Paměť národa ano, ale nikoli zkreslená

Na okraj publicistického pořadu ČT

Veřejnoprávní televize na druhém programu v pořadu Ta naše povaha česká dala průchod názorům několika vybraných občanů na případ bratří Mašínů. V úvodu ředitel agentury STEM Hartl uvedl, že česká společnost v pohledu na činy bratří Mašínů je rozdělena. Podle výzkumu této agentury 15 % občanů souhlasí s jejich vražděním údajných nepřátel, 55 % je proti takovému způsobu boje a 30 % dotázaných se v tom nedovede orientovat. Při úctě k předkládaným číslům by v pořadu měl být dán adekvátní prostor lidem, kteří zastávají většinový názor. Leč nestalo se tak. Z vystoupení většiny pozvaných bylo zřejmé, výsledný dojem (nebylo to cílem?) měl vyznít ve prospěch těchto šestinásobných vrahů.
Konečně co se dalo čekat od senátora Štětiny (strana zelených), který svůj zuřivý antikomunismus prezentuje, jak se říká »na všech frontách«. Ve svém vystoupení také neopomněl zdůraznit, že »revoluce z roku 1989« je ‚nedodělaná‘. Můžeme se tedy domnívat, že je to proto, neboť představitelé minulého režimu se nevěšeli na kandelábrech? K bratrům Mašínům zelený pan Štětina zaujal zvláštní shovívavý postoj. Udělali totiž to, čeho většina lidí nebyla schopna. V tomto směru má asi pravdu, neboť proříznout hrdlo omráčenému a pohybu neschopnému esenbákovi by slušný člověk zřejmě nedokázal. Advokát a publicista Milan Hulík oceňoval, že vzali zbraně (Mašínové) a šli do toho. Proto má být konečně jasně řečeno, zda jsou zabijáci nebo osvoboditelé. O jaké jasno mělo asi jít, vyplynulo ze slov podplukovníka Eduarda Stehlíka z Vojenského historického ústavu ČA, který mj. prohlásil, že pohled na Mašíny byl deformován komunistickou propagandou. V pořadu padla i slova o tzv. Paměti národa. Tento institut má prý vzniknout z iniciativy Senátu. Což by byl úmysl chvályhodný, kdyby společenským zadáním nebylo jednostranné očerňování éry budování socialismu, což se týká i ostrahy státní hranice od osvobození Československa po roce 1945 až do konce let osmdesátých. »Pamětníci«, lidé převážně mladí, instalují nový televizní seriál s neskrývaným úmyslem, totiž poukazovat na zvrhlost obránců hranic bez ohledu na fakta – nebo, lépe řečeno s ohledem na fakta vyhovující. Čili – glorifikace tak zvaného třetího odboje.
Hrdiny smutných postav takového odboje mají např. být krvaví bratří Mašínové. Ti přece absolvovali »cestu ke svobodě« oslavovanou historiky a publicisty například typu pana Milana Kuchty, Jana Skřivánka nebo Martina Maděry, kteří se vydali po jejich stopách.
Na tuto nestoudnou glorifikaci velice pádně odpověděl předseda občanského sdružení Klub českého pohraničí ing. Karel Janda, když zdůraznil, že tento Klub vidí paměť národa nikoliv v heroizaci vrahů, ale v chápání širších souvislostí a ne v matení pojmů o zrůdnosti režimu, který mnoha lidem vrátil lidskou důstojnost. Tato slova, řečená na obrazovce (širší výklad se do režie zřejmě nehodil) znamenají, že nelze přehlédnout významnou fázi budování českého pohraničí, boj se zbytky ordnérských band, obnovování životně důležitých struktur včetně skutečnosti, že vedle »zlatokopů« do nesnadných, lze říci i nejistých nových počátků přicházeli lidé zcela poctiví s jediným cílem odstranit pozůstatky násilné germanizace a učinit z příhraničních oblastí pevnou součást nového československého státu. Což se tenkrát podařilo. Nejednu světlou stránku do této doby vepsali i příslušníci pohotovostních útvarů SNB a později i Pohraniční stráž. V takto pojaté Paměti národa by měly mít své místo i životní jistoty občanů, jejich bydlení a zaměstnání a také ochrana naší přírody.
Nejde ovšem o Mašíny či únosce dětí ve školním autobusu, o nichž jsme již čtenáře informovali. Jde o úctu k faktům. Již z antických dob pochází úsloví – Historia magistra vitae, nebo-li historie je učitelkou života. Je to vědecká disciplína jako medicína nebo kvantová fyzika – možná s tím rozdílem, že špatná interpretace nebo dokonce falšování dějin nemá okamžité a drsné důsledky jako třeba omyly v medicině, ale zato přináší škody vleklé a dlouhodobé zejména v myslích lidí a mladé generace obzvlášť. Historie se samozřejmě může stát i kolbištěm politických střetů. Jsme toho svědky již dlouho a v tomto čase takové tendence stoupají. Žel z mnoha stran je to boj velice nečestný, spoléhající na deformaci myšlení vyvolanou ideologickým masírováním národa od převážné části sdělovacích prostředků. Současná mladá, ba i střední generace, která složité období padesátých let neprožila, je snadným terčem.
Historik má samozřejmě právo na vlastní soudy. Jinak hodnotili určité výseky z dějin Josef Pekař, jinak Zdeněk Nejedlý nebo T. G. Masaryk. Byli to však vynikající vědci, k jejichž etice patřila úcta k faktům, nikoliv jen k těm, které se momentálně hodí do krámu. Bohužel, právě takový přístup k minulosti a historii zvolili někteří politici a jak jinak i jejich věrní posluhové z řad tzv. investigativních moderátorů a žurnalistů předhánějících se v tom, kdo hodí větší špínu na nedávnou minulost a na její protagonisty.
Jenže ta skutečná pravda se nakonec umlčet nedá. Ani o Mašínech, ani o Bareších. A ani o »moudrých« prorocích ‚demokracie‘, v níž se skutečnosti obracejí naruby – k velké škodě historie, obecné morálky i zdravého úsudku.
Tyto vlastnosti slušných lidí současná programová skladba veřejnoprávní televize, bohužel, příliš nerespektuje. Viz např. »dokumentární«(?) seriál Příběhy železné opony. Ve dvanáctém pokračování tohoto pořadu na ČT 1 anoncované s titulkem »Chytněte ty Zátopky« a odvysílaném 20. března dominuje opět snaha heroizovat vrahy Mašíny. A jak jinak než zamlčováním faktů či zkreslování skutečnosti. O přepadu auta, kdy bratří Mašínové zastřelili pokladníka Rošického a uloupili jím převáženou několika statisícovou hotovost na výplaty zaměstnanců pořad uvádí, že dotyčný byl ozbrojen. O uloupených penězích a skutečnosti, že neozbrojený pokladník se při přepadu nijak nebránil autor, jinak již známý přepisovač historie a zkreslovač faktů, redaktor MF Dnes Luděk Navara mlčí.
Také při zmínce o zapalování družstevních stohů, neuvádí fakt, že Mašínové pálili na lidi, kteří přijížděli na místo požáru a bezbrannému Leciánovi vystřelili oko. Tato fakta se panu Navarovi do jeho scénářů pochopitelně nehodí. Je to tedy dokumentární cyklus, jak uvádí ČT nebo snůška vybraných a naruby vyprávěných příběhů se zjevnou tendencí očerňovat a kriminalizovat minulost? *