Vládní věřte, nevěřte

Případ Jiřího Čunka začíná, otázky už jsou na stole

Právo zemřelo, vyzýváme k občanské neposlušnosti.“ „Konečně příklad toho, že v této zemi existuje spravedlnost a křiklouni mají utrum.“ Dvě zcela odlišné reakce, které v těchto dnech rozsekly českou veřejnost. Není podstatné, který názor převažuje, ale jedno je jasné: úplatkářská kauza vicepremiéra Jiřího Čunka minimálně pro veřejnost nekončí. Minimálně pro veřejnost a to je důležitá věc. Když se dají emoce stranou, je vlastně dobře, že se ten případ vyvinul tak, jak ho dnes máme před očima.

Zmatená společnost

Jiří Čunek rozdělil veřejnost hned při svém raketovém nástupu do celostátní politiky. Jeho zvolení senátorem vítala část lidí jako skvělou zprávu, že do vysoké funkce přišel člověk, který se konečně nebojí zatočit s neoblíbenými Romy. Druzí naopak bědovali nad tím, že xenofobní síly v zemi nebezpečně posilují, a třetí nad tím mávali rukou s tím, že je politika prostě nezajímá.
Když pak krátce nato přišla zpráva, že novopečený senátor Čunek se možná provinil úplatkářstvím (ještě coby vsetínský starosta měl údajně vzít půl milionu korun od realitní společnosti), příkop mezi dvěma tábory to jen prohloubilo. První to brali jako spiknutí Prahy, která chce moravského borce potrestat za radikálnost. Druzí zase v případu viděli záblesk naděje na krach kariéry populistického politika. Podle průzkumů mínění se lhostejná část veřejnosti přidala spíše k Čunkovým kritikům, protože jeho stále se měnící výpovědi či výprava spřátelených podnikatelů za hlavní svědkyní s nabídkou úplatku, aby mlčela, vzbuzovaly maximální pochybnosti.
Do věci se vložila opozice s voláním, aby premiér Čunka odvolal. A překvapivě i část vlády – zelení – varovali, že odejdou z kabinetu, pokud muž podezřelý z korupce zůstane. Je jasné, že premiér křehké vládní koalice Topolánek musel mít maximální zájem na tom, aby byl jeho lidovecký partner osvobozen. V Senátu stejnou touhu veřejně vyznával nezávislýJaromír Štětina s varováním, že „hon na Čunka“ je komplotem tamní policie a státního zastupitelství, které jsou prý prorostlé bývalými estébáky. V těchto mantinelech pak vycházejí desítky a posléze stovky textů v médiích.
Už tehdy bylo jasné, že kauza nemůže na žádný pád dopadnout dobře. Všichni, i ti nejméně pozorní pozorovatelé politické scény, mají na věc svůj jasný názor a chtějí vidět své vyústění – jedni trest, druzí výrok nevinen. To, co se nakonec stalo – tedy že vyměněný žalobce případ zastavil bez jasného rozuzlení – ale nemohlo uspokojit nikoho.
Přestože si politici ve vládě a lidé ve státním zastupitelství oddechli, že mají kauzu konečně za sebou, zásadně se mýlí. Vše teď teprve začíná, protože v tuto chvíli se tři výše popsané tábory spojují do jednoho – každý chce slyšet, jak to tedy skutečně bylo:
1. Jestli je Čunek skutečně nevinen, kdo tedy stál za spiknutím proti němu? A kdo bude potrestán za to, že v tomto spiknutí hrála hlavní roli policie a asistovalo tomu státní zastupitelství?
2. Pakliže se ale naopak prokáže, že policie a dozorující státní zástupci postupovali správně, tak tu máme ukázkový zásah moci do policejní a justiční práce. Kdo a jak bude za to volán k zodpovědnosti? Odpovědi musejí přijít, protože toto není televizní estráda Věřte, nevěřte, kde si každý může svou pravdu uhadovat. V téhle show se hraje o důvěru v systém.

Komplot?

Odpovědi na výše uvedené otázky mohou dát jen pověřené instituce, to ale nebrání tomu se teď zastavit u stěžejních momentů celé kauzy.
Na jedné straně je tu podezření vyslovené „zastavujícím“ státním zástupcem Arifem Salichovem, že policie chtěla Čunkovi ublížit. Žalobce ale neprozradil motiv policistů pro takový postup a ten je zásadní. V čem by jim svévolné zničení řadového politika posloužilo? Proč by kvůli tomu riskovali všechno: kariéru – a možná i kriminál? Salichov veřejnosti také nevysvětlil, jak se vyšetřovatelům podařilo zmanipulovat i kontroly jejich policejních nadřízených, stejně jako okresního a krajského státního zastupitele, kteří na případ dohlíželi.
Naopak argumentů pro druhou teorii, tedy že tu došlo k zásahu moci usilující o záchranu důležitého hráče, bez něhož by padla vláda, není málo.
Před dvěma měsíci, pouhý den před obviněním Jiřího Čunka (po kterém by následoval odchod části zelených z vlády, což by znamenalo konec kabinetu), rozhodla nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, že odebere případ tehdejšímu dozorujícímu státnímu zástupci Radimu Obstovi. Předala jej pak do Jihlavy panu Salichovovi, který týden před zásadním jednáním kabinetu o ekonomické reformě prohlásil, že Čunek je čistý. Tím vládu před rozhodujícím momentem její existence zásadně podpořil.
Už tohle načasování vzbuzuje pochybnosti. A Salichov pochyby prohlubuje svým arogantním tajnůstkářstvím: odmítl vysvětlit veřejnosti svůj překvapivý verdikt, na tiskové konferenci zakázal médiím pořizovat si záznamy a hned po ní odjel na dovolenou.
Případ se navíc dále komplikuje – jak se můžete dočíst na str. 4, Respektu se podařilo zjistit, že letos na jaře došlo v Brně k setkání nejvyšší státní zástupkyně Vesecké, soudce Nejvyššího soudu Kučery, poradce úřadu vlády Pavla Němce a nad Čunkovým případem dozorující státní zástupkyně Andělové. Tato schůzka je potvrzena, byť účastníci tají její obsah. Ne že by se tito právníci nemohli scházet, přesto jde o velmi netradiční společnost, která vzbuzuje podezření tím spíš, že nedlouho po schůzce došlo ke zmíněné výměně žalobců.
Šanci rozlousknout celou kauzu mají dnes především státní zástupci, kteří Čunkův případ původně dozorovali. To oni mohou žádat vysvětlení, kde měli udělat chybu, kde schválili „tendenční a zmanipulovanou“ policejní práci, mohou předkládat argumenty. Zatím se jen chabě brání různými útržkovitými výroky. Radim Obst dokonce oznámil, že státní zastupitelství „na protest“ opouští. Což je při současném mlčení k věcem, z nichž byl právě obviněn, opravdu gól do vlastní branky.

Těžká pozice

Jak už bylo řečeno, vláda si oddechla, že Čunek už nebude nepravdivě skandalizován. Minimálně dva její členové ale musí trnout. Ministr vnitra Ivan Langer a ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil by měli veřejnosti zodpovědět, jak je možné, že jejich podřízení na někoho šili zničující boudu.
Premiér Topolánek se už stihl pochválit, jak správně se choval, když Čunka svého času neodvolal „jen“ pro samotné podezření. Stejnou úlevu teď cítí zelení, kteří jednu chvíli hrozili kvůli Čunkovi demisí, ale pak to nechali být. Stejně jako Topolánek tak pro sebe vyřešili hádanku: máme kvůli jednomu možnému korupčníčkovi odstřelit vládu, která chce prosadit reformy, měnit zaneřáděný právní systém, zavádět ekonomické programy apod.?
Ta cesta se možná dá pochopit, ale má i svá velká rizika. Minimálně to, že až do chvíle úplných odpovědí na dvě výše zmíněné otázky ztratil tento kabinet důvěryhodnost ve všech debatách, kde by mohlo jít o morálku, čest a hodnoty.
Zdá se, že po aféře s podezřelými rodinnými financemi premiéra Stanislava Grosse zažívá zdejší systém další testovací kolo. Pro beznaděj tedy není místo: na výsledku se stále pracuje a záleží na tom, jak výrazně dokážou instituce a média udržet případ při životě.

Foto popis|