Dva imperativy pro humanitární práci

Že prý existuje něco jako prenatální paměť. Může se prý stát, že člověku náhle vyvstane v hlavě vzpomínka na chvíle před vlastním narozením. Zvuky pronikající zvenčí, teplo, měkkost pohybu. Je zažitým zvykem při výročích vzniku nějaké organizace hovořit o narozeninách, o věku, o vlastnostech, prostě oslavovanou společnost antropomorfizovat. Dodává jí to lidské aury a laskavého rozměru. Protože se považuji za jednoho z otců patnáctileté společnosti Člověk v tísni, pokusím se na její prenatální historii vzpomenout ve dvou příbězích. Odehrály se doslova několik týdnů před tím, než jsme se s Šimonem Pánkem rozhodli založit tenkrát jednu z vůbec prvních nevládních humanitárních organizací u nás. Oba příběhy jsem zažil za války v Náhorním Karabachu.
První: Ázerbájdžánské dělostřelectvo ostřelovalo hlavní město Karabachu Stepanakert. Granát dopadl na ulici a zranil starou paní. Střepina jí takřka utrhla nohu. Podařilo se nám přemluvit jednoho šoféra, aby vyjel na ostřelovanou ulici. Pamatuji si dodnes, že měl starý otřískaný moskvič. Babičku jsme naložili a odvezli do nemocnice, která tehdy byla ve sklepě městského sovětu. Lékař ženě nohu provizorně ovázal a odešel operovat další zraněné. Stará paní byla v bezvědomí. Ztratila mnoho krve. Seděl jsem vedle lehátka a držel ji za ruku. Dodnes mi připadá dobré, že neumřela sama.
Druhý příběh: Jezdil jsem jako novinář čas od času sledovat výměny zajatců mezi Armény a Ázerbájdžánci. Jednou Arméni získali nazpět zajatce, který byl dlouho, mnoho měsíců, v nějakém vězení v Baku. Byl ve špatném stavu, pomatený se stopami bití, vychrtlý a modravě bledý. Neustále nosil pod košilí skrojky chleba. Cpal si je nad opasek, chleba mu nadouval košili. Nedal si kůrky a ztvrdlé patky vzít. Podle lékařů to byla obsese, způsobená dlouhodobým hladověním v zajetí.
Tyto dva prosté a z hlediska války vlastně tuctové příběhy stály u okamžiku, kdy se objevila myšlenka, že novinář by neměl lidské neštěstí a společenská a přírodní kataklyzmata jen popisovat, ale měl by využít svých intimních znalostí katastrof k tomu, aby postiženým lidem pomohl. Určit přesně, který den, za jakých okolností se nápad zrodil, už nedokážu, ale vím bezpečně, že oba uvedené příběhy byly iniciální. A nejen to: obsahují v sobě dva imperativy potřebné pro humanitární práci. Příběh umírající staré paní skrývá požadavek soucitu. Příběh pomateného zajatce říká, že hlad je fyzická veličina, o níž by měl sytý člověk alespoň přemýšlet, když už ne ji pochopit.
Člověk v tísni je dnes firma zavedená, profesionální, pracující podle moderních principů věd o humanitární i jiné pomoci. Už to není skupinka altruistů, jako když jsme začínali, ale přesně řízený, pečlivě auditovaný a ve světě uznávaný ústav se stovkami pracovníků. I po patnácti letech přitom dokázala neponížit se na obyčejnou továrnu na pomáhání, kde chybí soucit a pochopení.

Příběh zajatce říká, že hlad je fyzikální veličina, o níž by měl sytý člověk alespoň přemýšlet

Foto popis| Otec zakladatel. „Nemůžeme jen někam přijet, nasekat pár krvavých fotek, napsat story a zase letět domů,“ s touto výzvou přišel novinář a jeden ze zakladatelů Člověka v tísni Jaromír Štětina na jaře roku 1992.
Foto autor| Foto archiv J. Štětiny

O autorovi| Jaromír Štětina, zakládající člen Člověka v tísni