Slovo »tolerance« patří mezi nejpopulárnější a nejfrekventovanější. Hodí se vždy při snaze obhájit či prosadit odlišný, zpravidla menšinový názor, postoj, jednání. Při snaze vystříhat se v případech jinakosti násilí. V demokratickém uspořádání společnosti se zdá být vše jednoduché a nesporné. Buďme k sobě tolerantní, dodržujme zákon. K přijetí a fungování zásady tolerance je však třeba více, než jen právní ustanovení. Musí být splněny i kulturní, etické, mravní podmínky. Tolerance se totiž nevztahuje jen k právním vztahům, nýbrž i k věcem obecně lidským, ke způsobu našeho chování, myšlení, naší morálky.
Tyto souvislosti vyvstávají v současnosti s velkou naléhavostí. Pozorujeme totiž, že je žádána tolerance ve smyslu lhostejnosti, projevující se neexistencí jakéhokoli postoje či soudu a mnohdy i souhlasu s lidským počínáním a názory. To je filozofie života bez odpovědnosti a jakéhokoli přesvědčení. Filozofie nihilismu, která otevírá dveře temným pudům latentního násilí a možné diktatury. Přiznejme si: potenciál netolerance dříme v každém z nás, neboť potřeba vnucovat druhým svůj obraz života je skutečně silná. Nejen v tomto smyslu slova je větší zárukou tolerance naše tolerantní chování, než zákon. A naopak spoléhat v boji proti nebezpečí násilí, agrese pouze na zákon, znamená tomuto nebezpečí latentně ustupovat a fakticky je podporovat.
Často říkáme, že je možno trestat pouze za činy, nikoli za názory. Potíž je v nejasnosti hranice mezi nimi. Naši »stateční« náckové tvrdí, že k rasové nenávisti nepodněcují, neboť vyjadřují jenom své názory, a to nemůže být i s odkazem na Listinu základních práv a svobod trestné. Avšak slovo je současně zvláštním druhem činnosti a může mít ty nejlepší i nejhorší důsledky. Tím nevolám po kontrole všech názorů z hlediska jejich možných důsledků. Neřekneme-li to však, vzdáváme se možnosti zabránit něčemu, pokud nebylo použito násilí. To je věčné dilema tolerance. Můžeme si dovolit tolerovat politická i občanská hnutí odporující toleranci byť zatím pouze slovy? Nebo pouze provokující časovým kontextem či vnějším projevem? Taková hnutí zpočátku okrajová nemusí být nutně nebezpečná. Jakmile se však jejich vliv posílí -a právě lhostejnost, ustupování či falešná tolerance je výrazně posiluje – pak už nemusíme mít síly je zničit a společnost se může stát obětí jejich tyranie. Řečeno slovy německého pastora: tak dlouho jsem (k zločinům nacistů) mlčel, až nezbyl nikdo, kdo by se mne zastal.
K čemu tato velká slova? K tomu, abychom si uvědomili, že demonstrace Národní strany na Václavském náměstí k výročí 28. října spojená s přísahou prvního oddílu polovojenské Národní gardy, stejně jako (ne)povolený pochod černokošiláčů z Mladých národních demokratů propojených s ultrapravicovým Národním odporem ve výroční den Křišťálové noci Josefovem jsou testováním schopnosti a odhodlání demokratických sil hájit právo a svobodu všech občanů této země. Je velmi znepokojující, že na stranu oněch fašizujících skupin se postavil zákon s odkazem na střet pozitivního a přirozeného práva s upřednostněním prvního pod nepochopitelnou a zvrácenou záminkou, že deklarovaný záměr shromáždění je nezávadný (místo, čas, symboly, názorová kontinuita nic neznamenají?).
Fakticky státními silami tolerované, neboť pouze »monitorované« pochody, »pietní« akce a koncerty ultranacionalistických či ultrapravicových skupin, svérázně podporované různými Mejstříky, Štětiny, Hučíny i těmi, kteří opakovaně navrhují vrahy Mašíny na státní vyznamenání, přesvědčivě ukazují, jak se přehnaná tolerance obrací sama proti sobě a ničí podmínky, které ji činí možnou. Přiznávám, souhlasím a navrhuji, aby hnutí i jednotlivci, která se snaží otevřeně či skrytě, symbolicky, likvidovat svobodu, šířit rasovou nenávist, volat po násilí proti části populace, vytvářet z desítek tisíc poctivých pracujících občany druhé kategorie, nebyla tolerována. Taková hnutí a jednotlivci by měla být v zájmu podpory demokracie a svobody v České republice vyjmuta zpod ochrany právního řádu. Nad násilím a netolerancí všeobecnou lhostejností rozhodně nezvítězíme!
Foto popis|