Dávám v úvahu…

Veřejnost, občané České republiky jsou již delší dobu ovlivňováni »nutností« vytvořit ústav zabývající se »pamětí národa«. Již od začátku roku 2006 je možné sledovat ve sdělovacích prostředcích tyto snahy. Mezi přední iniciátory patří místopředseda Senátu PČR Jiří Liška (ODS). »Cílem ústavu, jak bylo řečeno, je zjednodušení přístupu k materiálům z let 1948 až 1989, získávání dokumentů o komunistických bezpečnostních složkách od ministerstev vnitra, obrany a spravedlnosti i od vojenských a civilních tajných služeb, včetně zveřejňování dokumentů bývalé StB.« Senát nelenil. 21. června 2006 schválil senátní návrh o zřízení Ústavu paměti národa. Z 59 senátorů pro něj hlasovalo 53, zdrželi se 4 senátoři ČSSD, proti byli komunisté (Právo 22. 6. 2006). Senátor Vlastimil Balín již tehdy upozornil, že by ústav měl zaměstnávat zhruba 270 lidí (HaNo, 22. 6. 2006).
Od té doby byla ve sdělovacích prostředcích zahájena soustavná kampaň za jeho zřízení. Jeho vznik o jediný hlas přijala i Poslanecká sněmovna. Senátor Jiří Liška to zdůvodnil slovy: »Ústav paměti národa by se měl stát důstojným reprezentantem ČR vůči podobným institucím v zahraničí, a tak otevřít novou dimenzi ve vztahu k vyrovnávání se s komunistickou minulostí v mezinárodním kontextu… má za úkoly archivní, badatelské, osvětové, zajišťuje speciální zpřístupňování a informační servis pro orgány státu… pečovat o archiválie, týkající se období komunistické totalitní moci, které v něm budou uloženy«. (HaNo, 8. 11. 2006). Proti jeho vzniku byli poslanci KSČM a ČSSD, s kritikou vystoupili K. Konečná, L. Zaorálek, Z. Jičínský, Z. Maršíček, M. Grebeníček. Ozvali se mnozí, proč »paměť« začíná teprve únorem 1948. Správně řekl poslanec M. Grebeníček »Senátní návrh na zřízení Ústavu je účelový a v rozporu s Ústavou« (HaNo, 13. 11. 2006).
Co je třeba dodat? Zřízení tohoto ústavu vyvolalo značně velkou až rozpornou diskusi mezi historiky a archiváři. Byly publikovány mnohé názory k této problematice, např. publicisty Vladimíra Bystrova (LN, viz 13. 2., 25. 10., 10. 11., 13. 11., 2006). Do diskuse na stránkách tisku se zapojili senátor Jaromír Štětina (samozřejmě!), dále prof. Václav Pavlíček, Petr Uhl, Dušan Třeštík, Jan Rejžek, Petruška Šustrová, Jiří Hanák, František Bublan, Vilém Prečan, Jan Křen, Karel Steigerwald, Erazim Kohák a mnozí další. Dobře a kriticky k této problematice argumentují představitelé KSČM, v prvé řadě s tím, že jde o politický účel.
S návrhem na změnu názvu ústavu přišla poslankyně K. Jacques (SZ) na »Ústav pro studium totalitních režimů« i s návrhem na úpravu období, místo návrhu od roku 1948 posunout hranici na rok 1938.
Do popředí se dostává jméno Pavla Žáčka. »Žáček míří k šéfování Ústavu totalitních režimů« (Právo, 21. 7. 2007). V listopadu 1989 byl členem studentského stávkového výboru, další roky šéfredaktorem časopisu Studentské listy, v letech 1993 – 1999 pracoval na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, v závěru ve funkci 1. náměstka ředitele. Mezi roky 1999 – 2006 pracoval v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. V letech 2004 – 2006 spolupracoval se slovenským Úradem pamäti národa.
V rozhovoru s A. Kramerem (Právo, 7. 7. 2007) vysvětluje cíle tohoto ústavu, který oficiálně vznikl k 1. 8. 2007. Podle jeho vyjádření začne pracovat v únoru 2008 s 250 – 300 pracovníky.
Diskuse pokračuje. Jsou publikovány další články. Jde o období let 1945 – 1948. Je možné položit otázku, proč není »zájem« o činnost politických stran – KSČ, národně socialistickou, lidovou a sociálnědemokratickou, o budování lidově demokratické republiky, plnění Košického vládního programu, volby v roce 1946, činnost Národní fronty, jednotné organizace – Revoluční odborové hnutí, Svaz české mládeže a další, o dvouletý plán, o činnost ministerstev, v jejichž čele stáli národní socialisté, lidovci a sociální demokraté, jaká byla tehdejší mezinárodní situace a jaký měla vliv na ČSR?
Připomeňme některá důležitá dějinná fakta z let 1945 – 1948. Šlo v prvé řadě o nastolení nového pokrokového lidově demokratického řádu. Důležitými předpoklady k tomu bylo plnění Košického vládního programu, znárodnění klíčového průmyslu, bank a peněžnictví v říjnu 1945, o odstranění následků fašistické okupace. Velmi vypovídající hodnotu má obsah projevu Klementa Gottwalda »O politice KSČ v dnešní situaci« pro okresní a krajské funkcionáře Velké Prahy dne 9. 7. 1945 (Knihovna politických rukovětí funkcionáře KSČ, ÚV KSČ, 1945). Na jedno z předních míst kladl upevnění systému národních výborů, lidové bezpečnosti, armády, dosídlení pohraničí, činnosti jednotlivých zájmových organizací, vztahů mezi Čechy a Slováky. Z jeho vystoupení vyplynulo – zvýšit úlohu dělnické třídy a komunistické strany ve prospěch republiky.
Značný význam mělo vyhlášení a plnění dvouletého hospodářského plánu. 28. října 1946 na manifestaci lidu na Václavském náměstí v Praze k jeho významu hovořili přezident republiky Edvard Beneš, předseda vlády Klement Gottwald, předseda Ústavodárného shromáždění Josef David, předseda Sboru pověřenců Gustáv Husák. Za zajímavost stojí slib, který byl tehdy přijat: »My, lid český a slovenský z celého srdce a v nerozlučné jednotě slibujeme v této dějinné chvíli poctivou prací, věrně, ukázněně a ze všech mravních a fyzických sil, splnit s láskou a každý na svém místě, vznešený příkaz velikého budovatelského plánu… Věrni obětem boje za svobodu, hodni odkazu těch, kteří se nedočkali, zavázáni všem, kteří prošli bolestí a krví, naplněni láskou k přicházejícím pokolením a nemilosrdni k narušitelům díla, slibujeme na svou čest a před světem, který se na nás dívá, vybojované zajistit vítězstvím příkladné práce… My, lid český a slovenský, proměníme dvouletý plán v čin. Slibujeme! Dvouletce zdar! Komunistická strana Československa, Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová, Československá sociální demokracie«. (Základy československé dvouletky, Ministerstvo informací, Praha, 1946).
Hovoříme-li o dvouletém plánu, připomeňme rozvoj pracovní iniciativy – údernické hnutí, libčicko-myjavské hnutí – první to tehdejší formy socialistického soutěžení. Velkou úlohu ve sjednocování pracujících, za hospodářskou výstavbu země, v úsilí o sociální práva sehrálo Revoluční odborové hnutí a tehdejší závodní rady. Popsat činnost ROH by stálo za samostatnou kapitolu. Totéž i o prvé jednotné organizaci mládeže – Svazu české mládeže. Dovolím malé odbočení. I. valného sjezdu SČM v březnu 1946 se mimo dalších významných hostů zúčastnil i tehdejší ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. V současné době píší o J. Masarykovi mnozí. Nikdy neopomenou jeho vyjádření, když se vrátil z Moskvy, kde se jednalo o Marshallovu plánu (viz Pavel Bobek, LN, 17. 8. 2007). Ale mlčí např. k jeho vyjádření na tomto sjezdu mladých: »My chceme a potřebujeme sjednocenou mládež… Vaše práce je krásná. Vy přijímáte do svých mladých rukou novou, osvobozenou a nám všem nad jiné drahou republiku a je na vás, aby byla takovou, jak si zasloužili ti, kteří padli… Děti, my musíme teď pár let dřít. Jenom, když budeme dřít, tak se nám práce podaří.« (V jednotě mládeže je síla národa, Mladá fronta, Praha 1946, str. 29).
Vraťme se k politickým stranám. KSČ deklarovala svou politiku ve prospěch lidové demokracie na svém VIII. sjezdu v březnu 1946. Její politiku potvrdily květnové volby. Mnohé musel řešit i první poválečný sjezd sociální demokracie v říjnu 1945. Co faktů však obsahuje činnost národně socialistické a lidové strany ve vzpomínaném období? Na druhé straně určitá podpora plnění Košického vládního programu a na druhé snahy o návrat k předválečnému buržoasnímu zřízení ČSR. To by mělo zůstat mimo pozornost?
Neméně zajímavý byl postoj kulturních pracovníků k výstavbě republiky. Takřka 80 významných umělců, spisovatelů aj. se vyznalo ke svému úzkému vztahu ke KSČ, vyjádřilo svou vůli přispívat k rozkvětu své země (Kultura na prahu zítřka, Svoboda, Praha 1946).
Nesmíme opomenout i tak důležitý úkol, jako bylo zabezpečení ochrany státní hranice, činnost Finanční stráže, vznik a službu Pohotovostního pluku 1 NB, pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti.
Ke zkoumání období 1945 – 1948 se nabízejí desítky a stovky oblastí tehdejšího vnitropolitického (ale i mezinárodního) života. Ve všech hrála důležitou úlohu Národní fronta a dodejme – pozitivní role KSČ. Zasluhuje naši pozornost. Mějme na paměti, že zde již existuje »Ústav«, který je a bude dobře finančně a kádrově zabezpečen! Mnohé stranické organizace dobře přibližují tuto dobu (viz »Za občanskou a sociální spravedlnost tenkrát i dnes. Dělnické hnutí Dobříšska v proměnách historie«, MV KSČM Dobříš; publikace OV KSČM Praha 4 vydané k 75., 80. a 85. výročím založení KSČ) a mohou je využívat ke své agitační činnosti mezi svými spoluobčany.
Mnozí z čtenářů mohou říci: »Vždyť v současné době má strana závažné úkoly (viz HaNo 27. 8. 2007), které budou řešit výroční členské schůze, konference i samotný VII. sjezd KSČM.« Ano, je to pravda. Dobře ale víme, že není dne, kdy by antikomunisté nevystoupili proti straně, její minulosti, současnosti i budoucnosti!
Proto dávám v úvahu… Věnujme se této důležité části naší novodobé historie. V prvých poválečných letech jsme pro naši zemi, tehdejší Československo, odvedli poctivou práci. Nemáme se za co stydět! ***

Foto popis|