JAROMÍR ŠTĚTINA POSLANEC EP ZVOLENÝ ZA TOP 09 S PODPOROU STAROSTŮ
říká senátor Jaromír Štětina pro Mezinárodní politiku. V rozhovoru s Robertem Schusterem upozorňuje na stále přetrvávající mocenské ambice Ruska v regionu Jižního Kavkazu, na to, jak se dá pomoct Gruzii, a vysvětluje, proč není radno procházet se po Moskvě v beranici.
* Region Jižního Kavkazu je oblastí, kde se protínají zájmy světových mocností; jde o ropu, její tranzit, ale také o blízkost neklidné oblasti Středního východu. Jednu z hlavních rolí zde hraje Rusko. Na první pohled se zdá, že se přístup Moskvy k regionu příliš neliší od přístupu v dobách SSSR. Je tomu skutečně tak, nebo existují přece jenom nějaké rozdíly?
Jižní Kavkaz je předmětem zájmu velkých velmocí už minimálně 150 nebo 200 let, od chvíle, kdy se na Kaspiku objevila ropa. A ještě předtím byl předmětem zájmu lokálních velmocí, jako byly Osmanská (později Turecko) nebo Perská říše a Rusko. Všechny tyto mocnosti vždycky roztrhaly Jižní Kavkaz na kousky nebo si ho snažily přivlastnit. Vztah Ruska k Jižnímu Kavkazu se nezměnil. Imperiální zájmy Ruska, které se netýkají pouze Jižního Kavkazu, stále přetrvávají, a to nejenom vůči dnes svobodným zemím z lůna SSSR, ale i státům celého bývalého socialistického tábora – i vůči nám. Imperiální zájmy Ruska nekončí u Užhorodu, ale u Aše. A třeba restriktivní politika Ruska vůči Pobaltí, která je toho důkazem, je nemravná. Ze všech států Jižního Kavkazu je na tom, řekl bych, nejhůře Gruzie a Rusko s ní zachází, jako by to byla jeho kolonie.
* Když už jsme u ropy: kdysi se říkalo, že Rusko podnikne všechno pro to, aby zabránilo vybudovat a spustit ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan. K ničemu takovému ale nedošlo. Bylo něco takového vůbec reálné, anebo to byla pouze kalkulovaná hra?
Začnu od čečenské války. Stále se obávám, že čečenská válka byla pouze předehrou k velkému širšímu kavkazskému konfliktu, protože po rozpadu Sovětského svazu došlo náhle k tomu, že ropa, na kterou si Moskva dělala vždycky nárok a kterou také ovládala, najednou patřila francouzským, britským, americkým, tureckým, ázerbájdžánským konsorciím a firmám a Rusku zbyly pouze oči pro pláč v podobě deseti procent kaspické ropy. Rusko bude dělat samozřejmě všechno pro to, aby získalo zpět minimálně kontrolu nad přepravou ropy, a bude usilovat o to, aby byly všechny energovody vedeny severně od Kavkazu, poněvadž by je mohlo používat – jako to už dělá – jako významnou strategickou zbraň a prostředek k vydírání vůči evropským státům. To, že se podařilo postavit ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, je velice důležité. Není to ale jediný energovod, o který bychom měli mít starost. Existuje tam ještě starý ropovod Baku-Tbilisi-Poti, směřující do gruzínského černomořského přístavu Poti. Existuje také plynovod do tureckého Erzurumu, takže energovodů je tam více a Rusko se je bude snažit ovládnout tradičními způsoby. A nevylučoval bych, protože v ruských dějinách máme mnoho zářných příkladů, že kdyby byla nějaká vhodná konstelace, že se to bude snažit řešit i vojensky. A aby to mohli řešit vojensky na jih od Kavkazu, musejí udržovat vojenskou přítomnost na severu, tj. v Čečensku, takže Čečensko byla taková drobná generálská příprava, aby Rusko zase získalo vojenský vliv na Jižním Kavkazu.
* Podíváme-li se na země Jižního Kavkazu – Arménii, Gruzii, Ázerbájdžán -jeví se Gruzie jako stát, v jehož čele stojí v současné době nejvíce prozápadní vedení v regionu. Pomáhá ale Západ podle Vás Gruzii dostatečně silně, aby se její současná prozápadní orientace udržela?
Já myslím, že Západ ví, že když nepodpoří Gruzii, přijde o ropovody a plynovody. Mně prezident Saakašvili loni říkal: „Když nás nepodržíte, tak se může stát, že budete mít za nějaký čas ve svých obývácích o něco chladněji.“ A to myslím vystihuje situaci. Symptomů, že je třeba chránit Gruzii, je čím dál tím víc. Rusko samozřejmě má tradici v provokování nejrůznějších sporů, ve vytváření kauz a Gruzie se stala přímo obětí tohoto postupu, došlo k bezprecedentní blokádě Gruzie tím, že přestali odebírat potraviny včetně slavné minerálky „Boržomi“. To je prostě něco, co se v civilizovaných sousedských vztazích nedělá. Útok na Gruzii vlastně začal už v roce 1992, když ruská armáda anektovala Abcházii, která je součástí Gruzie. Já jsem tam tenkrát jako novinář byl a strávil jsem celou řadu dní v blízkosti tehdejšího separatistického prezidenta Ardzimby a vím, že to nebyli ozbrojenci abcházští, kteří porazili gruzínskou armádu, ale že to byly ruské zbraně, které se vozily z Ruska ve velkých vojenských kolonách. Prezident Vladislav Ardzimba byl obklopen ruskými plukovníky a důstojníky, kteří mu dělali poradce. Abcházie byla anektována a došlo ke zcela absurdní situaci, že tam ruská armáda zůstala, akorát si vojáci oblékli modré barety, na tanky si namalovali modré fleky a začali vystupovat jako mírotvorci. Není ale možné, aby mírotvorné síly představoval jeden z účastníků konfliktu, a myslím si, že je třeba přiznat dluh, který máme my, jako Evropská unie i jako Česká republika vůči Gruzii. Nesmíme přistoupit na usmiřující hru, ale říct třeba jasně, co říká prezident Saakašvili, a užívat ty správné názvy: V případě Abcházie se jedná o teritoriální agresi. Není možné, aby tady jako mírotvorná síla působila ruská federální armáda. Pokud se ozveme, tak si nemyslím, že by to mělo nějaké těžké hospodářské nebo diplomatické důsledky. Ruská diplomacie je jedna z nejlepších na světě a váží si pevných protivníků. Reagana si například Rusové vždycky vážili. Takže tady by bylo potřeba, abychom nazývali věci pravými jmény.
* Česká diplomacie se výrazně angažuje například v Bělorusku, podporuje disidenty na Kubě; zároveň ale i vidíme, že to vyvolává v rámci Unie určité napětí. Kdyby se teď angažovala Praha nebo i jiné státy Unie ve prospěch Gruzie, nemohl by z toho vzejít další zdroj rozporů v EU, jichž by se třeba mohlo Rusko snažit využít?
Rusko zasívá už teď naprosto cílevědomě rozkol mezi státy Evropské unie. Dělá to velmi umně. Jeden z nejparádnějších kousků byl záměr postavit plynovod pod dnem Baltského moře, přičemž se obešlo Estonsko, Lotyšsko i Polsko a Vladimir Vladimirovič Putin se jenom pobaveně díval, jak tady na sebe žehráme a jak jeden se vysloveně lísá k Moskvě na úkor druhého. Pokud nenajdeme společnou politiku vůči Rusku, pak toho budou umná diplomacie a také tajné služby Ruské federace využívat.
* Máme třeba my nějaký cílený program na podporu Gruzie, popřípadě států, jež se ocitly v podobné situaci?
Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se v září zúčastnil v Litvě schůzky neformálního společenství, které si říká „Friends of Georgia“. Byli tam zástupci ještě sedmi dalších států, mj. z Pobaltí, Polska, Rumunska a Bulharska. V každém případě to, že náš ministr se schůzky vůbec zúčastnil, svědčí o tom, že dáváme najevo, jak nám na Gruzii záleží. Já bych ale nechtěl, aby nám na ní záleželo jenom kvůli energovodům. Tento pragmatický argument používám vždy tehdy, když vidím, že při hlasování rozhodují o důležitých věcech lidé, kterým nic neříká slovo spravedlnost nebo morálka. Tak potom je třeba říkat, že z toho bude takový a takový hospodářský neprospěch, na což celá řada lidí slyší.
* V posledních týdnech se právě v Gruzii značně vyostřila vnitropolitická situace, konaly se protivládní demonstrace, prezident Saakašvili vyhlásil výjimečný stav. V lednu proběhnou předčasné prezidentské volby. Jaké jsou příčiny těchto konfliktů – lze je hledat uvnitř gruzínské společnosti (třeba spory různých klanů), anebo je za tím vliv Moskvy?
Pro tajné služby není nic lehčího než zorganizovat demonstraci. To patří přímo do popisu jejich práce. A tajná služba, jako ruská Federální služba bezpečnosti (FSB), což není nic jiného než KGB, to umí velice dobře. Já bych kořeny nedávných nepokojů hledal tam. Je to starý osvědčený postup, který využívá nespokojenosti obyvatelstva, využívá právě oněch klanových sporů, využívá pauperizace obyvatel, k níž dochází vždy při velkých změnách. Já si prostě myslím, že Moskva to má na svědomí. Něco takového udělat je velice jednoduché, protože Gruzíni jsou lidé mnohem sovětštější, než byla naše společnost, protože oni měli sovětské jho na krku podstatně déle a bezprostředně. Není proto překvapením, že se tam najdou lidé, kteří jsou proti prezidentu Saakašvilimu, jenž se snaží velmi usilovně navazovat spojenectví s USA, chce, aby Gruzie byla v NATO. A v Gruzii je velice jednoduché využít politické opozice a opřít se o staré averze, které třeba sovětský občan vůči Spojeným státům měl.
* V porovnání s Gruzií se toho o dalších dvou státech na Jižním Kavkazu -Ázerbájdžánu a Arménii – příliš mnoho nepíše. Proč?
Myslím si, že nejvíc v závětří je Arménie. Nedávno jsem mluvil s arménským velvyslancem v Česku, který sídlí ve Vídni. Hovořili jsme o vojenském spojenectví Arménie s Ruskem. Říkal jsem mu, že naprosto chápu, že vzhledem ke geopolitické situaci země a vzhledem k de facto válečnému stavu s Ázerbájdžánem potřebuje země spojence, který zachová národní svébytnost Arménie a vůbec i její samostatnost. Chápu tedy, že je arménská armáda vyzbrojena moderními ruskými tanky, proč jsou karabašské ozbrojené síly vyzbrojeny moderní ruskou vojenskou technikou, proč Arméni připustili, aby z gruzínské základny Achalkalachi se ruská armáda přesunula do Gjumri v Arménii. Je to proto, poněvadž Rusko představuje jediného garanta arménské bezpečnosti. Velvyslanec odpověděl, že v Evropě se díváme na Arménii z tohoto zorného úhlu, a řekl, abychom se na to tak nedívali a snažili se to pochopit. Tím chci říci, že by bylo dobré, kdybychom měli mnohem širší styky s Arménií, abychom navázali aspoň konzulární styky, že by bylo dobré rozšířit obchodní styky našich firem z Gruzie na Arménii. A navíc si myslím, že tyto nástroje by mohly být využity i k řešení karabašského problému. Arménie a Ázerbájdžán jsou kvůli tomu stále ve válce a samotný Karabach je přitom nedobytný. Měli bychom o tom aspoň mluvit a myslím, že by se to mohlo, když už Karabach neuznáváme diplomaticky, odehrávat například na nevládní úrovni. Já bych třeba velice přivítal, kdyby pořadatelé Fora 2000 pozvali například karabašského prezidenta nebo ministerského předsedu, ať řeknou, co se v zemi odehrává.
* Odkud se vzaly politické elity zemí Jižního Kavkazu, které v posledních patnácti letech řídí tamní politiku? Jsou to pořád ještě představitelé postsovětského establishmentu?
Samozřejmě, to je všechno podmíněno generačně, podobně jako u nás, a ten „sovětismus“ tam je mnohem zafixovanější. S tím je ale třeba počítat. Demokratický režim je možné vytvářet pouze s tím, co je k dispozici. Je sice nemravné, že se z největších bolševiků stali největší kapitalisté, ale to není jenom specifikum Jižního Kavkazu. Pokud to přímo neškodí, tak to je přirozená cesta.
* O Rusku se ví, že tamní společnost je vůči obyvatelům z regionu Kavkazu založena silně xenofobně. Existuje v zemích Jižního Kavkazu i něco jako „rasismus naruby“, tzn. nesnášenlivost vůči Rusům?
Na Kavkaze podle mého soudu moc neexistuje, protože Gruzíni zrovna tak jako Arméni, ale ne tak třeba Ázerbájdžánci, jsou zcela dvojjazyční. Oni prostě znají ruskou kulturu, většina z představitelů starší a střední generace studovala v Rusku. Může se tam projevit určitá nenávist, když je násilí příliš silné – tak je tomu i u Čečenců. Já myslím, že ruský rasismus má hluboké kořeny v dějinách a vyplývá z „čadajevského“ pocitu méněcennosti, který ruský člověk často mívá. On stále nemá být na co hrdý, on může být hrdý pouze na velikost své vlasti a na svého cara, který si do toho nedá od cizinců mluvit. Kremelská putinovská skupina toho velice umně využívá a rasismus jsem tam viděl mnohokrát na vlastní kůži v dobách, kdy jsem v Rusku působil s přestávkami řádově deset let jako novinář. Jednou jsem udělal takový pokus, že jsem si vzal v Moskvě na hlavu beranici a šel jsem na Těšínský rynek, a než jsem tam došel, tak mě třikrát zastavili policisté, abych se legitimoval. Kdybych beranici neměl, tak mě nezastaví ani jednou. *
Jaromír Štětina (1943) je novinářem, zakladatelem soukromé agentury Epicentrum, která se specializovala na zpravodajství ze zemí bývalého Sovětského svazu a válečných konfliktů v Evropě, Africe a Asii. Od roku 2004 je nezávislým senátorem za Stranu zelených a mj. členem Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.
Foto popis|