JAROMÍR ŠTĚTINA POSLANEC EP ZVOLENÝ ZA TOP 09 S PODPOROU STAROSTŮ
Praha 6. listopadu 2006
Vážený pane redaktore Hasoni,
v úvodu mého dopisu Vás srdečně zdravím a dovolím si zareagovat na rozhovor, který jste vedl s panem Jaromírem Štětinou, člověkem, který se stal, bohužel, i z vůle mnohých levicově smýšlejících občanů Prahy 10 (včetně komunistů) senátorem. Ono slovíčko „bohužel“ má svůj velký význam, neboť jeho extremistické názory by nikdy nemohly nalézt takovou oporu ve sdělovacích prostředcích, vykonával-li by pan Štětina běžné občanské povolání.
Soudně uvažující člověk musí posuzovat výroky a názory politiků v kontinuitě jejich života. Pan Štětina žil v době předlistopadové dobrodružným, jistě zajímavým, ovšem konformním životem člověka, který nebyl v hledáčku tehdejších mocných jako ideový odpůrce. Požíval komfortu • nejen hmotného. Jeho zahraniční cesty do „země našich přátel“, a to nikoli hromadnými vlaky družby, nýbrž do nejzapadlejších koutů obrovské země Sovětů na soukromé adrenalinové výpravy, kterými realizoval své hobby – sport horolezecký, turistický i vodácký. Přátelil se s komsomolskými, jistě i stranickými bossy, ať už v centru té veliké země nebo v regionech, jinak by totiž jeho výpravy nebyly uskutečnitelné. Původ pana Štětiny je také zajímavý • babička apologety antikomunismu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zakládala Komunistickou stranu Československa, otec • komunista v 50. letech nasadil své síly ve prospěch diplomacie lidově demokratického Československa…. Jaký však obrat nastal v chování a konání Jaromíra Štětiny po svém vstupu do Valdštejnského paláce? Divím se, divím, že pozorní novináři neodhalili tento antagonismus v životě pana Štětiny a nerozebrali jej v samostatné studii.
Nyní věcně k názorům pana J. Štětiny, které zazněly v rozhovoru „Levicový extremismus je nebezpečnější“ v Mf Plus č. 44/2006:
KSČM je demokratickou politickou stranou, registrovanou na Ministerstvu vnitra ČR. Její program je radikálně levicový, nikoli však protizákonný či protiústavní. Je plně v souladu s Ústavou ČR a dalšími zákony. Kdyby tak nebylo, nemohla by strana samotná být na počátku své činnosti, tedy v roce 1990, zaregistrována orgány státu. To, co říká článek 5 Hlavy první Ústavy ČR a co J. Štětina cituje v rozhovoru, tedy „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů“ není v rozporu s naším programovým směřováním i každodenním konáním. Pan Štětina, veden svého druhu politickým stihomamem, je zaklet v bludu, že KSČM údajně obhajuje násilí, ba je přímo vyvolává, a toto údajně mají „staří“ (myšleni členové KSČM) ve svém programu „zaobalené“. Při jiných příležitostech se pan Štětina nechává slyšet, že Marxova teze o tom, že svět nelze jen vykládat, ale je třeba jej měnit, je důkazem údajného chystaného násilí (!?). Oj, ty svatá prostoto! Kdyby naši předchůdci neměnili svět, ještě dnes bychom i s panem Štětinou běhali s kyjem v ruce a honili mamuty.
Pan Štětina jako jeden ze základních „předmětů doličných“ o údajné neústavnosti KSČM uvádí, že „strana již před časem odmítla stále obnovovaný požadavek omluvy za některé činy, kterých se dopustila KSČ“. Naštěstí jste, pane redaktore Hasoni, na tento „důkaz“ odvětil, že Vám to přijde jako „lámané přes koleno“, a v následující replice jste dokonce panu Štětinovi oponoval. Dík za Vaši snahu, vždyť věta, kterou Štětina cituje, přeci jen sděluje, že po základní prvotní omluvě z prosince 1989 (viz jednání mimořádného sjezd KSČ, omluva je dlouhodobě zavěšena na webových stránkách KSČM) a následných připomenutích tohoto našeho postoje (kterými se KSČM jednoznačně a definitivně distancuje od omezování demokracie, diskriminace nebo represí za názory i od voluntaristických deformací humanistických myšlenek socialismu, jež vedly v uplynulém období, bohužel, také k tragickým osudům mnoha občanů naší republiky) nemůže následovat každodenní „sypání popele na hlavu“. Z poslední doby však ráda připomenu, ževolební program KSČM pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006, tedy aktuální dokument, obsahuje ve své preambuli významnou pasáž tohoto znění:
„Dlouhodobá orientace KSČM na systémovou změnu k socialismu demokratickou cestou je nemyslitelná bez trvalé kritické distance ode všeho, co znamenalo zneužití moci a deformaci socialistických myšlenek. KSČM odmítá jakékoliv ospravedlňování omezování demokracie, diskriminace nebo represe za názory v minulosti i v současnosti.“
K zákonu o protiprávnosti komunistického režimu, který měl přispěchat panu Štětinovi na pomoc, připomenu , že se vztahuje k období 1948 • 1989 a týká se KSČ, nikoli KSČM. Dále je potřebné zmínit nález Ústavního soudu z roku 1992, podle kterého není protiústavní, když se někdo pokouší dosáhnout beztřídní společnosti (byť ve vizi)demokratickou cestou. Navíc podtrhuji, že KSČM má ve svém programu jakoprogramový cíl socialismus, demokratickou společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavenou na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivou, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň a prosazující bezpečnost a mír.
Neustálé „mávání“ historickou literaturou typu Komunistický manifest či Stát a revoluce je naivní a může ovlivnit jen neinformované a v politické literatuře nezběhlé občany, což je Štětinův kalkul. Pokud čerpá pan Štětina z Komunistického manifestu, pak si dovoluji poznamenat, že byl prvně vydán v roce 1847 a jeho autoři jej formulovali na základě empirického poznání kapitalistických výrobních sil a vztahů té doby. Obdobné platí i pro dílo V. I. Lenina. Je přeci jasné, že se společnost vyvíjí a že žijeme v jiné době, na jiném stupni rozvoje společnosti, jejích výrobních sil i vztahů, nežli byla doba Marxova či Leninova. My, komunisté, jsme dialektiky, a proto víme, že se vývoj děje po vzestupné spirále a že není možné „dvakrát vstoupit do stejné řeky“.
Velice tristní je poznání, že ústavní činitel Štětina, který má k dispozici vládní dokumenty, považuje levicový extremismus (do něhož v rozporu s oficiálními zprávamiřadí, jak plyne z kontextu jeho slov, i KSČM) za mnohem nebezpečnější, než pravicový. Přitom
nahlédneme-li do oficiálních dokumentů Ministerstva vnitra ČR, do Informace o problematice extremismu na území ČR za rok 2005, zjistíme v uplynulém roce 253 trestných činů s extrémistickým podtextem, z nichž • dle charakteru trestného činu nebo pachatele • je naprosto drtivá většina spáchána pravicovými extremisty. Pravicový extremismus je v současné ČR otevřeně nepřátelský společnosti jako celku, skupinám občanů i majetku. Jeho sympatizanti se cvičí ve zbrani a nezřídka ji používají! To se rozhodně o „levicových extremistech“ nedá říci. Tato prokázaná nevědomost je jasným důkazem toho, že senátor Štětina nepracuje s oficiálními dokumenty a záměrně nebo z neznalosti mate veřejnost.
Koneckonců i obálka vydání časopisu Mladá fronta Plus č. 44, v níž se nachází rozhovor s panem Štětinou, je více než výmluvná: „Náckové nezadržitelně táhnou Evropou“. Doufejme, že si pan senátor se svým rozhovorem přečte i reportáž o nárůstu nacismu, aby pochopil, kde hrozí reálné nebezpečí.
Zapšklost pana Jaromíra Štětiny vrcholí v jeho závěrečném expozé: „Bažinu vysušíme tím, že se vypořádáme s naší komunistickou minulostí a s ideologií současné komunistické strany“, tedy jinými Štětinovými slovy – onu „partaj“ rozpustíme. Vypořádat se však musí pan Štětina se svou vlastní minulostí a nočními můrami, které ho tíží.
Na závěr si neodpustím hlubší zamyšlení: Prapodstatou štětinovského odboje proti českým komunistům je panická hrůza z jakýchkoli iniciativ a myšlenek, které se nehodí do krámu pravici.
Vážený pane Hasoni, na závěr mého dopisu mi dovolte vyjádřit naději, že místo zpovídání lidí typu pana Štětiny budou mít ve vašem časopise prostor politici, přinášející do české společnosti nějakou smysluplnou přidanou hodnotu.
S přátelským pozdravem
Monika Hoření, v. r.