K patnáctinám Člověka v tísni

ČESKÝ ROZHLAS KOMENTUJE

S Českou televizí se na tom, co je zajímavé, shodnu málokdy, ba skoro nikdy, dalo by se říci. Možná má pravdu Antonín Kosík, který tvrdí, že televize je médium z podstaty pitomé a povrchní, a tudíž nemá ani smysl od ní něco zajímavého očekávat. Nijak zvlášť mi to nevadí, stejně si radši najdu jinou zábavu než se na ni dívat. Neželím ani té stokoruny měsíčně, kterou za ni platím – konec konců se určitě za měsíc najde jeden nebo dva filmy, na které se chci podívat, a tak bych ty peníze v kině zaplatila stejně. A to si ještě musím poctivě přiznat, že bych se nejspíš do kina ani nevypravila. Jsou ale chvíle – a já si jich vážím jako každého příjemného překvapení, kdy televize nabídne něco, co mě zaujme. V nedávných dnech to byl večer, který začínal filmem o agentuře Epicentrum, zárodečné podobě společnosti Člověk v tísni.
Samozřejmě se mě zmocnila mírná nostalgie, ostatně jako vždycky, když se dívám třeba na staré fotografie. Jak byli všichni mladí! Jak nadšení a zapálení! Televize tento večer neuvedla jen tak pro nic za nic – byl to její příspěvek k patnáctému výročí vzniku společnosti Člověk v tísni a musím říct, že tato společnost nabízí po patnácti letech své existence docela hezký obrázek toho, že všechno nemusí zdegenerovat, zakrnět a zkostnatět.
Velká část lidí, kteří v Epicentru začínali, dělá dnes už jiné věci. Jaromír Štětina je senátor, z jiných jsou novináři zaměstnaní v běžných médiích nebo píšící či natáčející na volné noze, Milan Maryška zemřel… Věci prostě šly svou přirozenou cestou.
Člověk v tísni dělá dnes i mnoho jiných věcí než ve svých počátcích. Společnost si však uchovala svůj prvotní étos, stará se o humanitární pomoc a usiluje o dodržování lidských práv. Například festival Jeden svět, který uvádí dokumentární filmy s lidskoprávní tematikou, dosáhl úctyhodných rozměrů a těší se velkému respektu.
Další projekt doplňuje to, co středoškoláci nevědí – ač by měli – o naší nedávné minulosti. Často se setkávám se stížnostmi, že výuka dějepisu končí druhou světovou válkou a o tom, co bylo po válce, se dospívající generace ve škole nedozví nic. Ale dozvědět se může: letos v listopadu proběhne již třetí ročník takzvaných Příběhů bezpráví. To je projekt, který nejen zdarma poskytuje školám dokumentární filmy o československé komunistické minulosti, ale zprostředkovává také návštěvy pamětníků, kterých se studenti mohou vyptávat a se kterými mohou o minulosti diskutovat.
A rozvíjí se i dlouhá řada dalších nápadů zaměřených na to, co státní úřady nestíhají. A vlastně by ani stíhat neměly, nežijeme už přece ve státem dirigované společnosti, kde vláda a ministerští úředníci rozhodují o všem a pro lidskou iniciativu zbývají jen rajčata a okurky na vlastní zahrádce. A tak až bude Člověk v tísni oslavovat, že už je mu patnáct, taky přiťuknu na to, aby se mu i nadále dařilo.

Foto popis| Česká zkušenost s komunistickým režimem je jedním z motivů, proč se Člověk v tísni angažuje také v podpoře demokratického hnutí na Kubě
Foto autor| Foto archiv

O autorovi| PETRUŠKA ŠUSTROVÁ, Autorka je novinářka (Vysílal Český rozhlas Rádio Česko ve středu19. září)