„Kolem je spousta příběhů,“ říká Magdaléna Borová

V PRAŽSKÉ VIOLE MÁ DNES VEČER PREMIÉRU STOLETÍ ZÁZRAKŮ

Dnes večer má v pražském divadle Viola premiéru Století zázraků. Povídku ze stejnojmenné knihy Jaromíra Štětiny si vybrali herci Magdaléna Borová a Miloslav König, kteří jsou autory scénáře a zároveň aktéry příběhu o nezničitelné lásce dvou mladých lidí uprostřed zničeného arménského města Gjumri. Režii inscenace má Lucie Bělohradská. Artašes přežívá ve sklepení zříceného činžáku, oddělený od své ženy Lydie horami betonových trosek. Jejich touha být opět spolu ale způsobí zázrak.

* Magdo, proč jste si s Milanem vybrali právě Štětinovu povídku?

Znám ji už dlouho, ale když jsme dostali nabídku pořadu Ve Viole, tak se mi vynořila z paměti jako nejvhodnější látka. Představení bude trochu dialogem, trochu vyprávěním, navíc s živě zpívanými písničkami, což je tvar, který se podle mne do Violy právě hodí.

* Scénář jste si psali sami, ale není to vaše první autorská spolupráce?

Už třetí rok hrajeme s Milanem v srpnu ve vesničce Pekařov na severní Moravě, kde s režisérem Štěpánem Páclem připravujeme představení pro Pekařovské pouti, hrajeme je jen sami dva pod širým nebem a premiéra je i derniérou. Poprvé to byly Pašije, podruhé středověká moralita Everyman a loni Šiktancova pohádka Svatojánský oheň. Takže i Století zázraků jsme psali společně.

* Pro jaké publikum je Století zázraků?

Hrajeme je samozřejmě pro všechny, mohlo by oslovit hlavně mladé diváky. Koneckonců je to příběh ohromné lásky. A my jsme dva mladí herci a navíc se máme rádi, takže je nám téma té povídky blízké. Kolem nás se děje spousta nesmírně silných příběhů, o nichž ale nikdo neví. A sama Arménie je pro nás tak trochu exotická.

* Věděla jste o Arménii něco už předtím?

Ne. Ale o to víc jsem teď Arménií zasažená. V inscenaci zazní arménské lidové písně, které jsou nádherné, už sama arménská řeč a písmo představují zvláštní krásu. Seznámili jsme se při práci se zdejší arménskou komunitou a je to velmi obohacující. Arménie je země s pohnutou historií a je škoda, že o ní nic nevíme.

* Co pro vás jako herečku Národního divadla znamená hrát ve Viole?

Nabídka hrát ve Viole je především pro nás oba velká pocta, protože tu navazujeme na tradici představovanou velkými hereckými osobnostmi. Navíc v Národním divadle hraju ve velkém prostoru, takže příležitost vyzkoušet si komorní jeviště a bezprostřední kontakt s lidmi je pro mě vítaná. Mám sice podobnou možnost i v Divadle Kolowrat, ale Viola má zvláštní tajemství. Když Milan na jevišti Violy řekl jednu jedinou větu ze Století zázraků, bylo jasné, že právě sem to patří. Zní to trošku jako pohádka, ale Viola má svou magii.

* V čem to vězí?

Jistě je to i osobnostmi, jejichž tváře na nás hledí z fotografií na stěnách. Nemůžu si denně nevzpomenout na Borise Rösnera, svého kolegu a učitele, který měl Violu moc rád, nebo na Danu Medřickou, které si moc vážím. Doufám, že se Boris tam nahoře hrozně chechtá, když vidí, jak se tady trápíme, my to děláme tak trochu i pro něj. Snad nezklameme jeho ani diváky.

Foto popis| Magdaléna Borová a Miloslav König jsou protagonisty Století zázraků v pražské Viole.
Foto autor| Foto Šimon Dvořáček