Kojení a cigára

mimochodem

Leckteré trvá, než se to naučí, v zimě kvůli tomu táhne na ledviny, v létě aby se styděla za skvrny na tričku a bolí po tom záda. Co je to?
Taky jsem měla z kojení strach. Teď už je to rutina a navíc příjemná. Denně šest sedm čtvrthodinek, přestávky jen pro sebe jak chvilky na cigáro, minuty podobně rozjímavé, kdy hlava houpe se v blouznivém oparu a sní si. Při cigáru si snila u písniček, teď při kojení u knih.
Zatímco mléko teče krčkem do miminčího bříška, do mé hlavy zas padají písmena tu světové, tu české literatury a občas také nějakého toho denního tisku.
Kdykoli se mě někdo v posledním půl roce ptal, co zajímavého jsem četla, listovala jsem v duchu výhradně knihovničkou „kojící literatury“, která má už několik týdnů jednoznačnou favoritku. Jsou jí Cesty na Sibiř od Martina Ryšavého, dvojdílná sága o více než šesti stech stranách, pseudodokument o sibiřských Evencích, Sakkyryru, devátém stádě, Chlupeckém, jenž je zřejmě Jaromírem Štětinou, Jévočce, která podniká v šamanismu, výčet by nebral konce. Nemohu se odtrhnout, ani když miminko už nesaje a chtělo by si hrát. Ze sibiřských dálav se mi totiž nechce, a tak návrat odkládám chřestěním hračkou a podáváním vypadávajícího dudlíku.
Chvilku s cigaretou mi takhle nikdo nerušil a často se z jedné staly dvě a občas přišla i třetí. Ne, že bych teď měnila, ale na další mléčný nášup si já i malý jedlík zkrátka budeme muset alespoň dvě hodiny počkat. A radši dvě a půl, protože podle doktorky je chlapec příliš tlustý a má dostávat vodu, aby si nažbrundal žaludek a tolik nebumbal. Možná je to obřík i kvůli mně. Lepší tři stránky než dvě a lepší čtyři než tři, říkám si, když do něj padá mé mléko, zatímco do mě písmena a ani jeden s tím nespěcháme.
Jestliže se dám do kojení v ložnici a Cesty na Sibiř jsou zrovna v kuchyni nebo naopak, mimi už neruším, protože vyrušené mimi pláče a sáhnu po tom, co je zrovna po ruce a to bývají ty chvíle s denním tiskem. Cigaretově opojné nejsou ani trochu, jenže na písmena mám holt návyk a jen tak sedět a žádná nehltat jde jen stěží. Občas je to s novinami legrace. Často černá a někdy k pláči, ale není to tak dlouho, co mě při té příležitosti napadl vtip. Není to ani vtip v pravém smyslu slova a ani není příliš humorný, spíš sprostý a je to jen jedna obyčejná věta z článku: Bémovi se postaví Topolánek. Hned bych si dala pár facek, ale co se stalo, nedá se odestát. Cesty na Sibiř od Martina Ryšavého ale doporučuji všem a za tím si stojím zase já.