Válka je tsunami

Miroslav Zikmund často vzpomíná na vašeho otce? Jaký byl?

Bouřlivák. Čestný chlap. Rád cestoval. Škoda že tady není.

Myslíte, že jste po něm?

Určitě mám po něm schopnost mít radost ze života, i když se všechno nedaří. Měl v sobě neobyčejný vnitřní klid. I když posledních dvacet let života po něm hodně šlapali, neztratil smysl pro srandu, smysl pro čest a až do smrti měl rád obyčejnské věci jako napít se dobrého vína, přečíst si dobrou knížku, usmívat se na hezké ženské. Oni byli s Hanzelkou a Zikmundem právě v těch sedmdesátých a osmdesátých letech přáteli a já jsem to přátelství „zdědil“. Tu dvojici jsem obdivoval už jako kluk. V roce 1957 jsem jim napsal dopis, jak strašně rád bych cestoval. A oni mi odpověděli. To jsem ještě netušil, že se budu s nimi moci seznámit.

Proč jste se rozhodl stát geologem? Byla v tom touha cestovat?

Ne. To bylo spíš z nutnosti. Chtěl jsem být novinář. Nevzali mě na novinářskou fakultu, zaplať pánbu, že se to nestalo. Vystudoval jsem Vysokou školu ekonomickou a s ní jsem se chtěl stát novinářem. Podařilo se mi to krátce v roce 1968 a 69, a potom mě vyrazili, protože jsem se nikdy nesmířil s okupací. Byl jsem odejit do zeměměřičského průzkumu. Běhal jsem jako pomocník v gumákách s kladivem. Nechtěl jsem se živit do smrti jako pomocný dělník, tak jsem vystudoval geologii dálkově. Ale nebylo to jenom z nutnosti, protože jsem k tomu měl vztah. V mládí jsem hodně lezl, byl jsem v manšaftu s horolezci, kteří zahynuli pod Huascaránem. K hornině jsem měl vždycky bližší vztah než ke kytičkám. A jelikož je to věda básnivá, tak se mi líbila.

V čem je básnivá? Mně připadá, že to je samá fyzika a chemie.

Dovoluje zapojovat fantazii z toho prostého principu, že pracuje v dvojrozměrném prostoru a do toho třetího prostoru vidí jen díky jednotlivým sondám nebo místním měřením. Všechno ostatní si musí umět domyslet.

Kdybyste měl znovu možnost vybrat si z jakýchkoli míst na světě, byla by to hlavně Sibiř a Rusko?

Začali jsme tam jezdit na vodu, protože se nám zdála Sibiř nejneznámější. Z Čech jsme nikam moc nesměli, ale Sibiř byla ještě nepřístupnější. Cizince tam nepouštěli, a to nás vzrušovalo. Taková pohoří jako Sajany nebo Altaj, to bylo pro nás něco jako Tibet. Jako soukromníci jsme se tam několikrát dostali. Tenkrát někteří lidé dostávali dopis, ve kterém stálo, že není ve státním zájmu, aby vlastnili pas. Do Sovětského svazu se dalo jezdit na občanku. Tak jsme jezdili na Sibiř. Nakonec nám to zůstalo i po rozpadu Sovětského svazu. Ale já bych tam jezdil znovu, protože je to jedno z nejpozoruhodnějších míst světa. V Kanadě najdete také taková místa. Ale poplujete deset dní, přistanete a je tam benzinová pumpa. To se na Sibiři nestane. Všechno je tam o padesát let zpožděné. Trošku mi to připomíná Ameriku druhé poloviny devatenáctého století. Se vším všudy: s vymírajícími minoritami, zloději koňů, uprchlými vězni, válkami zlatokopů.

Když jsme u toho Ruska, myslíte, že je tam možná demokracie?

Já jsem přesvědčený, že demokracie je proveditelná dříve nebo později všude. V Rusku určitě. Rusko sice není Evropa, ale ani Asie. Je demokracie schopné, ale potřebuje k tomu mít politické předpoklady. Musí se vyrovnat s bolševismem. Dokud bude byzantské mauzoleum na Rudém náměstí, tak k žádnému vyrovnání nedojde. Potřebuje, aby demokracie byla personálně vyjádřená. Ato dnešní prezident Ruska nedokáže ze své podstaty. On je povoláním agent KGB a jako agent bude používat stejné metody, jaké se naučil v mládí. Rusko by potřebovalo liberálního, ekonomicky a prozápadně uvažujícího prezidenta. Až to jednou bude, tak může být v Rusku demokracie.

Takže demokracie je možná všude na světě?

I země a režimy, které se zdají nejexotičtější, mají vždycky nějaké prvky demokracie. Čečenci, ještě v době, kdy u nás byl Bachův absolutismus, měli své khely, rady starších. To jsou přece zárodky demokracie. Demokracie sice potřebuje určitý stupeň bohatství, ale to bohatství není zárukou. Vezměte si Hongkong, který je bohatý, ale demokracie je tam slaboučká.

Jak se změnil Himálaj od doby, co jste tam byl s nafukovacím člunem, kterému jste dali jméno Matylda?

Já byl v Karakoramu v roce 2003 po osmadvaceti letech. Hory a lidi se změnili naprosto diametrálně. Otřáslo se mnou, když jsem viděl Golgot, který byl tenkrát vesničkou a dnes je to kypící město, kde je na každém rohu internetová kavárna a hotel se zlatými klikami. Ale to je dobře, že tam jsou internetové kavárny. Mám rád tiché spočinutí v přírodě, kde není svinstvo a nečumí z ní tovární komíny, ale myslím, že k přírodě patří i člověk, který má lidské podmínky k životu. Proto bych odpustil i tu novou asfaltovanou silnici. My jsme tenkrát z Rávalpindí pod Nanga Parbat cestovali deset dní. Dneska jste tam za jedenáct hodin. Když si člověk chce užít nefalšované přírody, musí ze silnice pryč.

Oč jste se snažil jako šéfredaktor Lidových novin? Jaký jste měl program?

Můj základní úkol v roce 1993 byl ty noviny prodat. S tímto úkolem jsem dočasně vzal funkci šéfredaktora, protože Lidovkám jsem se cítil zavázán, že mě vůbec zaměstnaly. Dlouhá léta jsem byl osamělý přespolní běžec žijící z ruky do huby. Museli jsme noviny prodat, protože jinak by to nepřežily. V té době jsme měli na provoz asi na tři měsíce. Hledali jsme někoho, kdo bude investovat a koupí noviny. Nakonec tam byli dva poslední vážní zájemci ze zahraničí – Süddeutsche Zeitung a švýcarská firma Ringier. Volba správní rady padla na Ringiera, i když já jsem dával přednost té druhé. Prodej Lidovek patří k řadě mých nepovedených životních kroků, protože tím začala vulgarizace těchto novin. Já jsem také chtěl, aby se staly seriózním politickým deníkem, ovšem Ringier ctil zejména prodejnost a výnos, takže se z nich stalo to, co se stalo.

Pak jste založil Epicentrum a stál u zrodu Člověka v tísni.

Ono to bylo jinak. Já jsem roku 1992, po třech letech práce zpravodaje v Rusku, přijel do Prahy a založil Nadaci Lidových novin. Kolegyni Petru Procházkovou jsem šoupnul na svoje místo a nechal ji tam napospas. Stal jsem se prvním ředitelem Nadace Lidových novin až do chvíle, kdy jsem se stal šéfredaktorem. Když jsem přestal být šéfredaktorem, vyšel jsem z toho, že jsme měli již od roku 1968 s několika přáteli jako filmař Milan Maryška, Šimon Pánek a další takový volný tým cestovatelů a filmařů, kterému jsme říkali Epicentrum. Když jsem přestal být šéfredaktorem, vytvořil jsem na základě tohoto týmu firmu, které jsme začali pyšně říkat agentura Epicentrum. Ten název je honosný, i když dodnes nejde o nic jiného než živnosti. Máme jen živnostenský list. Epicentrum spolupracovalo s Nadací Lidových novin, a když jsem abdikoval na funkci šéfredaktora, na protest proti tomu, že Ringier si jako předsedu správní rady dosadil bývalého lektora Vysoké školy stranické, odešel jsema se mnou nadace. Potom jsme se obrátili na generálního ředitele České televize Ivo Mathé. Já, Šimon Pánek a Česká televize jsme založili nadaci Člověk v tísni.

Měli jste už tenkrát představu, že budete jezdit do konfliktů?

Název vznikl koncem roku 1988, kdy jsme vezli náklaďákem pomoc do Arménie. Tam jsme té partě začali říkat Epicentrum. Co se týče válek, to spíš vyplynulo z mé povinnosti zpravodaje Lidových novin se těm konfliktům věnovat. Tehdy vypukla celá řada konfliktů: v Moldávii, pobaltských republikách a hlavně Náhorním Karabachu. Z náplně své práce jsem začal jezdit. Pro Epicentrum pak pracovaly desítky a desítky kolegů, dnes již slovutných novinářů. Přibrali jsme kameru, protože bychom to jen psaním neufinancovali. Vždycky jsme to s odřenýma ušima zaplatili, ale celá léta jsme byli chudí jak kostelní myši, i když si spousta lidí myslela, jak jsme bohatí. Kdybychom to dělali na Západě, tak bychom možná bohatí byli, ale tady jsme všecko utratili za kameru anebo letenky. Nikdy jsme například nebyli pojištění, protože na to nám nezbývaly peníze. Prakticky jsme nedávali žádné peníze domů. Nám to nevadilo. Byli jsme naprosto svobodní. Nemuseli jsme poslouchat žádného šéfredaktora, a když se někde něco dělo, tak jsem se sebral, udělal smlouvy se zájemci a jel.

Vám se vlastně podařilo splnit si novinářský sen.

Splněný, ale vydřený. Ne snad proto, že by ta specifika řemesla byla nebezpečná. Těžké to bylo hlavně proto, že jsme měli podmínky mnohem tvrdší než kolegové ze západní Evropy nebo Ameriky. Když jsme točili dokument, tak jsme dostali asi tolik, co západní filmaři měli na cigarety a whisky. Styděli jsme se říci, za jakých podmínek to děláme. Pamatuji si, jak jsme točili zeměpisný cyklus v Oceánii. Byly to výukové filmy. Jeli jsme na Havaj točit sopky a potřebovali záběry výbuchů, i když sopka zrovna nesoptila. Sehnali jsme filmaře, který se živí tím, že když sopka vybuchne, vezme kameru a azbestový oblek a jde filmovat. Za minutový záběr chtěl tisíc dolarů, to je prý lacino. My jsme mu řekli, že máme na celý film rozpočet dva tisíce dolarů. Druhý den, těsně předtím, než jsme odjeli, přivezl smlouvu, na které bylo dvě stě dolarů. Když jsme si to doma promítli, tak tam bylo čtvrt hodiny fantastických záběrů tekoucích láv a výbuchů.

Co to znamenalo dostat se do obklíčeného Grozného?

V podstatě to nebylo nic výjimečného. Dnešní práce válečného reportéra velice často předpokládá, že pracuje na obou stranách fronty. Musí se pohybovat často přes frontu nebo ji různě obcházet, aby se dostal k protivníkovi. Cesta přes linii nebo z obklíčení se novinářům přiházívá. Patří to k obtížné disciplíně tohoto řemesla. Je to nejriskantnější okamžik. U guerillových válek nebo etnických konfliktů je to válka blok postů. Je vybudovaný z betonu nebo pytlů s pískem. Pak je země nikoho, většinou několik kilometrů. Za ní má blok post protivník. Většinou je mezi oběma stranami natažený telefonní drát, aby si mohly vyměňovat zajatce nebo aby si mohly po telefonu nadávat, což často dělají. Člověk musí být opatrný. Nesmí mít kameru na rameni, protože vypadá jako bazuka. Neměl by mít vojenskou uniformu. Vyplatí se mít bílý kapesník nebo prapor.

Někde se nosí vesty press.

Jak kde. V Sarajevu to byla poukázka na ránu, protože srbští ostřelovači lovili novináře ze sportu. V každém případě není dobré nosit neprůstřelnou vestu. Touha každého bojovníka je mít ji. Ve válce se zabíjí i pro míň. Třeba pro boty. Navíc je nepohodlná.

Do obklíčeného Grozného to ale nebylo tak jednoduché…

Přechod je složitý, a složité je to, i když se dostanete na druhou stranu. Začnou vás vyslýchat: co jste tam viděli, co jste tam dělali. Někdy člověka zatknou a pak následuje traumatický proces vysvětlování. Je dobré mít nějakého vysokého důstojníka, podpůrce, který nad vámi drží ochrannou ruku. Bezprizorní člověk se velice snadno ztratí. Do Grozného to bylo velmi specifické. Šli jsme s partyzány, kteří do obklíčeného města nesli munici a zásoby přes minové pole. Šli jsme tři noci, přes den jsme vždycky byli schovaní v nějaké stodole. Šli jsme v úplné tmě, neexistovala ani cigareta. Člověk neustále padal. Jenom rozvědka vepředu znala průchod, který byl velmi úzký. Museli jsme například prolézat rozbitým obrněným transportérem. Obejít to nešlo. Byli tam mrtví ruští vojáci a museli jsme přes ně. Je to fyzicky strašně náročné a na nikoho se nečeká. Kdo se ztratí, nemá šanci. Partyzáni byli silní chlapiska, mladí, ale přesto někteří zkolabovali a zahynuli. Některým pomohla povzbuzující injekce.

Tyhle zážitky byly tak silné, že se nedaly žurnalisticky zpracovat, a proto jste začal psát povídky?

Žurnalisticky se dá zpracovat všechno na světě. V člověku jsou ale niterné věci, které se v novinářském žánru nedají upravit. Nehledě k tomu, že to, co jsme psali, bylo vlastně k ničemu. Války jsou furt. Dnes s politiky pár tisíc, desítek tisíc, pár stovek tisíc mrtvých nepohne.

To byl důvod, proč jste se rozhodl vstoupit do politiky?

Ne, to nebyl ten důvod.

Tak jaký?

Já jsem válečného zpravodajství v každém případě chtěl nechat. Patnáct let je dost. Do politiky jsem šel… zrovna jsem neměl co dělat, a potom jsem se dost zděsil, jak naše společnost patnáct let po sametové revoluci vypadá. Byl jsem pořád pryč, ale když jsem zůstal v Čechách na delší dobu, najednou jsem viděl, že je něco v nepořádku. Byl to takový souhrn důvodů. Chtěl bych využít zkušenosti, které jsem jako novinář získal, protože bych nechtěl, aby u nás byl teror či válka. To člověk nikdy nemůže vyloučit, protože válka si počíná zcela nezávisle na lidské vůli, i vůli politiků. Proto jsem také poprosil, abych byl v branně-bezpečnostním výboru Senátu. Potom se mi zdá, jako by ta revoluce u nás ještě nebyla dokončená. Otřásly mnou některé projevy šéfů komunistické strany. Teprve když jsem se vrátil ze světa domů, pochopil jsem, že nevyužili těch patnáct let k sebereflexím a pokání. Dál se tady dějí věci, za které by padaly v normálních demokratických zemích hlavy ministrů a premiérů. Tady nic. Když si náš premiér vezme za šéfa své kanceláře bývalou mlátičku, to je vlastně úplná ztráta historické paměti. Takových případů známe všichni dost. Když jsem měl předvolební kampaň, chodili jsme po domácnostech. Viděl jsem, jak lidi opovrhují politikou. Senát považují za naprosto zbytečnou trafiku pro politické vysloužilce. Nesnášejí, jak se v televizi politici perou, intrikují a udávají se, místo aby dělali něco užitečného. Já se těm lidem nedivím, že volby bojkotují. Potom mě zarazila ta gründerskost kapitalismu u nás. Nemám rád, když se generování zisku stane národním sportem.

Jak došlo k vašemu spojení se Stranou zelených? Je to vaše filozofie?

Není. Já jsem sice povoláním přírodovědec, ale nejsem specialista ekolog. Strana zelených nemá jenom ekologický program. Má i program sociální, společenský, lidskoprávní. Já jsem byl Stranou zelených požádán, jestli bych nekandidoval. Vždycky jsem si myslel, že Strana zelených by měla být v politickém spektru slušného státu. Někdo z politiků se o to musí cílevědomě starat. V Evropě je to zvykem. Senátor za zelené je první krůček k tomu, aby byli poslanci i v Poslanecké sněmovně. Nikdy zelených nebude mnoho, ale čtyři pět poslanců by si zasloužili mít, aby mohli chránit budoucnost přírody. Domluvili jsme se s vedením Strany zelených, že pokud budeme mít rozdílné názory, je to spíš projevem síly této strany než slabosti. Jsme dva samostatné politické subjekty.

Jaké podle vás budou války budoucnosti?

Američané tomu říkají „land warrior“, pozemní bojovník. Ten voják, já nevím které generace, operuje třeba v Afghánistánu. Mají zabudované počítače v přilbě, střílejí na cíl, který nevidí, a jsou naváděni z centra. A vypadají jak roboti.

Co potřebuje novinář, když se chce vypravit do války?

To vyžaduje celou řadu věcí a jisté specifické zkušenosti. To by bylo dlouhé povídání. To nejzákladnější platí pro válečnou žurnalistiku stejně jako pro kteroukoli jinou. Novinář musí dát najevo každému, s kým se setká, že si ho jako člověka váží a oceňuje, že ten druhý s ním mluví. Docela obyčejná lidská účast je taky podmínkou úspěchu.

Jaká je válka?

Lidé ve válce jsou rozjitření a snadno zranitelní. Nebo naopak okoralí, stávají se z nich bestie. Viděl jsem to na Šamilu Basajevovi, se kterým jsem se jako novinář často stýkal. To je ten, který zorganizoval obsazení školy v Beslanu. Jsem o tom přesvědčen, protože jsem četl jeho prohlášení a pochopil, že to není podvrh. Viděl jsem, jak se z normálního civilního inženýra proměnil v kreaturu. Válka ho ždímala, vysávala mu mozek, až se z něj stal prachsprostý zločinec. Válka je šílená v tom, že je velmi těžko zastavitelná. Vymyká se z rukou těm, kdo ji rozpoutají – politikům. Je jako vlna tsunami.

Jaromír Štětina (1943), známý český válečný zpravodaj, nyní senátor. V roce 1968 vystudoval Vysokou školu ekonomickou, pracoval krátce jako novinář a poté byl zaměstnán v Geoindustrii. Při zaměstnání vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. Účastník mnoha dobrodružných vodáckých expedic ve světě. V letech 1978–79 byl v Íránu svědkem revoluce ajatolláha Chomejního. Po sametové revoluci zahraniční zpravodaj Lidových novin a České televize, spoluzakladatel agentury Epicentrum i nadace Člověk v tísni. Autor knih S Matyldou po Indu, Studna pro Mandon, Jezdec na šedobílém koni, Od pramenu k oceánu, Století zázraků, Vykradači hrobů. Za svou tvorbu získal četná novinářská ocenění. Prezident republiky mu propůjčil státní vyznamenání Za zásluhy.Autor: Libor Michalec

Foto: František Sláma