KRÁSNÉ NOVÉ STROJE

Diskuse okolo možné výstavby základny amerického protiraketového deštníku na českém území dokazuje, že většina české veřejnosti nemá pocit ohrožení z raket, kterými na nás nejrůznější šílenci míří. A tak jsou nejvíce slyšet protiváleční aktivisté, kteří, doufejme, že jen z pouhé neznalosti, šíří nesmysly. Proto jsme připravili malou inventuru raketového arzenálu zemí, s nimiž může být problém. Kim i Ahmadínežád opravdu mají krásné nové stroje.

Jedenadvacátého srpna se na pražském náměstí Míru sešla demonstrace proti americkému protiraketovému deštníku. Svolala ji občanská iniciativa Ne základnám. Na jejím webu se píše, že u nás mají být protirakety s jadernými hlavicemi, které budou ničit střely protivníka tím, že ve stratosféře odpálí jadernou pumu. A také, že si Američané ty základny načerno přestaví, aby z nich bylo možné odpalovat mezikontinentální střely. Zaznamenáníhodná je pak tato technologická pasáž: „Severní Korea a Írán disponují poměrně malým počtem raket středního dosahu, které jsou nepřesné a málo spolehlivé. Ohrožovat jimi mohou své blízké okolí. Je velmi nepravděpodobné, že by tyto státy v dohledném období 10 až 15 let dokázaly ohrozit balistickými střelami dlouhého dosahu vzdálenější území.“
Demonstrace samotná nebyla ničím překvapivá. Snad jen, že aktivisté oslovili zelenéhosenátora Štětinu, aby na ní vystoupil, ale když jim odepsal, že on základny podporuje, a požádal o možnost před lidmi vystoupit, odmítli to. Chtěl prý vysvětlit, že srovnávat umístění amerických protiraket se sovětskou invazí -demonstrace byla jedenadvacátého srpna – je čuňárna proti mrtvým, co ten den zahynuli. To odmítnutí nebylo nijak překvapivé. V iniciativě Ne základnám se totiž sešlo celé tvrdé jádro ultralevice, některé tvrdší tuzemské muslimské subjekty a programoví altruisté pod vedením Humanistické aliance.
Před Svatou Ludmilu přišly asi dvě či tři stovky lidí, ale vlajek bylo hodně. Když rozvinulo pět protidemonstrantů po straně plácku před kostelem, kde na schodech proti raketám řečnily řečnice a řečníci, hesla hlásající právo na sebeobranu, pacifisté jim zakryli transparent vlajkami s přeškrtnutou raketou a pak je nechali policií z náměstí vykázat. Šli dobrovolně. Tak jsem taky šel.

PŘES KONTINENT

Princip balistické střely – to nejsou ty, co zde mají být, ale ty, co má Kim a Ahmadínežád – je jednoduchý. Potřebujeme-li dostat jadernou pumu nebo třeba chemické zbraně nad území protivníka letadlem, omezuje nás atmosféra, navíc nám může letadlo cestou někdo sestřelit. Mezikontinentální balistická raketa je vypálena kolmo k nebi a teprve ve stratosféře se sklopí do vodorovné polohy a zamíří k cíli. Nemusí překonávat odpor atmosféry, je nad ní. Poté, co se přiblíží k cíli, začne klesat po balistické křivce. Díky tomu je balistická střela schopna donést k cíli pumu rychleji, efektivněji a bezpečněji než letadlo. Proto jsou balistické střely dlouhého dosahu (mezikontinentální) základním strategickým arzenálem všech světových mocností.
Jako balistickou střelu ovšem neoznačujeme pouze ty největší, mezikontinentální, které jsou odpalovány až do stratosféry. Nazývají se tak i mnohem menší taktické střely s kratším dosahem, které ale také dopadají na cíl po balistické křivce. Ty nás však v kontextu tohoto článku nezajímají – jsme příliš daleko od problémových zemí. Mluvit budeme o ICBM a MRBM – mezikontinentálních balistických střelách a balistických střelách středního dosahu.

PROTIRAKETOVÝ DEŠTNÍK

Jedinou v současnosti existující obranou proti střelám je protiraketový deštník, který budují nejen Spojené státy, ale jímž disponuje (byť je zaměřen na likvidaci balistických raket krátkého a středního dosahu) například Izrael. Protiraketové střely má samozřejmě i Rusko. Americká základna s těmi nejmodernějšími střelami určenými proti mezikontinentálním raketám, jaká by se snad měla budovat i u nás, stojí v současnosti na Aljašce. Jde o systém radarů a rychlých raket. Pokud radary zachytí přilétající nepřátelskou střelu, je odpálena protiraketa, která nemá žádnou explodující bojovou hlavici. Je vybavena železným „kladivem“, které má přilétající raketu rozbít na kusy. Zásah protiraketové střely se odehrává ještě ve stratosféře, takže úlomky útočící rakety i protiraketové střely shoří v atmosféře. Testy ukázaly, že rakety mají omezenou spolehlivost, a řada amerických vědců soudí, že se dají snadno oklamat. Přesto nic účinnějšího neexistuje.
Raketový útok na Spojené státy z Číny, Ruska nebo Severní Koreje by byl s největší pravděpodobností veden přes severní pól, proto je americká protiraketová základna na Aljašce ve Fort Greely. Raketovému útoku na Evropu ani střelbě na Spojené státy vedené z Íránu přes Evropu zatím nic dostatečně nebrání. Právě proti raketám odpáleným ze Středního východu a proti korejským, ruským a čínským střelám letícím na Evropu může být plánovaná česká základna využita. Čínské a ruské rakety snad již odpáleny nebudou, soustředím se tedy pouze na země, kde může kdykoliv vládnoucímu režimu hrábnout. Na Írán a Koreu.

LEGENDA SCUD

Severní Korea a Írán jsou kvalitně vyzbrojené díky dávné spolupráci se SSSR. Na počátku historie jejich raketové výzbroje byl Scud, respektive sovětská raketa typu R-17. Scud je název, který dal raketě Západ. Od ní jsou odvozeny všechny varianty střel, jimiž nyní potenciální agresoři disponují.
Sovětská raketa R-17 je legendou. Technicky je následovníkem rakety R-11, případně SS-1, které se také říká Scud (Scud A), ale jež zbrani ještě proslulost nepřinesla. Scud A měřil 10,7 metru, vážil pět a půl tuny a byla to jen trochu předělaná německá balistická raketa V 2, která se proslavila za druhé světové války. Doletěla sto devadesát kilometrů, přesnost zásahu tři kilometry. Byla schopna nést jadernou hlavici. V roce 1958 začali sovětští konstruktéři v uralském městě Zlatoust stavět novou a účinnější střelu -R-17/Scud B. Šlo stále o jednostupňovou raketu, ale měla účinnější palivo, měřila 11,25 metru, doletěla tři sta kilometrů a cíl zasáhla s přesností čtyři sta padesát metrů. Opět nosič bojových jaderných hlavic. Tehdy třicetiletý konstruktér Viktor Makajev pracoval tak kvalitně, že Scud B byl zařazen do výzbroje Sovětské armády už v roce 1962. Vydržel v ní až do osmdesátých let, kdy byl nahrazen modernějšími střelami. Za oněch dvacet let však Sovětský svaz prodal rakety Egyptu, Sýrii, Libyi a Iráku. Už v roce sedmdesát tři dopadaly arabské scudy na Izrael. Ještě ve válce v Afghánistánu v sedmdesátém devátém je Sovětská armáda několikrát odpálila. V sedmdesátém roce se dostaly scudy, pravděpodobně z Egypta, do Severní Koreje, která měla vlastní raketový program. Koupené scudy Korejci rozebrali, okopírovali, začali vyrábět a prodali přinejmenším do Pákistánu, Spojených arabských emirátů a Íránu.
Scud se stal v oblasti raket tím, čím je mezi pěchotními zbraněmi útočná puška AK-47 Kalašnikov. Ještě v posledních letech minulého tisíciletí se scudy rozšířily například do Arménie, Konga či Peru.

VELKÉ DĚLO

Täpchodong čili velké dělo je nejnovější produkt severokorejských konstruktérů, ke kterému však došli až po řadě experimentů. Ten první byl prostou modifikací původního scudu a jmenuje se Rodong 1. To se však korejsky vyslovuje Nodong, proto v řadě evropských a amerických katalogů tuto raketu najdete právě pod názvem Nodong, případně Scud D. Raketa byla vyvinuta v osmdesátých letech a prokazatelně testována v roce 1993. Přestože je stále jednostupňová, má dosah tisíc pět set kilometrů, což už z ní dělá raketu středního dosahu, a při odpálení ze Severní Koreje je schopna zasáhnout například Tokio. Její následník Rodong 2, jehož vývoj byl ukončen v polovině devadesátých let, umí doletět až dva tisíce kilometrů. To ale nestačilo – plnou pozornost Korejci věnovali vývoji vícestupňové rakety. Ta se nejčastěji přepisuje jako Täpchodong.
První verze Täpchodong 1, odpálena byla v roce 1998, je vícestupňová kosmická raketa, jejíž první stupeň tvoří Rodong 2. Ten má na špičce starý známý scud, to je druhý stupeň, a nad tím vším je ještě třetí stupeň, malý, asi dvoumetrový motor.
Täpchodong 2 je pak bojovou verzí této rakety. Jde o kombinaci Rodongů 1 a 2. Nejsou známy přesné rozměry ani dolet. Zda již Täpchodong unese Kimovu jadernou pumu, Západ dosud neví. Stejně tak neví, jaký je dosah. Pravděpodobně v dvoustupňové verzi kolem 4000 km, v třístupňové 4500 km a u předpokládaných vylepšených verzí se lze obávat dosahu až devět tisíc kilometrů. To jest až k nám. Stejně tak by „přes nás“ byl veden i korejský úder na libovolný evropský cíl a s jistou pravděpodobností i na některé cíle v USA (byť tímto směrem je pravděpodobnější palba přes Aljašku).
Jedinou útěchou nám zatím může být, že když tuto střelu Korejci pátého června letošního roku testovali, tak po čtyřiceti sekundách letu spadla. Ale oni to odladí …

METEOR

Šaháb čili meteor je jiný příběh sovětského scudu, který se ovšem odvíjel v Íránu. V letech 1985-86 dostal Írán scudy ze Sýrie a Libye. Jejich dosah tři sta kilometrů umožňoval zasáhnout hlavní město historického nepřítele, irácký Bagdád. V průběhu íránsko-irácké války také Teherán těchto raket až dvě stě třicet odpálil. Se severokorejskou pomocí posléze raketu Íránci modifikovali na Šaháb 2 s dosahem až 700 kilometrů.
Výraznější technologický posun nastal až s raketou Šaháb 3A, také nazývanou Zelzal či Scud C či Ghadr 101, která byla také vyvinuta se severokorejskou pomocí a kopíruje Kimovu raketu Rodong 1. Má dosah až 1300 kilometrů, ale její modifikací možná přes dva tisíce kilometrů a může zasáhnout Izrael. Tato raketa prokazatelně existuje a byla sedmého července 2003 zařazena do výzbroje íránské armády. V jaké fázi je vývoj a jaké jsou technické parametry dalších íránských raket, zatím jen tušíme. Více se ví snad jen o modelu Šaháb 3B, který má mít dosah až dva tisíce pět set kilometrů.
Z těch dalších tušených jsou to verze s vylepšenými parametry, například Šaháb 4 s dosahem až tři tisíce kilometrů. To má být vícestupňový nosič íránského kosmického programu IRIS. Zmínku můžeme nalézt i o pravděpodobně totožné raketě Ghadr 110. Jsou samozřejmě použitelné i pro vojenské účely. Stejně tak jako poslední špička vývoje -Šaháb 5 – s pravděpodobným dosahem přes čtyři tisíce kilometrů. Všechny tyto střely kopírují korejské vícestupňové rakety.
Je samozřejmé, že íránské rakety s dosahem tří nebo čtyř tisíc kilometrů, které bude tamní režim mít k dispozici nejpozději za několik let, mohou zasáhnout celou západní Evropu včetně území České republiky. Proto vždy, když slyším při jednání evropských politiků s diktátorskými režimy slůvko diplomacie, dívám se k nebi, jestli nějaká zrovna neletí.

(Podle serverů www.missilethreat.com, www.fas.org, www.astronautix.com, www.aeronautics.ru a dalších zdrojů.)