O statečné paní učitelce P.

Letos uplynulo pětatřicet let od chvíle, kdy tehdejší ústřední výbor Komunistické strany Československa vypracoval jmenný seznam svých úhlavních nepřátel. Dokument obsahující jména 6 335 osob se jmenoval Směrnice o vedení jednotné centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí. Zhruba třicet procent jmen patřilo nestraníkům, sedmdesát procent bývalým členům KSČ exkomunikovaným z partaje – celkem příhodně nazývaných obecně osmašedesátníky. Ve spisu „protisocialistických živlů“ najdete v družné shodě stovky a stovky jmen tehdejších osobností politického i kulturního života, počínaje Milanem Kunderou, přes Arnošta Lustiga, Josefa Škvoreckého až k Janu Werichovi a Rudolfu Hrušínskému či Václavu Havlovi…

V seznamu jsem našel i svého tátu. Byl to předválečný přesvědčený komunista, který se rozešel s komunistickými idejemi a komunistickou stranou po okupaci Československa sovětskou armádou. Udělal to nekompromisně a zřetelně a to v dobách, kdy odmítnutí okupace a komunismu mělo pro člověka osudové a často zničující důsledky. Zachoval se jako statečný člověk, prošel očistnou sebereflexí a niterným pokáním za omylnou víru v komunistické hnutí. Dvacet let pracoval ve sklepním archívu jedné pražské firmy, aniž by se podařilo normalizačnímu režimu ho zlomit. Takřka tam oslepl a zemřel, listopadu 1989 se nedočkal.

Proč se o svém otci zmiňuji… Mezi jmény seznamu jsem objevil jméno paní učitelky P. z jižních Čech. Poslal jsem jí výtisk seznamu, aby měla radost, že je v dobré společnosti. Radost měla a když jsme spolu telefonovali, řekla mi o svém bratrovi, který zůstal komunistou i po roce 1989 a dodnes komunisty podporuje: „On nemůže komunismus odmítnout,“ řekla mi paní učitelka P., „myslí, že by tím popřel celý svůj život.“

Komunistickou stranou prošlo u nás od roku 1945 několik milionů občanů. Žijí mezi námi stovky tisíc lidí, kteří byli v KSČ až do samotného listopadového převratu. Každý z nás někoho z nich zná, pracuje s ním, žije s ním, vdává se s ním či žení, rodí mu děti a pere se spolu s ním se životem. Taky znám mnoho osmašedesátníků i těch straníků do roku 1989. U mnohých pozoruji duševní trauma, podobné tomu, které pociťuje bratr paní učitelky P. Nemohou se zříci komunismu, i když se od něj oddělili nominálně a nepociťují s ním už žádnou ideologickou spřízněnost. V jejich chování vidím znaky duševní konzistence, určitě větší než mají ti, kteří bezskrupulózně převlékli kabát a stali se z největších komunistů největšími kapitalisty. Jsou ale v pasti své minulosti a často duševně trpí. Kdybych měl bratru paní učitelky P. poradit, řekl bych mu asi toto: „Znám jednu cestu, jak komunismus odmítnout a nepopřít svůj život. Je to cesta očistného pokání. Pokání vnitřního a velmi intimního. Žádné veřejné proklamace, žádné sypání popele na hlavu. Protrpte si niterné přiznání svých činů a zodpovědnosti za ně.“

Mám několik dobrých přátel mezi těmi, kdo se dokázali oddělit od své komunistické minulosti se ctí. Nemluvíme o tom, protože víme, že sebereflexe je proces velmi soukromý. V jejich tváři však vidím, že mají dobu vnitřního vyrovnání a pokání za sebou. Dýchají svobodně.