Arménská genocida

Senátor Štětina nedávno ohlásil svůj úmysl navrhnout zákon o genocidě Arménů v roce 1915. Podobný deklarativní zákon přijaly již parlamenty desítek zemí (minulý rok Slovensko a již dříve například parlamenty Francie, Belgie, Itálie, Kanady, Ruska, ale i Evropský parlament nebo OSN) a bylo jen otázkou času, kdy toto téma zdvihne někdo i v českém parlamentu. Za přijímání těchto deklarací usilovně lobuje arménská diaspora roztroušená po celém světě (okolo 10 milionů lidí žijících zejména v Rusku, USA, Francii, ale i Sýrii či Libanonu).
Zákon bude pravděpodobně přijat, protože genocida v roce 1915 je prostě fakt. Po ruském vítězství nad Tureckem v roce 1915 byli Arméni sloužící v turecké armádě demobilizováni a z velké části povražděni. Ženy, děti a staří lidé byli pod záminkou přesunu obyvatelstva z válečné zóny násilně přesidlováni do syrské pouště. Deportace provázely hromadné masakry, mnoho lidí zemřelo hladem a vyčerpáním. Existuje řada důkazů o tom, že ústřední turecká vláda byla rozhodnuta Armény vyhladit a vydala k tomu příslušné rozkazy. Podle odhadů zahynulo 1,5 milionu Arménů.
Nicméně, musíme si položit otázku, proč se po více než devadesáti letech vracíme k něčemu, co se navíc odehrálo tisíce kilometrů od nás. Někteří komentátoři spekulují, že zákon má zkomplikovat cestu Turecka do EU. V Turecku se o genocidě téměř vůbec nemluví, ba co víc, ze zákona je možné ty, kteří se o ní vyjadřují, trestně stíhat. Nejznámějším případem je osud tureckého spisovatele Orhana Pamuka, jehož kniha „Sníh“ získala v loňském roce řadu mezinárodních ocenění. Když Pamuk v rozhovoru pro jeden švýcarský časopis řekl „v Turecku bylo zabito třicet tisíc Kurdů a jeden milion Arménů a nikdo kromě mě o tom nemá odvahu mluvit“, byl za tato slova obviněn za „urážky tureckosti“ a hrozí mu až tři roky vězení. Proces s Orhanem Pamukem byl sledován jako lakmusový papírek ověřující připravenost Turecka na vstup do Evropy. V tomto případě nakonec došlo ke zproštění od obžaloby, ale již samotné obvinění bylo alarmující.
Arméni říkají, že vstoupí-li současné Turecko do EU, změní to EU, a nikoliv Turecko. A o vstup do takové Evropské unie by pak již neusilovali. A jaký je jejich názor na přijímání deklarací o genocidě? I když dnes nevznášejí vůči Turecku žádné nároky (a do války s Tureckem si na rozdíl s Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach netroufli), celosvětové uznání genocidy pro ně patrně bude prvním krokem k vznesení územních požadavků na Turecko. Co většina Arménů považuje za klíčové pro svoji budoucnost (či identitu), je získání svého národního symbolu, hory Ararat, která byla po první světové válce začleněna do území Turecka. Problém (dnes tureckého) Araratu spočívá v tom, že na něm přistál praotec Noe a tento fakt se ocitl v bibli i v koránu.
Obávám se, že přijetí navrhované deklarace sice nezkomplikuje již tak trnitou cestu Turecka do EU, ale může přispět k budoucím konfliktům ve výbušném regionu. Přijímání deklaratorních zákonů interpretujících nějakým způsobem dějiny třetí země – jakkoli by mohla být tato interpretace správná – je chybné už v samotném principu. Otázka uznání genocidy je problém, který si musí Turci s Armény vyřešit sami, jiné řešení neexistuje. Mezinárodní společenství by mohlo přispět k uvolnění vztahů mezi oběma národy apely volajícími po vzniku například turecko-arménské deklarace, která by obsahovala jak správné pojmenování událostí před 90 lety, tak vyjádření vůle nezatěžovat budoucí vztahy minulostí . . . Že vznik podobné deklarace je iluzorní, je jedna věc. Druhá věc ale je, že jiného východiska není.