Kdo seje vítr, sklízí bouři

POZNAMENÁVÁME

Ministr vnitra v demisi Langer měl včera vyhlásit stav ohrožení republiky. Dost možná, že by jeho pokyn kvitovalo s povděkem více občanů než nedávno, když vyhlásil opatření proti terorismu. Protože když zasedá Senát, jde o konkrétní teroristické činy. A ty jsou o to horší, že jejich provedení si musí platit občané, a to i v případě, že jsou namířeny proti nim.
Budu mluvit sama za sebe, i když jsem přesvědčena, že můj názor sdílí nemalá část národa. Cítím se v této zemi nesvobodná, a to navzdory tomu, že je až po okraj naplněná různými »demokraty«. Jsem komunistka a hodlám jí i zůstat, i kdyby čert na panu Štětinovi jezdil. Svým vnukům a vnučkám rozhodně nebudu zakazovat, aby ve škole, probůh, nenakreslili srp nebo kladivo, nebudu je nutit, aby hvězdičku, kristapána, nevymalovali červenou barvou. Nebudu jim také vykládat, protože jsem ateista, že Velký pátek je den sváteční, zatímco Mezinárodní den žen je svátek zavrženíhodný jenom proto, že se nelíbí katolíkům a nějakému Zelenému, co ani zelený není! V této souvislosti jim ovšem také povím, ať si každý slaví to, v co věří. Naopak je budu učit, že srp a kladivo jsou nástroje, bez kterých by na světě mnoho věcí nebylo, protože jsou to nástroje práce! Budu jim to vykládat proto, že jenom úcta k práci, ale také k pracujícím je nadějí. Oni to určitě, na rozdíl od pana Štětiny, pochopí. A rozhodně jim také povím, že otázky dnů svátečních, ale i rozpoutaná antikomunistická štvanice není nic jiného, než kamuflování naprostého politického fiaska, jaké nám předvádí současná »demokratická« moc.
Senát v současném složení je však nebezpečný ještě kvůli vážnějším věcem, než je Štětina, Mejstřík a další chlapci, kteří zřejmě provozují v historických prostorách určité zpravodajské hry.
Ve čtvrtek mne zaujal novopečený senátor Töpfer. Mluvil tak dojímavě o tom, co ho dovedlo do Senátu, že být trochu labilnější, jistě bych slzu uronila. Peníze prý ho nezajímají řekl, a tak jde do Senátu, k čemuž má podle něho vynikající kvalifikaci – hluboce vyvinutý antikomunistický instinkt. To druhé mu věřím, to první vůbec ne, zejména když se také pochválil, jak mu to ekonomicky myslí. V jeho dojímavém projevu mne však zaujalo něco jiného – bude prý přesvědčovat politiky, že kultura není obyčejné zboží a proto potřebuje podporu státu. Bude také prosazovat to, že ani zdravotnictví není obyčejný kšeft? Myslím že ne, protože nákladnou lékařskou péči si bude moci zaplatit.
Kdo seje vítr, sklízí bouři. Když už tak všichni naši úctyhodní pravičáci hledí do Ameriky, měli by si to moudré přísloví připomenout. Aměli by hrozně rychle zapomenout na všechny fašizující projevy, které nenápadně, ale vytrvale šíří. Teď nemluvím jenom o činnosti proti cizím státům, do kterých by se neměli zaplétat, ale především o oklešťování práv v České republice. Tito pánové by nejraději, kdyby mohli, zakázali odbory. Ty, ač jsou mírumilovné, že už mírumilovnější být nemohou, jim přece jenom vadí, aby si velcí páni podnikatelé, ať už domácí provenience, ale především nadnárodní monopoly, mohli u nás počínat vůči zaměstnancům jako za raného kapitalismu. K tomu je potřeba zrušit i Zákoník práce, jak tvrdí představitelé průmyslu a dopravy. Vystoupení předsedy Svazu průmyslu a dopravy Míla v televizi bylo otřesné. Byla to směs cynismu arogance, ale také, ať mi promine, tuposti.
A tak bych chtěla těmto všem pánům, co mají už vyděláno a politiku dělají prý jenom proto, aby se nenudili, říci, že myšlenka sociální spravedlnosti není závislá na symbolech. Bude úplně jedno, jestli někdo zakáže srp a kladivo či něco jiného. Myšlenka zůstane a s ní i vůle žít důstojně. Což už dnes mnoha našim občanům není umožněno.