Jak projevit politickou vůli

Středeční hlasování o nedůvěře vládě bylo správným a vhodným cvičením opozičního mužstva. Otázkou je, zda to mužstvu došlo – mužstvo je v tomto případě označením týmu a zahrnuje i oněch pár žen v opoziční politice.

Kdo čekal bouřku v Parlamentu ve středu minulého týdne, když se vládě vyslovovala nedůvěra, nedočkal se. Bouřky se toho dne objevily jen v předpovědi počasí. Mohlo by se jim říkat bouřky v atmosféře. Bouřky v atmosféře ale tak dlouho metají hromy a blesky na obzoru a v blízkosti, až to někam pořádně práskne.
Na události v Parlamentu bylo několik povzbudivých momentů. Třeba ten, že všichni poslanci, až na dva, přišli do práce. Jsme na tom momentálně tak, že je třeba spokojit se s málem. Útok opozice na vicepremiéra Čunka není bez zajímavosti, protože s ním před rozjezdem velkých kauz jednal předseda sociální demokracie Paroubek. Tehdy to vypadalo, že s Čunkem by se dalo počítat i pro nějakou formaci s levicí. V pořadí druhý lidovec Kalousek i senátora Štětinu přesvědčil, že pokud on jedná s Paroubkem o vládě za podpory komunistů, zůstává při tom dobrým člověkem, správným antikomunistou, potažmo věrným levičákobijcem. Alespoň tak jsem to pochopil z tisku. Poté, co byl lokální politik Jiří Čunek z valné části vlastní vinou rozemlet na politickou kostní moučku, zbývají nám ve straně lidové staré známé tváře.
I tato parlamentní rozprava je dalším krokem k oslabení lidovců. Ti se opravdu mohou stát odborníky na venkov a Moravu v širším týmu ODS. Pokoušet se ale tomuto dějinnému pohybu zabránit tím, že by se někdo z politické kostní moučky snažil opět vytvořit politika, považuji za nevkusné. Jiří Čunek mohl být garantem toho, že si lidovci udrží koaliční potenciál doprava i doleva. Byl smeten z většiny svou vinou a z menší části reálnou politickou vůlí směřující k tomu, aby takový koaliční potenciál neexistoval. Středeční monolog opozice na téma, proč nestojí vláda za nic, je tedy jen dalším malým krokem a cvičením mužstva na cestě k polarizaci českého politického spektra na pravou a levou část.
Z parlamentní rozpravy nejvíce mediální pozornosti přitáhl příběh s tričky. Povolební trička zelených poslanců hlásala, že ti, kdo jsou do nich navlečeni, nejsou hlasem pro Paroubka a KSČM. Středeční trička pro zelené hlásají, že jejich poslanci jsou hlasem pro Čunka. Myslím, že šéfka zelených poslanců velmi dobře odhadla situaci, když prohlásila, že v darovaném tričku bude vytírat podlahu. Zelená povolební trička nesou vzkaz o politické orientaci této strany po boku lidovců a ODS. Říkají něco podstatného o politice. Tričko se škodolibým vzkazem o Čunkovi hlásá něco o muži, který na svém místě už neměl být, jako reálná politická síla ani není, a brzy ani jako prázdné jméno nebude. Stará se o vládu? Stará se o své ministerstvo? Stará se jen o svůj průšvih. Bude prý definitivně odstraněn po pronesení reformního batohu mezi vládními lavicemi Parlamentu a lavicemi odpadlíků svědomí. I kdyby náhodou Jiří Čunek fyzicky zůstal, bude jako beránek. Šéfka zelených poslanců tedy zcela správně a v klidu může vytírat v tričku či tričkem, které dostala.
Trička o hlasu pro vicepremiéra se odvolávají na politické zvyklosti, které u nás reálně nefungují. Přesto je třeba je vyžadovat právě z levé strany spektra. Zvláště když zrovna zelení tvrdili, že budou jiní. Stali se reálnou politickou silou v naší zemi, o to, do jaké míry zůstali jiní, se vede spor. Toto vedení zelených patří do stávající koalice. Svou současností i budoucností, protože je to velmi silné angažmá. Pokud by zelení chtěli vygenerovat politiky, kteří budou mít koaliční potenciál i doleva, nezbývá než doufat, že budou mít šťastnější ruku, než měli lidovci s Čunkem.
Máme tedy za sebou vyhlášení nedůvěry vládě, při kterém vládní strany mlčely (ať ze studu či z arogance) a opozice byla rozdělena na dvě části. Komunisté se přidali s nechutí, protože akce nebyla reálně zajištěna. Komunisté touto svou úvahou zas jednou prokázali naprostý nedostatek fantazie. Řekl bych téměř žravé tuposti, jak jsme ji znali z reálného socialismu, který byl vlastně státním kapitalismem, ale to je jiná kapitola. Hlasování o nedůvěře vládě, pokud v něčem mělo svou hodnotu, mělo ji v rovině symbolické.
Z koaliční strany jako bychom slyšeli bytostně pravicové „nemáš, nemluv“. Tentokrát se to netýkalo peněz, ale poslaneckých hlasů. Ze strany levicové mělo zaznít pro změnu bytostně levicové „nemám, mluvím“. Komunisté měli mít se sociálními demokraty rozdělená témata a užít si den. Ne brblat, že to stejně nemá cenu, protože nejsou hlasy. Nebudou nikdy, při tomto přístupu.
Klíčovou otázkou je tedy projevení politické vůle. Pokud by sociální demokracie chtěla pokračovat v duchu středeční akce v Parlamentu, nominovala by například co nejdříve svého prezidentského kandidáta. Aby projevila jasnou politickou vůli, aby měla dost času připravit si zásadní politický střet. Prezidentská volba má podobné, ba horší parametry, co se hlasování týče, než mělo vyhlášení nedůvěry vládě. Je příležitostí včas a pořádně projevit jinou politickou vůli, než je ta, která stojí za současným prezidentem. Kdo z poslanců a senátorů si oblékne tričko s nápisem „volím Klause“? Z jakých pohnutek si ho navlékne a kde se v něm nechá vidět? Na náměstí? Při vytírání? U bankomatu? Trička se musejí rozdat včas.
Ze středeční nedůvěry vládě se může odvinout další kolo výsměchu předsedovi sociální demokracie Paroubkovi. Sliboval překvapení a dopadlo to tak, jak si všichni, včetně komunistů, předem spočítali. Pokud ale překvapení spočívá v tom, že v české politické kultuře byl objeven institut, že je z hygienických i dějinných důvodů občas potřeba projevit politickou vůli bez ohledu na spočitatelný výsledek, je to přeci jen překvapení. Navíc příjemné. Překvapením je i bouřka, která se přežene beze škod. Když nic jiného, dokazuje, že bouřky ještě jsou, může přijít další a jednou to pořádně práskne.

Foto popis| Středeční monolog opozice je tedy jen dalším malým krokem a cvičením mužstva na cestě k polarizaci českého politického spektra na pravou a levou část.
Foto autor| Foto archiv Jana Vykypěla