Proč si připomínáme oběti holocaustu?

Biskup Václav Malý

Setkal jsem se s několika lidmi, kteří prošli peklem Osvětimi, a jejich zážitky mi utkvěly hluboko v nitru. Na hrůzu Osvětimi se nesmí zapomenout. Jsou to černé roky evropských dějin. Zvrácená snaha vyhladit národ, jehož spiritualita a kultura jsou jedním ze základů evropské civilizace. Osvětim je mementem, že pokušení mocichtivých jednotlivců i skupin svévolně rozhodovat o životech jiných je latentní. Je ho třeba udusit v samém zárodku. Demokracie je ve stálém ohrožení a její omezování nelze v žádném případě připouštět z důvodů individuální či národní výjimečnosti a národního světodějného poslání.

Herec a moderátor Jan Kraus

Všechny historické hrůzy a zvěrstva napáchané lidmi na lidech jsou důkazem potenciálu zla, kterým jako lidstvo disponujeme. Vědomost o této skutečnosti je jedním z nejúčinnějších způsobů prevence, aby se, pokud možno, již nikdy neopakovaly. Můj otec prošel mnoha koncentračními tábory, nejdelší období pak prožil v Osvětimi. Napsal o tom dvě knihy – Továrna na smrt a Noc a mlha. Továrna na smrt je považována za základní referenční literaturu k těmto událostem a vyšla v mnoha vydáních po světě.

Spisovatel a sociolog Fedor Gál

Den památky obětí holocaustu je pietní vzpomínkou na všechny mrtvé. Byl bych ovšem rád, kdyby byl také mementem pro živé. Můj bratr šel do Terezína s mou těhotnou mámou v roce 1944. Já se tam narodil. Všichni tři jsme přežili. Táta to štěstí neměl – zastřelili ho na konci války na pochodu smrti ze Sachsenhausenu do Swerinu. Sestra mé matky byla v Osvětimi a přežila. Jeden z bratrů také přežil a po válce emigroval. Všichni ostatní blízcí příbuzní z tátovy i máminy strany během holocaustu zahynuli. Několik desítek přeživších jsem potkal, když jsem natáčel jejich výpovědi pro archiv univerzity v Yale a pro washingtonské Muzeum holocaustu.

Psychoterapeutka Věra Roubalová

Jako psychoterapeutka pracuji pod občanským sdružením Tolerance a občanská společnost v Rafael Centru (dříve projekt Rodiny po holocaustu). Lidé, kteří se účastní našeho projektu, jsou buď přímo ti, co přežili holocaust, nebo jejich rodiny. Traumata, která si nesou v sobě, jsou přenášena na další generace a jsou velkou zátěží. Pracuji také v Poradně pro uprchlíky, kde vedu ženské multikulturní skupiny. A právě zde na osudech uprchlíků denně vidím, že jsme se nepoučili z hrůz holocaustu. Na světě je stále mnoho míst, kde jsou lidé vystavováni zločinům proti lidskosti. Proto si myslím, že je bohužel potřeba holocaust stále připomínat.

Senátor a dokumentarista Jaromír Štětina

Ještě pořád žije několik mých přátel, kteří mají na předloktí vytetované číslo. Vzpomínat musíme, aby se zlo neopakovalo.