Vymýšlet si

Senátor, spisovatel a novinář Jaromír Štětina (65) o rozkoši
z fantazie, padesátiletých vzpomínkách a relaxu mezi nácky

O víkendech se snažím nesenátorovat. Neumím sice jen tak lenošit na lehátku, ale odpočívám hlavně psaním, které mi jinak přes týden chybí. V sobotu ráno si uvařím kafe, přečtu si noviny a už se vrhám na své povídky. Pouštím fantazii na špacír, což v politice moc nejde. Kladení slov na papír je úžasná věc a největší rozkoš je psát fikci, kdy si se svými postavami můžu dělat, co se mi jen zamane. Klidně je nechat zemřít, nešťastně zamilovat, nebo naopak nad něčím šťastně zvítězit.
Vymýšlet si – to se ovšem nedá dělat dvanáct hodin v kuse, takže to prokládám třeba výjezdy na kole kolem Hostivařské nádrže. Na kole také jezdím se svými vnoučaty. I když jsou jim teprve čtyři a šest let, zvládnou už po rovince ujet třeba deset kilometrů. Letos jsem staršího vnuka naučil plavat a teď se chystám vzít si do parády toho menšího, rád bych je totiž potom vzal na vodu. Sám jsem byl na posledním vodáckém výletě předloni. V Afghánistánu jsme spluli asi 350 kilometrů nádherný řeky. Jinak už ale o víkendu kajak na střechu nenakládám.
Když jsem byl mladší, trávil jsem víkendy na vodě pořád. Ovšem pokud jsem nelezl po skalách. Kvůli povídkám, které teď píšu, hodně bádám ve vzpomínkách starých padesát let, kdy jsem jako kluk bydlel s rodiči a prarodiči v pohraničí na Frýdlantsku. Tehdy se v neděli musel stihnout oběd do půl druhé, protože to začínala rozhlasová pohádka, kterou jsme celá rodina poslouchali. Potom jsme většinou zpívali u klavíru, na který výborně hrála maminka.
Uměl jsem všechny písničky Voskovce a Wericha. Když mi bylo čtrnáct, napsal jsem o tom Voskovcovi a dodnes mám jeho dopis, ve kterém mi odpovídá, že ho těší, že je zpíváme ve třech generacích. Rituál naší rodiny byly samozřejmě výlety, kterým velel táta. Měli jsme starou pragovku a mířili hlavně na slavnou chatu Smědavu.
Teď je pro mě víkend jediný čas, kdy si můžu číst. Tedy – víkend a noční hodiny, protože trpím stařeckou nespavostí. Jak říkával Čapek: když přece jen nemám co dělat, tak pracuji. Někdy si proto o víkendu zajdu na setkání neonacistů nebo mladých komunistů a naslouchám jejich názorům, přestože se na mě ti lidé dívají úkosem. Nevadí mi to. Pro mě je taková práce v terénu relax!

Foto autor| Foto LN – Pavel Wellner