Deset tezí o socialismu

* Socialismus je nezbytný. Sotvakdo soudný dnes může pochybovat o tom, že současný kapitalismus je již akutní hrozbou pro budoucnost lidské civilizace. Každý den jeho přežívání přináší lidstvu a přírodě zeměkoule nové a možná nenahraditelné škody. Proto počet kritiků kapitalismu, pocházejících ze všech společenských vrstev, zákonitě roste. Někteří z nich hledají východiska v jeho různých politických a sociálních reformách; jiní v jeho systémové změně. Komunisté se hlásí ke druhé skupině, která chápe nutnost zásadní změny společenského systém; vidí ji ve vystřídání kapitalistické společensko-ekonomické formace socialismem, podobně jako kdysi kapitalismus sám zákonitě nastoupil na místo předchozí feudální společnosti.
* Sovětský model socialismu vznikl ve specifických podmínkách hospodářsky málo rozvinuté země, která ve svých dějinách nikdy nepoznala demokratickou vládu. To, že neuspěl v hospodářské a politické soutěži se světovým kapitalismem a zhroutil se vlastními chybami i pod tlakem kapitalistického obklíčení, však neubralo nic na přitažlivosti základních myšlenek socialismu. V obecné představě je socialismus společností, která nastolí sociální spravedlnost: odstraní vykořisťování člověka člověkem a bude každého vážit a odměňovat podle výsledků jeho práce. Lidé v ní budou svobodně žít a pracovat a své společné hospodářství plánovitě řídit. Osvobozená práce pro ně přestane být jen prostředkem přežití a nebude vykonávána jen pod tlakem nouze; stane se prostředkem svobodného rozvoje schopností každého jednotlivce. Smyslem socialistické výroby nebude samoúčelné hromadění majetku, ale zvýšení kvality života členů socialistické společnosti.
* V základech představ o sociální spravedlnosti leží přesvědčení, že o tom, jak bude člověk žít, má rozhodovat jeho pracovní zásluha, a níkoliv zděděné nebo násilně uzurpované výsady -privilegia stavovská, majetková, rasová, národnostní, náboženská či jiná. Na nejhlubší kořeny sociální nespravedlnosti za kapitalismu poukázal Karel Marx: prokázal, že i v nejdemokratičtější a nejsvobodnější kapitalistické společnosti, řídící se zákony trhu, je kapitalistický zisk nezbytně plodem té části práce dělníka, kterou mu kapitalista nezaplatil. Nikdo jiný .nedokázal vysvětlit, odkud se bere zisk, ne-li z nezaplacené práce. A nikomu se nepodařilo dokázat, že přivlastňovat si výsledky cizí práce, je morální, přestože se o to mnozí dodnes pokoušejí. I když cesta od nadhodnoty (podstaty věci) k zisku (její jevové formě) je složitá a neprůhledná, zůstává nesporným holým faktem, že žádný slušný člověk, který se nechce podílet na legální krádeži výsledků cizí práce, nemůže nebýt komunistou.
* Mnozí se domnívají, že socialismus je sice hezká věc, ale je nedosažitelnou utopií. Všichni však víme, že u nás několik desítek let reálně existoval, že přes veškeré závažné chyby přinesl hospodářský, sociální a kulturní pokrok a že polovina obyvatelstva si stále myslí, že nebyl o nic horší než soudobá česká verze kapitalismu. Pokládat socialismus za utopii může jen ten, kdo si o socialismu sám vytvořil idealistické, utopické představy. Socialismus ale nemůže být plodem spekulativních úvah a dokonce ani sebelépe myšlené, ale svévolné, objektivně nepodložené akce politických sil. Socialismus se nemůže vymknout z obecných zákonitostí společenského vývoje. Musí se opřít a navázat na vše hodnotné, co předchozí generace vytvořily. * Klasikové marxismu se proto nikdy nepokoušeli o podrobný obraz budoucí socialistické společnosti. Byli si vědomi toho, že závisí na tom, co doba přinese na množství nepředvídatelných konkrétních okolností a vlivů, které se na budoucí tváři socialismu budou podílet. Jejich obecná vize socialismu je však zřetelná. Kdybychom do metodického a ideového rámce, který zanechali, vložili jako odrazový bod současný stupeň vývoje světového kapitalismu a vzali v úvahu zkušenosti z »reálného socialismu« minulé doby, pak by jejich vize socialismu se vší pravděpodobností zahrnovala * rychlý, efektivní a trvale udržitelný rozvoj výrobních sil na bázi vědeckotechnické revoluce * určující postavení společenského vlastnictví výrobních prostředků v jeho rozmanitých formách * plánovité řízení socialistického tržního hospodářství především prostřednictvím ekonomických nástrojů * sociální spravedlnost: poskytnutí rovných příležitostí pro pracovní uplatnění každého a odměnu za vynaloženou práci, odpovídající jejím výsledkům * zabezpečení sociálních jistot pro všechny pracující v takové míře, aby i nejméně odměňovaná řádná práce zajišťovala každému důstojný život * záruku rovnosti občanských práv a svobod pro všechny občany, dostupnost vzdělání, péče o fyzický a kulturní rozvoj osobnosti, výchova k sociální zodpovědnosti, společenské solidaritě a úctě k principům humanismu.
* Socialismus v marxistickém pojetí se liší od dnešního pojetí sociálního státu tím, že se nespokojuje s léčením následků společenských nemocí kapitalismu, ale chce předejít těmto nemocem samým. Komunisté jsou radikální levicí, protože jdou ad radicem, ke kořenu věcí, chtějí najít příčiny zjištěných neduhů a odstranit je. Za nejhlubší příčinu sociální nespravedlnosti za kapitalismu pak považují nedotknutelnost modly soukromého vlastnictví. Jak chtějí zelení zabránit ničení amazonských pralesů, aníž by sáhli na svaté právo soukromých podnikatelů těžit dříví všude, kde si k tomu koupí licenci? A osmělí se bránit chudým bezzemkům vymýtit pro sebe část pralesa, aby dokázali přežít? Jak chtějí sociální demokraté zabránit válkám, a současně ponechat soukromým firmám právo vyrábět zbraně a vyvážet je do celého světa? Jak omezit znečišťování ovzduší s jeho katastrofickými následky pro celé lidstvo, jestliže sám americký prezident, zaklínaje se svobodou soukromého podnikání, prohlásí, že opatření v tomto směru »nejsou v souladu se zájmy americké ekonomiky«?
Ve skutečnosti soukromé vlastnictví nikdy nebylo a nebude «nedotknutelným principem svobodné společnosti». Každý ví, že jsou věci, které nemohou být soukromým majetkem, a že ani soukromé vlastnictví čehokoliv neznamená, že se soukromým majetkem může jeho majitel zacházet libovolně. Vezměme obyčejný automobil. Můžete jej vlastnit, ale nemůžete jej užívat «svobodně». Jezdíte-li po silnicích, musíte dodržovat dopravní předpisy, respektovat dopravní značky i nepsaná pravidla bezpečné jízdy. Je to samozřejmě omezení vašich soukromovlastnických práv, ale vy je bez protestu přijímáte, protože chápete, že bez pravidel by se nedalo jezdit po silnicích vůbec. Důsledný obhájce »svobody podnikání« na silnici by dříve nebo později skončil roztříštěn o skály v propasti nebo ještě hůře: jako vrah dalších nevinných, nic netušících osob. Marxův požadavek »zrušení soukromého vlastnictví«, obsažený v závěru Manifestu v tomto smyslu tedy neznamená, že nikdo nesmí mít auto, ale to, že ho nesmí používat způsobem ohrožujícím nebo poškozujícím jeho spoluobčany. Nejde o to, znárodnit nebo vyvlastnit někomu majetek -to ostatně dělají bez okolků i kapitalistické státy – ale změnit vlastnický systém, který zneužívání majetku na úkor ostatních (tj. jejich vykořisťování) umožňuje.
* Společenské vlastnictví jako vyšší, dokonalejší vlastnický systém za socialismu je předmětem nejrůznějších dezinterpretací zprava i zleva. Zprava je hlavním strašákem antikomunismu, určeným pro občany, kteří se mají bát, že za socialismu komunisté »ukradnou« jejich pracně nabytý majetek. Ale pro koho by ho kradli? Není známo, že by vysocí komunističtí činitelé – na rozdíl od dnešních – byli milionáři. Jaký by mělo smysl postavit na místa vlastníků dřívější nevlastníky? To by nebyla změna systému, ale jen výměna figurek na stejném jevišti.
Zleva byla rozšiřována povrchní představa, že ke vzniku společenského vlastnictví postačí formální akt zestátnění, že státní vlastnictví je nejvyšší a nejdokonalejší formou společenského vlastnictví. Obě větve desinterpretací společenského vlastnictví se odvíjejí od běžného povrchního chápání vlastnictví jako (neomezené) vlády nad věcí, nad majetkem. Tím ale vlastnictví ekonomicky není, ani nikdy nebylo, bylo vždy (a vždy bude) vztahem mezi lidmi, jejich dohodou – dobrovolnou nebo nedobrovolnou, respektovanou nebo porušovanou, ale vždy existující – o pravidlech, jimiž se má řídit tvorba, užívání a spotřeba věcí nebo služeb, objektů vlastnictví. Tyto vztahy nejsou jednou provždy dané a v průběhu doby se mění podle změn charakteru práce, přírodních podmínek výroby apod.
Máme-li setrvat u nedokonalého přirovnání se silniční dopravou, mohli bychom říci že lidská společnost se také pohybuje po cestách svého civilizačního vývoje a vytváří si pravidla, která by je učinila schůdnými. Systém pravidel soukromého vlastnictví už tento úkol neplní. Je tedy třeba hledat s novými cíli i nová pravidla: společenské vlastnictví je z tohoto hlediska spinozovská poznaná nutnost – cesta na kterou dobrovolně, svobodně vstupujeme protože jsme pochopili její nezbytí. Slovo »zrušení« soukromého vlastnictví znamená v marxismu jeho »překonání«, tj. odstranění překážek, které soukromovlastnický systém klade racionálnímu hospodaření s výrobním potenciálem společnosti, odstranění překážek, bránících sociální spravedlnosti a dosahování vyšší kvality života všech členů socialistické společnosti. * Rovnost, demokratičnost či samosprávnost vztahů společenského vlastnictví není zrušením rozdílů mezi bohatstvím a chudobou, stejně jako socialismus neznamená a nepředpokládá ani v nejzazší budoucnosti existenci jakéhosi jednotného »socialistického člověka« podle vzoru Mirka Dušína. I za socialismu budou někteří lidé bohatší a někteří chudší, stejně jako budou někteří zdravější a někteří churavější, někteří více a jiní méně nadaní, někteří slávisti a jiní sparťané (a někteří nebudou vůbec chodit po práci na fotbal, ale raději na ryby). Společenské vlastnictví je soustavou společenských vztahů a z nich vzniklých pravidel a norem chování, v níž se každému jednotlivci poskytují základní životní práva, ale současně se vyžaduje dodržování jistých povinností.
Mezi vlastnická práva každého patří právo na práci: rovná šance vydělávat si na živobytí samostatnou prací nebo jako člen samosprávného pracovního kolektivu nebo jako zaměstnanec, a to v postavení, které si dokáže vybudovat; ujíždět, opět obrazně řečeno, po dálnici nebo po okresce či jen po stezce pro cyklisty – podle svých schopností, ambicí a objektivních možností, které vývojový stupeň socialismu poskytne. Omezení společenského vlastnictví spočívají jen v tom, že se mu nedovoluje, aby pro svůj vlastní prospěch poškozoval vlastnická práva jiných.
Odmyslíme-li si teoretické rozdíly, může se systém společenského vlastnictví snášet i se soukromým vlastnictvím: platí-li soukromý podnikatel daně (stejné jako podniky ve společenských formách vlastnictví), platíli stejné mzdy (jinak by mu zaměstnanci odešli do jiného sektoru) a dodržuje zákoník práce, je-li subdodávkami a odbytem vázán na partnery ze společenského sektoru, je chtě-nechtě součástí socialistického hospodářství a přispívá k jeho cílům; podobně jako ve prospěch minulého režimu kdysi pracoval Václav Klaus, Mirek Topolánek a dokonce i Jaromír Štětina. Společenské vlastnictví nebude synonymem vlastnictví státního; bezpochyby bude mít mnoho konkrétních forem, sledujících rozmanitost druhů výrobních činností a poskytování služeb; jejich společným jmenovatelem pak bude neexistence možnosti vykořisťovat práci jiných. * Působení obecně přijímaných a vyžadovaných pravidel hospodářského a vůbec společenského života klade přirozenou otázku, kdo bude za socialismu tato pravidla určovat, jaký bude politický a správní systém socialistické společnosti. Snadná odpověď, že demokratický, říká jen málo, protože demokracie má mnoho tváří a některé z nich se mohou zkřivit nepříjemným úšklebkem. Lze odůvodněně očekávat, že politický život socialistické společnosti budou ovládat osvědčené základní demokratické principy, jako jsou existence zastupitelských orgánů, většinové rozhodování, samospráva územních a hospodářských jednotek, princip subsidiarity atd. Budou-li rozdílné dílčí zájmy jednotlivých velkých společenských skupin i nadále obhajovat politické strany a různá jiná sdružení občanů, pak díky existenci společenského vlastnictví a společenské kontrole jeho užívání jejich vzájemné soupeření nebude bojem o teplá místečka ve státní správě nebo výhodné zakázky, nýbrž o lepší a zodpovědnější řešení celostátních i regionálních problémů.
* Vize socialismu jako dlouhodobého cíle komunistů může být z povahy věci jen obecná, popisovat směr, kterým se má společnost ubírat a nepokoušet se o detailní myšlenkové konstrukce nějakého konečného stavu, v němž je už všechno vyřešeno. Může proto v budit dojem, že je ideálem nepraktickým, jehož uskutečnění je vzdáleno mnohá desetiletí. Přispívá k tomu promyšlená snaha antikomunismu diskreditovat socialismus v očích veřejnosti všemi možnými způsoby a dosáhnout, aby se myšlenky socialismu pro mnohé občany staly nepřijatelnými ještě dříve než vůbec měli možnost se s nimi seznámit.
Na druhé straně «kapitalismus neustále rodí své hrobaře», jak psal Marx, a to v podobě proletariátu a jeho spojenců, a také v podobě věcných a společenských podmínek života obyvatelstva. Některé již objektivně přerostly či přerůstají rámec kapitalismu a vytvářejí zárodky společnosti nové. Lze si představit jejich včlenění do obecné vize socialismu; pak se může ideální vize socialismu postupným vývojem naplnit reálným obsahem, který odpoví i na často kladenou otázku, co dělat druhý den po získání politické moci progresivní levicí. Tento den se sice dnes zdá být vzdálen, ale cesta k pokrokovým změnám ve světě se může znovu otevřít v době o mnoho bližší, než bychom se nadáli, a možná také z impulzů, které neznáme nebo podceňujeme. Až rozhodující část lidstva dospěje k závěru, že žít v kapitalismu je už dále nesnesitelné a že je třeba to změnit, racionální model socialismu nám umožní napovědět jí, kudy vede správná cesta.

Foto popis|

O autorovi| Zdeněk HÁBA, místopředseda rady TAP ÚV KSČM