu Dunaje. Velký kamenný arménský kříž, který stojí na břehu Dunaje v Bratislavě, připomíná oběti arménské genocidy z Osmanské říše a zároveň je mementem pro Evropany, aby se žádná další genocida nemohla opakovat.

Děkuji vám za pozornost.

 

(Potlesk.)

 

………(předsedající):  Děkuji za příspěvek pana doktora Čarnogurského, který uzavřel naše dopolední setkání. Nyní bude přestávka do půl druhé, během které naše hosty ještě pozveme na tiskovou konferenci, tedy naše řečníky. Pro vás to znamená, že se setkáme ve 13:30. Dle vnitřního řádu Senátu vás musím požádat, zda by bylo možné, abyste opustili budovu, nechali si u sebe visačky, které vám dovolí opět do budovy vstoupit. A prosím, počítejte s tím, že bude opět potřeba projít bezpečnostním rámem a tudíž si nechejte nějakou tu minutu, abychom začali všichni včas.

Děkuji pěkně a na shledanou ve 13:30.

 

(Přestávka.)

 

………(předsedající): …aby nám nechal prostor pro tiskovou konferenci a my bychom začali.

Začneme s naší tiskovou konferencí. Kdo z vás má první otázku? Že bychom neměli žádnou otázku? Prosím.

 

………: První otázka je nabíledni. Tzn. tato krásná konference, která má svůj velký morální dopad, bude mít také praktický dopad v našem parlamentu, jak naši slovenští sousedé ukázali, že to lze?

 

………(předsedající): To je asi otázka pro pana senátora Štětinu.

 

Senátor Jaromír Štětina: Samozřejmě, že tuto konferenci děláme jako přípravu právní normy, kterou bych já se svými kolegy chtěl předložit Senátu Parlamentu ČR. Měla by to být podobná deklarativní norma, odsuzující zločiny proti lidskosti v Arménii. Podobně jako to naposledy udělali ve Slovenské republice. V podstatě ta slovenská norma byla pro nás velikým příkladem a díky tomu, že naši kolegové v Bratislavě tohoto prohlášení v parlamentu dosáhli, díky tomu jsme se do toho pustili i my.

Ještě nevím, jak dlouho na tom budeme pracovat. Může to být tento či příští rok, protože bychom tu normu rádi připravili. Ale hlavně bychom na to chtěli připravit naše kolegy v horní a dolní komoře našeho parlamentu.

 

………(předsedající): Druhý dotaz, prosím. Jestli byste vždy mohli říci své jméno a redakci, z které jste.

 

Armen Kolojan, Rádio Svobodná Evropa: Dva různé přístupy k tureckému členství v EU.

První přístup je, že pokud budou popírat arménskou genocidu, pak nemají žádné morální právo stát se členem EU.

Druhý postoj je, že pokud se stanou členy EU, Turecko se stane demokratičtější zemí a dříve či později se Turecko rozhodne přiznat tuto genocidu.

Můžete, pane Štětino a pane Kirakosyane říci svůj postoj k této otázce?

 

Senátor Jaromír Štětina: Pro mě je schůdná ta varianta, kdy Turecko bude přijato do EU, aniž by byly kladeny podmínky uznat arménskou genocidu. Myslím si, že Turecko jako člen EU velmi brzy doroste k tomu, aby se se svou minulostí vypořádalo.

 

Arman Kirakosyan: Já se domnívám, resp. souhlasím s panem senátorem Štětinou. Arménie není členem EU, ale politika Arménie je zaměřena na evropskou integraci a pro Armény a arménskou politiku je velice důležité, aby byl tento problém postaven jako problém evropský. Proč? Především proto, že Arménie s Tureckem sousedí a je velice důležité, když tento soused nechce ustavit diplomatické styky s menší, malou zemí. My máme za sebou příšernou, hrůznou minulost, která obsahovala i genocidu. A pro Armény je důležité zabezpečit svou budoucnost, prostředí a místo v tomto regionu. Proto je velice důležité, aby Evropa měla co dočinění s jiným Tureckem. S Tureckem, které bude schopno uznat, co se stalo v minulosti a které bude schopno splnit kritéria členství v EU. Pro Arménii je to velice důležité jak z politického, tak z bezpečnostního hlediska.

 

………(předsedající): Děkuji za odpovědi. Někdo další se svým dotazem?

 

………: Možná bych k tomu mohla dodat ještě kousek další odpovědi. V Evropě máme ty, kteří popírají židovskou genocidu. Ovšem toto je velice malá skupina a je marginalizovaná. Jsou to jen někteří historikové. Zatímco tady jde o popírání ze strany celého státu. Jestliže se Turecko jakožto popírač genocidy stane členem EU, pak to bude určité povzbuzení pro všechny popírače. Nejen teoreticky, ale i prakticky. Víme, že existují přirozená spojenectví v Evropě mezi zástupci Turecka, kteří popírají genocidu a mezi dalšími popírači genocid a zločinů proti lidskosti. Takže to je především problém Evropy, ne jen Arménie. A Evropa by měla klást určité překážky Turecku, než se stane členem.

Jeden z hlavních důvodů, proč se musí Evropa zabývat touto otázkou, spočívá v tom, že Evropa je budována a je vytvořena na principech, které budou ohroženy, pokud se takovéto Turecko stane členem EU.

 

………: Já mám poznámku k tomu, co bylo řečeno. Překvapuje mne, že veškerá uznání arménské genocidy v Evropě se provedla a téměř s jedinou výjimkou, a sice Francie, žádná výkonná vláda v Evropě zatím nepřiznala genocidu. Takto – parlamenty ji přiznávají, ale vlády nikoli. Kromě Francie. Jak je možné, že ta výkonná ramena moci jsou tak opatrná v tom uznání? Jsme velice vděčni francouzské vládě, že Chirac se nakonec cítil povinen i jménem exekutivy přijmout tento fakt. Proč je to takovýto jednotný postoj, že jsou to pouze parlamenty ve všech evropských zemích, které uznávají genocidu jako genocidu, a nikoli vlády?

 

………: Otázku na pana ministra – my jsme během několika posledních měsíců sledovali určitou ochotu ze strany Turecka diskutovat tuto otázku. Je to na státní úrovni? Máte pocit, že skutečně by to byla turecká vláda, která by byla ochotna zabývat se otázkou genocidy?

 

………: Dochází k určitým změnám v turecké společnosti. A myslím si, že tyto změny odrážejí postoj evropských zemí, evropských vlád, EU. To se týká kritérií, to se týká připojení Turecka k EU. Skutečné změny v tom postoji vůči arménské genocidě zatím nevidíme. Dochází……

……diplomatické vztahy se sousedy Turecka, zejm. s Arménií. Dále dochází k ekonomické blokádě vůči Arménii a to jsou takové podmínky, které brání tomu, aby se ustavily vztahy mezi Tureckem a Arménií. Čili skutečné změny v praktickém životě nepozorujeme. Existují pochopitelně lety do Istanbulu, charterové lety do Arménie. Každý občan v Arménii, který má peníze, tak může zkrátka navštívit Turecko, ale přes Gruzii. Hraniční přechody jsou uzavřeny. To je dnešní Turecko.

Myslím si, že bych k tomu zase něco dodal. Vztah Turecka k Arménii je mimořádně závislý na vzájemných vztazích. De facto je Turecko dnes jakýmsi rukojmím ázerbájdžánské ropy, takže tam začínají do toho být zapojeny ekonomické zájmy, a proto turecká vláda začíná uznávat některé věci, protože nechce zklamat své ázerbájdžánské spojence. A možná potom bude muset učinit i nějaké ústupky vůči Arménii.

 

………(předsedající): Děkuji. Nyní jsme v určitém skluzu, ale zase po přestávce jsou vám hosté k dispozici. Takže poslední otázka, je-li? Pokud ne, tak vám děkuji za účast a těším se na setkání v půl druhé na našem odpoledním programu. Děkuji pěkně.

 

(Přestávka.)

 

………(předsedající): Omlouvám se za drobné zpoždění. Můžeme přistoupit k dalšímu bodu našeho programu, což bude vystoupení předsedkyně Evropsko-arménské federace z Francie Hildy Tchoboian.

 

Hilda Tchoboian: Bylo to v roce 1963, kdy Turecko se stalo přidruženým členem Evropského hospodářského společenství a mělo výhled na budoucí přistoupení k EHS v době, kdy záměrem evropských projektů byla ekonomická integrace. V době, kdy nebyla žádná otázka o transformaci EHS ve skutečnou poltickou integraci.

Druhou etapou tureckého přidružovacího projektu se měla stát integrace do celní unie s EHS. K tomu ovšem nedošlo, až do roku 1996. V červnu 1987, 2 měsíce po oficiálním požadavku Ankary na přistoupení k EHS rezoluce Evropského parlamentu obsahovala odmítnutí turecké vlády přiznat fakt arménské genocidy jako 1 ze 6 překážek, o nichž nelze vyjednávat. Rezoluce žádala politické vyřešení arménské otázky a byla skutečně historickým obratem v Evropském parlamentu ve 2 otázkách. Bylo to poprvé, kdy politická instituce jakou byl demokraticky zvolený Evropský parlament, uznala fakt arménské genocidy.

OSN to učinila jen v kontextu expertní zprávy podkomise pro boj proti rasismu přináležící ke komisi lidských práv, a to v roce 1985.

Zadruhé to bylo poprvé, kdy Evropský parlament vyjádřil své odmítnutí požadavku Turecka na přistoupení, předložené 13. dubna téhož roku.

Tak poprvé Turecko, které dlouho ukrývalo otázku arménské genocidy pod tlustou vrstvou argumentů, poprvé vyslechlo požadavek mezinárodní autority, aby uznalo svůj zločin proti lidskosti pod trestem, že nebude přijato do EHS. Turecká kandidatura byla znova odmítnuta v roce 1997 na summitu v Lucemburku, zejm. vzhledem k řeckému vetu. Ale bylo vzato v úvahu v Helsinkách v roce 1999 a Turecko získalo statut kandidáta v roce 2002 na kodaňském summitu. Až do té doby žádná z předběžných podmínek, vyžádaných EP, nebyla splněna. Zejm. uznání genocidy, kterou Turecko zarputile odmítalo. V roce 1989, kdy padla berlínská zeď, se zásadně změnily mezinárodní vztahy. Po pádu Sovětského svazu, což postupně posílilo prerogativy USA ve světové politice a umožnilo jim hrát zásadní úlohu v Turecku, dosáhli kandidatury Turecka ještě než splnilo vyžadovaná kritéria. Když zazněla kritéria členství, která zformuloval kodaňský summit v roce 1993, byla stanovena základní pravidla, která mají všechny badatelské země dodržet. Tedy vláda zákona, demokracie, úcta k lidským právům a právům menšin a životaschopná tržní ekonomika.

Za uplatňování pouze těchto kritérií na Turecko EU ignorovala základní rozdíly, které oddělují Turecko od jiných žadatelských zemí a budoucích členů. Historie, geografie, náboženství, kultura, územní konflikty a konflikty se sousedy. Za podmínky uznání arménské genocidy, zjednodušené uplatnění kodaňských kritérií vycházelo z toho, že by toto nemělo být předběžnou podmínkou pro turecké přistoupení. Během různých rozhovorů, které jsme měli s Evropskou komisí, evropští významní hodnostáři často poukazovali na měkčí metody spojené či spočívající s tím, že Turecko postupně během jednání bude vedeno k tomu, aby se vyvíjelo směrem k uznání.

Avšak EP rozhodl jinak. Naše tvrdá práce v této instituci od roku 2000 s ohledem na podmínky tureckého členství uspěla v tom, že jsme evropské poslance dovedli k uvážení uznání genocidy jako podmínky členství. V listopadu 2000, v Morionově zprávě k tureckému přistoupení poprvé EP vyzval parlament turecký, aby uznal genocidu, zrušil blokádu Arménie a uznával práva arménské menšiny v Turecku. Toto rozhodnutí tureckého parlamentu spolu s uznáním Sněmovny reprezentantů USA, tedy jejího výboru, i když se to vyhnulo hlasování celého kongresu, spolu s fakty přiznání genocidy různými evropskými zeměmi vedlo ke zmírnění turecké pozice. Od té doby, když se dostává na přetřes otázka v rozhovorech s evropskými členy parlamentu, Turecko ujišťuje, že genocida nikdy nebyla, ale říká, že je ochotno diskutovat v zájmu stran, zejm. se samotnými Armény.

V červenci 2001 tzv. Výbor pro turecko-arménské usmíření se vytvořil pod záštitou Min. zahraničí USA, kde se účastní turečtí diplomaté a Arméni z Ruska, USA i Arménie. Od samého začátku zasedání tato mise usmíření narážela na odmítání tureckých členů uznat otázku genocidy a nakonec to vedlo k nezdaru.

Přesto však dialog mezi občanskými společnostmi, Turecka a Arménie měl určitý úspěch v Evropě. V říjnu 2001 ve zprávě Lamasurově nová rezoluce nahradila výzvu EP k uznání genocidy Tureckem a vedla k podpoře komise pro usmíření. Od roku 2002 však ve všech svých rezolucích o tureckém členství, a stejně tak ve všech, které měly co dělat se vztahy EU s jižním Kavkazem, EP jasně dával najevo svou vůli dosáhnout toho, aby Turecko uznalo genocidu. Když se blížil konečný termín kandidatury, byl parlament stále vytrvalejší a v prosinci 2004, v předvečer evropského summitu v Bruselu ve své rezoluci… tedy ten summit měl stanovit datum a v září 2005, v předvečer lucemburského summitu, který dal zelenou vyjednávání, parlament požádal EK a Radu EU, aby požadovaly turecké uznání. A považovaly ho za předběžnou podmínku pro členství.

Během několika let exekutivní orgány Evropy nenaslouchaly těmto opakovaným výzvám EP a pak, poprvé v roce 2004, přistoupily k otázce s eufemistickými termíny, kdy genocidu nazvaly tragickým experimentem z minulosti a umístily ji do kontextu dvoustranných vztahů mezi Tureckem a Arménií. Avšak vyjednávání o členství s Tureckem již začala. Bez otázky arménské genocidy, bez toho, aby našla své místo v 35 projednávaných kapitolách, evropští rozhodovatelé ignorovali rezoluce EP, až do nedávné doby, kdy se projevila nespokojenost veřejnosti při hlasování o evropské ústavě a jejím odmítnutí ve Francii a Holandsku. Dnes, po dlouhém ignorování veřejného mínění komise a Rada EU se konečně rozhodly změnit či zlepšit vzájemnou výměnu názorů s evropskou veřejností a brát na vědomí veřejné mínění.

Jaké jsou tedy perspektivy toho, že Rada EU a Evropská komise opět zařadí kritérium uznání genocidy do vyjednávání? Je jasné, že rezoluce EP, i když nemají žádnou zavazující kvalitu, jsou vyjádřením veřejného mínění k otázkám lidských práv a zejm. otázce arménské genocidy. Navíc po několik měsíců se určité členské země snažily přidávat konkrétní podmínky jako právo vyučovat rodné jazyky a úctu pro práva kurdské menšiny. Už k těm kritériím, která již byla stanovena pro vyjednávání s Tureckem.

Kodaňská kritéria, která jsou příliš obecná a vylučují politické problémy jako okupaci Kypru, konflikt v Egejském moři a arménskou genocidu, už nejsou dostatečná k definici všech reforem, které od Turecka EU očekává. Evropa tedy zřejmě bere na vědomí všechny problémy, které existují a které jsou specifické pro tureckou historii a které odlišují tuto zemi od ostatních členských či kandidátských států. Arménská genocida je jednou z takovýchto otázek. Z toho plyne, že současná tendence ke specifikaci konkrétních problémů Turecka během jednání, i když byly uvítány tvrdou opozicí ze strany Turecka, otevírá nové možnosti pro zařazení otázky arménské genocidy jak podmínky tureckého členství.

Konečně na jedné straně tvářící, jako by bylo připraveno k rozhovoru, na druhé straně Turecko posiluje politiku popírání uvnitř svých hranic a v zahraničí, zejm. v Evropě. A tak na jaře 2003 turecké ministerstvo školství vydalo oběžník vyžadující od studentů a učitelů v tureckých školách zúčastnit se soutěže, která popírala arménskou genocidu. Učitelé, kteří to kritizovali, byli zatčeni a odsouzeni.

V roce 2004 článek 305 nového trestního zákoníku, měnící ustanovení předchozího zákoníku, prohlásil, že jakákoli zmínka o genocidě, stejně tak jako vyjádření proti okupaci Kypru je trestné. Tento článek nadále platí, přestože EU žádala, aby ze zdůvodňovacího spisu byly tyto 2 otázky vyřazeny. Stejně tak mnozí intelektuálové a spisovatelé jsou nadále odsuzováni, když mluví o genocidě v roce 1915. To jsou jen ty nejrozsáhlejší snahy popírání.

Další případ byl v lednu 2006, kdy jeden výbor tvrdil, že je třeba zakročit proti tvrzením Arménů a účastnila se řada tureckých stran a byla jmenována Talatova komise. Za předsednictví Raufa Denktaše, bývalého prezidenta kyperských Turků. Organizovala demonstraci popírání v Berlíně 18. března. A jiná podobná demonstrace se konala v Lyonu ve Francii za aktivní účasti Šedých vlků, polovojenské organizace extrémní strany MHP.

 

(Část bez překladu.)

 

…díky svým výkonným úřadům zahájila uplatňování určitého postoje k této otázce tím, že požaduje svobodu slova v Turecku a svobodu Turků, aby se mohli svobodně vyjádřit k otázce arménské genocidy. Komise považuje tuto otázku za naprosto podstatnou pro budoucnost evropské společnosti, nikoli jen jako tureckou vnitřní záležitost.

Tzn. že i když člověk nemůže otevřeně hovořit o genocidě v Turecku, i když společnost je stále ještě zastrašena, společnost začíná hrát stále větší roli v demokratizaci veřejného života v Turecku. Jde o to, že Turecko by se mělo snažit pěstovat evropské hodnoty. My všichni víme, že zakládání historických principů v Evropě bylo rozhodnutím, které bylo učiněno společně státy Evropy na základě příšerných hrůz, které tyto státy prožily. Hrůz z genocid a zločinů proti lidskosti. Čili je zapotřebí, abychom se všichni zřekli těchto ultranacionalistických zločinů, vzali za ně zodpovědnost.

Na konci 2. světové války Německo a Francie by nebyly mohly položit základy společné Evropy, pokud by Německo neodsoudilo své zločiny, neuznalo je a nepřistoupilo k reparacím. Tím, že Turecko přizná svou vinu, svou minulost, že upustí od své nacionalistické doktríny, tím může jedině získat. Pokud by Evropa toto od Turecka nevyžadovala, pak by popírala svou vlastní historii a riskovala by, že se znovu objeví démoni minulosti. Takže dnes se v EU nemůžeme zříci tohoto imperativu, tzn. nemůžeme v žádném případě znehodnotit základní hodnoty naší vlastní identity.

 

(Potlesk.)

 

………(předsedající): Děkuji za krásnou přednášku. Bude následovat příspěvek pana profesora Manfreda Aschke-Lepsia z Německa, který nám řekne o některých důležitých faktech o arménské genocidě a seznámí nás s obsahem deklarace německého Bundestagu.

 

Manfred Aschke-Lepsius: V létě 1915 cestoval Johann Lepsius do Konstantinopole a pokusil se přesvědčit Envera Pašu, představitele mladoturecké vlády, aby přestal s masakry. Franz Werfel toto popsal ve svém románu. V srpnu 1915 Lepsius napsal dopis své ženě Alice v Postupimi. Nyní cituji:

„Mé oči už nemohou pozorovat nádhery Bosporu a města. Často musím myslet na naše děti, když každý den slyším, jak děti celého národa jsou mučeny k smrti ve vnitřních regionech této země. Lidé jsou hnáni jako ovce stovky km do mezopotamských pouští. Celé vesnice a města Arménie jsou opuštěny. Muži jsou odděleni od žen, rodiny jsou rozervány. Muži ve věku od 17 do 45 let jsou voláni do armády. Pak jsou hnáni po silnicích. Rodiny jsou zbaveny veškerého majetku a jsou vyhnány do kamenných a písčitých pouští za neúnavného pálení slunce, kde musí zahynout.“

Toto se stalo 1,25 milionu arménských obyvatel. Po prvních dojmech, máme-li se zamyslet nad veškerou touto hrůzou, musíme si uvědomit, jakým způsobem se lidé staví k těmto činům. To nejstrašnější, co se odehrálo během 1. světové války. Jeden diplomat mi řekl: „A jaká byla reakce?“ Tato otázka je stále ještě aktuální, i o 90 let později.

To, co popsal Johannes Lepsius v několika řádcích svého dopisu, je naprosto přesné shrnutí mnohých zpráv, které podávali očití svědkové, kteří byli shromážděni v Konstantinopoli a jak také dokáži, je to přesný popis genocidy.

Tessa Hofmann již hovořila o tom, kolik bylo obětí a já se teď k tomu vrátím jen stručně. V celé řadě dokumentů a zpráv očitých svědků a také nezávislých historiků, ti všichni se shodují na tom, že velká část arménského obyvatelstva, které žilo v Osmanské říši, se stalo obětí opatření mladoturecké vlády od roku 1915. Odhady počtů obětí v letech1915 a 1916 sahají až k počtu více než 1 milionu. I ty nejposlednější odhady dosahují čísel přes 600.000. Jiné počty ukazují na 1,5 milionu obětí. Samotný fakt, že došlo ke zničení velké části arménského civilního obyvatelstva nelze popřít. Nemohou to popřít ani turečtí historikové. Nemohou popírat skutečné okolnosti a nemohou popírat otázku viny.

Vláda a značná část turecké společnosti se snaží ospravedlnit arménské oběti jakožto nevyhnutelné důsledky vojenských válečných opatření. Myslí si, že arménské oběti byly oběťmi 1. světové války a tvrdí, že řadu různých zločinů způsobili sami Arméni. Samozřejmě, že turecká strana odmítá taktéž úmluvu o genocidě OSN.

Dovolte, abych řekl pár slov o tom, zda opatření mladoturecké vlády od roku 1915 je třeba posuzovat jako genocidu. Jak je definováno v úmluvě OSN o předcházení a trestání genocidy, což bylo přijato generálním shromážděním v roce 1948, tedy jak to definuje tato úmluva z roku 1948. Rád bych zdůraznil 3 takové argumenty:

1) genocida neznamená záměr způsobit absolutní destrukci etnické, rasové nebo náboženské skupiny. Záměr zničit část této skupiny už je taktéž genocidou. Ta okolnost, že části arménského obyvatelstva, tzn. Arméni, kteří žili v Konstantinopoli, nebyli deportováni, na celé věci nic nemění. Ani počet 645.000 obětí, což je ten nejnižší odhad ze strany nezávislých žurnalistů, tvoří 47 % všech Arménů před 1. světovou válkou;

2) činy trestuhodné genocidy neznamenají jen zabíjení určité skupiny, ale taktéž vyvolávání takových životních podmínek, za kterých jsou ti lidé nuceni žít, které způsobují jejich fyzické utrpení vedoucí ke zničení. Turkové to zase vysvětlují nutností, kterou vyvolala válka. Bohužel tyto argumenty neobstojí, protože vláda mohla použít také civilizované způsoby. A že to byla pouze špatná administrativa, která způsobila takovouto katastrofu, špatná administrativa, která řídila veškeré ty deportace. Pokud jde o místo určení, kam byli tito lidé posíláni, nevyvolávají žádné pochyby o tom, že podmínky, kam měli tito lidé být přivedeni, měli způsobit fyzické zničení všech deportovaných. Toto deklarace německého Bundestagu, která byla přijata 16. 6. 2005, stanoví. Nabraní arménští vojáci do turecké armády byli de facto přeměněni v pracovní prapory a tito lidé byli povražděni. Ženy, děti a staří lidé byli posláni na pochody smrti do mezopotámské pouště v roce 1915. Ti deportovaní, kteří nezemřeli na cestě, tak nakonec zemřeli v nelidských podmínkách uprchlických táborů uprostřed pouští. Byly prováděny masakry ze strany speciálních sil, které byly svolány přesně za tímto účelem;

3) záměr zničit nějakou skupinu, ať již celou nebo její část, stačí pro to, aby bylo možné tento akt kvalifikovat jako genocidu. Ale není nutné, aby tento záměr zůstal pouze záměrem. Zničení skupiny nebo její části je rovněž genocidou, když to zničení je jedním z kroků vedoucím k dalšímu cíli. Rozhodující motivace mladotureckého režimu, který spolupracoval s arménským společenstvím před válkou, vypadá jako představa, že měl existovat jen homogenní národní stát, který byl schopen přestát 1. světovou válku a byl schopen zachovat Otomanskou říši. Jde tady o to, že vlastně legitimizovali zničení velké části arménské populace. A byl to jeden z kroků vedoucích k uskutečnění politických idejí tureckého národního státu.

A to je přesně hlavní obsah konvence o genocidě, která přesně stanovuje, že existence národa může být považována jako předmět politických koncepcí a cílů. Je zajímavé, a Tessa Hofmann už o tom mluvila, že Rafael Lemkin, otec konvence o genocidě, původně tuto myšlenku na mezinárodní konvenci, jíž se zabýval celý život, získal na základě arménských zážitků v letech 1915 – 1916. Na počátku práce Rafaela Lemkina arménská genocida byla předobrazem pro pojem genocidy. Než mohla být realizována jeho myšlenka v roce 1948, až do roku 1945 nacionálně-socialistické Německo se dopustilo holocaustu, také genocidy, ale neporovnatelné ve svých rozměrech a své organizaci, stejně jako šílené rasové motivaci. Holocaust byla nejstrašnější genocida v historii. Ale holocaust není mírou pro pojem genocidy.

Chtěl bych se nyní vrátit k otázce, kterou položil Johannes Lepsius v roce 1915, jaká je reakce? Týká se to jen Turků a Arménů? Je to problém dvoustranných jednání mezi tureckým a arménským státem? Bylo by lepší mlčet 90 let po událostech?

Německý Bundestag měl zvláštní důvod, proč se otázkou zabývat. Německá vláda během 1. světové války se provinila komplicitou. V některých případech hráli němečtí důstojníci aktivní nebo konzultativní úlohu, ale hlavním proviněním oficiálního Německa bylo, že mlčelo. I když vláda byla dobře informována o hlavních otázkách svými diplomatickými i vojenskými pracovníky. Německá vláda přísně nařídila mlčení vzhledem k vojenskému spojenectví s Otomanskou říší.

Už v září 1915 Johannes Lepsius poslal memorandum a petici kancléři a ministerstvu zahraničí. A mluvil před tiskovým sdružením v Reichstagu. Ale vláda sdělila tisku, že arménskou otázku je třeba považovat za vnitřní administrativní věc Turecka a zdůraznilo důležitost vojenské aliance s Otomanskou říší a učinila závěr, že proto je povinností pro tuto chvíli mlčet.

Johanes Lepsius neposlechl a byl v menšinové pozici i mezi přáteli arménského národa. Jeho dokumentace a zpráva o situaci arménského národa v Turecku, kterou zaslal poslancům, o tom svědčí. Dokumentace nebyla dodána poslancům před koncem války. O 90 let později německý parlament prolomil toto mlčení rezolucí ze 16. 6. 2005 a co je důležité, učinil tak jednomyslně. Jsou však další důvody pro každý parlament, aby se zabýval otázkou genocidy proti Arménům. Jsem přesvědčen, že tento závazek je důležitý a rozumný pro každého člena OSN a zejm. pro každého člena EU.

Bezpodmínečná proskripce genocidy je jedním z nejdůležitějších základů a hodnot, které umožňují národům globalizovaného světa žít spolu v míru. Validita těchto elementárních norem a hodnot nemůže být prosazena pokud bude utajována reálná genocida, protože to by znamenalo v pokračování porušování práv a úcty k obětem a pokračovala by hrozba. Dokud se oficiální Turecko snaží zabránit jakékoli diskusi o genocidě proti Arménům, dokud se oficiální Turecko snaží zavést prohibici pro každého na světě, aby zkoumal, přemýšlel a mluvil o genocidě, do té doby není důvěryhodné vyznání zásadních norem a hodnot ze strany Turecka. A pokud toto doznání nemá praktické důsledky, do té doby existuje konflikt a žádné dohody nemají cenu ani papíru, na němž by byly napsány.

Jaké mohou být však důsledky legislativy parlamentu, jestliže schválí deklaraci o arménské genocidě? Co turecká reakce? Německý Bundestag se vyhnul zaujetí pozic k pojmu „genocida“. Toho lze litovat. Avšak Bundestag jasně řekl, jaká byla fakta genocidy. Bundestag byl veden úvahou, že úsudek musí být vyvrcholením procesu, v němž nejen arménští, turečtí a nezávislí mezinárodní historici se zúčastní, nejen arménská a turecká vláda, ale také turecká a arménská společnost. Námět arménské genocidy je třeba vyučovat v tureckých školách, diskutovat v rodinách a tureckých médiích. Není to otázka akademického zájmu. A koncem tohoto procesu by mělo být, aby byla omezena a zmizela nedůvěra a strach mezi těmito národy. Musí nastat důvěra. Důvěra je základní podmínkou pro mosty, které je potřeba vystavět, aby byl přinesen mír celému regionu a stejně tak ekonomická spolupráce do celého regionu.

Nesmíme Turky stavět na pranýř. Nepotřebujeme, aby se někdo jen vyjadřoval slovy. Teprve až jednoho dne turecký stát uzná genocidu proti Arménům jako důsledek otevřeného veřejného procesu učení, můžeme mít naději. Dnes musíme žádat, aby takovýto proces dovídání se a poučení nastal. A to znamená, že musí nastat svobodný a nezávislý vědecký výzkum. A k tomu musí být zaručena svoboda projevu a psaní. Turecký stát musí investovat do procesu budování porozumění a důvěry.

Cituji z deklarace německého Bundestagu: „Německý Bundestag ví z vlastní dlouhé zkušenosti, jak obtížné je pro každý národ vyrovnat se s temnými kapitolami vlastní historie. Německý Bundestag je však přesvědčen, že poctivé přiznání historie je zapotřebí a především je základem pro usmíření. To platí zejm. v rámci evropské kultury, paměti, jejíž součástí je otevřená diskuse o temných aspektech jednotlivých národních historií.“

1) německý Bundestag ve své deklaraci ze 16. 6. 2005 žádá vládu, aby napomohla dosažení dohody mezi Turky a Armény, která povede k usmíření na základě přiznání historické viny;

2) pracovat k tomu, aby parlament, vláda i turecká společnost bezpodmínečně uznaly svou roli v postavení proti arménskému lidu;

3) aby byla ustavena komise vědců arménských, tureckých i mezinárodních expertů;

4) dosáhnout toho, aby byly uplatňovány nejen dokumenty otomanského impéria, ale aby také byly zpřístupněny materiály archivu německého ministerstva zahraničí;

5) vyslovit se pro svobodu slova a psaní, co se týče arménské otázky v Turecku;

6) dosáhnout toho, aby turecký a arménský stát znormalizovaly své vztahy.

Dostávám se ke konci. Jsem přesvědčen, že dostupné dokumenty vedou k úsudku, že zničení velké části arménského obyvatelstva v Otomanské říši od roku 1915 bylo genocidou ve smyslu konvence OSN o genocidě. Není žádné ospravedlnění pro pokusy tureckého státu potlačit tento názor. I když prohlášení německého Bundestagu se vyhýbá užití pojmu „genocida“, formuluje jasně, co je třeba očekávat od tureckého státu a turecké společnosti a zdůrazňuje, že cíli procesu musí být usmíření mezi tureckým a arménským národem. Proto jsem uvítal prohlášení Bundestagu jako dobrý krok pro mou zemi, ale také jako přispění k základům EU a jako znamení naděje pro Armény a Turky. Uvítal bych, kdyby se Parlament ČR rozhodl učinit také další krok tímto směrem.

Děkuji.

 

(Potlesk.)

 

………(předsedající): Děkuji za příspěvek panu Aschke-Lepsiovi z Německa. A nyní bych poprosil paní magistru Annu Sochovou, která by nám měla povědět něco o jejím pohledu na dobovou dokumentaci genocidy českým cestovatelem Karlem Hansou.

 

Anna Sochová: Vážené dámy a pánové, dovolte mi, abych vám představila českého cestovatele a spisovatele Karla Hansu a jeho knihu Hrůzy východu.

Karel Hansa se narodil roku 1890 ve Vídni, ale většinu svého života prožil v Čechách. Jeho tvůrčí činnost se váže ke 20. a 30. létům 20. století. Kromě své prvotiny Hrůzy východu vydal i další cestopisy pojednávající o jeho návštěvách Blízkého východu, Jugoslávie a Podkarpatské Rusi. Poznámky, které na cestách získal, prezentoval nejen v knihách, ale i na veřejných přednáškách.

Cestopis Hrůzy východu, který vyšel v Berouně roku 1923, autor napsal pod vlivem událostí, které na něj silně zapůsobily při jeho cestě na Blízký východ na území bývalé Osmanské říše, které se v době Hansovy návštěvy ve 2. polovině roku 1922 nacházelo pod francouzskou správou. Během svého putování se setkal s žalostným stavem arménského obyvatelstva, které po nuceném vystěhování z domovů roku 1915 muselo žít v uprchlických táborech nebo sirotčincích umístěných na dnešním území Sýrie a Libanonu.

Po návratu do Čech roku 1923 se Hansa pod tíhou děsivých zážitků rozhodl napsat knihu Hrůzy východu. Chtěl tímto způsobem seznámit československého čtenáře nejen s arménskými reáliemi, ale také s aktuálním stavem, ve kterém se arménské etnikum nacházelo. Pokusil se také obětem pomoci materiálně. Proto vytvořil při československém Červeném kříži Hansův fond pro arménské sirotky. Tento fond měl sloužit k nákupu oděvů a obuvi pro maloasijské uprchlíky.

Hansova kniha je rozdělena do 3 tématických celků. V prvním se autor zmiňuje o geografických podmínkách Arménie, historie, o důležitých událostech jako bylo přijetí křesťanství, vytvoření písma a národního písemnictví. Nakonec vyzdvihuje hospodářský význam Arménie a oceňuje vlastní národ pro jeho vysokou kulturní úroveň.

Druhý díl práce je už věnován moderní historii, a to historii 2. pol. 19. století a počátku století 20., která se odvíjela ve znamení násilí vedeném ze strany osmanského státu vůči křesťanskému obyvatelstvu východního Turecka.

Úvodní kapitola se věnuje vládě sultána Abdula Hamida II., který nastoupil na trůn roku 1876. Tento panovník v průběhu své vlády výrazně aktivizoval svou protiarménskou politiku. Autor uvádí, že např. v roce 1895 dle svědectví anglických konzulů a misionářů bylo v turecké říši zabito 100.000 Arménů. Ani přes intervence evropských států nedošlo k zásadním změnám v postoji vlády v řešení arménské otázky. Roku 1908 byl Abdul Hamid sesazen a do čela státu se postavila Strana jednoty a pokroku, Mladoturků. Ale ani ti nejevili snahu postavení arménského etnika zlepšit, spíše naopak. Krátce po jejich nástupu bylo zmasakrováno 25.000 Arménů v provincii Adana. Během doby neustále docházelo k nájezdům kurdských skupin na arménské vesnice, aniž by existovala snaha o jejich ochranu ze strany místních tureckých úřadů.

Další kapitoly autor věnoval již přímo deportaci a vyhlazování Arménů v roce 1915. Autor vychází z informací, které se dozvěděl jednak od očitých svědků, se kterými se v roce 1922 setkal a nebo z informací, které získal z tisku a literatury. Zvláště hodně čerpal ze zpráv Johanna Lepsia.

Ve své knize se snaží zobrazit průběh deportace, objasnit příčiny a cíle turecké vlády spojené s tímto vystěhováním. Hovoří o násilné islamizaci arménského etnika.

1. světová válka se stala pro arménské etnikum osudná. V létě roku 1915 se do Evropy dostávaly zprávy o násilnostech, které se děly Arménům na východě Osmanské říše. Statisíce lidí putovaly do Arabské pouště, která byla vybrána za cílové místo vládou řízených deportací. Jednalo se o nehostinné oblasti kolem Mosulu. Oficiální stanovisko turecké vlády prohlašovalo, že z důvodů politických a strategických je arménské obyvatelstvo přesidlováno z úseku válečné fronty. Své jednání odůvodňovala špionáží obyvatelstva a dezercí vojáků, hrozbou arménského povstání. Turecká vláda se obávala možné pomoci znepřáteleného Ruska, v jehož vojsku bojovali ruští Arméni a které úspěšně postupovalo na Kavkaze. Bála se ruské podpory arménských snah o nezávislost. Proto vytvořila promyšlený plán vedoucí k vyhlazení arménského etnika, který se měl uskutečnit pod záminkou přesidlování.

Všeobecné deportaci předcházelo zatýkání arménské inteligence, k čemuž došlo mezi24. a 26. 4. 1915, kdy byli v Istanbulu uvězněni duchovní, novináři, spisovatelé, profesoři a další. Byli odvezeni do vnitrozemí, kde beze stopy zmizeli. Na to byl vydán ministrem vnitra Talatem rozkaz ke všeobecné deportaci arménského obyvatelstva.

Území obydlená Armény byla rozdělena do 3 oblastí a 3 časových etap. Jednak šlo o Kilikii, severní Sýrii, kam patří např. provincie Adana. Pak východní Anatolii s provinciemi Trabzon, Erzerum, Sivas. A pak to byla třetí skupina – západní Anatolie s oblastmi Ismit, Ankara, Konya.

Cílem turecké vlády, podle autora, za všeobecné deportace Arménů bylo vyhlazení arménského etnika a obohacení se jeho majetkem, který měl sloužit přistěhovalcům z Balkánu, muhadžírům a měl jim pomoci usadit se v Turecku.

Deportace probíhala tím způsobem, že byli nejdříve odstraněni arménští vojáci z turecké armády. Jejich vyloučením chtěla vláda zamezit špionáži a jejich dezerci. Byli odzbrojeni a zařazeni do pracovních oddílů, které se měly podílet na úpravách cest. Ve skutečnosti však byli různými způsoby násilně usmrceni. Arménští muži, kteří nesloužili v armádě, byli zčásti pozatýkáni a s obviněním, že přechovávají zbraně, byli mučeni a popraveni. Zčásti byli těsně před uskutečněním deportace ve skupinách svoláváni a na to odvedeni za město a zmasakrováni.

Teď bych ráda citovala přímo autora. „O tom, jak vražděni byli muži arménští z mnohých případů uvádím zde zaznamenané případy českého inženýra, zaměstnaného za doby deportace na anatolské dráze. Píše – v Cařihradě žil turecký kavárník Atif bey, který jsa členem mladotureckého komité, stal se jeho sekretářem. Později povolán na místo valího do Angory, kde provedeno z jeho rozkazu vraždění Arménů a které dne 20. 1. 1916 provedeno během 6 hodin a povražděno bylo více jak 1500 mužů, kteří svázáni a odvedeni za město, kdež na odlehlém místě mohamedánskými řezníky byli poráženi jako dobytek.“

Těmito kroky si chtěly turecké úřady zajistit hladký průběh deportací, které jen se starými lidmi, ženami a dětmi mohly probíhat bez většího odporu. Rozkaz k deportaci byl vydán vždy těsně před odchodem. Nejdříve došlo k zabavení veškerého majetku, aniž by postižení měli možnost jej prodat a tak se finančně zajistit na cestu. Všichni, matky i těhotné ženy šly pěšky, desítky až stovky km bez jakýchkoli dopravních prostředků. Nezřídka se stávalo, že deportovaným byly dopravní prostředky poskytnuty, avšak jednalo se o pouhé gesto, které mělo uklidnit evropské veřejné mínění. Zanedlouho jim byly opět odňaty.

Zde bych opět citovala autora. „V novinách evropských vyskytly se také zprávy, že deportovaným bylo dovoleno cestu konati pomocí dráhy. Lživé tyto zprávy tureckou tiskovou kanceláří v novinách německých, později rakouských a bulharských uveřejňované, a diplomatickými zástupci Turecka v zemích těch rozšiřované, čerpány z případů, kdy Arméni, deportovaní podél anatolské dráhy, byli uzavíráni do železničních vagónů k jízdě nezpůsobilých, do kterých jsouce pozváni, byli vehnáni a o hladu a žízni ponecháni, až zemřeli. Mrtvoly pak vyházeny, aby se učinilo místo druhým obětem. Tak se stalo na rozkaz Valího Brussy, prince Abas Halíma Paši.“

Takových pochodů se účastnily až desetitisíce osob, trvaly týdny, měsíce a provázel je nedostatek potravin, vody, bitím, loupením žen a dětí a vražděním. Průvodci karavan, turečtí četníci a vojáci podávali zprávy kolem žijícím Kurdům a ti napadali bezbranné průvody. Ženy a mladé dívky byly pak Kurdy a Turky znásilňovány a odvlékány. Starci a děti zabíjeni.

A opět citace autora. „Tak tisíce nezletilých dívek zprzněno, jsouce hříčkou důstojníků a vojáků, jakož i úředníků ve městech a osadách, kterými karavany deportovaných procházely. Z mnohých těch případů denně se opakujících líčen mi případ následující – z krajiny bajbúrské, ze které karavany deportovaných čítaly přes 30.000 duší, byly tisíce žen a dívek odvlečeny do místních vojenských táborů a postupně znásilňovány vojáky a důstojníky, kteří se o ně rozdělovali. Jako krysy umíraly a nebo zešílely ty ubohé oběti zvířecích choutek násilníků. Ty, které přestály prožité hrůzy, utopeny v Eufratu.“

Vlivem nepříznivého podnebí, hladem, žízní a epidemií tisíce deportovaných hynuly. Jejich nepohřbená těla zůstávala podél cest. Jediná cesta, jak si zachránit život a majetek, bylo přestoupení k islámu. Přes výhrůžky deportace a smrti stálo na přihlašovacím lístku, že konverze se děje dobrovolně, což mělo snížit podezření západních mocností o způsobu změny vyznání.

Ve městě Sivas bylo přestoupení na islám prováděno tak, že Arméni a Řekové byli vehnáni do arménských kostelů a tam podrobeni mučení, tzv. baštonádou, tzn. mrskání přes bosá chodidla. Kdo přestoupil, byl propuštěn. Kdo ne, byl deportován. Během cesty byla ženám znovu dávána možnost konvertovat k islámu. Přesvědčovací praktiky byly různé. Např. matky s dětmi byly ponechány na odlehlém místě pod žhavým sluncem několik dní bez vody a jídla. Pokud i pak odmítly, většinou je čekala smrt.

Počet osob, které nuceně přijaly islám, není znám, ale nebude nízký. Podle amerického konzula ve městě Charpút např. přijaly islám všechny ženy a děti. Většina dětí a dívek nad 10 let se během deportace ztratila. Byly zavlečeny do kurdských a tureckých rodin nebo se mnohé dostaly do veřejných domů např. v Aleppu nebo Bejrútu.

Zde budu opět citovat: „Karavany deportovaných byly veřejné trhy otroků. Ve městech, kterými karavany procházely, budiž znovu opakováno, že dáno úřady k tomu svolení, aby mohamedánské obyvatelstvo ty nejhezčí dívky si vyhledalo a odvedlo. V některých městech jako např. v Aleppu dokonce i turečtí lékaři dívky přehlíželi, zda jsou způsobilé. Mnohé z těchto dívek později prodaných a zašantročených do vykřičených domů, jichž je v Aleppu přes 40, v Bejrútu asi 30, úřady trpěných, ale i podporovaných našel jsem v domech těch ve stavu strašlivém.“

V konečných číslech bylo např. v charpútské provincii, kde žilo 575.000 obyvatel, deportováno 180.000 Arménů. Často aniž by se jednalo o strategicky důležitou oblast poblíž fronty, která by deportace oficiálně odůvodňovala.

Nebylo ušetřeno ani nekřesťanské obyvatelstvo jako byli Syřané nebo Řekové. Přestože mnozí turečtí obyvatelé i úředníci deportace odmítali, nenašla se uvnitř Turecka síla, která by programové vyhlazení arménského etnika zastavila.

Koncentračním místem, kde byli všichni deportovaní soustřeďováni a odkud putovali do určených oblastí bylo Aleppo. Do Aleppa se nakonec ale dostalo jen 10 % z těch, kteří se vydali na cestu. S některými z nich se pak Hansa ve 22. roce ještě setkal.

Počet obětí organizovaného vraždění je nejasný. Hansa uvádí, že v Malé Asii žilo 1.845.450 Arménů. Deportace podstoupil 1.396.350, z nichž většina byla povražděna. Např. jen z Kilikie bylo deportováno 100.000 Arménů a přežilo jich 15.000. 250.000 obyvatel uteklo do Ruska a 204.000 z Istanbulu a Smyrny bylo ušetřeno.

Turci však dle tvrzení autora oficiálně přiznávají 300.000 mrtvých, kteří zemřeli na následky nemocí a těžkých podmínek, které v Turecku během 1. světové války vládly.

V třetí, závěrečné části se autor věnuje situaci, která vládla mezi oběťmi deportace v době jeho návštěvy Blízkého východu, tj. v 2. pol. roku 1922. Popisuje pochody sirotků, kteří byli dobročinnými organizacemi přesouváni z území poválečného Turecka na území spravované francouzskou vládou. Představuje život deportovaných v uprchlických táborech, charakterizuje záchranné práce ve prospěch běženců a také vzpomíná na návštěvu sirotčince v Libanonu.

V době, kdy se Hansa pohyboval na Předním východě, se počet arménských uprchlíků, obětí deportací žijících v tamních uprchlických táborech, odhadoval na 250.000 lidí, převážně žen a dětí. Autor píše: „Byli to psanci, ožebračení, polonazí, hladovějící a houfně umírající vlivem nedostatků a nemocí. Stěhují se z místa na místo. Jsou to oběti vlády Mladoturků, intrik a slabosti diplomacie evropské.“ Byli roztroušeni na území dnešní Sýrie a Libanonu. Např. v Aleppu žilo tehdy 46.000 arménských uprchlíků.

Autor za svého pobytu v Sýrii v létě a na podzim roku 1922 téměř denně navštěvoval uprchlické tábory, aby se osobně přesvědčil o stavu běženců. Proto může, jak říká, nestranně a spravedlivě informovat o stavu arménských uprchlíků a událostech, které při deportacích zažili.

Všichni oslovení Arméni podle autorových slov toužili po domovu a práci, ale naděje na návrat neexistovala. Kilikie byla Francouzi roku 1920 navrácena Turkům, což mělo za následek obrovskou vlnu emigrace arménského a řeckého etnika, které znásobila později porážka Řecka Turky v září 1922. Na zakavkazskou Arménii se spoléhat nemohli pro její kritický stav hospodářství a nepříznivou politickou situaci. Zbytky arménského etnika neměly kam jít a neměly ani finanční prostředky, aby se mohly usadit na místě. Většina z nich žila ve stanech z pytlů, hadrů a pokrývek a na sobě měli jen cáry oděvů.

Velkým problémem byly tisíce sirotků, jejich umístění a zaopatření. V poválečných tureckých městech, v Adaně, Trapezuntu či Samsunu byly zřízeny sirotčince, do kterých byly přijímány děti, jež se samy přihlásily nebo byly nalezeny v muslimských rodinách. Ty pak byly přepraveny karavanami za hranice Turecka, nejdříve do tranzitní stanice v Aleppu, odkud cestovaly do sirotčinců v bezpečnějších oblastech. Jednalo se o pomocné akce americké humanitární organizace American Near East Relief, která zachránila v té době už více než 150.000 dětí.

Jeden z amerických pracovníků ve svém příspěvku do amerických novin popisuje, jak po příchodu každé dětské karavany se kolem ní seskupily zástupy lidí, které od dob deportace hledaly své příbuzné. Pobyty dětí v Aleppu byly krátké. Denně odjížděly vlakem do Bejrútu a odtud do místních sirotčinců. Během jedné z takových cest Hansa viděl skupinu Turkyň, které odhaleny pozorovaly děti ve vagónech a při tom plakaly. Jednalo se o Arménky, které byly přinuceny k islámu v době deportace.

Autor se setkal na své cestě také se situací, kdy do Aleppa přišla skupina dětí z arabské vesnice a žádala o přijetí do sirotčince a křížením rukou naznačovala, že jsou křesťané. Avšak pro nedostatek místa nemohly být přijaty. Podobných dětí, které byly během deportací odňaty matkám a byly vychovávány v arabských a kurdských rodinách, kde zapomínaly jazyk a víru, byly tisíce.

Humanitární organizace se snažily uspokojit alespoň základní životní potřeby sirotků a dětí uprchlíků, zajistit zdravotní péči a vzdělání, což se dělo za velkých finančních obtíží. Občas se našla pomoc přímo na místě. Např. díky správě amerického učiliště v Bejrútu bylo možné, aby mnozí arménští studenti studovali zdarma. Autor osobně znal jednoho z nich, který pocházel z četné rodiny ze Zeitunu, jejíž část byla při deportaci povražděna a část pomřela následkem nemocí. Dotyčný zůstal sám naživu díky tomu, že se po masakru ukryl v hromadě mrtvol a v noci utekl.

Organizace bojovaly s nedostatkem léčiv a zdravotního personálu. Stav nemocnic a jejich zařízení byl naprosto nevyhovující. Mnozí z řad uprchlíků umírali bez pomoci.

Teď znovu nechám promluvit autora: „Strašlivý přímo jest pohled na nemocné malé děti, často ve špinavých hadrech zabalené a nebo v mokrých cárech pytlů, jak jsem viděl za různých svých návštěv v táborech a stanech za časů týdnů trvajících dešťů podzimních. Děti ležely tam v největším stupni smrtelné horečky bez pomoci na holé často zemi, v kalu, blátě, vodě. Co živ budu, nezapomenu těch maličkých tvorů, těch trpitelů za viny nespáchané.“

Problémem byla rovněž nezaměstnanost. Uprchlíci neměli práci, a proto ani možnost získat peníze na nejzákladnější potřeby. Stejné obrázky bídy, nemoci a nezaměstnanosti byly vidět ve všech uprchlických táborech v Damašku i Bejrútu, kde žilo 35.000 arménských uprchlíků a 10.000 sirotků.

A znovu budu citovat autora: „Nejhorší osud postihl mnohé starce a ženy, kteří nemají na světě nikoho. Mnoho je mezi nimi úplně slepých. Jsouce jakékoli práce neschopni, jsou odkázáni výhradně na milost a dobrodiní ostatních. Pro ně je smrt pravým vykoupením z velikých útrap a všestranného nedostatku. Tak nalezl jsem jich 30 v jednom stanu. Vesměs slepé ženy. Jedné z nich byly oči z trestu vyloupnuty za to, že nechtěla prozradit úkryt svého syna, zběha z turecké armády za časů světové války, a kterého turečtí četníci marně hledali.“

Nebo: „Za mého pobytu v Bejrútu, v měsíci listopadu a prosinci minulého roku, v době zimních dešťů a mrazivého větru, v nocích velice chladných a sychravých, kdy navštěvoval jsem skoro denně tamější tábory, zřel jsem strašlivou bídu, nemoci a utrpení k nepopsání. Potoky vody, valící se bez přestání z mračen, chrlily pravou spoustu vody do všech koutů chatrných stanů a bud, ve kterých na promočeném a různým kalem potřísněném zbývajícím majetku, často však na holé zemi, choulily se zimou třesoucí se matky, chránící svým chatrným oděvem plačící děti. Každodenní příval vody učinil z tábora pravé bahnisko.“

A ještě poslední citaci: „V jiném stanu na rozmoklé zemi, děti polonahé na rozprostřených promoklých pokrývkách se povalovaly, děsně zamazané, rozcuchané a oči hnisající. Matka, jak mi bylo řečeno, odešla hledat práci. Neměli co jíst. A prohlédl jsem jiné stany a ze všech zírala jen bída, hlad a nemoci. V jednom stanu z kusu plátna, pytlů a papíru, ležel na promočené žíněnce starý muž. Byl těžce nemocen, horečka jím lomcovala a kašlal. Vedle něj na zkřížených nohou seděla jeho žena. Byli to rodiče dvou synů, kteří v turecké armádě bojovali a nevrátili se více. Byli to také rodiče dcery, která 11letá, odvlečena do tureckého harému za času deportace a předtím před jejich očima znásilněna.“

Autor na konci své cesty navštívil ještě jeden z libanonských sirotčinců, který byl sponzorován dánským dobročinným spolkem a staral se o 136 arménských dívek. Osudy mnoha dívek byly tragické. Otec jedné z nich byl mučen a nakonec usmrcen a matka deportována. Otec jiné rovněž mučen, ukřižován a matka deportována. Ředitelka tohoto sirotčince autorovi rovněž potvrdila smrt 10.000 arménských dětí ve věku do 10 let v létě 1915. Byly vyvedeny do pustých hor za městem a tam nechány o hladu a žízni. Sama ta místa navštívila a viděla hromady lidských kostí.

Dámy a pánové, podobným způsobem bychom mohli hovořit o dalších a dalších skutečnostech a osobních zážitcích, které Hansa ve svém cestopisu popsal. Autor se v prosinci odhodlal k návratu do Evropy, který absolvoval na lodi spolu s řeckými sirotky. V následujícím roce vydal knihu Hrůzy východu, kterou jistě můžeme připojit k dalším dokladům, které dosvědčují zodpovědnost Turecka na programovém vyhlazování arménského etnika.

Děkuji vám za pozornost.

 

(Potlesk.)

 

 ………(předsedající): Děkuji za příspěvek paní magistře Sochové. Nyní nám poví něco o tureckém nevládním názoru na genocidu z roku 1915 paní Yelda Özcanová z Německa a zároveň bych chtěl upozornit, že to bude poslední příspěvek před krátkou přestávkou na občerstvení. Zbývající příspěvky si vyslechneme po krátké přestávce.

 

Yelda Özcanová: (Bez překladu.)

 

………: Odpusťte prosím, při přípravě příspěvku Yeldy jsme neměli možnost dostat překlad jejího vystoupení předem do angličtiny nebo češtiny, takže můj překlad z angličtiny se odehrává spontánně a budeme to muset udělat po větách.

Sdělila nám, že když byla v roce 1989 v Paříži, jedny turecké noviny reagovaly na její vystoupení tam a pokáraly ji. Napsaly, že se Yelda zúčastnila rezoluce uznávající rezoluce francouzského parlamentu, zatímco ve skutečnosti ona měla v úmyslu navázat dialog mezi Armény a Turky. Upřímný, poctivý dialog.

Někteří rozumí německy a rádi to slyšíme.

Aby bylo možno navázat upřímné přátelství, především my, Turci a muslimové musíme požádat o odpuštění. My jsme potomci pachatelů genocidy na Arménech. Protože hájím tento názor, přicestovala jsem do Prahy nikoli z Istanbulu a z břehů Bosporu, ale musela jsem cestovat z Berlína. Chtěla bych poděkovat všem Arménům v diaspoře, protože díky nim jsem dnes zde s vámi.

 

(Potlesk.)

 

Také velice vítám to, že se ČR stala členem EU. Myslím si, že to je velice příznivé, protože vy jakožto členové EU tím, že jste organizovali tuto dnešní konferenci, ještě více potvrzujete svou sounáležitost k Evropě. Já říkám „ne“ tureckému členství v EU, protože Turecko stále zastává tu svou pozici popírání vůči arménské genocidě. Pokud se nezřekne své koloniální mentality, pak nemůže Turecko mít své místo v EU. EU musí muslimskou dobyvatelskou kulturu odmítnout, zamítnout.

Nezáleží to na turecké muslimské sunnitské většině, aby rozhodovali o spravedlnosti a o právech menšin. Protože i mezi intelektuály většiny se rozšiřuje rasismus. Proto název jedné z mých knih zní Rasismus intelektuálů většiny. Dovolte, abych uvedla jeden takový současný příklad. Máme nadaci pro lidská práva. Ta je pro členství Turecka v EU, ale je proti diskutování otázky genocidy. Představitel této nadace prohlásil, že tato nadace nezahrnuje arménský problém do své agendy. Kromě toho řekl, že se mu nelíbí mezinárodní kritika v souvislosti s arménským problémem. Syrský program v kurdské TV dal jasně najevo, že máme osobní motivy. Otec Javuse Enema byl nejvyšším místním představitelem, který byl odpovědný za popravu.

Teď musím vysvětlit tento text. Je to text, který byl vydán v roce 1942 a byl to text týkající se nemuslimských menšin v Turecku, zejm. Turků a Židů. Poté, kdy byla uznána arménská genocida francouzským národním shromážděním, téměř všichni komentátoři tureckých novin, včetně extremistických pravicových i levicových novin, začali psát o genocidě z roku 1915. Bylo skutečně zajímavé sledovat, jaké znalosti projevili v této souvislosti. Bylo zapotřebí rozhodnutí Francie, aby je přiměla projevit tyto své znalosti a zahrnout také nás do sdílení těchto znalostí. Jiní novináři začali připomínat imperialismus Francie. Např. Iskender Beyhan napsal v levicových novinách o tom, jak je Francie vykořisťovala a kolonizovala, jak tam panovala hegemonie tříd a komentoval to tak, že francouzská buržoazie zneužívala historická fakta, aby podněcovala mezietnickou nenávist.

Citát: „Přestože toto rozhodnutí, které učinilo francouzské národní shromáždění, je pokračováním imperiální politiky a představuje hrozbu ze strany francouzské buržoazie pro všechny země regionu, na prvním místě pro Turecko.“

Možná, že jste loni slyšeli nebo četli o tom, že se v Turecku objevila nová kniha. V evropských médiích byla často komentována. Je to kniha o arménské babičce jednoho tureckého právníka. Jmenuje se Fetiye Çetin a kniha popisuje osud této arménské babičky během genocidy. Byla odvedena od rodiny nějakým tureckým důstojníkem a byla uvedena do jeho rodiny. Tato žena vyrostla v turecké rodině, ztratila znalosti svého jazyka i vyznání a po celý život doufala, že se jí podaří najít svou ztracenou arménskou rodinu. Já teď přečtu citát z té knihy. A pak ještě Yeldinu poznámku k tomu.

Fetiye Çetin ve své knize o babičce píše: „Najednou nastoupily velice bolestivé časy a ona, babička, řekla: „Kéž by už tyto dny pominuly a nikdy nepřišly,“ ztratila celou svou rodinu a už nikdy nikoho z rodiny neviděla. Byla začleněna do nové rodiny, nové jméno, nový jazyk i nové náboženství. Ale nikdy nezapomněla na své vlastní jméno, na svou vesnici, maminku, otce, babičku a dědečka i ostatní příbuzné. Žila do 95 let a doufala, že jednoho dne se jí podaří se s nimi sejít a znovu je obejmout. Díky této naději asi žila tak dlouho. A až do svých posledních dní neztratila vědomí. Poslední týden jsme o naší babičku přišli a rozloučili jsme se s ní. Odešla na věčnost. A pak jsme doufali, že prostřednictvím inzerátů nalezneme nějaké její, de facto naše příbuzné. Nepodařilo se nám to za jejího života a doufali jsme, že se vyplní to, co si přála, aby se takovéto dny už nikdy neopakovaly. Pak v arménských novinách vyšel tento inzerát a byl také uveřejněn i s rodinnou fotografií. A jako kdyby bylo zapotřebí ukázat ony ukrývané důkazy těch hrůz, na fotografii byla babička, které nikdy nebylo umožněno, aby se stala arménskou ženou. Její původní jméno bylo publikováno teprve po její smrti. Seděla na fotografii s dalšími 7 lidmi a pohled v jejích očích byl vyděšený. Po jejích zážitcích už nikdy nemohla zůstat zcela normální. Nakonec se skutečně nalezli její arménští příbuzní a byla o tom napsána kniha. Ale co je zajímavé, tak je otázka, kterou jsme jí položili – proč nezveřejnila tento inzerát během svého života, aby ještě našla své příbuzné? Proč dovolila, aby babička žila celý svůj život v marné naději, že se setká se svými příbuznými a proč mlčela a neudělala nic pro to, aby znovu své příbuzné viděla ještě v době, kdy babička byla na živu?“

Jméno Tanera Akçama možná znáte jakožto jméno Turka, který udělal nejvíce v tom, aby se distancoval od popírání genocidy, ale dokonce i v jeho dílech, dokonce i v jeho slovech zní něco podivného, protože on dělá rovnítko mezi pachatelem a obětí. Podle Tanera Akçama to, co bylo jeho slovy „zážitkem obou společností“, co prožily obě společnosti, tzn. jak Turkové, tak Arméni, způsobilo trauma a obě společnosti jsou tudíž stejně traumatizovány.

Yelda píše, že toto samozřejmě znamená nový jazyk. Mluví se jinak, nově. Akademikové nyní hovoří o obviněních, která nemají žádný smysl a odpovídají na akademické otázky čistě emotivně. A postupně, pomaloučku tento vývoj bude pokračovat a my si musíme počkat, že místo samotných událostí se bude hovořit o pohádkách, které budou popisovat ty události. Místo pachatelů se bude hovořit o zachráncích a místo obětí zaujmou pachatelé. Hadži Halil byl člověk, který zachraňoval Armény a tudíž to znamená, že dnes existují Arméni, kteří jsou vděční za svůj život Hadži Halilovi, jako kdyby Hadži Halil zachránil Turky před hrozbou ze strany Ruska.

Pokud se podíváme na historické a politické problémy, většina tureckých intelektuálů reaguje emotivně. Raději vedou dialog za stolem plným jídla a pití místo toho, aby se skutečně konfrontovali, aby se účastnili dialogu s těmi, kdož jsou potomky obětí, dávají přednost přátelskému popovídání se sklenicí a neustále opakují stará nepřátelství a stará nepřátelská slova. Např. profesor Deringil má tendenci k velice emocionálním výrazům, když jakožto historik vystupuje. Např. prohlásil během konference v USA, kde byli taktéž jako účastníci někteří arménští historikové, on a další turečtí historikové byli emotivně velice zaraženi některými věcmi.

Citace: „My, turečtí historikové máme pocit, že neexistuje žádná turecká nebo arménská strana. My naopak spějeme ke společnému cíli, kupředu. Ať se v minulosti stalo cokoli, budeme pokračovat kupředu, to je důležité. Je mimořádně špatné, abychom neustále trvali na minulosti a zabývali se minulostí.“

V pokračování své řeči historik Selim Deringil ujasnil, jak daleko může nebo nemůže zajít vzpomínka. Cituji: „Nehlasuji pro zapomnění, nejsem proti zapamatování nebo vzpomínce na tyto tragické události v minulosti v plném rozměru a uznat je.“

Jestliže ale nějaké téma označíte za problém či za tragédii, pak jste našli způsob, jak uniknout. Místo pachatelů jsou jen oběti. Můžete si dát společně skleničku a vše je vyřešeno. Podle vět Deringila i rezoluce OSN ze srpna 1985 nemá smysl. V této rezoluci OSN uznávají historickou skutečnost genocidy na Arménech.

Deringil říká: „Toto je otázka, která má co dělat s mým vlastním svědomím. Ať je to podle definice OSN nebo ne. Možná ano, možná ne.“ Jinak řečeno, Deringil přistupuje k otázce Arménie a Turecka opatrně. Přesto není pro něj důležité být opatrný, když útočí na kolegy vědce jako profesor Dadrian, kteří se staví zásadně proti tureckým tezím, kteří hájí tezi, že událost, jíž Deringil říká „vyhnání“, byla ve skutečnosti genocidou.

Profesor Deringil označuje stanovisko Dadriana veřejně za rasistické a píše to v arménských novinách Agos, které jsou vydávány v Istanbulu. Říká, že Dadrian nehájí přesvědčení, ale fixní ideu. Tedy slovy Deringila něco ne spolehlivého. Navíc profesor Deringil požaduje, aby vědecký nebo právní rozměr tohoto tématu, tedy arménské genocidy, nebyl diskutován, nýbrž pouze lidské aspekty a příběhy spojené s arménskou genocidou.

Například citát: „Ti četníci či ti policisté, kteří zachránili nějakého Arména během deportace.“

Dále profesor Deringil říká, že byli i muslimové, kteří se ocitli v obtížích a dokonce zemřeli proto, že se stavěli proti státní politice. Turečtí intelektuálové se snaží dát do jedné roviny oběti a pachatele. To není přijatelné a nelze to přenechat jen turecké straně. Zločiny proti lidskosti mají dopad na lidstvo.

Děkuji za pozornost.

 

(Potlesk.)

 

………(předsedající): Děkuji za příspěvek a z časových důvodů uděláme nyní malou korekci programu. Dovolili bychom si vás pozvat na malé občerstvení, na kávu do vedlejších prostor. A hned po 10 – 15minutové přestávce by přišel se svým příspěvkem pan Manfred Richter z Německa.

 

(Přestávka.)

 

………(předsedající): Dámy a pánové, pomalu zahájíme poslední blok naší konference. Já bych požádal o příspěvek pana Manfreda Richtera z Německa, který zahájí náš odpolední blok.

 

Manfred Richter: Pane předsedo, vaše excelence, dámy a pánové, já se omlouvám, nejsem bohužel pan Wolfgang Gust, jehož jméno najdete v programu. Já mám jen velký svazek původního vydání Johannese Lepsia o genocidě.

Už jste vyslechli jeho vysvětlení u Wolfganga Gusta a je to nové vydání po tehdejší cenzuře, kterou tehdy provedlo min. zahraničí v Německu a teď ty cenzurní zásahy mohly být konečně odstraněny a mohl být vydán plný text. Myslím, že Wolfgang Gust je velmi důležitý novinář, který pracuje ve známém týdeníku Der Spiegel a poskytl hodně informací německé veřejnosti.

Já jako protestantský pastor v kostele Johannese Lepsia, ten musel opravdu být velmi statečný ve svém boji za Armény, já nejsem historik a nejsem v tomto smyslu odborník, ale cítím jako protestantský pastor, jako duchovní, pociťuji velmi silné spojení ke staré arménské křesťanské církvi a její apoštolské tradici. Vždy mám pocit, že jsou to bratranci Ježíše Krista samého. Během svých studií, když jsem našel poprvé poznámku pod čarou o arménské genocidě, byl jsem hluboce šokován a nikdy jsem nezapomněl na tu malou poznámku pod čarou. Později jsem našel žijící arménskou komunitu v Berlíně a více než 25 let spolupracujeme. Vykonali jsme mnoho návštěv na úpatí hory Ararat a do svatého Ečmiadzinu.

Jako pastor prostě chci jen zdůraznit některé morální aspekty popírání takového zločinu. A obtížný proces historické pravdy a jejího přijetí a uznání. Chci zdůraznit nejen užitečnost takového procesu, ale je přímo jeho nezbytnost, aby státy a OSN uznaly tento fakt. A především státy EU. A proto vítám iniciativu, že by ČR mohla následovat další země, které už tak učinily, jako vaše sousední země Slovensko.

Ale dovolte nejprve trochu evokovat ducha tohoto města a této země, který se mě zmocnil. Jméno Karla IV. je tu oslavováno a hledí na to celá Evropa. Ale tady je samozřejmě u dveří spousta lidí, jak by řekli v mé zemi, Brandenbursku. Cítíme dědictví Karla IV. až dosud. Snad víte, že přátelství našich bývalých prezidentů Václava Havla, velkého mezinárodního intelektuála a autority a našeho prezidenta Richarda von Weisszäckera a také Johanese Raua, kteří jsou angažováni ve stejném tématu a spolupracují, aby reálný duch současné střední Evropy se mohl vyvinout. Jsme ve zlatém městě Praze s jeho duchem místa, s jeho geniem loci, kde pracoval Jan Hus, který se jako první zasazoval o obnovení křesťanstva v celé Evropě a byl velmi významný pro celé reformační hnutí, z něhož v budoucnosti vznikly další církve. Byly tedy na počátku Čechy.

A rád bych připomněl Moravany, Jana Ámose Komenského, velkého učitele národů, který je dnes zcela aktuální. Víte, že byl vyhnán z této země. Moravan Jan Ámos Komenský byl vyhnán habsburskými fanatiky, jejich fanatickou politikou. Tak to musím říci. Ale zanechal lidstvu velké dílo a o nápravě věcí lidských je všeobecná rozprava, jakou máme my zde, kde vyzýval historiky a učence, aby se účastnili, aby vytvářeli kolegium a objasňovali pravdu. Vyslovoval se pro decasterium pacis, tedy vlastně jakési spojené národy i radu bezpečnosti v Haagu proti násilnictví a válce.

Samozřejmě Valdštejn, i to je střední Evropa. A Komenský žil hned po tom okamžiku a byl angažován jinde v Evropě, kde církve, vědci a politika spolupracovali. Takže i on měl myšlenku ekumenismu. Žádal consisterium fidei, které bude kombinovat všechna křesťanská vyznání. Ale už v tom okamžiku myslel na zástupce muslimského světa, aby i s nimi se mluvilo společně s křesťanskými zástupci. Aby skutečně všichni věřící pracovali na nápravě a vytvoření lepšího světa. A proto si myslím, že tato konference probíhá zcela v duchu Jana Ámose Komenského.

Především nesmím zase prohlubovat fakta. Krutostí jsme již vyslechli tolik, je to strašné a je to těžké sledovat. Ale zamysleme se nad popíráním faktů. Nemohu nic dodat k tomu, co řekl profesor Dadrian a k tomu, co řekl vnuk Lepsia, co řekla Yelda. Bohužel to destruuje mé hrdiny v tureckém světě, o kterých jsem si myslel, že budou moci pomoci v budoucnosti. Ale také Tanera Akçama, což byl velmi odvážný autor, myslím, že první z tureckého strany, kdo přiznal historické kombinace moci a zvěrstev i v nové Turecké republice. Ale můžeme jen doufat, že bude další vývoj.

Ale popírání historické pravdy a viny – Ralph Giordano, německý autor o tom řekl, že je to druhé provinění. Jak jsme slyšeli Elie Wiesel to nazval druhou smrtí či druhým zabitím. Giordano tak popsal všeobecný přístup v Německu k relativizaci holocaustu. Odvažuji se říci, že doufám, že už se to všeobecně změnilo v mentalitě přijetí toho, co je nepřijatelné a nemyslitelné, ale stalo se jako pravda v historii.

Nyní, v posledních 25 letech máme už lepší a otevřenější diskusi v Německu. Musím ale zdůraznit, že jsme nejprve potřebovali Američany a spojence a jejich převýchovu. A to byla ta trocha nového myšlení. Potom hnutí z roku 1968, kdy jsme začali znovu a mladí říkali svým otcům: „Co jste tehdy dělali?“ Zase, potřebovalo to generaci. Nyní máme v Německu knihy, kde nyní 17leté dcery píší o svých otcích a o mrtvolách ve sklepích svých domů. Říkají: „Co dělali při souhlasu s vražděním ze strany vlády?“ A to je nyní můj problém. Jsou to tři generace. A teď si srovnejte, jak naléhavé by bylo pro Turecko, aby skutečně začalo pracovat na těchto problémech.

Překonání popírání, proces veřejného dorůstání, dospívání je úkolem pro každého dorůstajícího občana či osobu. Vyžaduje to zcela novou kulturu a je potřeba se zamyslet nad tím, jaký je problém v islámském světě, že není člověk schopen přijmout své selhání a hřích. Já hovořím z náboženského hlediska. Jako křesťané jsme se přinejmenším poučili říci, že přiznáváme své hříchy. Je to určitá zvyklostní kultura, že je třeba to přijmout a vyznat, v čem jsme zhřešili. Nevím, jak je to v islámském světě, jestli náboženská místa nejsou schopna přesvědčit myslitele vojenské i politické, a strany. Vždy doufám, že komunikace mezi náboženskými postavami by měla pomoci nabývání společných myšlenek do budoucna.

Fixace na negaci znamená jisté pozůstávání v pubertě. Nechcete dospět a převzít zodpovědnost. Politika odpovídá za to, aby pokračoval proces tohoto druhu. Odmítání je provinění proti vlastnímu národu, neboť ti lidé, kteří popírají pravdu, brání svému národu, aby uvažoval, promítl si to do vlastního života a představil si život svých dědů, babiček a otců, kteří často mohli být arménského nebo kurdského původu. Kurdský problém také často není reálně řešen.

Politika musí umožnit lidem, aby s těmito těžkými znalostmi pracovali. Alexander Mitterlich, německý psycholog, v 60. letech hovořil o tzv. Trauerarbeit. Je nutné, aby společnost začala truchlit nad tím, co provedla. Byť ta čísla jsou tak strašná – 640.000 obětí. To už by přeci měl být dostatečný důvod pro to, aby národ litoval svých činů. Je to tedy úkol vlád, je to úkol společnosti umožnit takto otevřeně truchlit a litovat. I v Německu to váhání trvalo velice dlouho, jak jistě víte, aby Němci přiznali svou účast na celé této genocidě, nejen v době té diplomatické korespondence, ale později jsme měli pocit „ano, máme dost co dočinění s vlastním holocaustem Židů, nehovořme o tom jiném holocaustu“. Je Turek, který žije nyní v Německu, Ermil, je nyní německým občanem a on říkal: „Je to můj osud, abych žil ve dvou zemích a obě jsou vinny z genocidy.“

V současné době se konečně tedy celá tato práce někam dostává. A jak křesťanští demokraté v Německu, tak sociální demokraté v Německu se tohoto problému nechtějí dotýkat. Ani křesťanští demokraté, kteří v podstatě dali impuls té deklaraci. Ale byli vůči tomu trošku ambivalentní, protože byli proti tomu, aby se Turecko stalo členem EU. Takže my de facto vidíme skutečnost, že všechny strany, které jsou zastoupeny v Bundestagu, podporují to, že jde opravdu o genocidu, že je zapotřebí to přiznat. Nakonec toho bylo dosaženo a jak už tu Manfred Lepsius řekl, je to dobře.

Co nyní dělá Turecko? Veřejné lži, falsifikuje historii. Tzn. všude dominuje, jak ve školách, tak na vysokých školách. Vidíme, že se stále falsifikuje historie. Dokonce jak jsme slyšeli, od studentů a žáků se vyžaduje, aby psali eseje na téma toho, že nešlo o genocidu. Je to opět vina. Je to vina vůči vlastnímu národu. Je to věc, která vychází ze znalostí vlastní historie. Je to nepřátelství a nenávist. Jsou minority, které přežily genocidu a stále jsou občany této země. Vzniká tedy nenávist vůči těmto menšinám, zejm. Arménům a Řekům. Tato falsifikace a nenávist je strašně nebezpečná, a to pro všechny, nejen pro zdejší minority, které by mohly obohatit kulturu této země, jak tomu bylo v minulých stoletích. A mohly by vrátit onen multietnický aspekt. Víme, že Kurdům je zatím bráněno. To je skutečně velký problém v Turecku, protože jich je 15 milionů. Turecko se navíc zesměšňuje. To je skutečně pravda. Turecko se skutečně zesměšňuje. Mohli jsme to vidět loni, když Bundestag přišel se svou deklarací a přijal ji. Taktéž jsme to mohli číst a zažívat v Berlíně, když byl prohlášen onen projekt Büyük. Dokonce i turecké menšiny v Německu, velké společenství se nepřidalo, protože to považovalo za příliš směšné. A snažili se vyhnout tomu, aby dali naprosto jasné stanovisko. Tato velká menšina nechtěla vystoupit naprosto jednoznačně. Ti politikové, kteří doufali, že se budou v deklaraci vyhýbat pojmu „genocida“, že by získali úctu a respekt z turecké strany, tito politikové byli zcela zklamáni, protože jim to nepomohlo. Z toho pro nás vyplývá poučení, že když ten jazyk, který používáme, není jasný a když se uvádějí jen osobní příběhy, že to nestačí. Je zapotřebí mluvit naprosto jasným, jednoznačným jazykem.

Jak by mohly vypadat další kroky, které by vedly k potřebné změně? Otto Lochterhunt (?), profesor, plus další, hovoří o tom, že uznání genocidy jako takové neznamená hádku mezi historiky. To je to, co se Turecko snaží nám vnutit. Ale je to naopak úkol a je to skutečně první krok. Druhým krokem by bylo to, že ta fakta jsou naprosto jasná a že politické stanovisko přijme opravdu právní kroky. A pak jde o morální odvahu k tomu, aby státy přehlížely různé hrozby politické i další, které se Turecko snaží dávat najevo a snaží se de facto nutit ostatní státy k něčemu. I v tomto našem civilizovaném světě. Myslím si, že je to mimořádně důležité, že ČR, která se nachází uprostřed klasické Evropy, stejně jako SR, se pokoušejí přijmout naprosto jasný postoj vůči genocidě. A právě pomocí takovéto konference pod záštitou bývalého prezidenta Václava Havla dává jasně najevo, že dochází k uznání genocidy, aniž by se nějakým způsobem zlehčovala celá deklarace.

Já bych vám chtěl připomenout, že bývalé Království české, bývalá součást Římské říše, se do toho vlastně také zapojily prostřednictvím Rakouska-Uherska, které bylo taktéž spojencem Turecka. Takže i pro vás je to politické téma.

Morální aspekty uznání genocidy, celého tohoto procesu, to by mohly podpořit i církve. Já doufám, že církve i v této zemi naprosto jasně hovoří, stejně jako to udělaly v Německu a podpořily politiky, kteří měli dostatečnou odvahu k tomu, aby tento projekt podpořily. Světová rada církví byla prvním mezinárodním tělesem, které přiznalo, že jde o genocidu ještě dříve, než to učinil Evropský parlament. Ale to velmi pomohlo. Zkrátka to pomohlo té nové německé východní politice, kterou zahájil Willy Brandt. Pokud jsou církve dostatečně statečné a mluví naprosto jasně a otevřeně, také pan kardinál Vlk tady v ČR, váš arcibiskup, byl jedním z těch, kteří podepsali ekumenickou chartu, která byla připravena v roce 2001 a podepsána ve Štrasburku. Všechny křesťanské komunity musí spolupracovat za tím účelem, aby došlo ke sjednocení a bylo vytvořeno ekonomické společné křesťanské těleso, které bude velice otevřeně jednat s muslimským společenstvím.

Čili já doufám, že jednou i muslimská komunita bude schopna komunikovat s křesťanskými představiteli i s politiky ne kvůli tomu, aby prosazovala popření, ale proto, aby skutečně podpořila společenský demokratický vývoj. Myslím si, že všichni musíme být zkrátka poctiví a přejme si, aby i naši přátelé muslimové byli upřímní a poctiví vůči svému Alláhovi. A to je základ pro to, abychom byli upřímní a poctiví vůči sobě samým, jeden vůči druhému.

Děkuji vám.

 

(Potlesk.)

 

………(předsedající): Děkuji panu Manfredu Richterovi za jeho řeč a poprosím oslovo paní magistru Petru Kohoutkovou.

 

Petra Kohoutková: Dobrý dne. Můj příspěvek se bude týkat doktora Johana Lepsia a jeho díla, které vyšlo roku 1916 a které se jmenuje Zpráva o situaci arménského národa v Turecku. Vyšlo německy. Já jsem čerpala z překladu francouzského.

O této osobnosti, tedy o doktoru Johannu Lepsiovi tu bylo dnes řečeno už mnoho. Takže mi nezbývá než některá fakta zopakovat, protože nemohu nic jiného dělat. Pak bych se pokusila skrze Lepsiovo dílo, tedy hlavně skrze očitá svědectví konzulů, lékařů, zdravotních sester, která ve své zprávě z roku 1916 uvádí, vytvořit jakési obecné schéma, čímž bych se pokusila opravdu dokázat, že tehdy šlo o genocidu. Jak víte, tak v případě zodpovědnosti Osmanské říše to bývá hůře dokazatelné, než jak se stalo v případě Německa po roce 1945. Takže na tomto obecném schématu bych chtěla principy genocidy dokázat.

Začnu nejprve krátkým přehledem, který se týká samotného doktora Lepsia, tedy několik životopisných údajů. Byl to filolog, historik, prezident německo-arménské společnosti, také prezident německé orientální protestantské misie. Tímto chci říci, že jeho velkou výhodou bylo, že danou oblast dobře znal. Po Osmanské říši cestoval, v Istanbulu pobýval v letech 1915 – 1916, což znamená, že byl v podstatě přímým svědkem tehdejšího období těch nejhorších deportací či opatření proti arménskému národu.

Také uměl arménsky. Opakuji, že situaci znal dobře. Později se ještě vrátím ke kritice jeho díla, protože samozřejmě s tím, že řeknu, že to je jeden ze základních pramenů pro arménskou genocidu už jen tím, že pochází z roku 1916. Zahrnuje očitá svědectví a psal ho někdo, kdo se v oblasti dobře vyzná. Tak tím samozřejmě na druhé straně vyvolávám určitou kritiku jeho odpůrců, k tomu bych se na závěr také zmínila.

Zabýval se už masakry arménskými za doby Abdul Hamida, napsal o tom knihu, která se v češtině jmenuje Arméni a Evropa. Vyšla v 90. letech 19. století. Založil také fond, který měl pomáhat arménským sirotkům právě z let 1894 – 1896 z doby hamidovských masakrů. V letech 1915 – 1916 pobýval v Istanbulu. Hned jak se dozvěděl o plánovaných deportacích arménské populace z východu, tak se vydal do Istanbulu a tam se pokusil intervenovat u ministra války Envera Paši. Tato intervence se mu příliš nezdařila, protože Enver Paša už patřil k radikálnímu křídlu strany Mladoturků, kdy místo koncepce jakéhosi osmanismu, kosmopolitismu a představy, že všechna etnika budou v Osmanské říši i nadále, jak žila předtím. Už nastupovala koncepce panturkismu, kdy tito dva lidé se v roce 1915 pochopitelně nedomluvili, protože Enver Paša trval na tom, že deportace – přiznal tedy pouze jen deportace a trval na tom, že je to výlučně vnitřní záležitost Osmanské říše, do které nikdo jiný nemá co mluvit.

Lepsius tedy u Envera Paši neuspěl. Strávil v Istanbulu celý rok tím, že sbíral zprávy, očitá svědectví, čerpal z dopisů konzulů, zdravotních sester, hlavně německých a amerických, protože jak víte, tak Němci co by spojenci, tak v Osmanské říši mohli tehdy být přítomni, nebyli vyhoštěni tak jako jiní konzulové nebo velvyslanci. Amerika také ještě nevstoupila do války, takže ta tam své velvyslance měla také.

Ještě budu pokračovat v jeho životopisu. Po roce, roku 1916 se vrátil zpět do Německa, kde začal pořádat veřejné přednášky. Jeho publikum tehdy tvořili hlavně teologové a misionáři. Snažil se také prosadit tuto myšlenku diplomatického zásahu Německa ve prospěch Arménů i před poslanci, před Reichstagem. Tam také příliš neuspěl, protože říšští poslanci byli přesvědčeni o opaku, vyzdvihovali spíše masakry muslimů, tzn. o masakrech Arménů se tehdy v Německu příliš nemluvilo, bylo to zatajováno. A dá se také říci, že oni tedy byli proti veškeré diplomatické intervenci. I toto dílo, o kterém já hovořím, Zpráva o situaci arménského národa v Turecku, bylo vytištěno pouze s poznámkou „přísně tajné“ a vyšlo jen v omezeném počtu kopií, nemohlo se distribuovat nějak dále.

Johannes Lepsius ale zvládnul rozeslat toto dílo některým poslancům a protestantským misionářům a pak v podstatě čekal na reakci Německa. On byl tedy dost tou reakcí zklamán. Pak odešel i do exilu do Holandska……

……výrazněji nezasáhlo. Dá se ale říci, že tato zpráva nezůstala ztracena. Naopak, hrála velice významnou roli právě v poválečném procesu, kdy posloužila na pařížské mírové konferenci roku 1919 a bylo ji dokonce použito na straně obhajoby při Tehlirianově procesu, který zabil Talata Pašu v Berlíně. Tak pomstil arménské masakry. Na základě jednoho z těchto svědectví byl Tehlirian osvobozen.

Jinak teď trochu k té zprávě. Jak už jsem řekla, tak první část, která se jmenuje Fakta, je složena z jednotlivých regionů. Tzn. on vychází z jednotlivých regionů tehdejší Osmanské říše obydlených Armény. Má tam všechny významné tehdejší východoanatolské vilájety plus Kilikii a západní Anatolii, odkud deportace Arménů probíhaly. Vždy nastíní trochu ze začátku historii arménsko-tureckých konfliktů v té době. Zvláště se takto pozastavuje třeba u Zeitunu nebo u Sasunu a pak pokračuje nařízením o deportaci. A pokud něco ví o osudu deportovaných, tak jej také uvádí. Pak následují očitá svědectví, která shromáždil v letech 1915 – 1916 v Istanbulu. Vždy dokládá „viděl jsem“, „slyšel jsem vyprávět“ a dokládá přesně odkud uvedené informace má, z kterých dopisů či pramenů.

V další části této zprávy již očitá svědectví nezahrnuje. Ta se týkají předválečné situace v Osmanské říši, situace arménského patriarchátu apod. Takže tomu jsem se až tak nevěnovala, protože mi šlo hlavně o ta očitá svědectví.

Teď se krátce dotknu kritiky tohoto pramenu, protože jak už jsem říkala, vzhledem k tomu, že je považován na jeden z nejdůležitějších, už jak datem svého sepsání, tak i místem, tak se pochopitelně vynořily proti němu velké kritiky. Já jsem to vydání jeho zprávy měla ve francouzštině. Je k tomu francouzská přemluva. Francouzi poměrně tradičně kritizují Lepsia z německého patriotismu. Tzn. že v předmluvě přímo naznačují, že možná ne, že by nějaké zprávy překrucoval, ale že třeba určitá fakta zamlčel tak, aby se nedostala na veřejnost. Já si to nemyslím. Zřejmě i v souladu s názorem pana Wolfganga Gusta se domnívám, že Lepsiovy pravdy vzhledem k tomu, že byl na jedné straně německý patriot, ale na druhé straně armenofil, tak by si nedovolil překrucovat nějaká historická fakta, protože mu šlo právě o jejich pravdivost. Domnívám se, že pokud k nějakým manipulacím s materiály došlo, pak to šlo z vyšších míst, tzn. třeba z min. zahraničí. Že on sám se opravdu pokoušel o co největší věrohodnost.

Další kritika, která by mohla tentokrát jít ze strany turecké je ta, že většina svědectví je založena na zprávách misionářů. Tady by se dalo logicky namítat, že misionáři stáli spíše na straně křesťanů než muslimů apod. Tady mám zase námitku, kde bych chtěla říci, že v těchto zprávách misionářů se hodně často vyskytují doklady o tom, že právě turecké civilní obyvatelstvo Arménům pomáhalo a mnohdy na to doplatilo. Např. v dnešním severozápadním Íránu na to doplatilo opravdu tak, že bylo deportováno s nimi a zmasakrováno. Tím jsem chtěla říci, že ti misionáři, také bych neřekla, že jejich zprávy budou překroucené v prospěch křesťanů. To bych rozhodně říci nemohla, protože tam uvádí obě strany mince. Tzn. nařízení nějakých autorit a zároveň podporu tureckého civilního obyvatelstva. Někdy, v nějakých případech arménským deportovaným civilistům.

To by bylo stručně o Lepsiově zprávě. Teď bych se chtěla – to jsem původně nezamýšlela tady přednášet, ale když se pořád opakuji, tak se pokusím to tady dnes přiblížit – tím, jak jsem se v Lepsiovi citovaná očitá svědectví snažila vytvořit jakési obecné schéma, aby se dalo říci, že to byla skutečně genocida, tzn. dle definice státem plánované, provedené, organizované vyhlazení členů určité etnické skupiny, tak jsem hledala trochu paralely v holocaustu. Takže teď bych řekla pár bodů, které si myslím, že jsou docela zajímavé, když si je postavíme vedle sebe.

V obou dvou případech, tzn. Osmanská říše na začátku 1. světové války, tak jako německá ve 30. letech, oba státy byly v hluboké krizi. Využily válečného konfliktu tak, aby se pokusily zbavit svých vnitřních subjektů, o kterých se domnívaly, že jim tuto krizi způsobují. V případě Německa to byli Židé a Německem proklamované celožidovské spiknutí apod. Německo bylo v hluboké hospodářské krizi po 1. světové válce a přítomností židovského elementu si objasňovalo řadu svých potíží.

Totéž začala dělat Osmanská říše, která na začátku 20. století byla opravdu ve hluboké krizi způsobené jednak tím, že ztratila v severní Africe državy, ztratila evropské državy za balkánských válek 1912 – 1913 a v podstatě se cítila ohrožena neustálými intervencemi ze stran evropských mocností. Francie, Velká Británie a Rusko neustále požadovaly po Osmanské říši, aby provedla reformy a tlačily na sultána prostřednictvím křesťanských minorit, jichž se Rusko považovalo za takového výhradního ochránce.

Tady bych ráda zdůraznila tuto vinu západních mocností, o kterých se příliš nemluví, protože já se domnívám, že opravdu svým chováním, kdy zneužily tuto arménskou otázku pro své politické cíle, aniž by jim cokoli zajistily a pak se za ně postavily ve chvíli, kdy se konflikt rozhořel, tak si myslím, že jejich vina je daleko větší, než se v současné době tvrdí, protože o Anglii, Francii a Rusku, které v té době sledovaly čistě jen své politické zájmy, kterým záleželo na rozdrobení Osmanské říše  a zneužívaly k tomu arménskou otázku, o tom se příliš nemluví. To by byl tedy takový první styčný bod, tzn. oba dva státy v krizi, oba dva se to snaží řešit tím, že se zbaví nějaké minority, která je pro ně cizí a můžeme říci, že nebezpečná.

Druhý zajímavý bod, který zmiňoval pan profesor Dadrian je ten, že v obou státech se k moci dostaly silně nacionalistické strany. Tzn. v Německu Národně socialistická strana, která prosazovala dominanci árijské čisté rasy, tedy v porovnání stou židovskou, a v Osmanské říši to bylo radikální křídlo Mladoturků, tzn. ti, kteří prosazovali panturkismus. A to spělo k té genocidě nebo to, že stát byl řízen těmito nacionalistickými stranami, tak výsledkem byla genocida.

Třetím zajímavým bodem je, že v obou dvou těchto případech existovala……

 

(Záznam přepnut na anglický překlad.)

 

……jsou v podstatě beztrestní a mohou se tak obohatit, jak se jim bude chtít.

Dalším faktorem – za žádnou z těchto minorit, ani za židovskou, ani za arménskou v té době nestál žádný stát. Také jak pan profesor Dadrian včera zmiňoval, že když se Turci pokusili vyhladit Řeky, tak Řecko poslalo promptně tajnou zprávu, že pokud se to pokusí udělat, tak Řecko udělá totéž s Turky na svém vlastním území, což zafungovalo jako jistá výhrůžka a řecká minorita byla opravdu zhruba do roku 1918 ponechána relativně v pokoji, i když někdy se coby křesťanská minorita svezla dohromady s Armény a Syřany v rámci masakrů a pogromů. Ale byla nechána relativně na pokoji, což v případě Arménů nefungovalo, protože za ně se nikdo nepostavil. Ani jejich vlastní stát, ani západoevropské velmoci.

Další bod jsem zmiňovala, to bylo to příhodné válečné prostředí, 1. a 2. světová válka, kdy spojenci pořádně nevěděli, co se děje a oba tyto státy toho využily k tomu, aby se zbavily této minority.

Dalším bodem, jak v Německu v letech 1940 – 1941 fungovala na východní frontě SS komanda, říkalo se jim Einsatz Gruppen. Tato komanda byla založena na stejné bázi jako východoanatelské „čete“, jejich předchůdci byly „hamidie“. Říkalo se jim „nepravidelná armáda“. Byly to jednotky složené převážně z Kurdů, případně z propuštěných vězňů, kterým v podstatě byla ponechána volná ruka. V obou dvou případech. Tzn. komanda na východní frontě Německa bez milosti likvidovala židovskou populaci, všechny, na které narazila. To samé platí pro nepravidelnou armádu, pro jednotky čete. Obzvláště pro východní Anatolii v letech 1915 – 1916. Jak jsem řekla, už měly dávno obdobu právě za vlády Abdul Hamida v tzv. hamidiích, kdy on tyto jednotky speciálně vytvořil. Proto nesou jeho jméno.

Dalšími body, které bych mohla krátce shrnout – když budu definovat genocidu podle jedné z jejích definic, která se mi zdá ale obzvláště vhodná pro tuto situaci, tak dle rezoluce OSN z roku 1948 bychom mohli říci, že minorita, na které je provedena genocida, musí být nejprve identifikována, separována, diskriminována, segregována od majority, vykořeněna, deportována, nakonec vyhlazena. Tento model úplně přesně sedí jak na arménskou genocidu, tak na holocaust. Tato identifikace minority v Německu byla jasná. Židé žili v ghettech, nosili žluté hvězdy. V Osmanské říši byla víceméně také jasná. Existovaly arménské čtvrti, existovala někdy opravdu i arménská města, obydlená majoritou Arménů.

Co se týče separace, tak v podstatě totéž. Tady bych ještě podotkla, že v arménském případě hodně významné bylo to, že oni napřed oddělili muže od rodin. Tím pádem se ty rodiny staly bezbrannými. Muži byli odvedeni údajně na stavbu silnic, nicméně každý věděl, že byli někde po cestě povražděni. Tzn. že rodiny zůstaly bezbranné.

Diskriminace totéž. Propouštění z práce, z úřadů, degradace arménských důstojníků, propouštění vojenských lékařů apod.

Ještě to rychle dokončím. Vykořenění, deportace, konfiskace majetku. Znova tady zaznělo, že Arménům nebyla dána žádná náhrada, ačkoli to bylo slibováno. Nikdy nebyl pořízen ani žádný pokus o soupis jejich majetku, tzn. oni opravdu opustili s několika kilogramy, které jim byly většinou pak ještě ukradeny okamžitě po cestě.

Deportace, o těch tady zaznělo dnes již hodně.

A vyhlazování, to jste dnes také slyšeli. Vyhlazovací komanda, muži, kteří byli postříleni, ženy a děti a staří lidé, kteří umírali pomaleji během pochodů smrti.

A tím bych asi skončila svůj dnešní příspěvek.

 

(Potlesk.)

 

………(předsedající): Děkuji paní magistře Kohoutkové za její příspěvek. Zároveň se omlouvám, že jsme se pokusili ji trochu zkrátit, protože čas opravdu kvačí rychleji, než jsme očekávali. Poprosil bych o další příspěvek, kterým bude Křesťanství v Arménii a řekne nám ho otec Barsegh Pilavčjan.

 

Barsegh Pilavčjan: Dámy a pánové, vzhledem k tomu, že máme jen málo času, pokusím se pouze ve stručnosti vás seznámit s historií křesťanství v Arménii. Zmíním se o prohlášení křesťanství jako státního náboženství, pak se zmíním i o období genocidy.

Křesťanská historie arménského národa je historií hrdinského národa, který vždy měl křesťanství ve svém tlukoucím srdci, i v dobách zlých. V roce 2001 veškerý křesťanský svět oslavil 1700 let od vyhlášení křesťanství jako státního náboženství Arménie. Toto datum se projednávalo na celé řadě vědeckých konferencí a bylo tématem různých kulturních událostí. Oslav se zúčastnili vedoucí a představitelé zhruba 40 církví. V roce 2000 na návrh Francie, Řecka, Ruska a dalších zemí přijalo UNESCO rozhodnutí, že 1700. výročí vyhlášení křesťanství za arménské státní náboženství bude oficiálně zařazeno do kulturního programu této organizace na daný rok.

Arménská apoštolská pravoslavná církev přináleží do rodiny východních pravoslavných církví, kam patří také koptská, syrská atd. Dle arménské církevní tradice bylo sémě křesťanství zaseto v arménské půdě v raném apoštolském období. Psané údaje bohužel nebyly zachovány díky tomu, že arménská abeceda byla vytvořena až v roce 405. Máme však celou sérii historických důkazů od historiků jako byl Agatangelos a Pavstos Byzant, kteří hovoří o křesťanství, které u nás v Arménii kázali apoštolové Tadeáš a Bartoloměj. Ti byli nakonec umučeni. Jak vnější, tak vnitřní okolnosti napomáhaly tomu, aby se křesťanství v Arménii šířilo. Zejm. v Kapadocii.

Dalším velice důležitým faktorem, který vedl k rozšíření křesťanství v Arménii byla existence židovských komunit, jelikož jak je známo, první křesťanští kazatelé právě šli do takovýchto míst, kde takovéto komunity existovaly. Hlavními městy Arménie byly Tigranakert, Artašat a Vagharšapat. I tam právě žily židovské komunity, které tvořily vlastně oddělené komunity a měly své vedoucí administrativní představitele.

Historie arménské církve během prvních 3 století nám poskytuje velice zajímavé informace o existenci této církve. Tradice kostela v Goghtnu v 1. století je velice dobře známa. Dle ní sv. apoštol Bartoloměje vysvěcuje Kumse biskupem pro oblast Goghtnu a přes jeho následovníky se biskupský stolec dostává až ke sv. Řehoři Osvětiteli.

Na konci 3. století bylo období, kdy vládl král Trdat III. V roce 301 bylo křesťanství prohlášeno za státní náboženství a Arménie byla v tomto ohledu první zemí na světě, kde se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím. Trdat a sv. Řehoř Osvícený okamžitě zahájili budování křesťanských kostelů. Sv. Řehoř Osvícený měl svůj arménský kostel svaté Panny Marie, dále katolický kostel plus další církevní stavby.

Stojí za to, abychom poznamenali, že kostely v Arménii patřily k těm prvním křesťanským kostelům ve světě. Měli bychom také poznamenat, že arménská křesťanská architektura je velice originální. Je ve tvaru kříže s ústřední klenbou plus další klenby ve tvaru kříže. A je to vlastně na znamení toho, že se imitují ty zásadní principy křesťanství.

V historických knihách byla používána řečtina a arménština. Bylo zapotřebí vytvořit arménský jazyk. Po velice dlouhém období se Mesropu Maštocovi se podařilo vytvořit arménskou abecedu, v roce 405. A je zajímavé, že arménská abeceda de facto tvoří celou modlitbu. Začíná se písmenem „a“, např. jako Ararič, což je stvořitel, a končí s písmenem „kh“, což je první písmeno slova Kristus.

První věta z bible, která byla přeložena do arménštiny byla věta z Přísloví „být moudrý a vnímat moudrost, aby člověk rozuměl“. Byla to velice zajímavá interpretace, která se týkala jednak Adamova hříchu, ale jednak také nauky o vykoupení. Historie arménského národa je plná boje za národní osvobození. Například vznikla první válka za záchranu křesťanství proti Persii. Podobně v 7. stol. tím, jak se rozvíjelo mohamedánské náboženství, různé kmeny, které předtím žily odděleně, začaly dobývat Arménii. Arabové zůstali v Arménii téměř 2 století. V 11. století to bylo období seldžuckých Turků, kteří taktéž provedli invazi do Arménie. Arménie byla neustálým terčem nájezdů různých kmenů. Nakonec se Arménie dostala do rukou Mongolů, Tatarů.

5. století – Arménie byla rozdělena mezi Persii a Byzantskou říši a Peršané se pokoušeli konvertovat Armény na zorastrijské náboženství několikrát. V roce 451 Haskert II. poslal velkou armádu do Arménie, aby potlačil povstání. Sešly se 2 armády, právě Haskerta II. a Vardana Mamikonjana. Bylo to na bitevním poli, kterému se říká Avarair. Tato bitva byla prvním ozbrojeným konfliktem za křesťanství, ale nebyla v žádném případě jedinou v arménské historii, protože arménský národ se neustále bil za svou víru v Krista a za pravdu. Tento duch Avarairu se znovu probudil v roce 1918. Stejná haskertiánská politika byla vyvolána otomanskými Turky, ale s obzvláštní krutostí, protože osmanští Turci pobili1,5 mil. nevinných a neozbrojených Arménů a měli v úmyslu vyčistit své území od Arménů zcela.

Na prahu 11. století Byzantská říše podryla vojenskou sílu Arménie a tím pádem seljutští Turci měli možnost vniknout do země. Potomci seljutských Turků žili v severní Číně a střední Asii. Poprvé provedli invazi do Arménie v roce 1047 a šířili smrt a ničení. Tato situace vedla k tomu, že došlo k nové vlně emigrace. Byl zformován stát Arménská Kilikie. Jižní hranice byly formovány Středozemním mořem, což byla na jedné straně přirozená hranice, na druhou stranu to dávalo příležitost pro rozvoj obchodu. V roce 1375 bohužel zase tento arménský stát skončil.

Ztráta arménské státnosti ještě znovu zvýšila důležitost arménské církve jakožto národního sjednocujícího tělesa. Důležité je, že v roce 1461 byl založen arménský patriarchát v Konstantinopoli. Měl především sloužit v této části Malé Asie. Patriarchát arménský v podstatě šířil duchovní život mezi arménské lidi, kteří žili pod jhem Osmanské říše.

Turkové nejen neprováděli slibované reformy, ale ještě zintenzívnili pronásledování.Existovaly aktivní minority Arménů, kteří vytvořili obranné prapory v Zeitunu, Malatii, Vanu, Muši a Sasunu. V roce 1911 Mladoturci měli svou konferenci v Soluni a přijali rozhodnutí o tom, že etnické skupiny v Osmanské říši budou promíšeny s tureckým obyvatelstvem. A to byly první kroky k masakrům arménských obyvatel. První, kdo měli být zničeni, byli představitelé intelektuálů arménské menšiny včetně představitelů církve. 15. dubna 1915 byl vydán tajný příkaz k masakrům. Před tím, než došlo k těmto masakrům, Turci především zlikvidovali arménské politické aktivisty, intelektuály a další veřejné představitele v Konstantinopoli a snažili se zbavit arménskou menšinu jejího vedení.

V dubnu a květnu 1915 započaly skutečně masové deportace a masakry Arménů v celé západní Arménii a všech provinciích Turecka, kde Arméni žili. V roce 1915 a 1916 více než 2 mil. Arménů byly deportovány a více než 1,5 mil. jich bylo zabito nebo zahynuly na různé nemoci a vyhladovění. Jak materiální, tak duchovní ztráty byly obrovské. Starověká arménská kultura byla zničena včetně literatury. To, co bylo vytvořeno za celá staletí. Mladoturecká vláda se pustila do skutečné kulturní genocidy, snažila se zlikvidovat veškeré fyzické důkazy arménské civilizace. V důsledku toho byly zničeny nejen kláštery, kostely a historické památky, ale také rukopisy. K tomuto ničení docházelo systematicky. Bohužel tento proces pokračoval i později. Všichni známe Nachičevan, chačkary, což jsou perly arménské kultury, které byly rovněž zničeny.

Úloha arménské církve a duchovenstva byla samozřejmě nepopiratelná v posuzování arménské duchovnosti a kulturní identity. Církev byla tím hlavním subjektem, který zajišťoval vzdělání lidí ve školách, ale také prostřednictvím rituálů v normálním životě. Telegram od tehdejšího ministra vnitra Talata je velice známý. Bylo v něm řečeno, že především je zapotřebí zlikvidovat arménské duchovní. To bylo v roce 1915. Tzn. že ze 2200 arménských kostelů asi 2150 bylo vypleněno nebo vypáleno. Takové mistrovské památky jako je křesťanská architektura nebo kláštery sv. Štěpána, sv. Jana nebo sv. Tadeáše byly zničeny.

Jen malinké části západoarménské populace se podařilo uniknout holocaustu a zakládali arménské diaspory nebo se přidávali k již existující arménské diaspoře. Výbor pro bratrskou spolupráci byl založen. Tento výbor si dal za úkol poskytovat pomoc a podporu uprchlíkům, poskytoval jim přístřeší, potravu a lékařské ošetření. Bylo to v roce 1914. Jak už bylo řečeno, důsledkem těchto masakrů bylo to, že arménské diaspory se ještě šířily a nebo byly formovány nové. V roce 1920 ve východní Arménii byla ustavena sovětská vláda. V roce 1937 bylo zahájeno obrovské masové pronásledování, které způsobilo nenapravitelnou škodu arménské církvi. Bylo opět zničeno mnoho arménských kostelů a mnoho arménských duchovních bylo zabito nebo vyhnáno do exilu.

Arménská církev byla nositelem veškerého vědění a kultury již od 4. století a právě v rámci církve vznikly největší perly arménského vědění a kultury jako např. rukopisy maštocké knihovny. Byla to právě arménská církev, která vedla arménský lid, jak duchovně, tak politicky. V mnoha případech arménští duchovní bojovali společně s vojáky a obětovali svůj život ve jménu víry a své země. V současnosti se více než 100 zemí pyšní tím, že na jejich území žijí arménské komunity. Během sovětských časů byla jediným mostem dorozumění a komunikace mezi diasporou a otčinou arménská církev. V roce 1990 Arménie získala svou nezávislost.

Chtěl bych uzavřít tím, že bych znovu podtrhl nepopiratelnou roli, kterou arménská církev sehrála v životě arménského lidu, především v přežití tohoto národa jak v Arménii, tak v diaspoře.

Děkuji vám.

 

(Potlesk.)

 

………(předsedající): Děkuji za příspěvek otci Pilavčjanovi a žádám o slovo poslední mluvčí dnešního dne, paní doktorku Danu Mazalovou, která promluví o 20. století, o století genocidy.

 

Dana Mazalová: Dobrý den. Zároveň se vám chci omluvit, že můj text je připraven pro jiné posluchače. Myslela jsem, že budu oslovovat české senátory. Místo toho oslovuji lidi, kteří většinou o arménské genocidě všechno znají.

Považuji 20. století za století genocidy. Až ve 20. století se totiž lidstvo poprvé v historii konečně dokázalo dohodnout na tom, že občanům je třeba zajistit mezinárodní právní obranu proti zvůli jejich vlastního státu. Až do 20. století se vládci jednotlivých zemí nikdy nemuseli zodpovídat ze zločinů proti vlastnímu obyvatelstvu. A právě v tom, že lidstvo ve 20. století konečně poprvé začalo globálně považovat genocidium za nepromlčitelný zločin proti lidskosti, nacházím jediný smysl všech nespočitatelných, nesmyslných obětí nesmyslného vraždění, k jakým za celou historii lidstva došlo.

Lidé se přitom začali organizovat do institutu jménem „stát“ zhruba před 10.000 let. Za oněch 10.000 let armády různých států vyvraždily dodnes neznámý počet národností, náboženských a jiných skupin. Tím nás nesmiřitelní vladaři všech takových států dodnes okrádají o kulturní a vědecké dědictví, jehož nositelem mohl být každý příslušník oněch vyvražděných minicivilizací. Jsem přesvědčena, že každá taková etnická nebo názorová čistka vrátila vývoj celého lidstva zpět. Nejpádnější důkaz podalo právě 20. století.

Poradce pro otázky národní bezpečnosti 38. prezidenta USA Jimmyho Cartera, profesor Zbygniew Brzezinski označil toto století v knize Out of kontrol, česky Bez kontroly ve Victoria publishing v Praze z roku 1993 za století metamýtů a megazabíjení. Jinými slovy – nejvíce obětí nedomyšlených metamýtů přineslo právě 20. století a jsem stejně jako český občan, spisovatel pan Oto Kraus, který jen náhodou přežil 6 nacistických koncentračních táborů přesvědčena, že prolog holocaustu se odehrával počátkem 20. století za 1. světové války právě v Osmanské říši.

Co se vlastně stalo? Imperiální expanze Osmanské říše byla zastavena v roce 1683 nedaleko Vídně. Od té doby se již jen rozpadala. Její postupný rozpad ovlivnilo několik skutečností. Především mocenské výboje, zejm. napoleonské války na západě a ruská expanze na východě. V Zakavkazsku si Rusko na úkor Persie připojilo převážně křesťanská území. Např. současný Náhorní Karabach byl k Rusku připojen gjulistánským mírem roku1813 a roku 1828 vznikla Jerivaňská gubernie.

Osmanské říši Rusko roku 1855 odtrhlo Karský vilájet a ruská diplomacie pak z konzulátu v Erzerumu v Osmanské říši rozehrávala národnostní rozpory stejně jako na území všech svých sousedů.

Rozpad Osmanské říše také ovlivnila průmyslová revoluce a vlna evropských občanských revolucí z konce 18. a 1. poloviny 19. století. V Evropě feudální uspořádání pozvolna začalo nahrazovat utváření národních států, které zaručovaly rovná práva všem. Bohatí majitelé přitom byli zbaveni původních privilegií. Tím pádem se prosperující představitelé křesťanských menšin v Osmanské říši dostali do podobného postavení jako bohatí Židé v období utváření německého národního státu, jak popsala filosofka Hannah Arentová v práci Původ totalitarismu, který česky vyšel v nakladatelství Ekumené v Praze roku 1996.

Čím více se Osmanská říše zmenšovala, tím více její vedení, podobně jako dnes Kreml po rozpadu Sovětského svazu, cítilo ohroženo. Reagovalo obrannou ideologií, jejímž průvodním jevem je hledání vnitřních nepřátel. První osmanskou obrannou ideologií se stal panislamismus. Pod jeho vlivem a pod vlivem ruské expanze na východě vedení Osmanské říše v 19. století uspořádalo první pogromy proti arménské křesťanské menšině v Anatolii. Vyvrcholily v 90. letech za sultána Abudla Hamida. Jeho úředníci vyzbrojili oddíly muslimských Kurdů. Těm se podle zřizovatele říkalo „hamidiye“. Odměnou za vyhnání nebo vyvraždění křesťanských Arménů směli Kurdové zabrat jejich majetek, obsadit jejich vesnice a pozemky. Osvícení kurdští vůdci ale již tenkrát varovali, že po Arménech se bude snažit vedení státu zbavit menšiny indoevropských Kurdů, přestože vyznávají islám.

Evropské velmoci a Rusko se útlaku osmanských menšin snažily využít ve svůj prospěch. První pokus o mezinárodní humanitární právo, přijatý roku 1864 na konferenci v Ženevě zneužíval jako záminku ke kontrole postavení menšin v Osmanské říši. Šlo např. o řeckou válku za nezávislost, pronásledování Židů v Damašku a na ostrově Rhodos roku 1840, pronásledování křesťanů v Libanonu roku 1860 a Arménů po celé 19. století.

Po definitivní ztrátě severoafrických arabských území a Balkánu se vysoká porta soustředila na hledání vnitřních nepřátel výlučně v křesťanských menšinách, podobně jako se dnes Rusko po rozpadu Sovětského svazu na Kavkazsku zaměřuje proti neruským nepravoslavným menšinám.

Ideologii panislamismu vystřídal panturkismus. Jako státní ideologii mnohonárodnostního zbytku říše panturkismus nastolili Mladoturci po převratu roku 1908, tedy v předvečer 1. světové války. Že je válka ideální prostředí k tomu, aby se většinové vedení definitivně snažilo zbavit menšiny, kterou považuje za tzv. velmi nepříjemně jinou, pochopili mladoturečtí ministři války a vnitra mnohem dříve než Adolf Hitler. V historii lidstva však bohužel nebyli první a bohužel ani poslední.

Problém spočíval v tom, že již před 1. světovou válkou se v mezinárodním právu přeci jen pozvolna začal prosazovat názor, že stát jako dosud absolutně nikomu nepodřízený suverén nemůže od jednotlivce žádat respekt k právům, která sám porušuje. Vedle ženevských úmluv z roku 1864 a 1906, které položily základ humanitárního práva, byly roku 1899 v Haagu přijaty 4 úmluvy o válečném právu. Nezpochybňovaly právo vést válku, ale prostředky jejího vedení. V Haagu byl zřízen stálý mezinárodní rozhodčí dvůr. Jeho pravomoc však bohužel nebyla závazná a státy se mohly jeho arbitráži vyhnout. Roku 1907 druhá haagská konference stanovila povinnou arbitráž, ale nevybavila haagský soud prostředky k jejímu uplatnění. Martensova klausule v preambuli závěrečných aktů obou haagských konferencí se už ale dovolávala respektování zákona lidskosti, jak popisuje Yves Ternon v knize Genocidy 20. století, která česky vyšla v nakladatelství Temis v Praze roku 1997.

Zatímco pozornost světa v 1. světové válce poutal aktuální tragický vývoj námořní bitvy u Gallipoli, osmanští ministři vnitra a války Talat, Paša a Enver Paša v Istanbulu nechali 24. dubna 1915 zatknout prvních zhruba 2500 významných arménských osobností. Během 1. světové války pak v Osmanské říši definitivně vyřešili tzv. arménskou otázku. Způsob jejich řešení později mohl použít Adolf Hitler za vzor ve 2. světové válce zejm. proti Židům, cikánům, ale předtím také proti sexuálním menšinám a tělesně a mentálně postiženým osobám.

Někteří funkcionáři třetí říše přitom předtím za 1. světové války působili právě ve spojeneckém Turecku jako např. Franz von Papen, který potom stanul před norimberským tribunálem.

Hrůzné zacházení s arménskou menšinou dokumentují fotografie německého lékaře Mezinárodního červeného kříže Armina Wegnera, a kterého později již před 1. světovou válkou nechal Hitler uvěznit v koncentračním táboře. Dle vyprávění německého kněze Johanna Lepsia německy popsal osudy arménské menšiny v Osmanské říši pražský rodák, spisovatel Franz Werfel v knize 40 dnů Musa Daghu. Ta poprvé vyšla v roce 1933, tedy v roce, kdy se v Německu dostal Hitler k moci.

Hitler při plánování End Lösung výslovně řekl, že na osud osmanských Arménů již nikdo nevzpomene. Varovný prolog norimberského tribunálu se ale v Německu odehrál ještě před tím, než Hitler po neúspěšném pokusu o převrat v mnichovském vězení začal sepisovat Mein Kampf. Už 3. června 1921 berlínský přísežný třetí zemský soud zprostil viny 24letého Salomona Tehliriana, který téhož roku, 15. března v Berlíně zastřelil bývalého osmanského ministra vnitra Talata Pašu.

Berlínský přísežný třetí zemský soud zprostil vraha Talata Paši viny. Salomon Tehlirian totiž předtím jen pouhou náhodou přežil vlastní smrt poté, co turecké oddíly čete vyhnaly jeho rodinu z Erzindžanu a pak ji celou vyvraždili tak, jak jim to právě ministr vnitra Talat Paša nařídil.

Nemohu bohužel vyloučit, že kdyby OSN po 1. světové válce dokázalo trvat na tehdy platných mezinárodních humanitárních konvencích, možná by za 2. světové války Hitler nerozvinul osmanskou praxi koncentračních táborů v syrské poušti a pochodů smrti, které musely absolvovat arménské vyhladovělé ženy, děti a starci. Historie však úvahy na téma „kdyby“ nezaznamenává. Po 1. světové válce se prezidentu USA Wilsonovi nepodařilo prosadit 14 bodů a zřízení stálého mezinárodního trestního soudu. Versailleský mír sice nejdříve ve smlouvě ze Sévres v srpnu 1920 předpokládal trestní odpovědnost osmanského vedení za vyhlazení Arménů. Dle jeho článku 230 měla OSN ustavit tribunál. Na základě této smlouvy měl mj. vzniknout i nezávislý arménský stát a tureckým Kurdům versailleská smlouva zaručovala autonomii, kterou dnes mají jen v Iráku. Smlouvu ze Sévres však v červenci 1923 anulovala smlouva z Lausanne, která zločiny osmanského vedení z let 1914 – 1923 amnestovala.

Domnívám se, že současné demokratické Německo dokazuje oprávněnost norimberského tribunálu. Proti psaným Hitlerovým norimberským zákonům dokázala OSN poprvé v historii prosadit precedens nepsaného obyčejového mezinárodního práva anglosaského typu. Šlo o tribunál, který psané norimberské zákony post ex postavil mimo zákon přirozeného práva na život. Až po hrůzách 2. světové války se svět poprvé v historii dokázal dohodnout na tom, že stát musí nést zodpovědnost za zločiny proti vlastním občanům. Jinými slovy teprve po norimberském procesu institut jménem stát přestal být neomezeným vládcem nad občanem. Teprve od norimberského procesu se institut jménem stát pozvolna začíná stávat sluhou občanů.

Norimberský proces vyřešil také problém retroaktivity práva, že nikoho nelze soudit za trestné činy před tím, než byly popsány v zákoně. Jenže zločiny holocaustu byly příliš zrůdné na to, aby mohly zůstat nepotrestány. Průmyslová masová vražda se poprvé stala zločinem proti lidskosti před tím, než byla jako genocidium či trestný čin proti lidskosti zákonem definována, protože pachatel, zejm. stát, který sám určuje zákony, musel vědět, že se chová protiprávně.

Přestože o ustavení válečných tribunálů v Norimberku a Tokiu rozhodli politici vítězných mocností 2. světové války, zřejmě poprvé v tomto politickém rozhodnutí zvítězilo právo nad politikou. V roce 1948 pak Valné shromáždění OSN přijalo mezinárodní úmluvy o nepromlčitelnosti zločinu proti lidskosti a genocidia. Poprvé v historii lidstva tak byla deklarována obrana práv jednotlivce proti jeho vlastnímu státu. Zbývá dodat, že autorem termínu „genocida“ je americký profesor Rafael Lemkin. Termín vychází z řeckého základu „genos“, což znamená „původ, rod“ a latinského slovesa „cédere“, „zabít, zavraždit“. Poprvé termín genocida oficiálně použil britský žalobce Sir Hartley Showcross (?) v Norimberku 18. října 1945 a za zločin genocidy považoval nejen, cituji: „…vyhlazení židovského národa a cikánské populace, ale také nacistický postup proti neněmeckému obyvatelstvu v Alsasku-Lotrinsku, Jugoslávii, Nizozemí a Norsku.“ Valné shromáždění OSN poté trvalo na široké definici nepromlčitelného zločinu genocidia, ale zde již do práva znovu zasáhla politika, zejm. zužující návrhy delegace Sovětského svazu, jehož vůdce Stalin se po válce znovu dopouštěl genocidy proti vlastnímu obyvatelstvu. K tomu chci na okraj dodat, že se domnívám, že za genocidium lze považovat každou tzv. etnickou nebo názorovou čistku, protože mezinárodní úprava logicky minimální počet obětí nevymezuj.

Závěrem chci zdůraznit, že současné Německo a Japonsko dokazují, že vyrovnání s vlastní minulostí je základním předpokladem pokroku a prosperity. Turecko dnes usiluje o vstup do EU. EU se ale postupně vyvinula ze Společenství uhlí a oceli, tedy svazku někdejších úhlavních nepřátel. Tito původně úhlavní nepřátelé mohli založit ESUO jen díky tomu, že jeden zakládající partner nejdříve přiznal odpovědnost za svou vlastní minulost, aby mu pak mohli ostatní zakladatelé odpustit. Proto věřím, že přiznáním existence genocidy arménské genocidy v Osmanské říši za 1. světové války můžeme pomoci Turecku, aby si uvědomilo civilizační podstatu EU, jehož členem se touží stát. Aby si mohlo uvědomit, že pilířem EU je přiznání priority základních lidských práv a že lidská práva jsou, jak zdůrazňoval nositel Nobelovy ceny míru a někdejší brežněvský vězeň svědomí, akademik Andrej Dimitrijevič Sacharov, nedělitelná.

Zpětné přiznání, varovné pro……

……obětem genocid 20. století, tak všem nesmyslným obětem všech genocid, které těm z 20. století předcházely. Přitom si myslím, že je třeba vzít v úvahu, že nikoli v Norimberku, ale teprve až v Jeruzalémě na procesu s Adolfem Eichmannem vyšlo najevo, jak snadná je masová vražda, což odhalila filosofka Hannah Arentová, která se narodila přesně před 100 lety. Arentová jako první pochopila, že hlavními vykonavateli metamýtů, ideologií zla jsou bezejmenní poslušní slouhové režimu, kteří odmítají samostatně kriticky myslet. Že hlavními vykonavateli banálního zla genocid jsou vždy především řadoví banální pachatelé, kteří jsou za každého režimu vždy ochotni podlehnout propagandě a demagogickým klišé. Myslím si, že právě proto je důležité přiznat každý zločin i zpětně. Lhostejnost vůči zločinům se lidstvu nikdy nevyplatila a následně se vždy vymstila novými, zcela zbytečnými etnickými čistkami a masovými vraždami těch, kteří se v něčem liší od majoritní většiny. Lidstvo přitom nejvíce obohatili právě ti, co se odlišovali a byli jiní. Jako např. extrémně jiný fyzik Albert Einstein či extrémně jiný hudební skladatel Aram Chačaturjan.

Proto se domnívám, že přiznáním existence genocidy osmanských Arménů ČR jako člen EU může Turecku pomoci v tom, aby se dokázalo vyrovnat s vlastní minulostí tak, jako se to podařilo zakládající unijní členské zemi, Německu. Jedině takové Turecko bude přínosem jak pro EU, tak pro nejbližšího souseda Arménii, s níž dodnes právě kvůli sporům o minulost nedokázalo navázat normální vztahy, natož vztahy typu ESUO. Jiného souseda na arménském území však Turecko mít nebude minimálně do té doby, dokud lidstvo bude mít k životu jen tuto planetu Zemi.

Děkuji vám za pozornost.

 

(Potlesk.)

 

………(předsedající): Děkuji za příspěvek paní doktorce Mazalové, a to byl také poslední příspěvek dnešního odpoledne. Podle programu, byť jsme čas již vyčerpali, je na programu ještě diskuse, takže se formálně ještě zeptám, jestli máte někdo zájem se přihlásit do diskuse?

Pokud ne, tak bych vám všem rád poděkoval za vaši přítomnost, zejm. pak všem řečníkům a o poslední slovo bych požádal pana senátora Štětinu.

 

Senátor Jaromír Štětina: Dámy a pánové, vystoupilo zde dnes 14 řečníků. Já jsem si udělal z té konference jeden závěr, že když se sejdou lidé dobré vůle, tak se dílo podaří a myslím, že je to právě tento případ našeho setkání. Považujte prosím tuto konferenci za ukončenou a já využívám ještě jednou této příležitosti k tomu, abych poděkoval za vaši účast a poděkoval především všem zahraničním účastníkům, kteří neváhali a vážili cestu k nám do Prahy.

Mějte se hezky a šťastnou cestu domů. Na shledanou.

 

(Potlesk.)