Příčiny politického patu

Jan BEDNÁŘ, moderátor
——————–
Stojí za to si občas připomenout, že jednou z příčin politického patu, který nastal v naší zemi před více než půl rokem, je přítomnost komunistů v Poslanecké sněmovně parlamentu. Tato strana, s níž nikdo nechce vstoupit do vlády, blokuje už řadu let nemalou část poslaneckých křesel a de facto tak znemožňuje normální politické dohody a přirozený vznik dostatečně silné vládní koalice po volbách. Hovoří o tom v následujícím příspěvku Jiří Berounský.

Jiří BEROUNSKÝ, redaktor
——————–
Přítomnost KSČM a její poměrně silná pozice mezi našimi politickými stranami je skutečnost, na níž jsme si již po osmdesátém devátém roce bohužel prostě již zvykli, nechci být špatným prorokem, ale domnívám se, že to tak do jisté míry i zůstane. Souvisí to totiž i s povahou naší takzvané listopadové revoluce, kdy demokratičtí představitelé naprosto neznalí vládnutí, mluvím o občanském fóru a o veřejnosti proti násilí, vlastně moc od komunistů víceméně pokojně přebírali a nevydobývali si jí nějakým druhem boje nebo zápasu. Rubem této skutečnosti je potom tolerance k pardonování bývalých vládců, ať už podvědomá nebo vědomá, prostě jedná se o určitou nechuť vůbec se s tím zabývat, i když média a někteří politikové proti reliktům komunistů vystupují. Jenže jejich krvavou skutečnost dnes už asi málokdo zná, protože to, co se dělo před bezmála šedesáti lety, lidi prostě nezajímá. „Nejsme jako oni,“ říkali jsme si ostatně v těch dávných listopadových dnech. A ruku na srdce, kdyby nám někdo tehdy navrhl, bylo to tuším ve středu onoho památného listopadového týdne, kdyby nám tehdy někdo navrhl, jestli necháme všechny komunisty s klidem být výměnou za to, že skončí režim a že nedojedou tanky ze Zbraslavi, jsem přesvědčen o tom, že by na tom Václavském náměstí tehdy všichni souhlasili. Ty tanky nakonec nedojely, kdoví, jestli na té Zbraslavi vůbec stály. Chtěl jsem jen připomenout, podle mého názoru, tehdejší rozpoložení mysli všech těch statisíců lidí na Václavském náměstí, v němž vidím jednu z příčin váznoucího vyrovnání naší společnosti i s komunistickou minulostí, i když většina demokraticky smýšlejících občanů dnes soudí jinak. Měli bychom však vyvinout maximální úsilí k potrestání všech, kteří se provinili proti tehdejším zákonům a kteří potrestáni být mohou, zejména potom souhlasím s tím, že byla ustavena senátní vyšetřovací komise pro zkoumání ústavnosti KSČM, v jejímž čele stanulsenátor Jaromír Štětina. Domnívám se však, kéž bych neměl pravdu, že všechny písemnosti a ostatní materiály současné KSČM budou formálně v naprostém pořádku, že tedy komise, jejíž trvání odhaduje zmíněný senátor na měsíce, ne-li roky, neshledá u dotyčné strany žádné nepravosti. A zejména pevně věřím, že bude ona krvavá komunistická minulost jak u nás, tak ve všech ostatních zemích důkladně zdokumentována, aby se stala nejen součástí historie, ale i učebnic, z nichž se budou na všech školách učit děti. A aby se stal trestným, jako je trestným popírání existence holocaustu, i popírání hrůzných reálií komunistické totality, gulagů, justičních vražd i všeho protiprávního pronásledování občanů. Jsem však velmi skeptický k tomu, že by pod tlakem veřejnosti, jak tomu bylo v Německu se zahájením důsledné denacifikace až nějakých zhruba dvanáct let po válce, že by pod tlakem veřejnosti došlo i u nás k něčemu, co bychom mohli nazvat důslednou dekomunizací. Popravdě řečeno i proto, že období totality i u nás trvalo tři a půlkrát déle než v Německu a že počet lidí různým způsobem kompromitovaných se stranictvím byl i vzhledem bezvýchodnosti situace v rozděleném světě relativně vyšší než v Německu, a tak mnohdy se setkáváme spíše, než s upřímnou snahou po dekomunizaci, s okázalými a populistickým antikomunismem, kterým je možno snadno získávat politické body. I tuto situaci bych nazval patem, totiž jakýmsi morálním patem, který je i jednou z příčin našeho patu politického. Komunisté mají totiž nulový koaliční potenciál a relativně velký počet komunistických poslanců ve sněmovně potom značně komplikuje situaci při vytváření jakýchkoliv koalic. Jejich počet, i když je nižší než v minulém volebním období, je nicméně tak velký, že jsou schopni dát dohromady se sociální demokracií sto levicových poslanců a tím, alespoň zatím, blokovat možné vyslovení důvěry nově vytvořené vládě. Veškeré komunistické návrhy na řešení současné politické krize jsou pochopitelně odmítány, ale komunističtí poslanci jsou méně pochopitelně vítanou posilou proti protivníkovi, bylo tomu tak ve většině období sociálnědemokratické vlády, kdy byli v opozici spolu s ODS, bylo tomu tak při poslední prezidentské volbě a je tomu tak i dnes, kdy stojí ve sněmovně po boku sociálních demokratů. Oproti jiným postkomunistickým státům ale máme alespoň tu výhodu, chceme-li se na to dívat optimisticky, že víme, s kým máte tu čest, komunisté se totiž jmenují komunisté, nejsou kamuflováni pod žádnými jinými názvy a my víme, kolik občanů v tomto státě je proti skutečně demokratickému způsobu vlády.

Jan BEDNÁŘ, moderátor
——————–
Hovořil Jiří Berounský.