Kde je zakopaný pes

Česká média bez rozdílu hodnotí současný stav politické scény v České republice jako pat. Hledají se všelijaká řešení, od osočování ČSSD, že si počíná jako žába na prameni, a požadavků, aby ‘uznala výsledky voleb’, přes neseriózní nabídky trojkoaličního slepence (už jsme jednou zažili podivnou čtyřkoalici) na neprincipiální politické kompromisy, až po návrhy na předčasné volby, včetně změny volebního systému a změny počtu míst v Poslanecké sněmovně.
Vidím situaci jinak. Zakopaný pes české politické scény tkví v podivné politice Strany zelených, resp. jejího předsedy pana Bursíka. Vnedávné zpovědi pro rozhlas řekl: Jsem politický realista. Nesouhlasím, pan Bursík je prokazatelně politický turista, prošel několika seskupeními a ranou osudu již dělal ministra v Tošovského vládě. Zřejmě mu post s bavorákem zachutnal, našel si proto zelené jako novou trampolínu. Pan Bursík v předvolební kampani neobhajoval přirozenou ekologickou politiku zelených, ale trvale se distancoval od KSČM. To je na pozitivní politiku málo, ba vůbec nic. Přitom je nad slunce jasnější, že ekologické cíle jsou po celém světě jednoznačně spojeny s levicovou politikou. Pan Bursík od Mirka Topolánka zřejmě neočekává vstřícnost vůči ekologii, ale místo po jeho boku ve vládě. Však mu to také moderátor Pokorný řekl jasně: Pane Bursíku, jste ve světě rarita, protože všude inklinují strany zelených k sociálním programům. Bursík na to reagoval slovy: Tak my jako zelení máme relativně silné sociální cítění a máme sociální program. Proč se tedy spojuje s pravicovou stranou, pro niž je ekologie pouhou třešničkou na dortu?
Dnešní česká Strana zelených je podivná směsice osob nejrůznější vůně a chuti. Senátoremza zelené je pan Štětina, jehož jediným programem je likvidace komunistů a jejich strany. O ekologii toho Štětina v Senátu až dosud mnoho neřekl a divil bych se, kdyby byl s to odpovědět na otázku, kde ve světě jsou zelení tak antikomunisticky nabroušeni jako je on. Za zelené kandidoval Standa Penc, spíše v českém poněkud pokřiveně právním státě samorost, anarchista a neřízená střela. Zelení se prezentují nesmlouvavou kritikou energetické politiky státu a navrhují řešení, která jsou výsměchem realismu 21. století. Ačkoli tak horlivě a neuváženě brojí proti jaderné energetice, nemají jasno ani v otázce americké raketové základny v Čechách. Přitom je nesporné, že by šlo o exteritoriální základnu, na niž by se nevztahoval český právní řád, tudíž by ani nebylo možno zabránit, aby si americká strana ze své základny v Čechách neudělala jaderné skladiště. Prý o tom budou zelení uvažovat, až se o tom bude případně jednat. Ato má být předem promyšlený a nesmlouvavý politicko-ekologický postoj.
Strana zelených dostala v červnových volbách očekávaný počet volebních hlasů a se svými šesti poslanci sedí v Poslanecké sněmovně. Pan Bursík právě tohle považuje za rozhodující úspěch. Samozřejmě, pokud mu jde pouze o poslanecký plat. Každý politik by však za úspěch považoval především to, zda se mu daří uvádět v život vlastní politický program. Pokud jde o Bursíkovu stranu, na to zatím vůbec, ale vůbec nedošlo. Současně pan Bursík tvrdí, že zelení jsou v Poslanecké sněmovně nejsvobodnějším seskupením. Může být, pokud má ovšem na mysli svobodu politického lavírování podle momentálních sobeckých potřeb. Naprosto chápu, že část českých voličů, znechucená dosavadními politickými hrátkami, které jim nejen nelepší sociální a životní úroveň (kde jsou předloňská a loňská ujišťování, že konkurence na trhu bude tlačit ceny dolů -volič až dosud pociťoval pravý opak), hledala nové, svěží tváře slibující nápravu a nový svěží vítr v politice. Nedočkala se a jsem si jist, že se Stranou zelených na čele s panem Bursíkem se ani nedočká. Veškerá očekávání spláchlo řečiště vedoucí k vládním korytům a Bursíkovi zelení se bohužel profilují jako politický ‘second hand’.
Apřitom jsem si jist, že do současné moderní politiky zelení jednoznačně patří. Měli by si však dávat pozor, kdo jen chce po jejich zelených hřbetech vylézt na modrou horu. Měli by dbát na to, aby jejich pozitivní zaměření nekompromitovali lidé, kteří na cestě za vládním křeslem šlapou a dupou po zelené trávě. Kdyby byli zelení tím, čím jsou všude ve světě, měli bychom dnes v Čechách menšinovou sociálnědemokratickou stranu se zastoupením zelených a s tichou podporou komunistů. To by byla pro velkou většinu národa docela schůdná cesta k lepším časům.