Mezi Havlem, USA a ODS

Tak nějak je možné představit si nového ministra zahraničí Alexandra Vondru.
Léta ovlivňoval naši politiku ze zákulisí, nyní se rozhodl do velké politiky vstoupit. Ministrování mu ale nestačí. Jako kovaný Pražák chce i litoměřické senátorství.

Nástup pětačtyřicetiletého Alexandra Vondry do Černínského paláce je oboustranně výhodný obchod. Zkušený diplomat si může do životopisu připsat ministrování, byť možná po pár týdnech skončí, ODS zase nastavila veřejnosti vlídnou tvář a říká:

„Jen se podívejte, nejsme žádní antievropané. I Havlův člověk má rád naše vize nefederalistické Evropy!“ Jako by však Alexandr Vondra tušil, že tento jeho vstup do vrcholové politiky může mít jepičí trvání (zahraničněpolitický expert ODS Jan Zahradil proto raději zůstal na teplé židli v europarlamentu), poohlíží se i po trvalejším uplatnění.
Proto se obyvatelé Slánska a Litoměřicka dočkají v nadcházejících volbách Pražáka jako poleno.
Kandidát ODS Vondra má ale ke krajině „chalupářské“ pouto a kromě toho ho váže i rodinná tradice: „Můj dědeček z matčiny strany, akademický malíř Vladimír Pleiner, krajinu kolem Českého středohoří miloval a jeho obrazy rámovaly stěny mého dětského pokoje.“ Dokonce dokáže i elegantně vysvětlit, že v senátních volbách, které mají odrážet regionální zájmy, o místo bydliště vůbec nejde: „V prvé řadě nejsem Pražák, ale Čech s evropským myšlením.“ Možná mohou mít obyvatelé senátního obvodu číslo 29 těžkou hlavu spíš z toho, co Alexandr Vondra vlastně reprezentuje. Léta byl rádcem Václava Havla, nyní kandiduje za ODS, která je stále vystavěná na odkazu zakladatele strany a Havlova odpůrce Václava Klause. Jeho hlavním protikandidátem je pak dosavadní senátor za KDU-ČSL Zdeněk Bárta. Na svých internetových stránkách se oba protivníci trumfují úlovky celebrit, které je podporují. Vedle Zdeňka Svěráka i astronom Jiří Grygar chválí Bártu: „Bilance jeho působení v Senátu je ještě lepší, než jsem očekával.“ Vondra trumfuje předsedou místní KDU. „Budu volit Alexandra Vondru také proto, že dnešní senátor Zdeněk Bárta mne zklamal. A není hřích, když lidovec volí ODS,“ říká tiskař Vojtěch Kočka.
I zde Vondra uspěl s guerillovou taktikou. Jediný senátor za Stranu zelených Jaromír Štětinamotá zeleným příznivcům hlavu: „Podporuji bezvýhradně a skoro bych řekl urputně kandidaturu Alexandra Vondry do Senátu.“ Ještě zajímavější jsou témata kampaně. Normálně lidi zajímá především zemědělství nebo zdravotnictví, Vondrovi se ale podařilo do kampaně vpadnout i s americkými raketovými základnami. Zatímco Vondra říká ANO, Bárta říká NE.

Ze „skupiny Hradu“ do ODS

Ono ale není divu, že kam Vondra šlápne, tam se začíná mluvit o zahraniční politice. Jako zahraničněpolitický poradce Havla, náměstek ministra zahraničních věcí, diplomat a velvyslanec v USA, zmocněnec vlády ČR pro summit NATO v Praze, odborný asistent The German Marshall Fund of the U. S., prezident České euroatlantické rady a kdo ví co ještě, se Vondra podílel a podílí na utváření české politiky v zahraničí a zahraniční politiky v Česku.
Na začátku jeho dospělého života to ale nevypadalo, že vytáhne paty dále než na spřátelenou Rujánu. Studoval politicky nekonfliktní přírodovědu, což se mu nakonec paradoxně vyplatilo. Nyní při kampani mává svou disertací o „geomorfologických proměnách Polomených hor mezi Úštěkem a Dubou“, jíž dosvědčuje svoji náklonnost ke kraji. V dobách tuhé normalizace se usadil nad Mělníkem v depozitáři asijských sbírek Náprstkova muzea na zámku v Liběchově, na konci 80. let vydával s Jáchymem Topolem a Ivanem Lamperem Revolver Revue. Nyní sedí za stranu Václava Klause v Černínu a jeho dva známí tepají mocenské choutky velkých stran na stránkách Respektu.
Rok 1989 byl pro Vondru asi o hodně rychlejší, než si představoval.
Mluvčí Charty 77, spoluautorství Několika vět, vězení, revoluce a místo na Hradě po boku Václava Havla. Má neoddiskutovatelnou zásluhu také na tom, že se legendární nahrávka z Červeného Hrádku, kde Milouš Jakeš blekotá o stranických problémech, dostala do podvědomí širší veřejnosti. Přestože si v odborných kruzích brzy získal renomé nezávisle uvažujícího úředníka, v očích veřejnosti byl dál vímán jen jako další člen „skupiny Hradu“.
Tuto mírně odsudkovou a trochu kulhající paralelu s první republikou zavedli právě Klausovi občanští demokraté pro lidi jako Michael Kocáb, Karel Schwarzenberg, Jiří Pehe, Jan Švejnar, Pavel Tigrid, Petr Pithart a právě Alexandr Vondra.
„Jsou to lidé, kteří se chtějí podílet na politickém a ekonomickém rozhodování, a přitom odmítají přistoupit na pravidla politického utkávání se,“ myslel si o nich ještě před pěti lety poslanec ODS Ivan Langer. Nyní spolu sedí svorně ve vládních křeslech ve Strakově akademii.

Příliš americký

Přestože Vondra dosud nikdy otevřeně do politiky nevstoupil, svými schopnostmi a mocí nutil politiky se vůči němu nějak vyhranit.
Klaus tohoto „muže Hradu“ dokonce respektoval za jeho realistické uvažování o zahraniční politice. Největší nálepku ale dostal od sociálních demokratů. Jako velvyslanec v USA měl údajně „chytit bacil amerikanismu“ a cíleně ničit socialistickou orientaci na Německo a Brusel. Vondra se dokázal s každým ministrem zahraničních věcí nějak dohodnout, ať už to byla spolupráce s Josefem Zieleniecem z ODS nebo s lidovcem Cyrilem Svobodou.
Zato se socialistou Janem Kavanem si leželi v žaludku. Kavan příznivce USA Vondru namíchl asi nejvíc, když do rezoluce o porušování lidských práv na Kubě propašoval větu odsuzující embargo USA vůči „Ostrovu svobody“. Kromě Kavana i ostatní socialisté přestali uznávat Vondrův „amerikanismus v mezích zákona“, když během útoku na Irák podpořil americkou invazi. Státní úředník stál proti odmítavému stanovisku vlády i prezidenta. „Jsem jen přesvědčen o tom, že vojenské řešení bylo oprávněné, že mělo svůj smysl a důvody,“ prohlásil. Další část úvahy z roku 2003 by se mohla líbit Vondrovým kritikům: „Myslím, že v nejbližší době není další vojenská operace na pořadu dne. Domnívám se, že si Sýrie i Írán uvědomí realitu a že začnou se spojenci spolupracovat.“ Další válka skutečně nenastala, ale ani ne tak kvůli nedostatku amerického apetitu, jako spíš díky děsivé situaci v Iráku.
Na stranu USA se staví takřka ve všem, přičemž míru tohoto přesvědčení projevil v nedávné televizní diskusi. Námitku poslance ČCSD Lubomíra Zaorálka, že Západ, který teroristy často cvičil, financoval a vyzbrojoval, také trochu může za vzedmutí islámského fundamentalismu, označil za chybu a projev „levičáctví“.
Přílišný amerikanismus měl u Vondry propuknout během jeho působení na velvyslanectví ve Washingtonu. O jeho misi v USA koluje hodně historek. Jedny se týkají jeho schopnosti otevřít si dveře snad ke každé významné osobnosti USA. Ty druhé zase popisují jeho barvité úřednické vedení velvyslanectví.
Koneckonců co čekat od člověka, který se motal kolem bigbítu a trávu už nekouří jen kvůli pracovnímu vypětí: „Teď už ji nekouřím. Musím ráno vstávat v šest, být čerstvý, připravený, chodím pozdě spát, protože mám hodně práce, tak to nejde. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy kouřil trávu, ale už je to pár let,“ vysvětloval před třemi lety Alexandr Vondra v médiích.
Nejspíš bylo jeho působení ve Washingtonu opravdu nabité jiným programem než jen diplomacií. Jinak by zřejmě jako jeden ze svých kroků ve funkci ministra nezvolil rozesílání dopisů českým krajanům v USA, aby psali svým senátorům, žádali pro nás zrušení vstupních víz a namísto české vlády je tak přesvědčovali, že „ČR není nepřítelem USA“.

Zadobře s Havlem i s Klausem

Vondra je nepochybně zajímavý i tím, že se jedná o snad jediného vlivného člověka v Česku, který dokáže ocenit klady Václava Havla i Václava Klause: „Nepochybně je spojuje, že mají silný názor, vizi, za niž jsou schopni se postavit, ať to je módní, nebo není. V tom je jejich výjimečnost; ostatní politici jsou za nimi hodně vzadu.“ Jde také o jednoho z mála disidentů, kteří skončili ve vysoké politice a mají vlídné slovo pro ODS.
Někdejší rebel Vondra nyní ve středním věku objevuje kouzlo konzervativismu. Jeho pragmatismus tak dostává tu a tam ideologické brýle, a tak se voliči na Litoměřicku a Slánsku mohou dozvědět třeba to, že uznává „Senát jako pojistku proti socialistickému inženýrství“.
Vondra se vydal na nejnebezpečnější misi své polistopadové kariéry.
Vyjednat česko-německou deklaraci o vypjatých historických otázkách proti tomu byla hračka. Nyní své renomé dal do služeb zahraniční politiky ODS, která má pořád ještě daleko k realismu, který by malé zemi v konfliktní střední Evropě slušel. Když Václav Klaus korunoval svůj „protieuropeistický“ boj o EU známým kritickým desaterem, nově se rodící sympatizant ODS Vondra jeho příspěvek překvapivě pochválil: „Mnohá jeho tvrzení, například že přijetím ústavy se naše země stane pouhou provincií, jsou přehnaná. Není ale pravda, že by byla vylhaná, jak hystericky tvrdí jeho kritici. Ďábel je často skrytý v detailu.“ A právě v detailu se skrývá paradox Vondrova nástupu do Černínského paláce za ODS.

Ve službách Zahradila

Vždy tvrdil, že plně respektuje zahraničněpolitickou linii ODS, kterou on sám ale neurčuje: „Za Modrou šanci v zahraniční politice odpovídá Jan Zahradil. Pokud jde o mě: ano, jsem v kontaktu s lidmi z ODS, mám k nim blízko a jsem připraven sloužit naší zemi, bude-li o mé služby zájem a bude-li to dávat smysl,“ řekl letos, když se začalo spekulovat o jeho angažmá ve službách občanských demokratů.
Je však těžko představitelné, že tento bývalý spolupracovník Havla, Zieleniece či Svobody má stejný názor na zahraniční politiku Česka jako europoslanec Zahradil. Není jasné, zda se s vidinou ministrování Vondra sklonil před Zahradilovými vizemi, nebo naopak Zahradil už nehraje v ODS tak silnou úlohu. Výroky předsedy ODS Topolánka a ministerské angažmá značně proevropského bývalého primátora Ústí Petra Gandaloviče by tomu nasvědčovaly. Pokud ale vláda Mirka Topolánka bude vládnout déle než pár týdnů, Vondra se asi zapotí.
Jestli prezident Klaus znovu opíše několik tezí od svérázného irského profesora Anthonyho Coughlana, bude zajímavé, zda Vondra otevřeně zkritizuje Klausovu ideologii, nebo opět souhlasně utrousí, že „ďábel je často skrytý v detailu“.
Ještě více se možná zapotí s Janem Zahradilem. Pokud bude Zahradil opět horovat s dánským levičákem Jens-Peterem Bondem, aby členy Komise volili národní parlamenty, každý pěkně jednoho komisaře, jedno pro jaké portfolio, Vondra bude mít co dělat. Stejně tak asi bude Vondrovi (který dojednal česko-německou deklaraci) běhat mráz po zádech, až bude na nějakém světovém fóru Zahradil citovat svoji oblíbenou knihu Znečištěný pramen: „Mezi nacistickým, vichystickým a fašistickým myšlením a dnešní ideologií evropské integrace existují určité spojitosti.“ Paradoxně tak na angažmá Vondry v Černínském paláci může nejvíce vydělat Zahradil. Zatímco Vondra přijde o svou pověst uvážlivého zahraničněpolitického realisty, Zahradilova vize nespojené Evropy získá pověst obecně sdíleného názoru české pravice. „To, že Vondru nebude možno hloupě obviňovat z údajného ,euroskepticismu‘, v čemž si dosud libuje část českých analytiků a politologů, se rozumí samo sebou,“ mne si ruce Vondrův stranický nadřízený.