Inteligence -sama sobě katem?

Česká inteligence se již dlouhá desetiletí potácí v krizi. Její iniciování antisocialistické společenské katastrofy koncem 80. let bylo toho vrcholným potvrzením. Tento fakt se následně promítl do dějinného zločinu: zdegenerována část inteligence zradila své autentické poslání a spřáhla se s bezcharakterní asociální spřeží, pustila se do intenzivního přehryzání nitě pokroku a instalování reakčního řádu v zemi, fingovaně pojmenovaného „demokracie“.
Díky tomuto renegátství inteligence mohl nastrčený systém bez větších překážek začít předvádět a realizovat všechny odporné atributy, které existují v jeho podstatě: socialistické výdobytky rozkrádat, společnost třídně a sociálně rozervávat, do života vnášet trýzeň, bezohlednost a násilí.
Pustošení neminulo ani část inteligence – samozřejmě té kapitální. Vynikající vědci, umělci, básníci, spisovatelé, někdejší pýcha národa, byli znevážení a poníženi až na úroveň osamělých duší, které se se svými někdejšími přáteli a se životem kolem mohou stýkat jen skrze internet. Plnokrevný život inteligence pominul. „Hrůza, jež zastiňuje konec světa“, vytušil jeden hloubavý inteligent.
Systém, který byl za pomoci věrolomných a záludných inteligentů instalován, byl pojištěn despotickým právem: Prospěch nejbohatších budiž nejvyšším zákonem. A licoměrnou reklamou „demokracie“. Společnost se cíleně zahušťuje politickými a ideovým potyčkami, politickými pletichami a antisocialistickými a antikomunistickými intrikami, hanobením všeho lidsky rozumného a radostného – prostě všeho, co si ještě prostý český občan chrání ve svém nitru. Objektem pohrdavé ironie pro některé bláznivé tatrmanské panáky – třeba Krampola, Novotného, Krause, Smoljaka a dalších – se stává vlastenectví, přátelství a vzájemná pomoc, bez kterých se lidský život stává pouhým trávením času.
Ano, hluboce klesli čeští intelektuálové: transformovali se na podlézavé šosáky, jež mimo pejsků, televize, konzumu „nezajímá“ nic. Sociální příkoří? „Nechť se každý stará sám o sebe“. Nezajímají je názory velkých osobností. Třeba vyznání Karla Čapka o svém vztahu k buržoazii, že nemůže „dobře nalézt, co by na buržoazii bylo k hájení nebo šetření“, neboť „stačí podívat se na její ideály, záliby a sympatie, aby toho měl člověk jak náleží plné zuby“.
K historické zradě inteligenci nepochybně pohnula hlavně blahá naděje, že k ní poté sláva a hojnost přikluše cvalem. Nedbala na vědecké zjištění, že na bránu kapitalismu stále více klepe osud, před kterým není úniku. Jen u části se začalo postupně projevovat kolísání a hlubší uvažování. Působí na ni nepochybně i patrná realita: politické moci se nedaří dosáhnout existenční jistotu. Jednotlivci, kteří mají nadání pronikat hlouběji do podstaty společenských a světových dějů, vidí, že marné jsou snahy ideologických pilířů kapitalismu nadobro ochromit hrozící spodní proudy, jež o sobě dávají vědět, a které by jednou mohly podnítit nezkrotitelnou revoluční energií. Dělej co dělej, stále jsou živé fenomény, které si zachovaly nezbytnou dávku vzdoru, jež je pohání k aktivitě. Je mnoho jiných znamení napovídajících, že směřování šípu času nelze zvrátit.
To dohromady pomáhá pochopit i to, proč v myslích a konáních zpátečníků narůstá a kumuluje se převážně strach. Strach z vymyšlených nepřátel, strach ze sociálního a společenského pokroku, strach z lidí, kteří nejsou jako oni, strach ze všeho, co nezapadá do jejich světonázorových vzorců. Samozřejmě, že největší strach mají ze ztráty čehokoliv, co si nepříslušně přivlastnili po reakčním převratu.
Konzervativci se neustále snaží upevnit přízeň zmanipulovaných otroků z řád inteligence. V. Klaus, coby vůdce konzervativců, je přemlouvá, aby uznali korektnost instalace ekonomiky volného trhu a privatizace. Balamutí je, že „tržní vztahy nejsou v rozporu s ušlechtilými city, jako je přátelství, láska, solidarita s bližním“. Jedním slovem, na Klausovo legrační pokrytectví je vždy spolehnutí. Jako by si nevšímal, že dělá jiné nešťastnými, a tváří se, že chce jejich dobro. Cílem jeho myšlení není ovšem život, ale zisk. Ne a ne pochopit, že živit se na účet svých bližních, to je také svého druhu lidojedství, jak se kdysi dávno vyjádřil Čapek. A to není všechno. Profesor Klaus poučuje o nutnosti lidské pokory, uchování dosavadního stavu, třebaže je známo, že již člověku jeskynnímu bylo vlastní nejen myšlení v úzkém obzoru momentálních potřeb, ale i o velkých ideálech.
Nedávno projevil pozoruhodnou neinformovanost o faktu, že podmínkou pro nastolení rovnováhy mezi člověkem a přírodou je v poslední instanci věda. Ve svém „vědeckém“ zmatení dospěl až k popření pro „teoretika“ jeho kalibru nutně známé a historickým vývojem doložené pravdy, že pouze věda umožňuje anticipovat a přetvářet svět v zájmu člověka a lidstva.
Profesor Klaus fandí pouze sobě, vědě nikoliv. Vědce poučuje, aby se nepokoušeli „být tvůrci plánu a záměrů lidské společnosti a světa“, aby se nezapojovali „do kultivace lidské společnosti“, neboť by to prý „ohrožovalo lidskou svobodu“ (viz Rok první, str. 76). Říká se, že se tak snaží odvádět vědce od hledání nepravostí, které byly pod jeho vedením páchány v kormutlivém období „modernizace“ společnosti. Možná; přesto mu není proč závidět. Není většího neštěstí, než když se člověk začíná bát pravdy, aby ho nepotrestala.
Situace se nezdravě vyvíjí i v jiných oblastech. Jestliže jsme za socialismu měli literaturu obrovského dosahu, nyní ze stránek knih nových autorů, jež se dostávají na trh, pronikají spíše mdlé, nebo antisocialisticky přeexponované výmysly a polopravdy. Co dělá proti tomu česká inteligence? Co říká o soucitu s ponižovanými, klesajícími únavou od problémů žití? A jak hodnotí bezbřehost nespravedlnosti, křivd a příkoří, které jsou páchány na většině občanů? Téměř nic: několik jednotlivců proti stovkám. Všude sama degenerace: zbídačení učitelé, vychovatelé, pracovníci vědeckých ústavů, knihoven jsou neteční. Téměř o nich neslyšet. Asi proto, že je jim těžko. Avšak ti, jejichž slova je slyšet, se během krátké doby změnili na intelektuály. Inteligenti vymírají a intelektuál disponuje sice nějakými vědomostmi, kterými se na veřejnosti chlubí, chybí mu však morální složka.
Například hašteřivě veřejně se předvádějící Havel, Štětina, Němcová, Šustrová, Hanák (ve výčtu by bylo možno pokračovat), kteří mezi inteligenty podle všeho nepatří; jsou to jen solventní a majetní intelektuálové, co si hledí pouze svých bankovních kont. L. Vaculík pořád dribluje mezi pravdou a nepravdou, O. Neff a někteří další se místo s biologickou bytostí zvanou člověk raději asociují s počítači, a pouze skrze ně vnímají společenské poměry. Mnozí další jejich kamarádi nejraději politikaří, a – mlží. Souhrnně: intelektuálové se stále více vzdalují kultuře. Kultura se snaží člověka pozvednout, intelektuál nikoliv.
Nezřídka lze slyšet hanlivé výrazy o české inteligenci. Je jí vytýkáno, že nynější dusivé bytí pouze pasivně vnímá a pokládá ho za navěky dané. „Parazité nereptají“, říká se moudře. Je to už tak: inteligence zabředla do mravní zkázy tak hluboce, že se nyní nachází někde na zadním místě za inteligenci civilizovaných národů.
V jiných zemích se člověk setká s vnímavými inteligenty, kteří se chovají (mluví i jednají) úplně jinak. Kapitalistických nádher si užili až po uši. Přesvědčili se, že kapitalismus nese s sebou jen zlo: zbavuje lidi všeho lidského, znásilňuje lidské myšlení a inteligenci. Na rozdíl od českých „inteligentních“ vypočítavců lépe chápou, že západní civilizace nemá lidstvu co dobrého přinést, protože nemá kladný obsah.
Z čehož plyne, že nynější stav inteligence nesvědčí hlavně o krizi inteligence celé, ale především o tom, že její značná část tím, že vybočila na churavou a nečestnou kolej, ztratila své místo ve společnosti.