O podivné sebereflexi

K TÝDENÍKU

Někteří z čtenářů si už jistě zvykli na rozporuplné názory senátora Jaromíra Štětiny, ale někdy jsou přece jen těžko únosné. Nevím, co si za minulého režimu protrpěla „statečná paní učitelka P.“ (viz TR č. 39/2006), ale myslím, že se do úvah pana senátora dostala asi omylem. Jsem přesvědčen o tom, že žádná „sebereflexe“ nemůže odčinit hříchy, které někdo vědomě páchal po čtyřicet let nebo i déle. Hříchem zde rozumím nejen vědomě páchané zlo a bezpráví, ale i tichý souhlas s jejich uplatňováním přinášející hmotné a jiné výhody. Neboť co je dnes jakási „sebereflexe“ platná těm, kteří za svůj odpor vůči zločinnému komunistickému režimu trpěli a promarnili tak nejkrásnější léta svého života nebo i o svůj život přišli? Ti, kteří je o všechno připravili, si zatím užívali výhod vyplývajících ze stranické legitimace v kapse. Sebereflexe se zde vydává za jakési „odškodnění“, které by však mělo být užitečné především těm, kdo zlo páchali, ne jeho obětem. Taková „sebereflexe“ může být dobrá jen tvorům bez svědomí nebo těm, jejichž inteligence je na nízké úrovni. Je také zcela zbytečná obava, že by takový člověk prožíval nějaké duševní trauma, když vlastně nikdy neutrpěl žádnou větší újmu, a je proto i dnes se svým životem navýsost spokojen. Nejsem mstivý člověk, když mě však jednou někdo zklame, nezapomínám a dávám si už pozor. Právě v tom zapomínání spatřuji největší nebezpečí naší doby. Nebyl jsem v seznamu úhlavních nepřátel komunismu (aspoň o tom nevím a ani po tom nechci pátrat), ale svůj odpor k této zločinné ideologii jsem si odpykal a jsem hrdý na to, že můj odbojný postoj mi nepřinesl žádné prebendy nebo jiné výhody v době současné. Stranickou legitimaci jsem odmítl několikrát, což nezůstalo bez trestu, ale zase jsem zůstal ušetřen podivného „sebereflektování“. Snad pan senátor pochopí, že za takové situace nemohu mít pro jeho sebereflexe ani to minimální pochopení.